Dikaiarchos

Oproti obyvatelům De Setovy krátkometrážní dokumentární tvorby, kteří vrůstají do oranišť, pastvišťat a mořských vln, a naráz z nich vyrůstají přirozeně urození, celiství, jeví se Michele z Polovičního muže jako polobytost, lazar stižený mentální sepsí. Režisér pomocí nepřeberných formálních gryfů stvořil vizuálně podmanivý introspektivní vír v Michelově mysli, ve kterém doslova, i díky Morriconemu, slyšíme, jak se komíhá kyvadlo vědomí, jak škrtá o pahorky podvědomí, kýve se z protagonistova tehdy do teď, z citu do bezcitnosti, od křivdy zakušené ke křivdě uštědřené, ze strachu do nejistoty…, až se celá ta individuální, ale kolektivními bědami spoluformovaná neurální skrumáž sjednotí v tón úzkosti, jež úží všechna hlediska a stává se hlediskem jediným. // A zatímco Michele setrvává na nádvoří své mysli a bezbranně hmatá po mocných hradbách – bez brány východiska, sicilští a sardinští rolníci, pastevci, rybáři a jejich ženy klidně hledí vstříc vně, s myslí dokořán.

Film léta natočený, a léta odstavený – pohrdlivě odsouzený ke statickému tkvění na cívkách v kumbále neviditelnosti, absolutně protichůdně k jeho obsahu, ke kolotajícímu běhu věcí v životech několika obyvatel portugalské vesnice Lanheses, jejíž smírně zemitý ráz, neustále ohlazovaný, omílaný, ale ne podemílaný tekoucím časem, zachytila režisérka střízlivě lyrickým okem tak, aby se ve zřítelnicích filmu nejmarkantněji zračila esence přirozeného bytí a aby ponoukla diváka ke srovnání, nakolik je on sám účasten přirozeného života běhu a zda mu, jako na sklonku filmu Lanheses, už neslintá na týl hydra lačnící deformovat. // Líp a komplexněji tady.

Tne přesně, až trne, ta zvukem řízná, dějem břitká balada, jíž to sekne zvlášť od holeně k patě a v níž jsou rarachovou návnadou čerň halená rumělkou a tancem zvané usmýkání. // A tak nad Shakespearovým „nikdo však nedovede nevstoupit do ráje, který v to peklo vede“ přemítám, čím vším můžou vytoužené boty být (byť častějc jde o klobouky), kdo je nabízí a proč si je opakovaně, tedy už s vědomím cesty do Tartaru, nasazujeme.

Hned fotka v galerii překrví obrazotvornost, - odkud kam je unášen vznešený Obrostrom, evidentně vyvlastněný vlastní přirozené autonomii? A jak tím – při budování nejen botanických, ale jakýchkoli kvazirájů – vysychá náš kořenový bal? // Film zavlaží téma tak, že myšlenková žeň diváka nemine.

Jemně syrové seniorské haiku, hrst dokumentárních veršů o manželích, kteří mírně, leč seč jim síly stačí, ohlazují surovinu života, sami uvnitř zmírněni, zmírňují skutečnost ve svém dosahu, bez úplaty, řetězcem drobných dobrých úkonů olejují svůj vnitřní píst of peace, čímž, jedině hodnověrně, ratifikují jádřinec míru zevního, - vedle toho se každá usmlouvaná vláda míru jeví jako provizorní záplata, a jak známo, „záplata je jen lepší díra“. // V Peace vidíme i příběh společenství polodomácích koček, náhle atakovaných cizí kočkou zlodějskou (thief cat); kočičí řešení konfliktu se samozřejmě nezpronevěří názvu filmu.

Obratně vyvedená dokumentární mapa ke kauze Aralské jezero. Plus ilustrace jednoduché poučky, že plést se do přirozeného přírodního vláknoví znamená plést se. // Přirozené vlákno ví.

Zjevem nevyzývavá (ale pro mě atraktivní) záležitost není než Výzvou naléhající na práh našeho vědomí, odevzdaně nabídnutým „Tildiným“ stéblem, jež sebezáchovně podává budoucí tonoucí přítomně tonoucím, což je ve filmové časoprostorové elipse kauzálně logické;  nechňapnout po stéble povede k dalšímu rozpixelování naší prapodstaty a práchnivění osrdečníků. „Poslouchejte bedlivě!“ (podtrženo uživatelem Nebešťanem) nabádá Výzva, která jak meteorit dopadá na plátno, do éry ukoptěných přízemních výzev, antropo-ego-centrických přeskoků a úskoků, éry, v níž se neperspektivně horempádem samospádem mluví, ale poŘÁDně nenaslouchá, natož odshora. Proto i Jóhannssonově filmové prosbě o slyšení hrozí, vyjma její hudební složky, oslyšení.

Zdrženlivý milostný? příběh, od startu subtilně soustružený – až k finálnímu divákovu dilematu. Levá hemisféra totiž souhlasí s anotací, vidí v Juvenalovi a Margô obyvatele privátních prázden a sklíčeností, zredukované, poháněné nemotorným vitálním motorem, neschopné ani se nadobro vymanit zpod hydraulického lisu civilizace (Juvenalova fascinace akcelerací, Margino sžití s virtuální realitou) ani spolu pěstit jakoukoli autonomní nektaronosnou zahrádku. Pravá hemisféra ovšem odezírá z drobnokvětých nuancí rozesetých v brázdě filmu a nabývá dojmu, že ve skoupé vzájemné náklonnosti protagonistů, sémantice společného mlčení a pospolitosti jejich vnitřních samot dřímá potřeba - ne-li už základ - jejich dvoudomosti. // Ke hlediskům obou hemisfér přistoupím ale à la wu-wej.

…aneb výpověď žáby na vyschlém prameni vody živé. Ale přece, navzdory in memoriam, díky Vašim o/tiskům živá voda dál vyvěrá a proudí strouhami z nesčetných vrypů a rýh, labyrintem mézlovských koryt, kompaktní vizuální krajinou, kterou jste vykrajoval v tkáni dřeva, Vy, samojediný oddanec řemesla, mistr bez tovaryšů, mág dlát, vyrývající obrazy ve jménu prazákladního smyslu umění, a zároveň podrývající šmejdnost a rozkolejenost jadrným provocare, nutně svérázný v reakci na záhubně srázný lidský svět, Vy, žertovný rytec z nadhledu, rozmrzelý hlubinami antropoinferna („…strach ze světa, kterýmu nerozumím, nebo mu rozumím až moc.“; ~citace odtud), ovšem rytec nepokrytec, neuhýbající, mají-li ironické hobliny dopadnout na jeho vlastní hlavu… Vás jsem si zas rád oživil, spolu s paměťovým vrypem – krátké zahradní setkání při štěkotu hliněného baskervilla modřanského, ne dlouho před Vaším finálním alotriem. // Buďte v klidu, Vaše skepse je pořád opodstatněnější.

Pod vlivem tematického fluida filmu nezadržitelně směřuju od rozumbradovského ťukání do klávesnice k rytmickému bubnování do desky stolu: oko v kosmu – kosmos v oku, kosmos v oku – oko v kosmu, kosmos okem – oko kosmem, oko kosmem – kosmos okem, nic ničemu není sokem – nic ničemu není sokem, oko kosmem – kosmos okem …