Dikaiarchos

Kdysi jsem ve svém fassbinderovském období tento snímek minul a je to dobře; stačí, že mám spadlou čelist až od nynějška. Režisér coby patolog provedl psychologickou vivisekci jedné nešťastně šťastné dušičky s takovou bravurou a bez okolků, že se do těch obnažených součástek osobnosti nelze soustrastně nezamilovat.

Projekce filmu Jamese Graye ve mně na okamžik vyvolala vzpomínku na knihu Johna Graye Slamění psi. Každý, kdo se rozhodne „vysmát“ nadutému velikášství a egocentričnosti lidstva, má u mě zaděláno na vavřínový věnec, zvlášť když své umělecké vyjádření ničím nedovojtí. To krátkozraké lidstvo, které by nepohrdlo nesmrtelností, aniž ví, jak a proč žít, které by si rádo podmanilo jiné světy, aniž dokáže rozumně spravovat vlastní planetu, a které, jako v Grayově filmu, prahne po navázání spojení s inteligentním mimozemským životem, ačkoli nedokáže úspěšně komunikovat ani mezi sebou. Hlavní postava filmu je sice produktem této iluzorní lidské všemocnosti a neochvějné sebestřednosti, naštěstí produktem nedokonalým.

Režisérce patří neskonalý dík za to, že jsem si zas jednou, obrazně řečeno, nad filmem zachrochtal blahem. Jó, oč jednodušší to mají nižší (?) zástupci živočišné říše, vedení jen svými instinkty, oproti člověku, sebou samým zakletému do říše „druhé přirozenosti“, věčně pronásledovanému úvahami o (ne)pravdivosti a (ne)smysluplnosti svého bytí a konání, v jednom kuse napájenému koktejlem ze směsice citů a myšlenkových/pojmových konstruktů a přitom v hloubi toužícímu onen vířící vnitřní chaos opustit a znovuobjevit v sobě jasný instinkt, útěšný a ničím nezpochybnitelný.

Denis zastavila svět, aby se jedno nitro, zcela nečekaně, dalo do pohybu. Občerstvující večer pro hrdinku, občerstvující styl pro milovníky svébytných filmařských dialektů.

Myslím, že tato filmová úvaha nejen o zmutovaném a mutujícím (v případě hlavní postavy) genomu lidství, ale i o existenci a nacházení nepoškozených částí šroubovice je – bohužel stále – důležitá. Všimněme si některých komentářů, které se doslova vyžívají v pranýřování (ponižování) filmu: s gustem, nenávistí a vulgaritou, a naopak s nulovou snahou o vstřícnost a empatii k myšlence filmu. Jedním dechem jsou schopni drsně zašlapat do země film, tvůrce i ty, které film oslovil. Jiní stále berou umění jako prostředek k uspokojení sebe samých (stejně jako je Joska pouhým prostředkem k uspokojení vůle jiných). Takže ano, pojďme si nevšímat podstatných detailů, hlouběji se nezamýšlet, vyslovovat rychlé soudy, plivněme na to, čemu nerozumíme, s čím nemáme zkušenost, kopněme do toho, co neslouží naší vůli, co nenaplňuje naši představu či očekávání, zkrátka udržujme film aktuální.

Co se stane, když naši vnitřní jistotu o předpokládaném, ze zkušenosti odvozeném řádu a toku naší každodennosti konfrontujeme s Jistotou „nepatřičně“, „absurdně“ vykloubenou z tohoto řádu. Ten střet křehké a konejšivé vnitřní jistoty s „nemyslitelným“ vnějším faktem, ta cesta ze stavení do stodoly a její nepopsatelný účinek na nejjemnější receptory mé mysli. Skutečný filmový asteroid! Ostatně: jak snadno by vzal náležitě hmotný asteroid jistotu celému lidstvu.

Nejlépe vidět celou dvacetiminutovou trilogii naráz a jako celý soubor ji také hodnotím. Hold přítomnému okamžiku, jehož jedinečnost a hodnota vynikne nejlépe v kontrastu s entropií a zapomněním, které mají vždy poslední slovo, a jehož plnost vyniká nejzřejměji v kontrastu s chabou lidskou snahou mumifikovat jej ve vzpomínce či (audio)vizuálním nosiči.

„Řekni mi pravdu.“ Usilování o pravdivost vlastního nitra, vztahu i společenství dá sice fušku, ale zkusme na to rezignovat: po čase zjistíme, že není čemu a komu důvěřovat. Příhodný snímek do dnešní postfaktické éry! A kromě toho Ovoce řve, až mu hlasivky jódlují, že FILM je jedním ze šlahounů UMĚNÍ, a tudíž MUSÍ blažit a jitřit smysly a mysli. Důsledek rezignace na tuto tezi je zřejmý: poklimbávající vědomí tvůrců i vnímatelů.

Kdybych byl s revolverem u spánku nucen pojmenovat ideu snímku, vyhrkl bych, že byl (mj.) o spáse (nikoli v religiózním smyslu slova, probůh). Není-li člověk v nejvyšším stupni zoufalství schopen v sobě či kolem sebe nahmatat jakýkoli druh záchrany (neuznáme-li sebedestrukci za svého druhu spásu), může spása přijít jedině jako zásah zvenčí, prostřednictvím jiného člověka. Nejen člověk člověku vlkem, ale i spasitelem. A jelikož zbraň u hlavy nemám, jako bych nic nenapsal; budu si jen šeptem v duchu o filmu mudrovat. Co vím jistě, je, že Grandrieux je jedním z velkých spasitelů mých filmových synapsí.

Zvláštní, zvláštní, ne ten film, ale to, jak jsem v jeho úvodu polotrpěl pod návalem rozčepýřených záběrů, abych v závěru, kdy se film stal pro oko podstatně libější, na tu počáteční rozčepýřenost home videa s vděčností vzpomínal. Proč to tak bylo, nemůže být tomu, kdo film viděl a prožil, nejasné.