Dikaiarchos

Někdy necháte filmovou záležitost převalovat pár dní v hlavě a ona buď strne a projeví se proleženinami, anebo rozvlní záhyby a zesvůdní. Dostavit se může i efekt, jejž Exupéry postihl zhruba takto: Tak dlouho ses mordoval opravou zámku na spadnutí, až ses ho naučil milovat. // Živý svět kráčí pěšinou rytířských eposů, nazut do lehkých postmoderních bot, s mírným puncem bressonovské ševcovské dílny. Ubírá se uvážlivě, spanile, sem tam se třpytne cvočkem humoru. Čtyři hlavní postavy spějí odvěkým dramatem – přes skolení zla - ke skloubení láskou. Ústřední roli, totiž dvojroli, tu však hraje slovo. Jak metafyzické, sebevyslovující, tak to artikulované lidskými ústy. // Chápu, že Green okleštil výraz postav proto, aby zvýraznil gró, o které mu jde, aby bylo patrnější, jak bytostně, byť polovědomě se postavy opírají o Nevyslovitelné a s jakou péčí dbají na to, co samy vyslovují, až dojemné, když sobě tváří v tvář, vnímavé, soustředěné na střed řečeného, svědomitě formulují ve jménu prvotního smyslu informatio, a ještě dojemnější, když přes všechno ušlechtilé snažení vidí vlastní slova usvědčovat se z nedostatečnosti, zvlášť ve věcech subtilních, niterných. Tím jsou mi nejsympatičtější. Vědomy si faktu, že mezi vyjádřením a vyjadřovaným, označením a označovaným (pes je ve filmu zván lvem) se chvěje jen laškovně čerchovaná spojnice, přesto setrvávají v přesvědčení, že dát (vydat ze sebe) slovo je odpovědný tvůrčí akt.  // A samozřejmě i tuhle glosu a skutečný obsah filmu pojí hódně laškovně čerchovaná nit.

Film můžeš přijímat pod obojí vnímatelskou způsobou současně; i když jinak než ruku v ruce to tady ani nepůjde. Chvíli jako by ses ocitl v laboratoři, vědátorskýma empirickýma očima se fascinovaně paseš na uzavřené fyzikální soustavě, na tom, jak v ní různě nakonfigurované částice mění souřadnice, jak ne/koordinovaně interagují, na jakých frekvencích zvučí, hned zase sedíš uvnitř filmu jak neviditelný host a tiše nassáváš molekuly důvěrného, přívětivě (až úsměvně) proměnlivého dění domova, a přece přes všechnu tekutou pospolitost, semknutost cvrčícího organismu vycítíš, že některé jeho artérie vedou za byt, za dům, že je nevyhnutelně zabydlen i zadumáním. // Povědomý dojem. Nezaplaším si ho zvažováním, jak film hodnotit.

Nesilácký debut, tak, mimochodem, vstoupí i vyjde přímo předním vchodem. Žádný postranní trakt, žádná skrýš, tajná cimra. // Každá opravdová road je výpadovka. Ti tři – vnímám režisérovy nápovědi – se vzdalují výpadům světa, který se před nimi holedbal bytelností, a pak, když ulpěli na lepu verbálních jistot, přistrčil jim ztrouchnivělé trámy a přerezlé hřebíky a místo pevné půdy jim pronajal tekuté písky; navlékl se do kostýmu Významu, aby skryl, jak dalece je pod ním marnivý, marný, mařící, jen aby z nich vymámil důvěřivost, aby mu prodali nebo v jeho prospěch nechali atrofovat svou vnitřní jedinečnost a kompetentnost, aby směnili směr vlastního smyslu za obecné beznadějné scestí. To všechno už se jim zmenšuje ve zpětném zrcátku. Už ujíždějí účasti v tatrmanské hře, svým reakcím v ní a na ni, svému uvolení nechat se zauzlovat a znuznět, své spoluvině. Unikají, aniž chtěli a aniž tuší, že spolu, každý jiný, dokážou, byť na okamžik a pro Anu v nejzazší chvíli, vytvořit siločáry nefalšovaného života. Intuitivně, samozřejmě, nutně nezávisle na světě hodnotových atrap. // Mentální přechodový rituál.