rikitiki

Z tohohle filmu jsem na rozpacích, protože obsahuje jak velmi milé a nečekaně svěží momenty, tak příšerná a nevěrohodná klišé a jednu fakt odpornou nechutnost ala nejpříšernější záchod ve Skotsku z Trainspottingu . Jinak je to sice banální, ale milá historka o tom, jak chlapec potkal dívku. Některé dialogy jsou uvěřitelné a sympaticky pojaté (scéna gaučového prstokladu), jindy se ale puberťáci chovají jako světem ostřílení borci středního věku - zejména hlavní nesympaťačka a její póza femme fatale, která by spíš patřila kurtizáně z osmnáctého století.

Klasická romantická /ne/komedie z raných devadesátek. A M. J. Fox v roli, které mu tak slušívaly, váhající mezi láskou a kariérou, přičemž už od začátku je to jasné.

Co je důležitější - spravedlnost pro jednoho, nebo historická nutnost pro všechny? Kdo to rozhodne a jaké k tomu použije prostředky? Aktuální téma se Redfordovi podařilo natočit naprosto nevzrušivě, jako vybledlou fotografii ze starého alba z půdy. Většinu filmu jsem postrádala emoce, přitom příběh samotný jimi musel přímo překypovat. Režisér se příliš soustředil na rozumovou, vysvětlovací dějovou linku, jakoby zapomněl, že city bývají přesvědčivější. /11. 4. 13./

Vášeň pro zahradničení a Shakespeare prostě nejde dohromady, i kdyby je Angličané nakrásně milovali stejně hluboce. Jediný důvod, který mě napadá, proč příběh věčných milenců natočili se zahradními trpaslíky, je, že keramika neumožňuje příliš mnoho pohybů a mimiky a tudíž je levnější ji animovat, než zkoušet napodobovat organické bytosti. Vtípky jsou až otravně předvídatelné, ale hlavně, co čekat od nesmrtelného příběhu hraného zahradními ozdobami? Jedině krach.

Elegantní lidé v elegantním prostředí, Lollobrigida stále krásná (její ložní úbory by snad měl řešit i zákon), Rock Hudson správně Kenovitý.... jenomže! Jenomže, i když příběh nabízí zajímavou zápletku, není dostatečně vtipná nebo bláznivá, aby spláchla dojem příjemného, ničím ohromujícího filmu. Nejspíš je to tím, že si scénář nedělá vůbec žádnou starost o charaktery jednotlivých postav. Prostě je vrhne do děje a nechá je v něm plácat. O nikom nevíme nic jiného, než jak se chová v dané situaci, jsou to figurky bez povahových rysů.

Nápad pořídit si rodinu nezvyklým a rychlým způsobem jsem viděla už vícekrát, tady to bylo ale poměrně věrohodně provedené a konec příjemně překvapil ostrým zvratem.

Ano, je to otřesné. Na filmu je zvláštní prapodivná (nefungující) kombinace banální romantické komedie a nejdrsnějších fekálních scének. Jakoby byl scénárista obtloustlý nerd, který u rodičů v garáži sjíždí nechutné německé porno a zároveň marně sní o něžné lásce. ____ Říkala jsem si: fajn, pár bloňďatých a už postarších hereckých dřev, kterým se nepodařilo prosadit, je vděčných za jakoukoli práci a berou vše. A pak se dozvím, že hlavní hrdinka, na kterou je ve filmu mmj. blito, a která je tam ponižována na stovky způsobů, si roli napsala sama na tělo?! ____ Vědci by se měli zaměřit nejenom na to, aby silikony nevybuchovaly, ale taky, aby škodlivé látky z nich neputovaly rovnou do mozku. /5. 4. 13./

Nápaditá paralela k přímočarému rasismu padesátých let by z filmu - vizuálně velmi zajímavému - dělala prospěšnou agitku, jenomže on má na víc. I když je tu zjevná a doslovná inspirace segregací světa bílých a barevných, tak se to dá vztáhnout na mnohem širší okruh: odmítání zajímavějšího světa ze strachu, že by se námi vyznávané autority staly jen nezajímavým šedým pozadím na mnohoznačné pestrosti. Já chápu ty černobílé postavy a jejich uboze marný boj za rozpadající se hodnoty. ___ Člověk by měl být otevřený i názorům, které jsou mu vzdálené a které do jeho vnímání přinášejí cizí, neznámé barvy. Zároveň by si měl ale uchránit vlastní kontinuitu a trvat si na zásadách, kterým věří - což je mnohdy neobhajitelné, přiblblé a zastaralé. Ale kudy vede ta hranice mezi omezeností a pravdou, která stojí za to být hájena? V tomhle si musí každý namalovat vlastní mapu. A překreslovat ji neustále, protože hranice na ní se stále mění. Tohle je nikdy nekončící boj. ___ A film mě překvapil i nenápadným a přitom velmi zasahujcícím ztvárněním oidipovského komplexu - zatímco vztah k dívce je až přímočaře banální - vztah k /ne/matce má tu sílu, že hlavnímu hrdinovi změní barvu.

Tohle je velmi vzácný úkaz: film vtipný a chytrý zároveň. A přitom není těžkopádný - a to přestože se zabývá tím nejdůležitějším: životem, vesmírem a vůbec. Je to film o krizi víry. Nikoliv ale o krizi víry v Boha - ten zoufale rozkolísaný papež v Boha věří bez pochyb, čemu ale nevěří, je on sám. On ví, že Bůh existuje, ale nedostává se mu sil, aby mu na té nejvyšší pozemské pozici dokázal sloužit. Stejně jako ateistický psychoanalytik - nejlepší v celé Itálií - nejspíš bez výhrad věří ve Freuda, ale přesto v sobě nenachází dost sil, aby zachránil vlastní manželství. A jeho milovaná žena? Vytvořila si vlastní víru v cosi, čemu říká "rodičovský deficit", ale její vlastní děcka se mlátí úplně stejně, jako děti absolutně nepoučených dělníků odněkud z Horní Dolní. ____ Ani herci, kteří absolutně věří Čechovovi - a komu taky jinému, že? - ve svém orákulu nezískávají stoprocentní jistotu a ten nejlepší z nich, ten, který dokáže odcitovat celé hry, končí v blázinci. ___Paralela mezi divadlem a postavením papeže není, podle mě, tak přímočará, aby se dala vykládat jakože: musíme se naučit roli, ať už jí věříme nebo ne, ale hlavní je kumšt. To je blbost. Herec i papež věří, že je něco nad nimi - ať už je to Bůh nebo opravdu vcelku nedostižný dramatik. Jen si myslí, že toho nedokážou dosáhnout, což je kastruje. ___ A Francesco Piccolo hraje svého tíhou úřadu překvapeného papeže tak lidsky pochopitelně, že mám chuť ho obejmout a začít k němu chodit na mše.

Oproti české odnoži na tom oceňuji, že tam po sobě tak stupidně neřvou kvůli tomu, že v některé domácnosti jsou hůře či lépe setřené poličky a umyté nádobí. Řeší to víc vztahy a má to zajímavější náhled právě na to podstatné - jak se k sobě lidi v rodině chovají.