biasim1

Studio Shaft má spoustu geniálních sérií, kde většinu z nich považuji ze všech stran za ty nejlepší zážitky, co jsem v anime měl. Ať to jsou Monogatari série s naprosto skvělými dialogy, ničení žánru mahó šódžo v Madoce nebo jedno z nejlepších anime dramat, Sangacu no Lion. Má ale také průměrné kousky a Nisekoi je bohužel zástupcem spíše této kategorie. Abych nezačal hned s tím negativním, musím si jako u každého díla od Shaftu pochválit animaci. Do té jsem od mého prvního seznámení s Monogatari naprosto zamilovaný a i kdyby mi nějaká nová série od Shaftu nepřinesla skoro nic, jen kvůli animaci se na ní rád podívám a za ztracený čas to považovat nebudu. To je ale asi tak všechno, co můžu vyzdvihnout. Příběh je zde řadová romantická komedie, která si nepřidala vůbec nic svého. Naprostá předvídatelnost, kdy jsem už po první epizodě správně odhadl konec mi ani tolik nevadí. To stejné jsem zažil u Toradory a stejně ji považuji za nejlepší středoškolskou romantiku. Nepotřebuji ale dvacet dílů v kuse stále pořád a pořád dokola sledovat snahu o nějaké emotivní momenty, které ale vždy skončí pouze pokusem o vtip a jakákoliv atmosféra je pryč. Musím se přiznat, že samotné vtipy mě celkem bavily a nemůžu říct, že jsem se u anime nesmál. Podobně jako v Kaguje zde hodně vtipům pomohla hra s animací, která dokázala vytvořit něco zábavného i z něčeho velmi slabého. Jen by bylo fajn to občas vzít trošku vážněji a nepoužívat stále dokola to samé. Postavy, které celou sérii sledujeme mi nepřišli nijak otravné a nenašel jsem moc postav, které by mi vyloženě vadily, ale je mi jasné, že si na většinu postav za pár dní nevzpomenu (s výjimkou Onodery, za to ale může má celková slabost pro dandere). Abych to nějak shrnul, Nisekoi je klasické řadové romantické anime. Neviděl jsem v něm ale ztrátu času a občas jsem se i celkem bavil. Jako celek ale ničím nepřekvapí a s výjimkou animace se zde moc originality nenajde. 5,5/10.

Mistrovské dílo. Ještě před chvílí jsem považoval za jedno z největších překvapení v anime Cuki ga kirei nebo teprve před pár dny objevené Nagi no asu kara a očekával jsem, že opět nějakou dobu na něco takového nenarazím. Jak jsem se jen mýlil. Proč je ale Šinsekai jori tak skvělé?  Prvních několik dílů jsem sérii považoval stále jen za silný nadprůměr, hlavně protože trvalo přibližně osm dílů, než jsem teprve poznal, jakým směrem série chce jít. Podíváme se do až utopického světa, kde neexistuje žádný zločin. Tento svět, který je zasazen do budoucnosti toho našeho, obývají lidé na první pohled naprosto normální. Normální ale úplně nejsou, dokáží totiž používat takzvané "zaklínadlo", telekinezi. Sledujeme skupinku pěti dětí, kteří v tomto světě vyrůstají a k mému překvapení nesledujeme jen kratší dobu z jejich dětství, ale máme šanci nahlédnout do daleko většího časového úseku od dětství až po dospělost. S nimi pomalu začneme zjišťovat, že tento svět není tak dokonalý jak se zdá, ale je na něm něco opravdu špatně. Toho ale není dosaženo jen tím, že si to uvědomíme až v moment, kdy se opravdu něco stane, ale celou sérií provázaná, naprosto nezaměnitelná atmosféra vám to prozradí téměř okamžitě. O samotné atmosféře tohoto díla bych zde dokázal vyprávět hodiny, jen ale asi stačí poznamenat, že mě málo kdy něco tak uhranulo a připoutalo ke sledování, jako tomu bylo zde a toho "příjemně nepříjemného" pocitu bylo dosaženo dokonale. Samotný příběh byl pojat naprosto úžasně, jelikož si tvůrci celou dobu hrají s vašimi očekáváními a když si po pár dílech budete myslet, že se bude jednat o pěkné dětské dobrodružství, během chvíli se to může převrátit až do válečného dramatu s velkou spoustou morálních otázek, kdy už po chvíli sami nebudete vědět, co je správně a co ne. Byl jsem také velice rád, že nebyl zvolen způsob úplně přímočarého vyprávění a ve všem jsem si mohl hledat to své. V příběhu se nachází velká spousta detailů, které můžete ignorovat, když si je ale později dáte do souvislostí, dokážete si získat daleko větší přehled o veškerém dění, o kterém nemusí třeba vědět ani hlavní hrdinové. Vy se ale jen modlíte, aby se událost, která vám právě došla, opravdu neodehrála. To vše doprovází naprosto skvělá hudba a tím nemyslím jen Dvořákovu "Novosvětskou". Celkově se nebojím říct, že se jedná o jedno z těch nejlepších anime, které jsem viděl. Trošku mě mrzí, že série není známější, po shlédnutí ale dokážu pochopit, proč se jí mainstream nechytil. 10/10.

K Nagi no asu kara jsem se dostal jen díky tomu, že byl nejvíce doporučován u mého milovaného Golden Time. Šel jsem do něj tedy bez jakýkoliv očekávání a bez znalosti i minimální části zápletky. A můžu o tom říct jen to, že mi to sakra sedlo. Jedná se o hrozně fajn středoškolskou romantiku se silnými prvky fantasy. Skupinka postav je v takovém počtu, který ideálně sedí na 26 dílů a dokáže každé z postav věnovat minimálně tolik času, kolik je potřeba. Proto jsem také po zhlédnutí naprosto souhlasil s jedním komentářem, kde bylo krásně zmíněno, že by vám na konci ani nevadilo kdo s kým skončí, protože se tu nenachází jediná postava, která by vám vyloženě vadila. Svět, ve kterém se celý příběh odehrává sice není nějak moc rozsáhlý, o to více se mu ale dokáže věnovat pozornost a až na pár menších logických chyb, které se ale daly úplně v pohodě přehlédnout, jsem si zasazení od začátku do konce užíval. Hodně tomu pomáhá také "rozdělení" na dvě poloviny, kdy se v každé z nich podíváme na vše z trochu jiných úhlů pohledu.  Celkově se jedná o jedno z těch největších překvapení, které jsem v anime zažil a opět jsem si potvrdil, že cokoliv si nejvíce užijete, pokud se do toho pustíte bez znalosti čehokoliv, kromě názvu. 9/10.

Skupinka spolužáků se během pokaženého zaklínadla přesune do staré a děsivé školy, kde bojují o svůj život. To zní jako fajn zápletka pro nějaký obstojný gore kousek. A opravdu je tomu tak. Je tu spousta mrtvol, vnitřností, odporných scén, příběhu... No... toho ne... Tak jsou tu alespoň fajn postav..... To vlastně také ne.... Tak alespoň ještě něco... Ne? Ne, opravdu, jak se dívám, nic jiného než gore tu není. Nechápejte mě špatně, v gore záležitostech se opravdu vyžívám, ale když už sleduji něco jen kvůli přehnané brutalitě a ne kvůli příběhu, chci, aby alespoň samotná brutalita byla nějak originální. Ne, opravdu nestačí když mi každých dvacet vteřin ukážete rozpůleného člověka a k tomu kilometry vnitřností na podlaze. Tak by tedy neměl být problém nezaměřovat se tolik na samotný gore a zkusit se na to dívat jinak. Bohužel, ono to prostě nejde. Příběh tu sice nějaký je, ale v takové kvalitě, že v moment, kdy jsem si uvědomil že tam opravdu nějaká zápletka je, už běžely závěrečné titulky. Mohly by to alespoň zachránit nějaké dobré postavy? Je jich tu přeci spousta, tak aspoň někoho si musím oblíbit. Zase Ne? Omlouvám se, ale když je tu daná dohromady skupinka bezcharakterních postav, které jsou ještě tak neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně stupidní, nemrzí mě ani momenty, kdy třeba nějaká postava zemře. Nejlepší na tom je, že když někdo zemře, většinou to neřeší ani samotné postavy. Když vám umře vaše malá sestra, tak je přeci naprosto normální reakce "půl minuty u ní budu sedět a pak jsem vlastně naprosto v pohodě". Jsem jen rád, že si naprosto nepochopitelné akce všech hrdinů, které přesahují jakýkoliv stupidní slasher, ani nebudu pamatovat, jelikož si ty samotné akce s žádnou postavou nepropojím. Už teď, pár hodin po dokončení si pamatuji dvě postavy a jméno jen jedné z nich.  Na konci tedy nezbyde vůbec, ale vůbec nic, proč Corpse Party navýšit hodnocení na více, než odpad.

Madoka na první pohled působí jako typický zástupce mahó šódžo žánru, kde máme skupinku holčin, které se přeměňují na "magické dívky" a bojují proti zlu. Brát to ale pouze tak by ale bylo podobné tomu, jako kdybych o Evangelionu napsal "typické mecha o velkých robotech" a tím to uzavřel. Pod pokličkou se totiž skrývá temný svět, který vás každou chvíli dokáže překvapit tím, jak moc se snaží ničit všechny základy mahó šódžo, a že se mu to skvěle daří. Série nás zavede do světa, kde je vše více šedivé než růžové a zaměří se na skupinu čtyř mladých dívek, kterým je nabídnuto stát se "magickou dívkou" za cenu jednoho přání. Jejich cílem je bojovat s takzvanými čarodějnicemi, které žijí v odvrácené straně světa a způsobují lidem vše špatné, co je může v životě potkat. Od deprese až po sebevraždu. Hlavní čtveřici dívek je tu věnováno obrovské množství prostoru a místo stále se opakujících soubojů se dostaneme hlavně k rozboru osobností jednotlivých hrdinek a každá z nich ve vás vzbudí pocit, že se chcete o jejím příběhu dozvědět víc. To, co mě ale na Madoce dostalo úplně nejvíc, byla animace. Opravdu si nepamatuji, že bych byl někdy tak neskutečně unesen jen tím, jak anime vypadá aniž bych k tomu musel přidat všechna pozitiva co přináší samotný příběh. Shaft přinesl animaci přímo jako vystřiženou z Monogatari sérií a že se to sem sakra hodí. Celé zpracování potemnělého, industriálního města neuvěřitelně skvěle vystihne celou atmosféru, interiéry jsou krásně futuristické a nikdy nezapomenu na animaci samotných soubojů a především na vzhled samotných čarodějnic. Chápu, že někomu jejich styl nemusí sedět, ale přesně takové ztvárnění bych si od ukázky těch největších nočních můr představoval. Co více dodat, do Madoky jsem šel s vysokými očekáváními, která se nejen naplnila, dostal jsem i víc. 10/10

Chvíli jsem přemýšlel, jak sem napsat komentář, aniž bych musel na Another neustále nadávat. Bohužel to prostě asi jinak nepůjde. Another je často doporučováno jako to nejlepší hororové anime a na anime listu se pohybuje opravdu vysoko v oblíbenosti. Z toho důvodu jsem do toho šel s opravdu velkým očekáváním a upřímně řeknu, že prvních pár dílů jsem byl dost spokojený. Atmosféru to vystihovalo celkem dobře a viděl jsem v tom až neuvěřitelnou inspiraci sérií Silent Hill. Celková atmosféra zrezivělého a ponurého města a budov, hlavně tedy nemocnice, na mě působila velice dobře a už od první epizody mě série neuvěřitelně chytla. Co se týče příběhu, objevilo se veliké množství záhad, u kterých jsem se nemohl dočkat, až se budu hrabat v detailech a postupně příběh odkrývat a očekával jsem, že mi série určitě nepřinese jednoznačné vysvětlení, kde nebude ani potřeba zapojit svou mysl. Tak to postupovalo až do nějakého pátého dílu, kdy jsme sledovali takový mix všeho možného, co tvůrci viděli v ostatních hororech a rozhodli se všechno nakombinovat a tím občas vytvořili až bizarní situace, kde jsem se občas přistihl, že jsem bral Another spíše jako parodii. Pořád mě to ale celkem bavilo, ale u již zmíněného pátého dílu nastal zlom. Během jednoho dílu, přesněji během jednoho dialogu se vysvětlila naprostá většina všech tajemství tím nejlevnějším způsobem, na jaký tvůrci mohli přijít. Potom následoval díl, který se přeci hodí do všech hororových anime. Ano, myslím epizodu na pláži. V ten moment jsem už začal silně pochybovat o tom, jestli se pořád dívám na stejné anim. To jsem ale ještě nevěděl, co přijde později. Poslední čtyři díly byl naprostý výsměch všemu, o co se tvůrci předtím snažili a celý konec série, kde přestalo dávat smysl úplně všechno, se nedá popsat jinak než "příšerný". Tím "příšerný" ale myslím tak špatný a směšný, až mi to neuvěřitelně zkazilo pohled i na tu první polovinu, kterou jsem se do té doby snažil celou sérii obhajovat a postupem času se z Another stalo jediné anime, u kterého jsem postupně snížil ze 4* na 1* a ze druhé poloviny se stal jeden z nejhorších zážitků, které jsem v anime zažil. Velice slabé 3/10.

Pokud o Ókami to kóšinrjó řeknete, že vám to připadá nudné a pomalé, bude to snad jediný případ mého oblíbeného anime, u kterého vám odpovím snad jenom "ok, naprosto chápu". Hned po velkém důrazu na vývoj dvou hlavních postav se tu totiž série soustředí na téma středověkého obchodování a když vás tohle téma nezajímá, jednoduše vás to nejspíše moc bavit nebude a vše vám bude připadat jen velice zdlouhavé. Středověké obchodování tu totiž není vybráno pouze jako prostředek, jak dostat postavu z příběhového bodu A do bodu B, kdy si vlastně později nevzpomenete, že jste se tam dostali kvůli nějakému obchodu protože se už tak nějak řeší něco úplně odlišného. Ne. Tady se opravdu většina zápletek točí právě ohledně toho, kde koupit zlato, jak ho prodat, jak se přemístit přes nebezpečnou cestu a jaký velký význam může mít pastýřka. Vše se odehrává v krásném a zajímavém světě, který je propracovaný natolik, abych si ho mohl opravdu oblíbit a hledat v něm různé menší detaily. To všechno je doplněno párem dvou hlavních postav, jejichž skvělý vývoj vztahu je ta druhá velká věc, která sérii žene kupředu. Za obě série 9,5/10.

Horimija je hrozně fajn kousek, který funguje naprosto ve všem, o co se snaží. Funguje to jako romantika, které je tu stejně jako v manze docíleno hlavně díky naprosto skvělou chemií hlavních postav, ale nejen jejich. Ostatním postavám je tu dán dostatek prostoru, abyste si je mohli oblíbit a to i ty z prvního pohledu úplně vedlejší. Funguje to jako komedie, už dlouho jsem se u nějaké romantické komedie nepobavil tolik, jako tady. Vtipy tady jsou tu používány v ideálních intervalech a všechny fungují tak, jak by měly. Když už jen stačí, že se určitá postava ukáže na scéně a já už nezadržím smích, je to opravdu dobře. Funguje to i jako drama, a to hlavně v první polovině, kde se nejvíce probírá historie hlavních hrdinů. Jediná nevýhoda je tady to, že se pravděpodobně nedočkáme další série. Ta první je sice ukončena dost dobře a všechno máme více méně zodpovězeno, ale jelikož manga už končí, rád bych se k těmto postavám rád opět někdy vrátil a klidně sledoval jen takové díly, které by někdo označil za fillery. Silných 8/10.

Normálně bych hentai nehodnotil, ale jelikož se tu údajně jedná pouze o ecchi a podle anime listu pouze o "mild nudity", problém by tu být neměl. Takže. První věc která vás u Healera trošku zaskočí je přítomnost i necenzurované verze. Tu samozřejmě zapnete, protože zážitek chcete přeci mít úplný. Další zajímavá věc je, že se jedná o fantasy, které nezačíná sražením kamionem. Potom uvidíte hlavního hrdinu Keyarugu, který zjistil že se vrátil v čase, protože byl vybrán jako hrdina léčení, který má společně s dalšími hrdiny zachránit království před pánem démonů. Kdykoliv, kdy ale svou silou někoho vyléčí, převezme všechnu jeho bolest na sebe a tak se mu do toho moc nechce. To se ale nelíbí všem v okolí, kteří ho zdrogují, vytvoří mu závislost a dělají mu různé neplechy (čtěte jako znásilnění). Po nějaké době, kdy už všechny v okolí, muže, ženy, napůl zvířata, však to je jedno, obdařil silou ze svých tělních tekutin, dokáže si vytvořit imunitu proti drogám, takže nakonec všechny zabije a pomocí pána démonů se vrátí do minulosti. Aby se tomu v této lince vyhnul, začne požívat veliké množství halucinogeních hub, aby byl potom otrokem o trochu kratší dobu. Odtud už to pokračuje tak, jak to známe. Dostane se do hradu, seznámí se s princeznou, zachrání rytířku, je mu zle, svede ho pár maidek a tak dále. Potom začne část s drogami, takže sledujeme přibližně jeden celý díl, jak je náš hrdina... zneužíván za účelem nabrání síly. Jemu to ale samozřejmě nevadí, jediné co chce, je jeho "medicína" (z dalších dílů víme, jakými způsoby se k ní mohl dopracovat :)). V určitý moment ale nastane zlom, hrdina nabere své vědomí a rozhodne se začít jednat. A to už se dostáváme k druhé polovině druhého dílu, který tu máme všichni opravdu strašně rádi. Sledujeme, jak nějakých 10 minut náš "hrdina" mučí princeznu, které se mstí jako první. Nechybí tu samozřejmě jak klasické, tak sexuální násilí, na které opravdu není pěkný pohled. Potom princezně změní vzhled, vymaže jí paměť a máme tu novou členku "hrdinova" harému. A teď také začíná "hrdinova" cesta za pomstou. Zní vám to trošku jako Hrdina štítu? Příběh o pomstě, ve které se ale nakonec ukáže, že hrdina je přeci ten správný a svou pomstu nevykoná a nesníží se na úroveň těch špatných? Tak absolutně nic takového tu nehledejme. Sledujeme tu přeci naprostého psychopata, kterého si absolutně nemáte jak oblíbit. Po chvíli (přibližně někdy hned na začátku) už to ale není hrdinova cesta za pomstou, on se v tom extrémně vyžívá. Postupem času se nám série rozroste o velké množství zajímavých a velice propracovaných postav, ve kterých převládají celkem dva typy. Naprostý magor, nebo sexuální otrokyně. Občas se to tvůrci snaží oživit tím, že tyto dva typy smíchají a dají je jedné postavě, ale na to se přibližně po jednom díle úplně zapomene a z postavy se stane pouze další účastnice každodenní rutiny "jdeme získat hrdinovu sílu způsobem, díky kterému je tohle vlastně hentai". Celou sérii se ale nezapomnělo na hrdinovu cestu za pomstou a není tu jen zbytečný sex. Máme tu přeci cestu za pomstou a zbytečný sex zároveň! Hrdina se mstí všem těmi nejhoršími způsoby, jaké si můžete domyslet a opravdu už tu nemůžete použít argument "ono to je dobrý, jenom to je pro silnější povahy". Považuji se za silnější povahu a tohle je prostě naprosto špatně, ještě když se vám série snaží vnutit, že to co "hrdina" dělá je vlastně správně. Po nějakém čtvrtém díle jsem naprosto ztratil iluzi ve které jsem se do té doby na Healera díval, že to bude fajn drsnější Shield hero a bude to fajn. Nebude. Takže nějaké shrnutí. Pokud se k Healerovi dostanete, nečekejte žádný kvalitní příběh, na ten se tu tvůrci po pár dílech naprosto vykašlali a nějaký "příběh" zde slouží pouze jako klička k tomu, ukázat to, co vidět ani nechcete. Budete prostě 12 dílů pozorovat psychopata, který se vyžívá v opravdu nehezkých způsobech pomsty. Pokud chcete vidět hentai, ale bránit se tím, že se díváte stále jen na anime, pusťte si Išuzoku. Tam je alespoň vidět, že si s tím někdo chtěl dát nějakou práci a občas to je i dost zábavné. 1/10.

Prvních šest dílů mě Air nějak moc nechytal. Příběh fungoval stejně jako Kanon nebo Clannad (ano, Air vyšel jako první, ale řadím podle toho, co jsem viděl dříve) a upřímně, moc mě to ani nebavilo. Hlavní hrdina, kterého jsem si ale tentokrát moc neoblíbil a pochybuji, že mi po nějaké době zůstane v paměti, řeší problémy tentokrát jen dvou dívek. Oba příběhy jsou ale zbytečně krátké a prvně se projevuje můj velký problém s touto sérií, a to je opravdu krátká délka, ve které se oběma příběhům nestihne dát dostatečně prostoru, abych je dokázal nějak prožít. V druhé polovině se ale od kratších příběhů dostaneme k tomu hlavnímu, kde mě Air konečně začal bavit. Hlavní hrdina začal být po pár dílech vynecháván a čím blíže jsme se blížili konci, tím větší byl kladen důraz na vztah Misuzu a Haruko, který mi během posledních dvou dílů výrazně vylepšil pohled na celou sérii a mohl jsem se přestat bát, že bych odešel zklamaný. Bohužel, jak už jsem psal, mám tady problém s délkou. Za dobu dvanácti epizod jsem si nedokázal vybudovat k postavám takový vztah, abych to mohl prožívat tak jako Clannad (ano, omlouvám se, adaptace her od Key budu asi srovnávat pořád dál) a ještě k tomu se první polovinu seriál ani tolik nesoustředil na hlavní ženskou postavu. Kdyby tady bylo alespoň o dalších dvanáct epizod více, neměl bych si na co stěžovat. Ve výsledku neodcházím zklamaný, ale asi na Air nebudu vzpomínat nějakou delší dobu. 7,5/10.