Last and First Men

Po hlášce, že jsme se museli vydat na pláně Neptunu, jsem to musel přestat brát vážně. Aneb umělci dělaj sci-fi, takhle to dopadne vždycky. Byl by to úžasný videoklip, kdyby trval deset minut. Ta děsivá jistota, že první minuta bude vypadat úplně stejně jako ta poslední, se samozřejmě naplnila. Nejvíc mi na tom vadily ty kecy vypravěčky. S obrazem absolutně nesouvisející, rádoby chytré, ale v jádru jen neskutečné bláboly beze smyslu, které nikam nevedou a nic neznamenají. Ty obrazy samotné jsou úchvatné, ale pořád stejné, není tam žádný vývoj. Střihač to mohl poskládat naprosto jakkoliv. Hudba je pochopitelně dobrá, však taky podobný film je na to jak dělaný a samostatně by na mě působila daleko lépe. Stejně jako ty jednotlivé obrazy. Když to mám ale hodnotit jako celek, tak jdou vlastně všechny tyto klady proti sobě a navzájem se vylučují. Navíc je úplně jasné, jakým způsobem to udělali. Našli pár monumentů, pár jich možná vytvořili ve zmenšené podobě, natočili to ze zajímavých úhlů a stran, hodili to do černobíla, aby to vypadalo dobře....a je to. Je to v podstatě sympaticky amatérská záležitost (krom hudby), kdyby si to nehrálo na něco víc. Nerozumím vůbec tomu, proč by tyto obrazy ukazující beton různých tvarů měly vzbuzovat pocity, že jsem v super vzdálené budoucnosti (jakože prý 2 miliardy let). (04.09.2022)

Konceptuální esej, která nedávno běžela v našich kinech- Johansson je vyhledávaný skladatel hollywoodských filmů a pohybuje se na hraně mezi zvukem, hudbou, filmem. Zde jeho hudba krásně souzní s emocemi a s obrazy. Co si pamatuji s přednášek čtyř předmětů sci-fi na Karlovce, autor sci-fi Stapleton ovlivnil mnoho sci-fi spisovatelů jako Aldisse, Lovecrafta, A.C.Clarka aj. Dokument evokuje různé představy, třeba tipovačku, jestli poslední lidé budou žít ve změněném klimatu a přemnožením, nebo zapracuje náš predátor, lidově nazvaný mikroby. (01.01.2022)

Kdyby tento film měl být způsob, jak nás zkontaktovali poslední lidé z budoucnosti, tak by to asi moc nefungovalo. Většina lidí by u toho asi usnula. Je to takovej ten typ filmu, u kterýho se dá dělat i něco jinýho. A to jsem taky dělal, protože koukat na to byl trochu ztracený čas - černobílé obrazy betonových geometrických objektů a ponuré krajiny se po chvíli okoukají a vizuální stránka mi přišla úplně zbytečná. Ale může to klidně dobře posloužit jako uklidňující relaxační hudba, klidně i s tím komentářem. A ten je hodně sci-fi, obdivovat se dá představivost Olafa Stapledona, který už v toce 1930 měl takhle rozvinuté fantastické myšlenky. Hlas a přízvuk Tildy Swinton zní taky docela futuristicky, hlavně v kombinaci s dost složitým anglickým jazykem, se slovy, která se často nevyskytují. A pak je tu Jóhannssonova hudba, která jediná mě úplně odvařila. Né že bych byl nějakej fanda ambientu, ale jako podkres k čemukoliv je to sen. K čemu ale pak obraz, když by mi stačil zvuk? Jako filmové dílo proto hodnotím takhle nízko, protože mít super audio a zbytečné video, to je špatnej mix. (03.03.2022)

Brutalism from the outer space. Rekviem za humanitu, které kombinuje hypnagogický voice over Tildy Swinton, pomalé jízdy 70mm kamery a Jóhannův typicky nabíraný sound design, který začíná rezonovat někde v tlustém střevě, aby vám vzápětí ovládl veškeré receptory. Víc muzejní instalace než film. Ale taky víc film než většina filmů. (29.02.2020)

Film ako médium, film ako umelecké dielo. Opojná audiovizuálna báseň - nevedel som čo od tohto popisu očakávať, ale nič výstižnejšie tento "dokument" nevystihuje. V preklade a pretavené do filmu to však znamená to, že Jóhann Jóhannsson tu po celý čas sníma rôzne kamenné a betónové monumenty nachádzajúce sa rôzne po svete a podmanivý hlas Tildy Swinton číta z knihy od Olafa Stapledona akýsi silne metaforický sci-fi príbeh z ďalekej budúcnosti o to ako sa vyvinie ľudská rasa a čo sa stane ak Slnko prestane podporovať život v našej slnečnej sústave, o tom že ľudský druh nie je večný (aj keď si to o sebe myslí) a nech sa snažíme ako chceme, nič nemá večné trvanie a všetko je pominuteľné. Ono je lepšie tento dokument vidieť, počuť, prežiť, precítiť, než o ňom rozprávať, i keď z rozprávania sa môže zdať podstatne zaujímavejší, než je jeho sledovanie. Miestami dokáže opojiť, miestami unudiť a vyrozprávaný príbeh, resp. báseň je skôr typickou alegóriou na súčasný stav ľudstva a Zeme a prosba o sebauvedomenie a zlepšenie s typickým posolstvom o zmene prístupu ku klíme a pod., než by samotný príbeh čítaný Tildou akokoľvek strhol, nebodaj sa v ňom odohrávali nejaké zvraty alebo vystupovali konkrétne postavy. Veľmi skoro sa tak film stane repetitívnym aj pri takejto skromnej 70 minútovej stopáži. Toto by bol skôr ideálny námet na 30 minútový kraťas. Chápem, že Jóhann Jóhannsson si týmto chcel splniť svoj celoživotný sen, ktorého finálneho uvedenia do kín sa bohužiaľ už nedožil, ale mal až príliš veľké ambície. CELKOVO: 6/10 (22.08.2021)