biasim1

Pokud se podíváte na všechny ty seznamy TOP 10 NEJSMUTNĚJŠÍCH ANIME KTERÉ JSTE KDY VIDĚLI, uvidíte většinou ty naprosto stejné šablony - hrdina se seznámí s hrdinkou, poznáváme je, hrdinka umře. I tady, ačkoliv bych to neoznačil za klasicky prvoplánové "smutné" anime, které se snaží těmi nejjednoduššími způsoby citově vydírat, se stane jakási vážná nehoda, která vztah dvou sympatických postav nadobro změní. Ale je tu jeden velký rozdíl. Netrvá to 12 nebo 24 epizod, než se k takovému momentu dostaneme. Trvá to jen dvě epizody, které nám ze začátku jen nastíní pozitiva a negativa protagonistů, ale už během ani ne jedné hodiny jsme v takovém kratším úvodu seznámeni s problémem, který se celou sérií potáhne. Následuje tříletý time skip, po kterém se vracíme za naším hlavním hrdinou. Vidíme, jak na tom tak nějak je, ale samotný proces jeho proměny nám zůstává neznámý. Celá série je vlastně prolínáním současných hlavně dialogových scén a scén z minulosti. V retrospektivě se dozvídáme, čím vším si hrdina musel projít a postupně tak můžeme začít měnit názor i na jeho současné chování, se kterým nemusíme vždy souhlasit. Tak tomu je i u ostatních postav. Tím se nám mění nejen klasická zápletka všech "smutných anime"(ano, většina byla uvedena až po skončení této série, ale z mého pohledu je toto nejnovější), ale navíc se nám představuje pro slice of life anime poměrně netradiční způsob vyprávění. Celkový dojem byl velice příjemný. Hřejivá atmosféra, spousta příjemně nepříjemných pocitů a žádné zbytečné hraní na city, které by jen ubíralo kompletnímu prožitku, kdy máme poměrně velký pocit realističnosti toho, co se před námi odehrává. 8/10

Nic. Ale opravdu absolutně nic. Šikimori-san nepřináší vůbec, ale vůbec nic nového. Tuctové postavy, tuctová zápletka, milionkrát opakované nebo naprosto banální epizodní situace a příběhy. Všechno sice působí jako celek hezky, jsou tam milé a příjemné postavy, dát si jednou za týden jednu epizodu určitě nemusí být špatné a pokud by toto bylo první anime z tohoto žánru, tak bych i mohl říct, že mě to bavilo. To ale vůbec nic nemění na tom, že to je jeden už tisíckrát viděný koncept za druhým, které jsou jen pospojovány dohromady. 4/10

Jsem rád, že jsem se po poměrně dlouhé době vrátil k anime zrovna s druhou sérií Made in Abyss. Zopakoval jsem si tak to překvapení, jak moc silné pocity ve mně dokáže tohle médium vyvolat.  Už od začátku je tak nějak jasné, že se nejedná o kawaii animovanou cestu dítěte, robota a plyšáka za dobrodružstvím do barevné propasti. Série už musí počítat s tím, že díky předchozí sérii a filmu tak nějak víte, do čeho se pouštíte a překvapení, že se jedná o poměrně depresivní a drsný příběh už se konat v takové míře nemůže. Ale i přesto, že se vším počítáte, to dokáže anime nadávkovat úplně skvěle.  V první třetině vás dokáží tvůrci nechat trochu zapomenout na to, že by se mělo něco depresivního nebo odporného objevit a divák už si hlavně myslí, že to nejhorší už má po filmu za sebou. Ta extrémní facka, kterou jsem ale byl přiveden zpátky, se jen tak nevidí. Množství nechutných obrazů stoupá a to aniž by vám to připadalo na sílu přidané, jak tomu většinou bývá. Rozpomenete si, že tam prostě nečeká nic dobrého a i když mi občas opravdu nebylo dobře, tak jsem si u všeho zobrazeného řekl "a jo, vlastně proč ne." Příběh je pořád super, objevování všeho nového zajímavé a postavy se stále více prokreslují. Pokud ale Made in Abyss zvládá něco stále naprosto dokonale, tak to jsou emoce. Tak velký pocit bezmoci a deprese jako při sledování prakticky celé druhé poloviny jsem snad nikde jinde neviděl.  Ačkoliv jsem si po dokončení série říkal, že už v tom nehodlám pokračovat, protože už to je na mě prostě moc (v úplně jiném slova smyslu než například Healer, tady je stále vše poměrně odůvodněné a chytře vysvětlené), tak už se stejně těším na další pokračování. 9,5/10

První Hosoda, který mě tak nějak nechytil na úplném začátku. Oproti jeho minulým filmům je celý příběh daleko komornější a většina hlavního děje se odehrává v jednom domě. Ten sice dokáže prostorově vystačit, ale musel by být doplněn nějakým extra dobrým příběhem. A to je tu trochu sporné. Přibližně první polovina byla taková... řekněme slabá. Bylo vidět, že Hosoda od svých typických rodinných témat nikam neodešel a za to jsem byl rád, protože vím, že zrovna to umí, ale zde jsem začal trochu pochybovat, jestli se jednou netrefil vedle. Hlavní dějová linka se táhla i na mě až nebezpečně pomalu a já stále čekal, jestli konečně dojde k tomu zlomu a i tenhle kousek na mě začne působit více příjemnějším dojmem. A ono se tak opravdu stalo. Někdy v polovině, kdy se začnou častěji navštěvovat jiné světy se konečně začne trochu více pracovat s charakterem hlavního hrdiny, který mi předtím přišel úplně zaseknutý na místě až příliš dlouho. Hlavně se tam dokázala lépe ukázat animace, která na mě sice nezapůsobila tolik, jako dřívější Hosodovi filmy, ale stále je dostatečně originální na to, abych si ji byl schopný zapamatovat. Vše bylo korunováno naprosto skvělým závěrem na nádraží, který mi dokázal dostatečně vykompenzovat většinu negativních myšlenek, které jsem měl. Sice si asi po pár dnech vybavím jen ono finále, ale whatever. Celkově si Mirai asi nezaslouží to nižší hodnocení, které zde má (ačkoliv udělím skoro stejné), ale je dle mého naprosto pochopitelné. Po prvním zhlédnutí 70%, možná po větším vyrovnání filmu jako celku postupem času nějaká procenta uberu.

Na začátek je potřeba zmínit, že jsem se na Little Busters (společně s Rewrite) díval jen z důvodu momentálně běžícího anime Kaginado (crossover mezi nejen těmito dvěma kousky, ale dalšími anime z dílny Key). Jako vždy jsem si o něm dopředu nic moc nezjišťoval, jen se podíval na zdejší hodnocení a rychle zkoukl nějaké recenze. Poté mi bylo jasné, že se opět bude jednat o typickou Key šablonu, kterou známe už z Clannadu nebo Kanonu, a která už dost lidí irituje. To mi ale nijak zvlášť nevadilo, jelikož jsem měl pocit, že to na mě pořád funguje a i když už budu v první epizodě schopný odhadnout konec, tak si to i tak užiju. I tady, stejně jako v již zmíněných počinech, máme hlavního hrdinu, který se postupně seznamuje s několika ženskými charaktery a snaží se řešit jejich problémy. Jak už psal Subjektiv, jedná se vlastně jen o questy, které musí hrdina vyřešit, aby se dobral k hlavní dějové lince. A to plnění questů trvá většinou dost dlouho. Proč mi to ale tady oproti těm ostatním sériím vadí? Protože snad nikdy nebyla vybraná tak nezajímavá skupina vedlejších postav. Každý z jejich příběhů byl buď recyklovaný nějaký dřívější, nebo naprosto bizarní až směšný (netuším, koho napadla celá dějová linka s Kudryavkou). Celým tímhle plněním úkolů zabereme vlastně celou první sérii a o hlavní dějové lince dozvíme naprosté minimum. Tady už začnu ale konečně lehce pozitivně a to zdůrazněním, že se Little Busters skládá ze dvou sérií. Ač mě ta první nebavila sebevíc, ta druhá mi to alespoň trochu dokázala vynahradit. Ano, na úplném začátku je zase další příběh některé z holčin, ale jelikož se dostali konečně k té jediné, která mi přišla sympatická, neměl jsem si na co stěžovat. A to ani po vizuální stránce. Následně už se série vrhla na hlavní dějovou linku, všechny vedlejší postavy upozadila a já se konečně pořádně bavil. Ano, vše bylo neuvěřitelně klišé a předvídatelné, ale podobné série ví, co na mě funguje. Napomohl tomu i fakt skupinky hlavních postav. Oproti ostatním Key sériím zde nemáme jednoho hlavního hrdinu, ale důležitějších postav je zde více. Tam už naštěstí neplatí, že by mi nikdo nepřišel sympatický, právě naopak. Samotný závěr pro mě sice nebyl úplně uspokojivý, ale rozhodně nelituji toho, že bych dal Little Busters po první sérii ještě šanci (na rozdíl od Rewrite). Při průměru z obou sérií nemám problém dát 6/10.

Tak to mám konečně za sebou a doufám, že je to naposledy, co nějakou novou Higuraši sérii dokončuji. Původní série jsou pořád stejně super a proto pro mě bylo před rokem nepříjemným zjištěním, že nejnovější série Gó stála totálně za nic. Ale co, první polovina byla fajn, animace se zlepšila a na konec jsem se snažil zapomenout. To by ale nesmělo přijít na svět Socu, které v Gó pokračuje a já idiot se do toho zase pustil.  Opět můžu říct, že ze začátku je všechno fajn. Tedy do toho momentu, než vám dojde ten důvod, proč si ještě nemáte na co stěžovat. Je to totiž úplně a doslova to stejné, co už jsme viděli v první sérii, Kai i v Gó. Jelikož zde sledujeme časovou smyčku, můžeme sledovat pořád ty stejné příběhy, které se zde jen na konci trošku změní. Ale co, kdyby to mělo zůstat jen tady, byl bych pořád spokojený, protože k původním arcům nemám jedinou výtku a ta novější animace je prostě fajn na pohled.  Následně se to ale změní na úplně to stejné, co Gó, ne-li na něco horšího. Nesmyslné chování postav, které se jako jediné měly chovat pořád stejně? No jasně, proč ne. Vytváření bizarních historek, které ve světě nedávají smysl? Dejte to tam! Absolutně stupidní hlavní zápletka, která se stala doslova jen proto, že se jedna z postav nechtěla učit a kvůli tomu začala opakovaně zabíjet svojí nejlepší kamarádku? Let's go! Ignorování většiny zajímavých a vedlejších postav? Jen tak dál. A hlavně, naprosté podkopání fungování světa, které nedává smysl nejen v této sérii, ale vlastně i boří první dvě série jen tím, že se zde jedná o canon? Ano, přesně tohle jsem si přál, dejte mi to sem ještě jednou. Po dlouhé době jsem se zase pustil do triggered komentáře, ale tady to prostě nešlo pojmout jinak. Kdyby bylo Socu špatnou sérií samo o sobě, tak bych to prostě přešel a ignoroval, ale to, že mi částečně zničila pohled na původní série jí neodpustím. 20% za animaci a prvních pár epizod (než se začalo vymýšlet něco nového).

Moment, kdy jsem si uvědomil, že je Socu přinejmenším stejně dementní, jako Gó. Naprostý výsměch původní sérii.

Tak tohle jsem nečekal. Neuvěřitelné překvapení a nejlepší konec, jaký si série Evangelionu mohla zasloužit. Na to, jak si vedly minulé rebuild filmy (rozhodně nebyly špatné, jen to prostě nebylo ono), tak se závěr dokázal vyzdvihnout natolik, že ve mně vyvolal skoro podobné pocity, jako The End of Evangelion. Možná se jedná jen o prvotní nadšení, ale teď můžu dát tomuto skvělému rozloučení Hideaki Anna s Evangelionem velmi silných 9/10. Samotnou recenzi zde teď rozepsat nezvládnu. Více zde.

(Původní komentář z 14. 4. 2021) Pokud o Ókami to kóšinrjó řeknete, že vám to připadá nudné a pomalé, bude to snad jediný případ mého oblíbeného anime, u kterého vám odpovím snad jenom "ok, naprosto chápu". Hned po velkém důrazu na vývoj dvou hlavních postav se tu totiž série soustředí na téma středověkého obchodování a když vás tohle téma nezajímá, jednoduše vás to nejspíše moc bavit nebude a vše vám bude připadat jen velice zdlouhavé. Středověké obchodování tu totiž není vybráno pouze jako prostředek, jak dostat postavu z příběhového bodu A do bodu B, kdy si vlastně později nevzpomenete, že jste se tam dostali kvůli nějakému obchodu protože se už tak nějak řeší něco úplně odlišného. Ne. Tady se opravdu většina zápletek točí právě ohledně toho, kde koupit zlato, jak ho prodat, jak se přemístit přes nebezpečnou cestu a jaký velký význam může mít pastýřka. Vše se odehrává v krásném a zajímavém světě, který je propracovaný natolik, abych si ho mohl opravdu oblíbit a hledat v něm různé menší detaily. To všechno je doplněno párem dvou hlavních postav, jejichž skvělý vývoj vztahu je ta druhá velká věc, která sérii žene kupředu. Za obě série 9,5/10.

Tato úplně první adaptace vizuální novely od studia Key má jednu jedinou velkou nevýhodu, a tou je novější série z roku 2006. Přeskočím kresbu a animaci, na kterou si opravdu (vlastně úplně stejně jako u sérií od KyoAni) stačí jen zvyknout a přesunu se k tomu hlavnímu. U novější adaptace tohoto příběhu je prostě vidět, že se to dá udělat lépe. Všechny dějové linky se tam odehrávají postupně a divák je schopný dosáhnout intenzivnějšího zážitku při soustředění se jen na jeden hlavní ženský charakter. Tady se to nějak všechno bije přes sebe a navíc jen ve třinácti epizodách. To mi opravdu nestačí na to, abych se dokázal sblížit se všemi, se kterými mám následně zažít nějaké emocionálně silné momenty. Úplné závěry dějových linek jsou také celkem zvláštní. Jelikož se vše děje najednou, nebývají jen úplné konce strašně rychle utnuté, ale i celkový průběh je až moc popohnaný (!ZAČÁTEK SPOILERU! Postupná přeměna Makoto se odehrála během jediné epizody a konečný výstup na louku proběhl v takové rychlosti, že jsem to skoro ani nezaregistroval. Ne, vážně, po skončení jsem si ještě rychle projel novější sérii a když pominu to, jak mě překvapilo, jak je vlastně vizuální zpracování oproti této sérii krásné, tak opravdu rozloučení s Makoto věnovala většina epizody. Tady to byla jedna jediná cesta. !KONEC SPOILERU!). No nic, bohužel musím ze sledování odejít ne tak nadšený, jak bych mohl a do budoucna budu určitě doporučovat spíše novější adaptaci. O úplnou katastrofu se ale samozřejmě nejedná a kdybych o novější sérii nevěděl, bavilo by mě to asi daleko více. 6/10