Un homme à moitié
Réžia:
Vittorio De SetaScenár:
Fabio CarpiKamera:
Dario Di PalmaHudba:
Ennio MorriconeHrajú:
Jacques Perrin, Lea Padovani, Gianni Garko, Rosemary Dexter, Ilaria Occhini, Pier Paolo Capponi, Ivan Rassimov, Kitty Swan, Renato MontalbanoObsahy(1)
Michele (Jacques Perrin, herecká cena Festivalu v Benátkách) je mladý intelektruál, který prochází psychickou krizí. Během léčby na psychiatrické klinice se ohlíží za svým životem, vzpomíná na mladšího bratra, na dominantní matku, kvůli které má problém mavázat vztah se ženami, na dávnou lásku k jemné Eleně. Typický artový film šedesátých let s minimálním dialogem a důrazem na vizuální stránku a jednotný styl. De Seta používá nezvyklý narativní styl, který podtrhuje výkon Jacques Perrina v hlavní roli. To vše je podtrženo kamerou Daria Di Palmy, rychlými, jakoby přerývanými a občas až halucinogenními střihy a hudbou Ennia Morriconeho, nezvykle dramatickou, s mnoha perkusemi, nervní jako je samotné téma filmu. (Peabody)
(viac)Recenzie (6)
Zlatý Lev - výběr ()
"M" opět zvučný a melodický.. ()
Film z času, kdy bílý muž v saku symbolizoval existenci Člověka a buržoazie se mohla utápět v rozervanosti ducha, aniž by musela vykročit do reality, která jí již dávno unikla: ale v tom nespočívá polovičatost tohoto muže, protože náš filmový člověk naopak svojí excitovanou katatonií konsekventně dochází do bodu, z něhož žádné konsekvence již ubíhat nemohou – stává se celistvým v moci svého rozhodnutí stát se bezmocným svědkem svého života, pokud se jej zmocní celistvost času. Protože film, který v každém okamžiku směřuje vpřed směrem dozadu, kdy se z cívky odvíjí film pro to, aby se hned navinul na kotouč času, jenž se uzavírá do dokonalosti kruhu, z jehož vězení křičí šílenství pravdy pravdu o nemožnosti úniku, připomíná nám polovičatým, že je lepší žít naše životy rozpůlených duševních androgynů. ()
Opravdu skvělý výkon, ve filmu předvádí Jacques Perrin. Skvělá je i nervózní Morriconeho hudba. ()
Oproti obyvatelům De Setovy krátkometrážní dokumentární tvorby, kteří vrůstají do oranišť, pastvišťat a mořských vln, a naráz z nich vyrůstají přirozeně urození, celiství, jeví se Michele z Polovičního muže jako polobytost, lazar stižený mentální sepsí. Režisér pomocí nepřeberných formálních gryfů stvořil vizuálně podmanivý introspektivní vír v Michelově mysli, ve kterém doslova, i díky Morriconemu, slyšíme, jak se komíhá kyvadlo vědomí, jak škrtá o pahorky podvědomí, kýve se z protagonistova tehdy do teď, z citu do bezcitnosti, od křivdy zakušené ke křivdě uštědřené, ze strachu do nejistoty…, až se celá ta individuální, ale kolektivními bědami spoluformovaná neurální skrumáž sjednotí v tón úzkosti, jež úží všechna hlediska a stává se hlediskem jediným. // A zatímco Michele setrvává na nádvoří své mysli a bezbranně hmatá po mocných hradbách – bez brány východiska, sicilští a sardinští rolníci, pastevci, rybáři a jejich ženy klidně hledí vstříc vně, s myslí dokořán. ()
POLOVIČNÍ MUŽ...Introspektivní film zachycující mladého muže trýzněného vzpomínkami a představami, který si vnitřním hlasem vrací a osvětluje životní okamžiky. Vše je zachyceno ve skocích mysli muže. ()