Dikaiarchos

Demiurg a člověk Ráj byl při genezi filmu očividně bdělý. Kdo se podívá, uvidí. / Pro ty, kdo se nepodívají… Ráj udělá dvě věci. Vypustí čtyři muže na pár dní na venkov a dlouze sleduje, jak se v interakci se světem aktivují jejich mentální pasti, a přitom přesně odkrývá jejich charakter. - Pastička, past nebo soupastí existují v každém z filmových Kalkaťanů (nás). - Každá past čeká na příležitost; její funkce musí být opodstatněna: zámek s pružinou dychtí po uvolnění a železa po sevření. - Past se nikdy netváří jako past, zvlášť sama před sebou. - Past chce kořist. Záleží jí na tom, že chce, ne na tom, kdo kořistí nakonec bude: její nositel, někdo druhý, oba nebo všichni? - Past je plně nevidomá nebo plně oddaná svému „chtít“, jinak by její existence byla ohrožena. - Každá past byla v mysli uměle sešroubována, ale působí skutečnou bolest. - - Jakmile Ráj nechá bolest ve filmu zaúpět, jakmile je definitivně vyvráceno „vlastně se nic nestalo“, jakmile jsou pasti – zas až skrz bolest – rozpoznány, udělá Ráj druhou, (nej)podstatnější, věc. Představí nikoli utišující prostředek, ale lék, bódhi-ženu, klidnou vědoucí bránu, která dokáže pasti nejen detekovat, ale také jejich mechanismus jemně, část po části demontovat. / Většina filmů námětově ze zmatených lidských mentálních pastí těží. Ráj jde dál – k jasnému těžišti.

Jestli to dokážete uvidět, tak to nejdůležitější uvnitř uvidíte. / Ano, jedni trpělivě léčí svět. - My ostatní mezitím uzdravujme svoje hlavy uvědoměním, že (citace z filmu) všichni jsme společenství vzduchu.

V Gitě, stejně jako v Seventh Walk, pro nás Dutta, skoro nikým neviděný, zachraňuje samo Vidění – skrz filmové to skutečné. / Duttův filmový zrak nevychází z metody, techniky, filmové (lidské) teorie ani z přesvědčení (ty vidět neumožňují); jeho jediným přístupem je doširoka otevřený bystrý pohled vpitý do tektoniky skutečnosti. Nedívá se pod určitým úhlem – ostrým, tupým, nebo (tím) pravým. Duttův pohled žádný úhel nesvírá, a proto žádný úhel Duttův pohled nesvírá. - Je to svrchovaná prodyšnost, bez náznaku sevření, gravitační pole přirozené lehkosti v přirozeném řádu, v němž úvahy o svobodě a řádu přirozeně mizí. Není tu nic ústředního; všechno je v ústředí. Krišna, ženy, hmyz, ptactvo se svým trylkováním, proud řeky, větev stromu, plátno, barva, ruka malíře… Kontury detailů splývají s linií celku. Hierarchie, kategorie, fragmentárnost by tu byly směšné; zrovna jako přivlastňovací zájmena. A kde nejsou ty, neexistuje ani unáhlenost. Dík tomu oba filmy, Gita i 7thW, od první do poslední vteřiny tvoří nevychýlené tvůrčí kontinuum. V něm se autonomní pohled režiséra a autonomní pohledy malířů nezastiňují; jejich setkání naopak vrhá intenzivnější blahodárné osvětlení do prostoru. / Tohle vidění možná souvisí s láskou víc než krátkozraké zamilování, jednooké vztahové deriváty a zaslepená pseudospiritualita dohromady. Chce to víc očí, které by zkoumaly!

V audiovizuálně nezakaleném, uvědomělém proudu filmu chybí už jenom ta subtilní niternost, kterou zmiňuje mchnk („nech řeku proplouvat svým nitrem...“) a která meandruje třeba dokumentem Aga no kioku. / …ta niternost, kdy desítky metrů od pramene Svratky lokáš její vodu prosycenou zkušeností podpovrchovosti; kdy brouzdáš Chvojnicí po oblých atomech kamenů a nato se brodíš smírnou Oslavou života; kdy pozoruješ bystrou Šemberu a vdechuješ fotony a zvuky vyrážené vodním pohybem; kdy necháš v říčce Žehrovce nebo Jordánce vymrznout nohy na kost, a je ti to jedno, protože ses právě ocitl uprostřed uvědomění toho, že nevíš, proč v ledové vodě stojíš a čeho se dotýkáš… / Tam to začíná. Pramení.

Přesně lokalizovatelná (Tokijský záliv) pulzující světelnost na temném backgroundu; komorní příběh rozpínající se do celého časoprostoru. / Zase (jako u Atmosféry a Planktonia) tu poklidně třeská vědomí sounáležitosti vesmírné části s celkem, vědomí nevydělitelnosti, neoddělitelnosti. Egoistický skafandr exploduje - a výsek skutečnosti lícuje s celou její plochou. To, jestli na startu bylo slovo, ticho nebo bylo nebylo, tvářnost rozsévače hvězd, je v té (naší) chvíli už irelevantní. / Aktuálně na Festival Scope.

Nepřetržitá tekutá přítomnost po sobě nezanechává žádný ekvivalent notového zápisu; zpětně ji nerozezníme, plně nezaslechneme, nedekódujeme (a dekódujeme vůbec bezprostřední přítomnost?; je tu proto?). V sarkofágu ze slov, symbolů, obrazů, v pozůstalosti někdejší fluidní přítomnost neleží. Přesto s pozůstalostí můžeme dál kreativně, vědomě, přítomně, se zřetelem k povaze Přítomnosti, hýbat, tak jako jí hýbe dokument, kterému, navzdory mrtvolným zvyklostem, kraluje dynamicky živoucí hrající hra. Jsem pro: hrát si, ne si zahrávat. Tak to možná chtěl i J. K.

Jak uvidět film, který ve skromném filmovém trenažéru simuluje UNIVERSální pohyb neboli motoriku veškerého bytí? Jenže jak už počítá s předdefinovaným viděním, viděním zacloněným dávno zform(ul)ovanou touhou člověka po jisté myšlence, jistém zážitku, posudku…, čili viděním jen skrze ni, nevidomou privátní touhu, která ho vždycky automaticky, a to je objektivně prokletí otroka a subjektivně libá „svobodná“ možnost seberealizace, vykolejí na starou známou trať - jak je viděné viděno. Na ne/naplnění touhy, na toužícím jak, závisí, zda se zrak viděnému přiblíží nebo ne. Zdymadlo touhy reguluje vzdálenost.  Sistiagův film, zdá se mi, je tu pro zrak, co opustil zmechanizovaný, prefabrikovaný mód vidění, svůj zrcadlivý dóm, co zkrotl do bystré nevinnosti, protože jen pohledem z ní zahlédne, jak všehomírný pohyb vlní nerozdílně viděním i viděným. / Někdo v tom neuvidí nic. Někdo všechno. Jak se to vezme.

Pochválen buď každý počin, co současně s povědomím prohlubuje i uvědomění, - jako tenhle LISTnatý dokument. A jelikož to, souKMENovkyně a souKMENovci v okolí, vnímáte stejně, není pochyb, že se naše mentální KOŘENY dotýkají. / MÍZA proudí.

Po D. A. další poctivá výpověď zvlášť pro neobeznámené. / V úvodu projde dokument Chauvetovou jeskyní k malbám, které před 30 tisíci lety vytvořili primitivní lidé, primitivní, protože ještě nepojmenovali každou jednotlivinu světa a neobjevili diamantový důl jeho vlastností, protože vychytrale nelisovali krev z reality (druhého, Země) čistě pro libost z důležitosti, moci a nadbytku, protože se mentálně nevydělili ze skutečnosti a neudělali z ní předmět užitný toliko k identitárnímu utvrzení sebedůležitosti, moci a nadbytku, protože se jednotlivě nebo kolektivně neprohlašovali za místodržitele či rovnou vlastníky pravdy, a proto se vzájemně neproklínali do bezmezné spleti posudkářství a názorovectví (kdo z nás se dlouze trmácí pro Názor k Obzoru?), a tím do hořkého proudu konfliktu a oddělení, primitivní, protože by nerozuměli větě: homo sapiens zejména globalizovaného typu, poté co exkomunikoval z biodiverzity jiné druhy, míří z vlastní vůle k témuž? Co v malbách v Chauvetově jeskyni zahlédneme? Nebo si s nimi zas uděláme selfíčko? / Nic proti, selfie je jen symbolická zkratka pro špičku tajícího ledovce.

Když už dokument přiharpunoval slovo moudrost k velrybám, dobrá. Pak jsou ale ve stavu moudrosti nejen velryby, ale cokoli, co přirozeně, přítomně, tak, jaké je, pluje skutečností, která je, a stav moudrosti tu synonymicky odpovídá nezpronevěřenému stavu bytí, tak kvalitativně odlišnému od stavu oblbenosti (Bondy), v němž se to dokolečka obsedantně mazlí s bůžky Já a Mít. / Pokoj lidem nepokojné vůle.