Cesta

quinn je prototyp drsného chlapa! nesmierne krásny film a asi najsmutnejší film, aký som videl. tento film bol smutný od začiatku, úplného začiatku až po úplný koniec. nádherné smutné dielko o potrebe niekoho mať. silák zampano je jedna z najlepšie vymyslených postáv, aké som za posledný čas videl. fellini bol génius . . . (31.10.2007)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak... 80% (07.10.2015)

Páni. Tak Fellini asi bude jedním z režisérů, jehož filmy se mi budou líbit, jelikož se mi od něj líbila už jenom Zkouška orchestru a Silnice je ještě o několik tříd lepší. Perfektně promyšlené postavy, perfektně promyšlený jejich vývin, perfektně promyšlený děj a je toho mnohem víc, čím je Silnice opravdu povedeným a celkem silným filmem. Příběh je postavený na dvou hlavních postavách - Zampanovi, lamželezovi, který je neskutečný sobec a hulvát a Gelsomině, podivně se chovající, naivní holce, která se snaží zjistit, jaký je její životní úděl, jelikož jí připadá, že je k ničemu. Začne to celé nějak moc náhle, charakter Gelsominy poznáváme pořádně až po cestě, ale i tak bych na začátku neřekl, že z toho nakonec bude tak silný film. Čím blíže konci, tím více se mi Silnice líbila víc, tím více na mě doléhal její zvláštní smutek (který tu sice je obohacen o pár komediálních prvků, ale i tak) a finální scéna na pláži má takovou sílu, že bych ji možná zařadil mezi nejsilnější filmové scény vůbec (kam zařazuji třeba finální scénu Tarkovského Nostalgie). Každopádně, Silnice je skvělý film a pokud Fellini natočil ještě lepší film než tenhle, putuje do mé TOPky režisérů. Po Silnici ho mám někde těsně pod čarou. 5* (04.08.2019)

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)