Ginger a Fred

Film Ginger a Fred mi velice sednul. Jednak svým plivancem do tváře televizní povrchnosti a reklamní stupiditě, ale také tím s jak velké dílo dokázali společně na stará kolena Fellini+Mastroianni+Masina vytvořit. Po režijní stránce se jedná o velkolepý absurdní koncert, takový jaké to převáděl mistr Frederico za starých časů. Nejlepší na filmu je totiž jeho forma. Divák je snad v každém druhém záběru konfronotván nějakou poloabsurdní postavou, sanžící se zoufale vetřít do pozornosti a vyprávět všem o své nablýskané nicotnosti. Všudypřítomné reklamy, ať již spoty či plakáty se neštítí útočit na ty nejprimitivnější pudy a „celebrity“ a vůbec celý televizní svět je vnímán jako pokrytecký ostrov blyštivosti a lesku uprostřed moře špíny. Kdo v tomto světě není, jakoby byl lůza. Celý film je sice posunut již za hranu normálnosti, ale k tomu co dávají za výplachy v televizi to opravdu až tak daleko nemá. No a ústření herecká dvojice v rolích senitmentálních staromilců, v době ve které se tak úplně neorientují, také podává jedny ze životních výkonů. Ať již jde o postavy které zvtárňují, nebo slušné taneční výkony. (20.06.2012)

.....a pak si Giulietta Masina a Marcello Mastroianni znovu oblékli své 20 let staré varietní kostými a došlo jim, že tohle jim moc chybělo. Ten potlesk lidí, nervozita a úspěch. Ginger a Fred mi připomínali podobně laděný film Sunset Blvd. z roku 1950. I tady jsou hlavními aktéry vysloužilí "tygři tanečního parketu" , kteří se snaží o comeback a chtějí dokázat, že nepatří do starého železa. Co mě na filmu ale asi nejvíc zaujalo bylo Felliniho pojetí příprav na show. Nesoustředil se jen na tyto dva aktéry, ale nechal prostor všem. Trpaslíkům, transvestitům, lehkým ženám- byť jen v epizodních roličkách, přesto oni film posunuli do úplně jiné roviny než kdyby se vše točilo okolo Ginger a Freda. A když dojde na ten očekávaný tanec, nemůžete jinak než smeknout. Ano, jste pořád v nervech jestli přeci jen nějaké to stepování nezblbnou, ale v hlavě vám i tak lítá myšlenka, že oni to dokázali...... (07.07.2008)

Čas a s ním i roky neúnosně běží, s nimi se pomalu vytrácí i skutečné hodnoty. Zestárlý pár varietních tanečníků se přesto objeví na podiu, stihnou zavzpomínat na staré dobré časy a zároveň představit italského tvůrce Federica Felliniho zase v trochu jiném světle. Ve finále ale nic, co by nějak zásadně posílilo můj vztah ke kinematografii.. (25.07.2012)

Felliniho sentimentalni rozlucka s jeho dvornimi herci - Giulietta Masina a Marcello Mastroianni. Paradoxni je, ze oba jsou v techto rolich sympatictejsi, nez za celou jejich dlouhou spolupracujici karieru. Masina vypadala jako tetka uz asi i ve 20ti, takze kdyz hraje skutecne babku, tak se na svou roli konecne hodi a Mastroianniho italsky fesak v predchozich Felliniho filmech mi je taky extra protivny, takze kdyz hraje senilniho dedka, je to naprosto idealni. Celkove vzato se to docela tahne, ale ta duchodecka senilita ve filmech vzdycky zafunguje. Umelecky par se tesne pred smrti po 30ti letech schazi aby zavzpominali na svou zaslou slavu. 5/10 (23.09.2011)

Blbě se to hodnotí. Na jednu stranu je ten film velmi chytrý a má co říct o stáří, televizi, apod. Jenže můj dojem z toho filmu se měnil s každou scénou. Fellini ve svých posledních filmech kašle na děj a věnuje se především poetice. Ginger a Fred není výjimkou a protože mě Felliniho poetika ne vždy okouzlí, tady jsem to měl jak na houpačce. Některé scénky se mi líbily svojí poetičností, jiné jsou humorné, ale pak jsou tu ty, co jen otravují a nudí. A těch bylo obzvlášť v prostřední části dost. I tak to má ale povedený začátek a konec a Giulietta Masina působí kouzelně i v tolika letech (charizmatem, ne krásou, abych tady náhodou nebyl označen za gerontofila), ale celkový dojem z toho nemám tak silný, jako třeba z Amarcordu. Váhal jsem mezi silnými 3* a slabými 4*, ale nakonec přistoupím k druhé variantě a to jen kvůli chytrému přesahu. Ten třeba v Interview naprosto chybí. Slabé 4* (13.10.2020)