Dikaiarchos

Tlumočím si Poznámky z (a k) Eremocénu. Slyším režisérku říkat: Ide iba o poznámky. Môžu fungovať samostatne, ale možno sa v mysli diváka vyskladajú do jednotnej výpovede... Pokiaľ sa odomkne štýlu filmu. Wilsonov termín eremocén, vek osamelosti, osamelosti v dôsledku úbytku biodiverzity, využívam ako oporný bod pre ďalšie skúmanie. Zvlášť ma zaujíma, či osamelosť nevzniká pri prepise nášho bytia z analógu do digitálu, z botomori do G-DAO, či tým, ako prepisujeme svoj bytostný zárodok do virtuálnej iluzórnej škrupiny (akt superplodné slepice ega, pozn. ed.), neprepisujeme aj budúcu podobu planéty a nás samých. Odpoveď je očividná. Čím väčšia je naša vzdialenosť od prirodzeného vnútorného – vonkajšieho priestoru, tým hlbšia je naša osamelosť. Opúšťame sami seba. A iste, gramatika prepisu obsahuje plno kritických faktických chýb, vrátane zužovania biodiverzity.

Fíha, chaso vůkolní, toť Žena, před níž zlovolní řvou výš o oktávy a svorně ztrácej hlavy.* – Právě tady připomenu Ženu, která uměla citlivě rázně a v pravou chvíli (a že šlo o desetiny vteřin!) zasáhnout ve prospěch působivosti díla a která coby nenápadná porodní dáma československého filmu přivedla na svět tolik jedinečných dětí. Její filmografie je nejvýmluvnější. Střih: Helena Lebdušková.

Tuto verzi O rybáři… jsem viděl třikrát, to proto, že se v animačním vzezření filmu projevily geny z Miróa, Brakhage, dokonce z nás, kdysi škvrňat s tlustým štětcem v ruce. Dílo Elizabethy Hobbs je ale plně své i bytné, stejně jako jeho starší brach. - Lidská lačnost dávno kvetla už za Grimmů a dál se průmyslově poohlížela, takže příběh o rybáři nebyl tehdy a není tuplem ani teď preventivním pohádkovým bububu, ale naší platnou diagnózou. Jsme prahnoucími rybářovými ústy, nádavkem pod tlakem jiných úst, minulých a současných, polykáme svět a švy nás samých praskají. – Ryba mrskne ocasní ploutví a zmizí si v moři. Ostatně „přání“ nám evolučně splnila už v prvohorách.

Dočista bych na něj zapomněl, ale Svatá mi sáhla do paměti a řekla, že se musím znovu podívat na Kieślowského Dekalog, osm. Podíval jsem se a nezalitoval. V tom měla pravdu. / Text od tomtomtoma.

Krabička poslední záchrany vnímavosti, uložená na venkovské polici mezi sadou dlát a svazkem loňské levandule. – Franco Piavoli mě zas (jako v Modré planetě) potěšil tím, jak jemně magickou filmařinou zachytil jemnou magii Skutečnosti, i tím, že děj filmu ztotožnil s dějem ryzího bytí, bez zápletky, a tudíž bez rozuzlení; inu, milý Piavoli ví, že pravé rozuzlení vede jedině k ryzímu bytí. A konečně tím, že chlapík ve filmu žije na jevišti světa – v přírodě – skutečnosti ne jako herec zapletený do rolí (a jejich úzkých aspektů), ale jako výjev ve Výjevu, příroda v Přírodě, naplněný a upokojený tím, co se skrze něj přirozeně vyjevuje. - Film je kápézetkou i pro chvíli, kdy s úděsem zjistíme, že nám k zarolovaným lidským labyrintům už nepasuje žádné zinscenované rozuzlení.

Frammartino tentokrát točil s myšlenkou na cirka tři biliony stromů, které právě rostou na Zemi: jak spočívají v prostoru bytí, v jeho rytmu, ukotveny ve svých přirozených dispozicích v rámci přirozeného Celku; jak jsou, dějí se, žijí, podílníci skutečnosti, obří společenství konstituované nezávisle na jakékoli ideologii. Přítomnost stromů je i naší přítomností (ne naopak). – V krátkém filmu Alberi (Stromy) režisér klidným, ponorným způsobem zaznamenal obřad, při němž se lidé kdesi na jihoitalském venkově vtělují do stromů. V kůži stromů spolehlivě znovu-spočinou v prostoru čirého bytí, jeho rytmu, ve svých přirozených dispozicích v rámci přirozeného Celku, nezávislí na jakékoli ideologii. - Rituály mnohdy okorají a jen víří prach. Jiskru uvědomění, kterou měly oživovat, zadusí zautomatizované vnější gesto. Frammartino naštěstí jiskru tohohle konkrétního rituálu zachytil, posílil a podělil se o ni. - Prostý film. Jak prostě se začátek spojí s koncem… / K vidění asi jenom tady.

Mnozí ptačí jednotlivci tancují ze všech sil a stavějí skvostná loubí, a přece za celý život nezaujmou jedinou samičku. Ať je ovšem šňůra jejich neúspěchů jakkoli dlouhá, nikdy v tanci a budování neustanou. – Mistr imitátor lemčík oranžovochocholatý dokáže napodobit hodně zvuků. Psím štěkotem právě odehnal divočáka, a tím ochránil metrový mrakodrap, jejž vystavěl z větviček pro oči Té… – V pestrém dokumentu tancuje scéna za scénou - v prostoru bujivého pralesa, který je umožňuje a pojímá.

No řekněte, že filmy Ama a One Breath nepatří k sobě! Tvoří je stejné molekuly, dýchají stejným vědomím a uvědoměním. Divák si skrze ně může připomenout, kým doopravdy jsme. Kým doopravdy jsme, když opustíme velmoc konceptů a iluzí, které nás stlačují a redukují na narcisty zacyklené v obehraných fraškách a psychodramatech? – Oba filmy z nás to přischlé bahno smývají a zviditelňují molekuly skutečného čerstvého bytí. V těch očistných chvílích nemá nezměrný, ustavičně přítomný, kreativně činorodý vesmír nejmenší problém poznávat v nás sám sebe. A naopak. / Můj dík plave k JC a BM, kteří díla vyšnorchlovali z hlubin filmového oceánu.

Celý vesmír se (prý) vylíhnul z titěrného bodu o nekonečně velké hustotě. Podobně Zepo, tříminutová animovaná miniatura, pojímá obecný obsah (čili konflikty) z většiny Filmů a zrcadlí většinu lidských problémů. Vždy jde nakonec o totéž: přirozený stav mysli a skutečnosti, v Zepu představovaný dítětem a lesem, je napaden různě kalibrovaným haterovstvím; jiný řekne zlem, jiný nevědomostí. V Zepu zavládne temnota mrazivě kondenzovaná. - Přitom všechno uvnitř filmu se pohybuje na stejném skle, tvořeno stejným barevným pískem.

Důležitá prolegomena k tématu žít přítomností. Starobyle odanimované zaprvé, i když starobyle jen zdánlivě, jak vykresluje uživatel Kobitch ve svém fortelném komentáři. – Film tě ale vyprovokuje k zadruhé. Jestliže přítomnost není nic jiného než nepřetržitý pohyb celé vesmírné soustavy (jeden nezlomný, nevylomitelný zlomek pohybu za druhým), včetně Vayshi, jejího okolí a nás všech, pak fakticky nelze v tomto pohybu - v přítomnosti nebýt. - Přejdeš-li drobnost, že Vaysha přeci přítomnost zakouší ostatními smysly, a uznáš-li, že její postižení tě má jen přistrčit k tomu, aby sis uvědomil, nakolik naše mysli okupuje minulé a budoucí, teprve pak začneš nahmatávat skutečné jádro tématu. Necháš zrak zrakem a uvidíš, že k přítomnosti se kompatibilně nevztáhneš jinak než přítomnou myslí. Tekutou, neustále čerstvou přítomnost zahlédne jedině čerstvý zrak. - Měli ho takový ti, kteří chtěli Vayshu zbavit prokletí? Máme ho takový my? Nebo se k přítomnosti vztahujeme až sekundárně, až skrz náš vztah k vlastnímu V.I.E. (very important ego), k vlastnímu all inclusive živobytí, skrz náš vztah k po staletí hromaděnému mentálnímu šrotu, v jehož důležitost jsme uvěřili? – Film se v nejzazším tematickém důsledku ptá: Co je v nás vlastně autenticky přítomné?