Dikaiarchos

"Jistě chápete, název říše Moře zapadajícího slunce nesmíme zrušit. (Akademie věd přišla na to, že Slunce de facto nezapadá). Zvyk je železná košile. Lépe zrušit Akademii věd."

Odtažité? Možná. Ale když ony vysněné cesty si nás začasté zkrátka drží od těla. Nebo my je?

Slov netřeba, myšlenek netřeba. A člověk? Ponechme jej v pouhé latenci. Přesto jako vnímatel jsem se nemohl zříci svého člověčenství a dík filmu se nemohl nevydat výš, hlouběji, vzad i vpřed a v pomalém tanci kosmologie a múz si nepovšimnout vlastních myšlenkových reakcí a náhle zejících pocitů – od kantovského úžasu po bázlivé chvění. Ano, redundantní komentář až hanba; ale právě lhostejnost podstaty Spícího lůna (nejen) vůči těmto větám mě fascinuje.

„Těšil“ jsem se, že jdu na klasický český film současnosti, pro nějž je typická nevýrazná, nenápaditá kamera (a její lhostejnost k detailu, zvláště pak lidské tváře), plytké a nadbytečné dialogy, redundantní peripetie, vtip za každou cenu, režisérská nesoustředěnost, doslovnost; zkrátka divák musí z kina odcházet pobaven a s vědomím, že ví, co si má myslet. Když jsem po chvíli zjistil, že se má očekávání nenaplňují, začal jsem trnout, kdy dílo sklouzne k filmovému čecháčkovství. Zdá se mi, že nesklouzlo a že režiséři předkládají dospělý, záživně nasnímaný film pro ty, kteří se chtějí zamyslet nad pojmy jako spravedlnost, pomsta, odpuštění, ale i nad českou minulostí a českou povahou. S tou se pojí i větší míra škarohlídství a věčné hledání much, jenže mně se dnes na filmu Staříci – sám nevím proč – žádné mouchy hledat nechtějí.

Plnokrevné čtyři hvězdy. Na první pohled zábavná hříčka (a čím déle trvá, tím je zábavnější), při detailnějším ohledání jarmuschovské varování (možná už s křížkem po funuse?) před současným dvojím nebezpečím - ohrožením planety a naší humanity. Což o to, jako by režisér skrze postavy říkal divákovi, tohle je jen svévolná realita mého filmu, ale liší se ve své podstatě od reality vezdejší?

Tak třeba právě takto, neotřele, vtipně i mrazivě, se dá zlomit hůl nejen nad obyvateli Štýrska, ale potažmo (možná) nad celým lidským rodem.

Nový Bi Gan v novém kině Edison; na toto pozdní filmové odpoledne, před projekcí deštivé a po ní slunečné, se jen tak nezapomene. Ale kdo ví, jak neúprosný čas a svéhlavá paměť s tím nyní čerstvým dojmem naloží.

Svět Rivettova filmu je světem nejistoty, nejednoznačnosti, nepostižitelnosti. Nelze sice pochybovat o tom, že každá z postav je jímána určitými touhami, pohnutkami jednání, city, ale ty nebude nikdy možné plně dekódovat, jelikož neexistuje adekvátní prostředek k jejich vyjádření. Mezi postavami tak dochází jen ke hře, ke kabaretnímu představení (a ano, k přibližnému představení sebe samých), poněvadž jinak než kabaretně a přibližně to ani nelze. A jelikož neexistuje spolehlivý prostředek k manifestaci podstaty lidského nitra, jsme vždy odsouzeni k nedokonalému poznání druhého člověka (a patrně i filmového díla). Jestliže si nemůžeme být jisti skutečnou povahou postav, potom totéž platí dvojnásob o povaze vazeb mezi nimi. Ač se zdá, že je něco pojí, ve skutečnosti zůstávají samy, samy se svým tajuplným nitrem, jež se dere na povrch jen v pokřivených ozvěnách. Nic z toho však nebrání fascinaci samotným kabaretem.

Důmyslný trest doživotí pro skupinu odsouzených, doživotí ve vskutku nadpozemských časových i prostorových mantinelech; v jistém ohledu trest jako výsada, jíž se nedostalo jiným pozemšťanům (trest balancující mezi slůvky nadlidský a nelidský). Ale jaké východisko najít pro nevinné dítě? Denis dokázala mé filozofické neurony pěkně rozdivočit, což se letos ještě nikomu nepovedlo.

Bratři Tavianiové objali Luigiho Pirandella každý z jedné strany a ve společném souznění nakráčeli před můj dosud fascinovaný zrak. Ke Kaosu se nemůžu nevrátit, stejně jako k Pirandellovu Nebožtíku Pascalovi. Pět hvězd dávám i komentáři Vandrovnice.