Vandrovnice

Příjemná, snad možná až příliš "přístupně tezovitá", přesto ne úplně pitomá konverzačka s trochou kultivovaného napětí, nikoli o blbostech. Od filmu jsem nic nečekala, takže mě docela příjemně překvapil a osvěžil. (Kdo hledá těžiště i pointu ve vnějším ději namísto v niterných pochodech účastníků včetně protagonisty, toho určitě zklame - dějová pointa tam sice je, ale podstatou filmu opravdu není.) Bylo zábavné sledovat krystalicky čistě rozlišené, opakující se vzory reakcí jednotlivých vědátorů a freudiánského psychiatra, v autorově představě (a herci moc hezky) provedené dle povahy jejich oborů. V reálu by asi tak průzračně schematické nebyly... ale tož OK, vždyť to vlastně byly (a měly být) vyabstrahované prototypy, a to právě byla ta zábava. A celý film má skutečně půdorys divadelní hry napsané na tezi, ale proč ne, mně to vůbec nevadilo. --- Skřípat a tahat za uši mě to začalo jen v momentě, kdy se mi zdálo, že těch osobních historických "náhod" začíná být už nějak moc... (SPOILER)... Pánovi se poštěstilo být zrovna ve stejném kmeni jako tvůrce maleb v Lascaux, a být osobně přítomen jejich vzniku... pak se přesune do Sumeru a Babylonie, zrovna přesně na tu dobu, kdy tyto říše jsou z pohledu pozdějších historiků jediným místem, kde se na planetě "něco děje"... neomylný čuch mu napoví, že si pak má na chvíli odskočit zpět na "západ", do nově rozkvetlé Fénicie... a ještě právě včas se stihne otočit zpět na "východ", do Indie, aby se mohl osobně setkávat s Buddhou... Galilea v kulminující Ježíšově době samozřejmě nesmí chybět... zpátky do Evropy a na přelomu věků plavba se samotným Kolumbem, ach!... atd. atd. Tohle vážně působilo, jako kdyby se dnešní žák přenesl i se svou učebnicí do času kromaňonců a dopředu si podtrhal, kam se má nacpat a co nesmí prošvihnout. Nicméně aspoň ta historka s Ježíšem mi přišla logicky docela promakaná a s přimhouřením oka bez děr, a úvahy, konverzace a reakce kolem ní byly určitě jedním z nejzajímavějších míst filmu. (Podotýkám, že jsem křesťanka, dokonce s katolickým zázemím, ale s apokryfy všeho druhu a všemožnými smysluplnými! hrátkami na toto téma nemám problém - a tady to smysluplné určitě bylo.) - Ale budiž, když člověk žije 14 000 let, možná se mu i pár takových věcí poštěstí. (Nakonec jsem s povděkem ocenila, že aspoň středověk nebyl z tohoto hlediska vytěžen. :-D) --- Jen mi pořád vrtalo hlavou, že pokud bych já měnila působiště a vztahy každých 10 let, i po dobu třeba "jen" 1000 let, měla bych z toho v hlavě guláš a byla bych už dávno zralá na blázinec. Z tohoto punktu mi hrdina připadal obdivuhodně, až nepochopitelně duševně zdravý a normální. I tady je zřejmě limit tohoto konceptu. Leč hra (i divadelní) je prostě hra, a když to vezmete prostě jako hru - ne víc, ne míň - tak to fachčí! - Celkové hodnocení: 3,5*, na čtyřku to u mě přece jen nedosáhne.

Jako totálně nereálná oddechovka se scénářem o "klasickém" půdorysu Rosamunde Pilchnerové či Ingy Lindströmové to bylo docela fajn, oproti zmíněným dámám nutno zmínit přídavek humoru. Pokud člověk k filmu přistupoval s takto nízkým očekáváním, podíval se na pár pěkných exteriérů a celkem se přitom i pobavil. Přesto jakási pachuť zabitého času zůstává...

Shodou okolností jsem i já tenhle film viděla někdy ve svých patnácti, v letním kině, kdy horká letní noc jakoby ještě prohlubovala jeho atmosféru... a zasáhl mě tehdy tak, že jsem na něj dodnes nezapomněla. Učarovala mi jasná a bezelstná duše Indiánky (nezapomenutelná je pro mne např. scéna, kdy rozmlouvá s ptáky v pralese)... a hluboké znepokojení nad tajemstvím tohoto zvláštního, zcela nevyváženého, z racionálního pohledu Evropana až ponižujícího, a přesto nějak mystického setkání dvou naprosto odlišných a míjejících se myslí/světů/pravd se ve mně dotklo čehosi bytostně známého, i když dosud nereflektovaného a nepojmenovaného. Závěr, ač tak strašně zabolel, jsem už tehdy vnímala jako logický a nevyhnutelný... Film v mé dospívající mysli rozvířil otázky a témata, které se mnou rezonovaly a vlastně jsem je pak v nějaké podobě řešila celý život (i proto si asi troufnu říct, že ač samotný film se tak vůbec netváří, podařilo se mu dotknout něčeho archetypálního...). - Moc se těším, až se na něj podívám znovu, ale nemyslím, že se pak mé hodnocení změní: jsou filmy (a knihy), které se do nás v mládí nesmazatelně zapíšou, a tohle je pro mne jeden z nich.