Recenzie (3)
Zdá se, že je úplně jedno, co Jean Négroni říká, jeho hlas proniká do srdce a dotýká se archetypů. Byl-li jste francouzský režisér ve druhé polovině dvacátého století a chtěl, aby váš dokument, nebo filmová esej měla hloubku jako Mariánský příkop, tak jste nechali komentář namluvit tomuto divadelnímu herci. Poprvé jsem ho slyšel ve filmu "Rampa", pak v "Také sochy umírají", posléze v "Dʼun lontain regard" a nyní v "Bassae". Filmová esej či rozjímání nad ruinami chrámu velmi připomíná filmy Chrise Markera, i když na rozdíl od nich není tak komplexní a inteligentní. Je poklidnější a více se odpoutává od země a rozplývá ve fantazii, než-li Markerovy jasné a pevné poetické myšlenky. Mám rád tuto francouzskou tvorbu, jejímž základem je inteligence. ()
Pohled na vyprahlou pustinu a uprostřed stojí pozůstatky antického chrámu, vlastně už jen sloupy. A do toho zní hlas komentáře o pomíjivosti věcí. ()
Monumentální... z lidské pýchy i přesvědčení o neporazitelnosti zůstanou jen zříceniny... ()