Spící lůno

Lež romantismu a pravda kinematografie, tak by mohla znít parafráze slavné knihy: tento film není o přírodě bez člověka, ale o člověku, jemuž se příroda stává metaforou sebe samého. A film svým arzenálem iluzí, kterými pro svého lidského pozorovatele komponuje účinky v přírodě nemožné, vytváří pro diváka stroj na sebeprojekci do věcí a právě tuto sebeprojekci do všeho, co vidí, zaměňuje za evakuaci všeho svého Já z obrazu. Barley nezobrazuje Kosmos opuštěný člověkem, ale jako génius romantismu, který uniká od lidského hemžení do monstrózní krásy a samoty majestátních horských velikánů, využívá tuto samotu jen k tomu, aby stvrdil sám sebe a své Já. X-násobné expozice, kterými autor manipuluje obraz, slouží stejnému efektu, jako když Antonín Mánes vyobrazí letohrádek královny Anny na čnící skále nad jezerem, nebo když všichni Fridrichové nebo jak správně podotýká uživatel dennykr, John Martin, vytváří snové neskutečné krajiny. Veliký budu podle toho, v čem se zhlédnu; Sturm und drang mého nitra v digitální bouři; antropomorfizace lesa jednotlivcem, který se snaží uniknout z lesa lidských postav společnosti do lesů bez člověka slastně zapomínajíc, že koně, které svým oproštěným duchem a odtělesněným okem pronásleduje, utíkají před stíny výkřiků… jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. (31.05.2020)

Scott Barley z původních 4 hodin sestříhal Sleep Has Her House na 90 minut a i tak nejspíš pro někoho bude sledování nekonečné. Tenhle experimentální kousek je názorným příkladem "slow burn cinema", žádné dialogy, žádné postavy, jen několik zdánlivě nesouvisejících záběrů na přírodu. Sleep Has Her House odvděčí opravdu jen trpělivého diváka, nedává totiž věci do žádného kontextu, na všechno musí divák přijít sám a co si z filmu odnese bude jen jeho. To je na Sleep Has Her House to nejlepší, dovoluje totiž divákům popustit fantazii uzdu, několik dlouze nádherných záběru se mění přímo před očima a každý v nich může vidět něco jiného. Doporučuji si tenhle umělecký masterpiece pustit se sluchátky a v naprosté tmě (stejně jako to doporučuje sám tvůrce, teď už vím proč), protože atmosféra a sound design, jaké Scott Barley vykouzlil jsou naprosto jedinečné a ve spojení s obrazovou stránkou to opravdu v člověku evokuje podivnou osamělost. Tenhle film je jako kdyby šel člověk do galerie na drogách a zdálo se mu, že se všechny obrazy hýbou až na to že se to opravdu všechno odehrává před vámi na obrazovce. Je to názorná ukázka toho, co se všechno dá s filmem dělat a jak se tohle médium dá tvarovat do naprostého uměleckého extrému. Ani se nedivím, že renderování některých záběrů trvalo několik měsíců a na víc to, že je to celé natočené na iphone, vyjma některých obrazů, které Scott Barley nakreslil a zakomponoval do celého filmu, je prostě až k neuvěření, že tohle celé dokázal stvořit jeden člověk. Scott Barley je rozhodně jméno, které bude stát za to do budoucna sledovat. 80% (30.01.2018)

Tajomné a dobré. Ale myslím, že to mohlo byť ešte tajomnejšie a ešte lepšie, keby to bolo natočené na surovinu, namiesto iPhonu. Obyčajne nie som pedant na médiá záznamu, no pri tomto type pomalého, takmer výlučne vizuálneho filmu - obzvlášť keď absentuje hudba - je médium kľúčové. Niekoľko záberov je tu skutočne silných, napr. ten použitý ako plagát filmu (s vzdialeným, osamelým zvieraťom v druhom pláne), no stále platí, že surovina atmosfére filmu dodáva intimitu, ktorú digitál preniesť úplne nezvláda - a to napriek parádnemu color gradingu. Nenudilo ma to, malo to atmosféru a apokalyptický záver mi tento ambientný experimentálny film pocitovo uzavrel, no také Zaklínadlo k odohnaniu temnoty, či Mliečna cesta, z podobného súdka, hoci boli formálne jednoduchšie, mali genia loci, ktorý ma viac opantal. Takéto filmy sa samozrejme nedajú hodnotiť inak, ako rýdzo subjektívne. 3,5* (10.01.2022)

Páni. Já... já nemám slov. Nebo takhle, mám jich mnoho, ale nevím, jak to všechno uspořádat dohromady, aby to dávalo smysl. Zkusím to. Spící lůno je film, který se obejde bez nějakých herců, bez nějakých záběrů, vystačí si jen se zvukem, hudbou a kamerou a přesto funguje absolutně geniálně. A to ten zvuk je naprosto perfektní a každému záběru dodává neskutečně silnou atmosféru, stejně jako zde použitá ambientní hudba a kamera, která zde zabírá čarokrásnou a tajuplnou přírodu. Celý ten film má neskutečně tajuplnou atmosféru, a i když je to slow cinema, nemůžu říct, že bych se na moment nudil. Tohle je totiž čiré filmové umění, důkaz toho, co všechno může film dokázat, a to i bez herců a nějakých dialogů. V hlavní roli je zde příroda a zvířata, co v ní žijí. Většina z nich se snaží zdrhnout hned při prvním náznaku toho, že se něco zlého blíží, že něco přichází, ale nikdo neví, co přesně. Ví to jen hvězdy a ty nic říct nemůžou. Možná to ví i příroda, ale ta taky mlčí. A pak je někým/něčím neznámým zabita srnka. Následuje den, který přináší klid, ovšem s jeho koncem přichází další, poslední noc. A ta, doslova jako blesk z čistého nebe, začne apokalypsu. A o tom, o tom to celé je. Takhle skvělý a silný film jsem neviděl už pěkně dlouho, tohle prostě je ukázka perfektní filmařiny a důkaz toho, že i experimentální film mnoho dokáže. Rozhodně to nesedne každému, někdo se u toho unudí k smrti, ale pro ty, co se dostanou do atmosféry filmu, čeká neskutečný zážitek. Scott Barley je jeden z nejlepších současných režisérů a dokazuje to nejen Spící lůno, ale i jeho kraťasy Hinterlands nebo Hunter, které jsou podobně silné, každý však nějak jinak. Už teď říkám, že je to jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy v životě viděl. Čirá filmová magie. Něco takového se vidí fakt jen jednou za čas. A scéna tmy, kdy začne hrát ambientní hudba a objeví se hvězdy, je jedna z nejlepších filmových scén vůbec a dokázala mi, že je tady někdo schopný na filmový pás převést naprosto přesně ten můj pocit z tajuplnosti vesmíru a mystéria hvězd. 5* (24.11.2019)

Scott Barley, po vzoru Slow cinema, natočil na svůj iPhone zcela mimořádnou větroplachou esej. Oproštěn od dialogů, tradičního narativu, jednoty místa a času, nám zprostředkovává “příběh” větru. Cestuje údolími, jezery, lesy a vodopády, nemaje žádných překážek. Spící lůno nás vrací k přírodním světům, k jejich čistotě, skrze základní minimalistickou formu. Zároveň se jedná o velmi křehký experiment, který se pohybuje mezi realitou a nočními můrami, mezi kinem a snem (u Karlovarských diváků obzvlášť). Vizuální abstrakce vytvořená zcela jednoduše, přesto podmanivá a vtahující. (04.07.2018)