rikitiki

Nápad pořídit si rodinu nezvyklým a rychlým způsobem jsem viděla už vícekrát, tady to bylo ale poměrně věrohodně provedené a konec příjemně překvapil ostrým zvratem.

Ano, je to otřesné. Na filmu je zvláštní prapodivná (nefungující) kombinace banální romantické komedie a nejdrsnějších fekálních scének. Jakoby byl scénárista obtloustlý nerd, který u rodičů v garáži sjíždí nechutné německé porno a zároveň marně sní o něžné lásce. ____ Říkala jsem si: fajn, pár bloňďatých a už postarších hereckých dřev, kterým se nepodařilo prosadit, je vděčných za jakoukoli práci a berou vše. A pak se dozvím, že hlavní hrdinka, na kterou je ve filmu mmj. blito, a která je tam ponižována na stovky způsobů, si roli napsala sama na tělo?! ____ Vědci by se měli zaměřit nejenom na to, aby silikony nevybuchovaly, ale taky, aby škodlivé látky z nich neputovaly rovnou do mozku. /5. 4. 13./

Nápaditá paralela k přímočarému rasismu padesátých let by z filmu - vizuálně velmi zajímavému - dělala prospěšnou agitku, jenomže on má na víc. I když je tu zjevná a doslovná inspirace segregací světa bílých a barevných, tak se to dá vztáhnout na mnohem širší okruh: odmítání zajímavějšího světa ze strachu, že by se námi vyznávané autority staly jen nezajímavým šedým pozadím na mnohoznačné pestrosti. Já chápu ty černobílé postavy a jejich uboze marný boj za rozpadající se hodnoty. ___ Člověk by měl být otevřený i názorům, které jsou mu vzdálené a které do jeho vnímání přinášejí cizí, neznámé barvy. Zároveň by si měl ale uchránit vlastní kontinuitu a trvat si na zásadách, kterým věří - což je mnohdy neobhajitelné, přiblblé a zastaralé. Ale kudy vede ta hranice mezi omezeností a pravdou, která stojí za to být hájena? V tomhle si musí každý namalovat vlastní mapu. A překreslovat ji neustále, protože hranice na ní se stále mění. Tohle je nikdy nekončící boj. ___ A film mě překvapil i nenápadným a přitom velmi zasahujcícím ztvárněním oidipovského komplexu - zatímco vztah k dívce je až přímočaře banální - vztah k /ne/matce má tu sílu, že hlavnímu hrdinovi změní barvu.

Tohle je velmi vzácný úkaz: film vtipný a chytrý zároveň. A přitom není těžkopádný - a to přestože se zabývá tím nejdůležitějším: životem, vesmírem a vůbec. Je to film o krizi víry. Nikoliv ale o krizi víry v Boha - ten zoufale rozkolísaný papež v Boha věří bez pochyb, čemu ale nevěří, je on sám. On ví, že Bůh existuje, ale nedostává se mu sil, aby mu na té nejvyšší pozemské pozici dokázal sloužit. Stejně jako ateistický psychoanalytik - nejlepší v celé Itálií - nejspíš bez výhrad věří ve Freuda, ale přesto v sobě nenachází dost sil, aby zachránil vlastní manželství. A jeho milovaná žena? Vytvořila si vlastní víru v cosi, čemu říká "rodičovský deficit", ale její vlastní děcka se mlátí úplně stejně, jako děti absolutně nepoučených dělníků odněkud z Horní Dolní. ____ Ani herci, kteří absolutně věří Čechovovi - a komu taky jinému, že? - ve svém orákulu nezískávají stoprocentní jistotu a ten nejlepší z nich, ten, který dokáže odcitovat celé hry, končí v blázinci. ___Paralela mezi divadlem a postavením papeže není, podle mě, tak přímočará, aby se dala vykládat jakože: musíme se naučit roli, ať už jí věříme nebo ne, ale hlavní je kumšt. To je blbost. Herec i papež věří, že je něco nad nimi - ať už je to Bůh nebo opravdu vcelku nedostižný dramatik. Jen si myslí, že toho nedokážou dosáhnout, což je kastruje. ___ A Francesco Piccolo hraje svého tíhou úřadu překvapeného papeže tak lidsky pochopitelně, že mám chuť ho obejmout a začít k němu chodit na mše.

Oproti české odnoži na tom oceňuji, že tam po sobě tak stupidně neřvou kvůli tomu, že v některé domácnosti jsou hůře či lépe setřené poličky a umyté nádobí. Řeší to víc vztahy a má to zajímavější náhled právě na to podstatné - jak se k sobě lidi v rodině chovají.

Tak tohle byla až směšně zbytečná krvavá stopa a zároveň i ubrečenecké řešení vztahů k Otci. Jediné, co snad stálo za něco, bylo kupodivu jiskření mezi Ericem Banou a o dost starší Sissy Špačkovou. /11. 3. 13./

Pouto k otci je tak zasahující, nepřeklenutelná vazba plná mýtických i, dejme tomu, oidipovských rozměrů. Už jenom to slovní spojení "pouto k...". znamená hluboký vztah a zároveň i policejní želízka, která tě svážou a berou ti svobodu. Režisér Ang Lee je dokázal vyjádřit hmatatelně, stejně tak jako většinou marnou snahu se z nich vyvázat - zobrazil děleným plátnem. Zatímco hlavní hrdinka je ve vleku marného puzení dokázat otci, že "jsem dobrá, tati, dívej se", hlavní hrdina pouto k otci bolestivě překousne a jde dál. Sice jako zelené monstrum - tak trochu v něm stále zůstává, že vzepřít se otci je hřích plný nevděku - ale zase si užívá absolutní svobody. Zelený, nelidský obr plný vášně a instinktivního rozhodování nepodřízeného intelektu a vzdělán: totální volnost nepřemožitelného těla je tak přitažlivá. Ale ten hřích - to že jsem porazil otce - musí nutně vyvolat trest, který si Hulk podvědomě ukládá - nikdy se nebude moct intimně přiblížit k ženě, kterou hluboce miluje. Jakoby zůstal dítětem, které se otce bojí, obdivuje ho a zároveň ho chce svrhnout. Což se mu sice podaří, ale právě proto zůstane v rovině dítěte, které přece nemůže mít sexuální naplnění. ____ Ten film je odvážný obrazovou stránkou, která vyjadřuje nejednoznačné vítězství superhrdiny, proto vcelku chápu nízké hodnocení snímku. Ale zároveň je mi to líto. Příběhy o superhrdinech přece nikdy nebyly o tom: získal jsem superschopnosti a teď vám všem nakopu prd... Vždy jsou to z dřeni našich kostí vycházející mýty o tom, že "uvědomil jsem si sám sebe a teď už takový budu" s bolestnou zátěží minulosti a rodičovských vlivů, kterých se prostě zbavit nejde, ať už vládneme jakýmikoliv dovednostmi. Pouto krve - v tomhle případě zelené - se nedá přervat bez bolesti a bez jizev.

Je skoro kumšt natočit příběh o lásce ke dvěma ženám - každé v jiné půlce světa - , dobrodružném cestování do zakázané země, riskantním obchodu s hedvábím, střetem naprosto různých kultur a bojích v Japonsku tak zoufale nudným způsobem. Ale takové umění ať si režisér pouští pro sebe v zamčeném sklepě svého domu a nikam jinam s tím neleze. Naprostý souhlas s komentářem Cervenaka. /6. 3. 13./

Nejenom, že je to hloupé, jak se to marně snaží být vtipné takovým tím upocený způsobem, ale hrozný je i Radek Holub, kterého jinak považuji za dobrého herce. Tady je ale vedle jako jedle. A jeho stylizace do Švejka je přímo odpudivá.

Začátek nudný, konec otravný, ale ta nejdelší středová část je neskutečná! Ang Lee natočil obrazovou báseň, kde mi vůbec nezáleželo na ději a na slovech, která připomínala nejvíc ze všeho instatní návod pro blondýnky k pochopení náboženství. Ani závěrečný zvrat (zajímavý) nedokázal přebít okouzlení z oceánu, který byl přímo hmatatelně krásný i hrozivý zároveň. Viděla jsem ve 3D. /4. 3. 13./