Hlas měsíce

Pro Felliniho mám slabost, je to umělec s velkým U, kterého ale není úplně snadné pochopit a docenit. Zatím jediný komentář, který toto trochu objasňuje, je od Germanicvs. I tento film by potřeboval výklad, ale i bez něho to pro mě byla fascinující podívaná, nabitá až téměř do konce, kde až v závěru si může divák trochu vydechnout a nadechnout se. Dávám 5*. (09.02.2020)

Hlas Měsíce je pro Felliniho tak trochu tím, co je pro Tarkovského Nostalgie. Až na to, že Nostalgie nabízí hutné poselství srozumitelné všem (když ho pochopí - a to nemyslím nějak posměšně), ale na Hlasu Měsíce je znát, že si ho Fellini natočil hodně pro sebe a že všechny symboly může pochopit snad jedině on. I tak se v tom filmu ale dá najít dost věcí a témat, Fellini zde v jednotlivých scénách odkazuje na svoji filmografii (např. na Silnici, Osm a půl nebo Romu), celý film se taky věnuje (režisérově) stáři a vlastnímu uvědomění si, že se svět od dob jeho mládí dost změnil a že tomu dnešnímu světu už nikdy neporozumí (viz. dokonalá scéna diskotéky nebo lesbický pár na konci). Taky je zde možné si všimnout, že dvě zde nejvýraznější postavy jsou vlastně personifikací Felliniho, z nichž každá zastává podobné názory, ale odlišný přístup k životu, což zobrazuje Felliniho rozpor se sebou samým a mladší muž je obrazem jeho mladšího já, které se neustále svět kolem sebe snaží za každou cenu pochopit, zatímco starší muž toho jeho staršího, v době vzniku filmu současného já, které se o pochopení současného světa nesnaží a nějak prostě žije. On vlastně celý ten film je o tom, že se svět nikdy v úplnosti pochopit nedá, ať se budeme snažit sebevíc. Může to znít depresivně, ale zároveň i osvobozujícím dojmem, to už je na divákovi, jak si to poselství pro sebe interpretuje. Sice mi první polovina přišla neskutečně nudná, utahaná a i docela prázdná, ale v druhé je dost zajímavých scén a protože to má nakonec větší hloubku, než jsem si původně myslel, přidávám nakonec jednu hvězdičku navíc (a taky proto, že se mi to líbilo víc, než Ginger a Fred a to je pro mě osobně taková nejspodnější hranice slabých 4*). On to totiž vůbec není špatný film, jen je třeba se na něj naladit. I přes tu první polovinu se mi ten film líbil a rozhodně má i co říct. Jen škoda, že většina toho, co v něm skutečně je, zůstane divákům skryta. Když se vrátím k tomu přirovnání k Nostalgii - ono není mimo, jen právě Nostalgie mi přišla přístupnější, o dost podmanivější a s poselstvím, se kterým se může ztotožnit většina z nás (i přes to, že Nostalgie je pro Tarkovského taky dost niterná), zatímco Hlas Měsíce je skutečně spíš určen hlavně pro Felliniho. Možná je to jakýsi jeho poslední odkaz světu, ve kterém můžeme neustále luštit, ale stejně z něj nedostaneme asi ani polovinu informací. Slabé 4* (27.01.2021)

Federico, chápu, že ses v čase natáčení Hlasu luny cítil opuštěný dobou, zkonzumnělou, zpragmatičtělou, odpoetizovanou, zunifikovanou, dobou, která, jak jsi to vnímal, vykázala tvůj Svět do muzea jako neužitečný anachronismus. Chápu-li toto, rozumím i postavě Gonella, snad tvému alter egu (Gonellova družka zdá se být ozvěnou Guiletty; viz motiv houslí, odkazující na houslový part v Silnici, nebo společný tanec, evokující Ginger a Fred), rozumím Gonellově nostalgii, skepsi a zpěčování se stáří, jakož i postavě Salviniho, herce-klauna, snílka, básníka, žalostně ztraceného a v přízemní každodennosti nenacházejícího uplatnění pro imaginativní vidění. Svou filmovou závěť jsi prodchnul poetikou svých dřívějších filmů (ba přímými odkazy na ně), trochu staromilsky ses ohlédl, artikuloval jsi pocit z ohrožení světa starého světem novým, ale zároveň jsi, byť s lehkou nedůvěrou, udělil pár otcovských rad mladší generaci. Kdyby ses dožil té letošní stovky, shledal bys, že mládí si jde jako vždy svojí cestou, ale také bys zjistil, že fantazie, snění, imaginace a poezie z filmového světa nezmizely. Poslední slova, která jsi nechal na filmovém plátně zaznít: “Myslím, že kdyby tu bylo víc ticha, kdybychom všichni byli trochu potichu, možná bychom mohli něčemu rozumět.“ (10.02.2020)

Poslední Fellinoho film je zahalen do snové zádumčivosti, která se atmosférou místy podobá tomu, jak nahlížel na svět Andrej Tarkovskij. Jako, kdyby Hlas měsíce naplňoval svou jinakostí paradox posledních filmů „velkých režisérů“, které se primárně vyznačují tím, že se výrazně vymykají z předchozí tvorby. Často se považují za jakýsi omyl, či jsou ospravedlňovány úbytkem režisérových sil. Co když jsme ale jen uzavřeni do svých očekávání a nedokážeme z nich vystoupit? Pro mě je Hlas měsíce jakýmsi tajemným Felliniho testamentem, prostřednictvím kterého se vyrovává se svou smrtelností, protože ve svém věku nejspíš cítil, že je blíž smrti, než momentu zrození. Fellini pokládá otázky po smyslu bytí a konečnosti věcí (kam odchází oheň, když zhasne nebo kam se poděje hudba, když skončí) nikoli však infantilně, ale existenciálně. Možná i proto je pro něj podstatné vracet se do dětství a setkávat se se zemřelými předky. Nejednoznačnost a zdánlivá chaotičnost ve filmu obsažená, na mě působila konejšivým dojem a spojovala se ve srozumitelný celek, který však často nelze rozumově uchopit. Jako, kdyby Fellini rozhodil tarotové karty a vytvořil z nich celý film. Krásu, něhu a harmonii postavil do kontrastu s tupostí povrchního konzumování (jídla, sexu, hudby, zábavy, náboženství). Zároveň si však snímek udržuje nadhled a je příjemně ironický. I přesto pro mě bylo zobrazení odkouzleného světa, který je zbavený všech tajemství, smutnou podívanou. Zatímco byl Fellini během svého života svědkem zásadní proměny společnosti a viděl skomírat „staré pořádky“, já se již narodila do nové doby, avšak s bytostným pocitem, že přináležím do té (tušené) staré ... (16.02.2020)

Tak tohle hodně nevyšlo. Měl jsem velký problém film dokoukat do konce a beztak jsem ho nedokázal ani pořádně vnímat. tentokrát si jsem ale jistý, že to není moje chyba, ale Felliniho, protože jeho poslední film je skutečná splácanina bez ladu a skladu poházených výjevů, které ani nejsou zvlášť zajímavé. Rozhodně Federicův nejhorší film. (10.11.2012)