Kaos

Jestli vůbec může jeden (nebo dva) umělec prokázat poctu jinému umělci, pak to bratří Tavianiové udělali Luigimu Pirandellovi. Jedna filmová povídka lepší než druhá a druhá atd., celkem pět; mně se nejvíc líbila hned ta první... Havran, úplněk, kameny a kameny - dá se o tomto film skutečně říct něco víc.? Asi ne, proto i recenzí je tu proskrovnu. Pozn.: K neuspořádanosti, etropii, samotě, měl LP vždycky blízko; "Io sono figlio del caos" (Jsem synem chaosu), napsal ve fragmentu své biografie. Možná cítil i jeho fyzickou blízkost, do Càvusu (chaosu, odvozeno zřejmě z řečtiny) utekla jeho rodina v roce jeho narození před cholerou. Epilog: "Il dolore fa le cose piu belle - V bolesti jsou věci krásnější." (25.02.2016)

Pro mne jeden z nejnádhernějších italských filmů a jedna z mých "top 5" vůbec. I já spíše jen těžko hledám slova, jak vůbec tento zážitek popsat... Žánr se zdá být naprosto nezařaditelný... vnucovalo by se pojmenování magicko-symbolického realismu, nebýt toho, že tento název si už uzurpují svou povahou úplně jiná díla jihoamerické literatury a filmu. Nádherná kamera a hudba... Završením a propojením všech čtyř příběhů je Epilog... návrat na dávná, nyní už opuštěná místa, a Pirandellův rozhovor s mrtvou matkou. Téma času a věčnosti, pomíjivosti a trvání, zapomnění a paměti... Okamžik, kdy mrtvá matka, vyprávějící svému synovi znovu svůj příběh - a v onom příběhu živá mladá dívka, jež má celý život dosud před sebou - rozpíná svobodně ruce nad útesem v mladistvém očekávání budoucnosti, která už je, a přece zas není minulostí... Okamžik úsměvu drožkáře Sara, když si Luigi po prvotním selhání přece jen vzpomene na jeho jméno... Okamžik, kdy mladá vdova (ač to zatím ještě neví), ruce rozdrásané od opuncií, běží k branám vyprázdněného města, v tušení zkušenosti, která navždy změní ji i její život... Čas, věčnost, život, smrt, krutost, smích, soucit, barvy, chaos, zpěv, mlčení, život, Kaos... (02.01.2018)

Záběry na sicilskou krajinu i s letícím vogelem sice byly i s hudbou docela hezký, ale jednotlivý příběhy už zas tolik ne a celkovej dojem zmíněný panoramata moc nevylepšily. Povídka TŘETÍ SYN byla zajímavá tak do půlky, kdy matka zjistí důvod proč jí zbylí synové ze zámoří neodpovídaj na její dopisy, ovšem důvod proč nesnáší onoho třetího synátora mě nechal fakt chladnym, 40%. NÁMĚSÍČNÍK byl o něco slabší, nevim no, takovej vlkodlak přenesenej na Sicílii, 30%. AMFORA pojednávající o hrnčíři, kterej sám sebe uvězní ve džbánu, byla asi nejzáživnější z povídek, ale zároveň i takovou slabší Chytrou horákyní po sicilsku, 70%. REQUIEM mě teda nebavil skoro vůbec, protestování vesničanů kvůli prosazení hřbitova, neústupnej majitel pozemků z vyšších kruhů, pochod zpátky do vsi, pak nějakej dědek nad hrobem, nuda 10%. To jsem ale ještě netušil, že závěrečnej epilog ROZHOVOR S MATKOU bude naprostej propadák. Důchodce vracející se po letech z Říma do rodný sicilský vsi vede kdesi na zámku nudný hovory s duchem dávno zesnulý matky, 0%. Takže i když se to v součtu i přes stopáž a předevšim díky povídkovýmu zpracování sledovat dalo, výsledek mě teda nijak zvlášť neuchvátil. (11.02.2017)

Ani po měsíci od shlédnutí pořád nemůžu najít ta správná slova. Snad jde říci, že země se pohnula. A mám potřebu přidat, jak je úchvatné, že bratři používají svým skvělým způsobem zejména mimoslovní výrazové prostředky. Obrovská emocionální nálož. Hlavně obdivuji, jak je všechno neskutečně intenzivní a palčivě opravdové! Měla bych už konečně vypracovat nějakou esej na obranu patosu a postavit jej proti sentimentalitě, kterou naopak nemám ráda. Existují režiséři, kteří jsou schopni unést pouze jeden životní pocit (pokud pomineme ty režiséry, jejichž filmy jsou absolutně o ničem), a o něm vyprávějí pořád dokola a dokola. (A pokud nedochází k rozmělnění, opakování se a devalvaci, tak to není špatně a mám takové věci taky ráda, jenom chci vyjádřit obdiv ke schopnostem těch dalších čarodějů.) Taviáni takových podnětů nabízejí na jedné ploše veliké množství, a jak nekompromisně je vykreslují! Dalo by se říci, že bez soucitu. ♥♥♥ (25.06.2013)

Tak jsem se už konečně dostal k bratrům Tavianiovým a musím přiznat, že jsem byl jejich poetikou a vypravěčským uměním mile překvapen. Autoři umně střídají popis tragických vzpomínek staré matky a její soužití s nechtěným synem v jedné povídce, s mysteriózním příběhem novomanžela posedlého měsíčním úplňkem v jiné. Občas se ze zákoutí vynoří humorný okamžik, aby byl v zápětí zahnán některou smutnou událostí. Silným zážitkem je nostalgická výpověď spisovatele Luigiho Pirandella a jeho snový rozhovor s matkou v závěrečné (páté) povídce. Doprovázeni tóny Mozartovy Figarovy svatby můžeme vychutnávat obrázky z drsné a nehostinné Sicilské přírody a se zatajeným dechem sledovat let černého havrana se zvonečkem zavěšeným na krku k dalšímu lidskému příběhu... Zajímavý film! (06.09.2006)