Last and First Men

Po hlášce, že jsme se museli vydat na pláně Neptunu, jsem to musel přestat brát vážně. Aneb umělci dělaj sci-fi, takhle to dopadne vždycky. Byl by to úžasný videoklip, kdyby trval deset minut. Ta děsivá jistota, že první minuta bude vypadat úplně stejně jako ta poslední, se samozřejmě naplnila. Nejvíc mi na tom vadily ty kecy vypravěčky. S obrazem absolutně nesouvisející, rádoby chytré, ale v jádru jen neskutečné bláboly beze smyslu, které nikam nevedou a nic neznamenají. Ty obrazy samotné jsou úchvatné, ale pořád stejné, není tam žádný vývoj. Střihač to mohl poskládat naprosto jakkoliv. Hudba je pochopitelně dobrá, však taky podobný film je na to jak dělaný a samostatně by na mě působila daleko lépe. Stejně jako ty jednotlivé obrazy. Když to mám ale hodnotit jako celek, tak jdou vlastně všechny tyto klady proti sobě a navzájem se vylučují. Navíc je úplně jasné, jakým způsobem to udělali. Našli pár monumentů, pár jich možná vytvořili ve zmenšené podobě, natočili to ze zajímavých úhlů a stran, hodili to do černobíla, aby to vypadalo dobře....a je to. Je to v podstatě sympaticky amatérská záležitost (krom hudby), kdyby si to nehrálo na něco víc. Nerozumím vůbec tomu, proč by tyto obrazy ukazující beton různých tvarů měly vzbuzovat pocity, že jsem v super vzdálené budoucnosti (jakože prý 2 miliardy let). (04.09.2022)

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký. (08.11.2021)

O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil. (31.08.2021)

Brutalism from the outer space. Rekviem za humanitu, které kombinuje hypnagogický voice over Tildy Swinton, pomalé jízdy 70mm kamery a Jóhannův typicky nabíraný sound design, který začíná rezonovat někde v tlustém střevě, aby vám vzápětí ovládl veškeré receptory. Víc muzejní instalace než film. Ale taky víc film než většina filmů. (29.02.2020)

Žalm za lidsky druh. Stapledonova úvaha (předčítá jako vždy děsivá Tilda Swinton) o naší budoucnosti je zkrácena díky Jóhannssonově podmanivé hudební složce na délku jednoho CD. Promítaný booklet z fotek uhrančivých bosenských památníků druhé světové války dotváří vzestupu a pádu lidské rasy vhodné pozadí. Silný zážitek. Rád bych ho někdy viděl v kině. Telepatická komunikace se stala tak nespolehlivou, že jsme se museli vrátit k archaické formě vokální symboliky. (15.09.2021)