Spící lůno

NE. Sami vylezte do přírody na vandr, vyspěte se venku, zažijte si to na vlastní kůži než tady ten NESMYSL o NIČEM. Nechápu, jak něco takového někdo může obdivovat. Směšné a smutné zároveň. Kdybyste alespoň nějaký čas trávili v přírodě, tyhle blbiny byste pak viděli úplně jinak. Vzpamatujte se. Za mě těch pár vskutku neuvěřitelných komentářů tady značí opravdový úpadek lidstva a hrozím se toho, jaké tuposti jsou dneska oceňované. (14.03.2021)

Scott Barley, po vzoru Slow cinema, natočil na svůj iPhone zcela mimořádnou větroplachou esej. Oproštěn od dialogů, tradičního narativu, jednoty místa a času, nám zprostředkovává “příběh” větru. Cestuje údolími, jezery, lesy a vodopády, nemaje žádných překážek. Spící lůno nás vrací k přírodním světům, k jejich čistotě, skrze základní minimalistickou formu. Zároveň se jedná o velmi křehký experiment, který se pohybuje mezi realitou a nočními můrami, mezi kinem a snem (u Karlovarských diváků obzvlášť). Vizuální abstrakce vytvořená zcela jednoduše, přesto podmanivá a vtahující. (04.07.2018)

Páni. Já... já nemám slov. Nebo takhle, mám jich mnoho, ale nevím, jak to všechno uspořádat dohromady, aby to dávalo smysl. Zkusím to. Spící lůno je film, který se obejde bez nějakých herců, bez nějakých záběrů, vystačí si jen se zvukem, hudbou a kamerou a přesto funguje absolutně geniálně. A to ten zvuk je naprosto perfektní a každému záběru dodává neskutečně silnou atmosféru, stejně jako zde použitá ambientní hudba a kamera, která zde zabírá čarokrásnou a tajuplnou přírodu. Celý ten film má neskutečně tajuplnou atmosféru, a i když je to slow cinema, nemůžu říct, že bych se na moment nudil. Tohle je totiž čiré filmové umění, důkaz toho, co všechno může film dokázat, a to i bez herců a nějakých dialogů. V hlavní roli je zde příroda a zvířata, co v ní žijí. Většina z nich se snaží zdrhnout hned při prvním náznaku toho, že se něco zlého blíží, že něco přichází, ale nikdo neví, co přesně. Ví to jen hvězdy a ty nic říct nemůžou. Možná to ví i příroda, ale ta taky mlčí. A pak je někým/něčím neznámým zabita srnka. Následuje den, který přináší klid, ovšem s jeho koncem přichází další, poslední noc. A ta, doslova jako blesk z čistého nebe, začne apokalypsu. A o tom, o tom to celé je. Takhle skvělý a silný film jsem neviděl už pěkně dlouho, tohle prostě je ukázka perfektní filmařiny a důkaz toho, že i experimentální film mnoho dokáže. Rozhodně to nesedne každému, někdo se u toho unudí k smrti, ale pro ty, co se dostanou do atmosféry filmu, čeká neskutečný zážitek. Scott Barley je jeden z nejlepších současných režisérů a dokazuje to nejen Spící lůno, ale i jeho kraťasy Hinterlands nebo Hunter, které jsou podobně silné, každý však nějak jinak. Už teď říkám, že je to jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy v životě viděl. Čirá filmová magie. Něco takového se vidí fakt jen jednou za čas. A scéna tmy, kdy začne hrát ambientní hudba a objeví se hvězdy, je jedna z nejlepších filmových scén vůbec a dokázala mi, že je tady někdo schopný na filmový pás převést naprosto přesně ten můj pocit z tajuplnosti vesmíru a mystéria hvězd. 5* (24.11.2019)

Prolínání mezi snem a realitou. Bdělost, tma, zvuk, ticho před bouří. Ticho před nekonečnem, rozplývající se uhranost temnoty skrz přírodu a dotekem Vesmíru. Film, který je zásadní svým zvukem a vizuální optikou. Dlouhé pomalé záběry, při kterých se nezastaví čas, ani pohyb pro detail. Experimentální dotek prostoru tvořen noční krajinou, zvukem přírody, bouřky, větrem, sluncem, hvězd a časoprostoru, jako by začínající scéna Post Tenebras Lux měla nekonečné pokračování. Snění, které ponechává Scott Barley v zamlčení. (17.11.2019)

Celovečerní pokus o Huntera. Jenže tady to z mnoha důvodů nefunguje. Například Hunter stojí na precizních záběrech, kterých je tady minimum, a hodně velkou část stopáže tvoří tma, doprovázená jen zvukem. Zvláště ta bouře v závěru je skutečně mocná, ale není nutno koukat na plátno, protože je z ní vidět jen sem tam nějaký blesk a v jednu chvíli asi začne hořet les, ale s tím se už dál nepracuje. Přijde mi, že zcela zbytečně tady Barley vsadil na zvukové efekty a ruchy, takže z toho ten silný pocit lesa v horách ve tmě, jaký jsem měl z Huntera, nemám. Ale tak ještě že se koníci nakonec dostali do nebe, jak naznačuje světelný tunel podle vyprávění klinicky zemřelých. (03.01.2020)