rikitiki

Zpracování dospívání dívky, která řeší svůj vztah ke světu i matce a najednou se ocitá ve zlomové situaci, je nápadité výtvarně. Odehrává se ve snu. Na můj vkus to však bylo příliš depresivní, výtvarná stránka mě nijak neoslovila, celé to byla jedna velká haluz a pod tím vším temně okrovým obrazovým balastem to byl dost fádní příběh, který byl mnohem lépe popsán v Alence za zrcadlem (a to ještě střeleněji) i zobrazen ve Faunůvě labyrintu (s mnohem větší logikou a vypravěčskou odvahou nevyjít vstříc divákovi). SHRNUTÍ: Depresivní Alenka v temné díře.

Na to, že fotbal není moje hobby, jsem si film docela užila. Postava velkohubého natřásajícího se trenéra dostala v podání M. Sheena i nenápadné odstíny skrývané nejistoty (jen výrazy obličeje, ne však vtělené do slov). Líbilo se mi i střihové pojetí a zejména zkratkovitě natočené zápasy (často je ukázané skóre). Což bohatě a víc než dost stačilo a kolikrát to mělo i větší sílu, než kdyby se tam upachtěně snažili markýrovat dávno odehrané hry. Protože, i když šlo hlavně o fotbal, film byl především o sebestředné umanutosti jednoho asi dost nepříjemného chlapíka, který ale evidentně fotbalu rozuměl. SHRNUTÍ: Nechali by ho tahle autoritativně a individualisticky trénovat i dnes? Myslím, že ne. Těch prachů ve fotbale je ještě víc a řekla bych, že sport dost svazují, příliš se z toho dělá penězovod a méně zábava a dřina.

Výtvarné pojetí postav sice bylo průměrné, ale zobrazený „objevený“ svět byl krásně fantazijní. Líbilo se mi i poselství a to včetně toho, že ve filmu není žádný záporák. Což v nějaké recenzi hodnotili jako nedostatek. Pro mě naopak tohle bylo velké plus, protože i když skutečně žádný padouch se zde nevyskytuje, tak i hodní nebo normální lidé se chovají tak, že to může padoušsky působit. A to ne nutně z nenávisti či jiného záměru, ale třeba z nevědomosti či špatně nasměrovaných dobrých úmyslů. Což asi potkáme v životě pravděpodobněji než nějakého mezivězdného vrahouna s kápí.____ Líbí se mi i to, že hlavní hrdina je mladičký gay a především to, že to nikdo neřeší, nikdo to nepovažuje za problém, je to samozřejmost. Řeší se maximálně, že se stydí svoji lásku oslovit, vyjádřit se. Nikoliv to, do koho se zamiloval. Což je velmi důležité. Protože už jsem viděla x filmů o comingoutu, o vyrovnávání se s homosexualitou, o přijetí rodinou nebo přáteli. Fajn. Ale už by to mohlo pomalu skončit s ukázat právě jako v tomhle filmu: není to žádný problém, nemusíš se s ničím vyrovnávat, je to normální a proto se kvůli tomu nemusíme nějak speciálně chovat. ______  Pointa příběhu je sice očekávatelná a docela patrná už dávno před koncem filmu, ale nevadí to, protože je hezká a pravdivá i pro náš „divnosvět.“ SHRNUTÍ: Jednoduché poselství filmu. Lidi mají obyvkle rádi jednoduchá poselství. Ale ne tohle. Protože to znamená, že oni sami by se museli začít chovat složitě.

Takový ten britský roztomilý snímek jako porcelánový pejsek s fajfkou a v houpacím křesle. Milé na krb, na chvilku udělá dobrou náladu a pocit domova, ale zapomenutelné. Na můj vkus udělali z hlavního hrdiny a jeho rodiny příliš uhlazené postavy. Partičku roztomilých bytůstek, místních potrhlíků, vlídných blázínků, kteří jsou jako děti. Svoji čistotou vrhají světlo na náš pokřivený a tvrdý svět. Je to klišé, je to banální a myslím, že předobraz hlavního hrdiny by s takovým zpodobněním sebe jako obecního jurodivce nesouhlasil. Doufám v to. Doufám, že by se pral i před soudem, aby ho neukazovali jako nepraktického popletu, kterému kývneme na to, že může mít v něčem pravdu, ale jinak máme plné právo se na něj dívat z patra. SHRNUTÍ: Kterak bojovat proti systému, když si nikdo ani nevšímá, že bojuješ.

Vítám každý životopsiný film, který nejde tou nejvyšlapanější cestou a tenhle to naplnil aspoň tím, že ukázal pouze část autorčina života, její dětství/mládí, ještě před tím než začala opravdu psát. Popravdě, kdyby to nebylo o známé spisovatelce, mohl to klidně být i film zobrazující předválečnou tvrdou dobu na švédském venkově. Nic víc se asi napsat nedá, kromě toho, že si Astrid hned zkraje hodně pomotala život, ale dokázala se s tím velmi statečně poprat, s pomocí vcelku chápavé rodiny (na tu dobu a poměry) i se štěstím na lidi kolem sebe (pečovatelka Marie a nový šéf). SHRNUTÍ: Samostatnost bylo spisovatelčino velké téma a jak je vidět, musela se ji naučit už hodně brzy.

Hodně hustá atmosféra dobové kriminálky, true crime story, která spíš než by se honila za senzací, ukazuje práci policie a dobové pozadí. Několikrát diváka znejistí ohledně osoby pachatele a, popravdě, soudit bych tenhle případ nechtěla. A ani bych nechtěla žít v zemi, kde o vině či nevině rozhoduje laická porota ovlivněná bulvárem (ani samosoudci nejsou žádný zázrak, ale aspoň to dělají profesně a snad jsou proti novinovým titulkům odolnější). SHRNUTÍ: Když jde o něčí život, nikdy hned neuvěř ani zdánlivě zjevným věcem.

Dychtivá touha po svobodě je hlavním motivem filmu. Přestože ten chlapík byl léta v krimu, a když byl venku, tak kvůli svojí nespoutaností pálil všechny mosty i s lidmi na nich a zanechával za sebou spoušť zničených žen, opuštěných dětí a odhozených kamarádů. Možná proto byl tak dobrý ve vyjádření hudbou. Osobně bych ho poznat nechtěla, ale ráda jsem se s ním seznámila ve filmu.

Film, který ti zcela záměrně a několikrát chce zlomit srdce pohledem do smutných korálkových očiček a s každým nádechem vlhkého čumáčku. Příběh o putující psí duši nabízí několik příběhů lidí, se kterými se postupně setkává, ale nakonec zůstane u příběhu prvního, který měl největší potenciál. Natočit sladkobolný kýč, u kterého si milovníci psů od srdce zapláčou. OK, nazvala bych to ušlechtilý kýč a takové jsou občas potřeba, ale… SHRNUTÍ: … ups, já radši kočky!

Dost průměr. Animace neoslnila, příběh střední, obrácení některých záporáků v závěru nepřesvědčilo a humoru bylo po čertech málo. SHRNUTÍ: Jako by tenhle příběh připlul z dávných časů a dnes už přece jen trochu ztrouchnivěl.

Tenhle námět se nehodí k takové animaci. Když už chci natočit temný příběh, neměla by být animace tak dětinská. A když už je, aspoň by to mělo vypadat jako záměr. Tady to však vypadalo, jakoby vzhled postav byl určen právě a jen figurkou z Příběhu hraček a ničím jiným. Jen, aby se přisosl na úspěchu těchto filmů, přestože vyzněním je tenhle animák úplně jiný. Slušelo by mu víc, kdyby se od Příběhů hraček úplně odpoutal a šel si svou vlastní cestou. Je tak naprosto nepravděpodobné, aby se takovýto hrdina stal předobrazem dětské hračky, a i kdyby, že by si ji nějaké dítě oblíbilo či dokonce zamilovalo. A pokusy o přiblížení se dětskému publiku (které film trochu falešně láká) zase ubližují temnému příběhu Rakeťáka ponořit se do beznaděje, která by pro takové vyprávění byla víc patřičná.