Spící lůno

Spící lůno má opravdu přiléhavý název, neboť v jeho průběhu většina sálu usnula. Ne, teď vážně. Barleyho experimentální esej klade na diváka mimořádné nároky, ale ti, kteří vydrží až do konce, udělají dobře. Drtivou část filmu tvoří nádherné obrazy krajiny - probouzející se les, usínající řeka, hvězdná obloha, vodopád či prudká bouře. Je jasné, že filmové plátno zprostředkuje jen malou část skutečného prožitku z přírody, chybí čich, hmat, chuť a šestý (sedmý, osmý...) smysl. Někdo si tedy odnese alespoň předsevzetí, že bude víc chodit do lesa. Někdo může zauvažovat nad nespoutatelnou silou živlů, někdo nad dynamickým klidem, v němž se skrývá mocná energie změny, a jehož zárodky naopak tušíme uprostřed bouře. Někdo užasne nad faktem, že Scott Barley natočil celý snímek na svůj iPhone. Mně hlavou víří všechna tato témata a hodnotím pěknými dvěma hvězdičkami. (01.07.2018)

Lež romantismu a pravda kinematografie, tak by mohla znít parafráze slavné knihy: tento film není o přírodě bez člověka, ale o člověku, jemuž se příroda stává metaforou sebe samého. A film svým arzenálem iluzí, kterými pro svého lidského pozorovatele komponuje účinky v přírodě nemožné, vytváří pro diváka stroj na sebeprojekci do věcí a právě tuto sebeprojekci do všeho, co vidí, zaměňuje za evakuaci všeho svého Já z obrazu. Barley nezobrazuje Kosmos opuštěný člověkem, ale jako génius romantismu, který uniká od lidského hemžení do monstrózní krásy a samoty majestátních horských velikánů, využívá tuto samotu jen k tomu, aby stvrdil sám sebe a své Já. X-násobné expozice, kterými autor manipuluje obraz, slouží stejnému efektu, jako když Antonín Mánes vyobrazí letohrádek královny Anny na čnící skále nad jezerem, nebo když všichni Fridrichové nebo jak správně podotýká uživatel dennykr, John Martin, vytváří snové neskutečné krajiny. Veliký budu podle toho, v čem se zhlédnu; Sturm und drang mého nitra v digitální bouři; antropomorfizace lesa jednotlivcem, který se snaží uniknout z lesa lidských postav společnosti do lesů bez člověka slastně zapomínajíc, že koně, které svým oproštěným duchem a odtělesněným okem pronásleduje, utíkají před stíny výkřiků… jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. (31.05.2020)

Celovečerní pokus o Huntera. Jenže tady to z mnoha důvodů nefunguje. Například Hunter stojí na precizních záběrech, kterých je tady minimum, a hodně velkou část stopáže tvoří tma, doprovázená jen zvukem. Zvláště ta bouře v závěru je skutečně mocná, ale není nutno koukat na plátno, protože je z ní vidět jen sem tam nějaký blesk a v jednu chvíli asi začne hořet les, ale s tím se už dál nepracuje. Přijde mi, že zcela zbytečně tady Barley vsadil na zvukové efekty a ruchy, takže z toho ten silný pocit lesa v horách ve tmě, jaký jsem měl z Huntera, nemám. Ale tak ještě že se koníci nakonec dostali do nebe, jak naznačuje světelný tunel podle vyprávění klinicky zemřelých. (03.01.2020)

Prolínání mezi snem a realitou. Bdělost, tma, zvuk, ticho před bouří. Ticho před nekonečnem, rozplývající se uhranost temnoty skrz přírodu a dotekem Vesmíru. Film, který je zásadní svým zvukem a vizuální optikou. Dlouhé pomalé záběry, při kterých se nezastaví čas, ani pohyb pro detail. Experimentální dotek prostoru tvořen noční krajinou, zvukem přírody, bouřky, větrem, sluncem, hvězd a časoprostoru, jako by začínající scéna Post Tenebras Lux měla nekonečné pokračování. Snění, které ponechává Scott Barley v zamlčení. (17.11.2019)

Tajomné a dobré. Ale myslím, že to mohlo byť ešte tajomnejšie a ešte lepšie, keby to bolo natočené na surovinu, namiesto iPhonu. Obyčajne nie som pedant na médiá záznamu, no pri tomto type pomalého, takmer výlučne vizuálneho filmu - obzvlášť keď absentuje hudba - je médium kľúčové. Niekoľko záberov je tu skutočne silných, napr. ten použitý ako plagát filmu (s vzdialeným, osamelým zvieraťom v druhom pláne), no stále platí, že surovina atmosfére filmu dodáva intimitu, ktorú digitál preniesť úplne nezvláda - a to napriek parádnemu color gradingu. Nenudilo ma to, malo to atmosféru a apokalyptický záver mi tento ambientný experimentálny film pocitovo uzavrel, no také Zaklínadlo k odohnaniu temnoty, či Mliečna cesta, z podobného súdka, hoci boli formálne jednoduchšie, mali genia loci, ktorý ma viac opantal. Takéto filmy sa samozrejme nedajú hodnotiť inak, ako rýdzo subjektívne. 3,5* (10.01.2022)