Last and First Men

Jako příběh o poslední civilizaci na Zemi z doby hodně vzdálené budoucnosti to má něco do sebe, i ve spojitosti s tou přesně se hodící hudbou. Vizuál se mi líbil taky, ale asi tak 15 minut, pak se to samé repetitivně ukazovalo stále dokola až do samotného konce, takže v tomhle směru mi ten film přijde poněkud odfláknutý. Přitom na vizuálu to má stát, forma zde přebíjí obsah, tak bych čekal, že ten vizuál fakt bude stát za to - a přitom se obrazově vyčerpal docela rychle. Nějaké poselství tohoto filmu však nedokážu brát moc vážně. Než mě odsoudíte, tak chvíli počkejte, já to vysvětlím. Už od první scény je to zjevně ekologicky zaměřené, hlas Tildy Swinton coby člena téhle hodně budoucí civilizace sem tam mluví o tom, jak potřebují něco sdělit do minulosti a ačkoli tam je pár opodstatnění hodných krátkých sdělení, většinou to souvisí jen s tím, že zanikne Slunce a pohltí Zemi. Přitom to není nic, čemu bychom mohli zabránit ať už bychom se snažili sebevíc i v současnosti, kdy je tahle událost ještě hodně, hodně vzdálená. Nicméně stejně si myslím, že by to mohlo dost dobře fungovat, ale spíš jako středometrážní film, o 35 minutách maximálně. Takhle to je sice zajímavý experiment s určitými klady, ale nefascinoval mě, neokouzlil a ani ho nemůžu označit jako bůhvíjak povedený... Slabé 3* (12.12.2021)

Po hlášce, že jsme se museli vydat na pláně Neptunu, jsem to musel přestat brát vážně. Aneb umělci dělaj sci-fi, takhle to dopadne vždycky. Byl by to úžasný videoklip, kdyby trval deset minut. Ta děsivá jistota, že první minuta bude vypadat úplně stejně jako ta poslední, se samozřejmě naplnila. Nejvíc mi na tom vadily ty kecy vypravěčky. S obrazem absolutně nesouvisející, rádoby chytré, ale v jádru jen neskutečné bláboly beze smyslu, které nikam nevedou a nic neznamenají. Ty obrazy samotné jsou úchvatné, ale pořád stejné, není tam žádný vývoj. Střihač to mohl poskládat naprosto jakkoliv. Hudba je pochopitelně dobrá, však taky podobný film je na to jak dělaný a samostatně by na mě působila daleko lépe. Stejně jako ty jednotlivé obrazy. Když to mám ale hodnotit jako celek, tak jdou vlastně všechny tyto klady proti sobě a navzájem se vylučují. Navíc je úplně jasné, jakým způsobem to udělali. Našli pár monumentů, pár jich možná vytvořili ve zmenšené podobě, natočili to ze zajímavých úhlů a stran, hodili to do černobíla, aby to vypadalo dobře....a je to. Je to v podstatě sympaticky amatérská záležitost (krom hudby), kdyby si to nehrálo na něco víc. Nerozumím vůbec tomu, proč by tyto obrazy ukazující beton různých tvarů měly vzbuzovat pocity, že jsem v super vzdálené budoucnosti (jakože prý 2 miliardy let). (04.09.2022)

Brutalism from the outer space. Rekviem za humanitu, které kombinuje hypnagogický voice over Tildy Swinton, pomalé jízdy 70mm kamery a Jóhannův typicky nabíraný sound design, který začíná rezonovat někde v tlustém střevě, aby vám vzápětí ovládl veškeré receptory. Víc muzejní instalace než film. Ale taky víc film než většina filmů. (29.02.2020)

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký. (08.11.2021)

Z prvků, které jsou v recenzích uváděny jako důležité mě neoslovil žádný. Ne, že by všechno bylo protivné či nepříjemné, ale nešlo to nějak dohromady. A tak - abych se v tom sám vyznak -alespoň pořadí jejich nelíbivosti: Posleství (Stapledon), Hlas (Swintonová), Hudba (Jóhannsson), Kamera ( Grøvlen), Skulptury - tady jsme ale již překročili hranici nelíbivosti: např. Kamenný květ, památník obětí koncentračního tábora v Jasenovaci v nynějším Chorvatsku ( Bogdan Bogdanović, 1966) má svojí odpovídající tíhu, stejně tak jako mnohé další. Zajímavá otázka: Proč se Jóhann Jóhannsson domníval, že jeho new age music je vhodná pro spojení s těmito monumenty? (19.04.2022)