biasim1

Nechápu, proč jsem až do teď neviděl televizní anime od jednoho z nejlepších režisérů anime filmů, Satoši Kona. Když jsem se do Mósó dairinin pustil, ani jsem nevěděl, že se o něco z dílny tohoto skvělého režiséra jedná. Ale už u prvního openingu jsem si řekl "sakra, tady se někdo hodně inspiroval Konem" a hned jsem také hledal, zda úvodní znělku nesložil Susumu Hirasawa, jelikož mi až moc připomínala hudbu z Papriky. A ono tomu tak opravdu bylo. Po dokončení prvního dílu jsem se také ujistil, že se opravdu jedná o sérii od Satoši Kona. Teď přichází jediná otázka. Mohlo se na tom vůbec něco pokazit? Ne. Samozřejmě že nemohlo. Od začátku sledujete další skvělý příběh, který se opět zaměřuje hlavně na psychickou stránku člověka a přinese vám spoustu znepokojivých momentů. Hlavní dějová linka je naprosto skvělá a krásně sedne do seriálového formátu, kdy každý díl sledujeme události z jiného pohledu. Bohužel k tomu nějakou menší výhradu mám, a to jsou tři epizodní příběhy v polovině série. Opravdu proti nim nic nemám, díl se skupinovou sebevraždou považuji za nejlepší díl celé série a esenci tvorby Satoši Kona a následující "drby" přinesli naprosto fenomenální a děsivě upřímný konec. Nepřišlo mi ale vhodné dávat tyto epizody do poloviny a zastavit hlavní dějovou linku. Po skončení těchto epizodních příběhů jsem se už nedokázal pořádně naladit na samotný závěr. Ten byl ale jinak samozřejmě skvěle propracovaný a pořádně "snový", jak by se dalo očekávat. Poslední epizoda jako by vypadla z Papriky. Nakonec samozřejmě musím vyzdvihnout animaci, která je opět naprosto špičková a dokáže vám ukázat spoustu neuvěřitelných obrazů a hlavně v posledních dílech se z ní opravdu nedají odtrhnout oči. Už jen přehodit pořadí dílů a neměl bych si na co stěžovat. 8,5/10.

Skupinka kawaii holčin zavřená ve škole během zombie apokalypsy. Samotné téma působí spolu se spoustou zajímavých prvků celkem originálně a neuvěřitelně zábavně. Hlavní čtveřice je neuvěřitelně fajn (spolu s perfektní Megu) a například jednu z hlavních hrdinek Juki mám neuvěřitelnou chuť si přidat do oblíbených postav. Jednoduše, jakmile se všechny objevily na scéně, nikdy jsem se nenudil. Styl vyprávění a fungování příběhu byl také velmi zajímavý a prvních několik dílů jsem si opravdu užíval. Teď by ale mělo přijít jedno velké ale. A tím je samotná délka série. Dvanáct dílů je sice jeden z nejkratších formátů pro televizní anime, ale tady mi všechny věci, které jsem tu vychvaloval, prostě obsahově nevystačili na všechny díly. Ve všech dílech je sice stále něco dobrého a nového, ale když byla stále většina epizody vyplněna tím, co už jsem předtím viděl několikrát, tak mě to jednoduše přestalo bavit a někdy v polovině už jsem sérii dokončoval jen ze setrvačnosti a z mé zásady "nedropování". Kdyby byla série o aspoň nějakou část kratší a klidně zkrácena jen na těch deset dílů, neměl bych si skoro na co stěžovat. Teď ale nemůžu dát více než 6/10.

Nový a poslední film Violet Evergarden byl jeden z těch filmů, kde jsem znal své hodnocení ještě před zhlédnutím. A nemýlil jsem se. Ono by tu asi stačilo napsat, že se jedná o pokračování skvělé Violet od skvělého KyoAni a mohl bych to tu ukončit. Stále jsem měl ale nějaké menší obavy, a to hlavně o hlavní dějovou linku. Měl jsem strach, že mě samotný příběh Gilberta a Violet neudrží u filmu celou délku filmu. To se naštěstí nestalo. Vše se tu totiž nevěnuje jen té "hlavní" dějové lince, ale máme zde také příběh mladého chlapce Yuritha. Příběh byl takový, jaký bych si od filmu ze světa Violet Evergatden přál a dokázal se skvěle nakombinovat s tím hlavním (a jako už zde psal Jeoffrey, musím říct, že mě nakonec právě ten vedlejší příběh bavil více a probudil ve mně více emocí, než ten hlavní). Nechci ale nijak shazovat hlavní dějovou linku. Ta mi přišla stále velmi kvalitní a nemůžu říct, že bych konec mírně neprobrečel. Jen by se to dalo dotáhnout ještě dál. Vše je doprovázeno přenádhernou animací. Animaci už u původní série považuji za to nejlepší, co jsem kdy nejen v anime, ale v celé animované tvorbě kdy viděl. Tady tomu samozřejmě není jinak a jakýkoliv náhodný moment, kdybyste film zastavili, by vám vytvořil nádherný obraz vhodný pověšení na zeď. Do toho všeho hraje velice pěkný soundtrack, který krásně podtrhne samotnou atmosféru (moment, kdy začalo hrát Michishirube mě zničil). Jen by stačilo ještě více vyždímat hlavní dějovou linku a neměl bych si na co stěžovat. Po třetím filmu Made in Abyss nejlepší anime film roku 2020. 8,5/10.

Celou dobu jsem měl velký pocit, jako bych znovu sledoval Mirai Nikki. I tady je u série více záporů než kladů. Nijak originální děj, náhodné zvraty, občas, nebo spíše často to nedává smysl, většina postav je dost meh (i když hlavní hrdina je zde asi lepší než Jukiteru, ale upřímně, kdo není) a skoro až nesmrtelnost hlavního hrdiny začne být po několikátém přežití nepřežitelného dost otravná. I přes to všechno mě to ale sakra bavilo. Občas má člověk chuť jen vypnout a bavit se, aniž by musel přemýšlet, zda něco dává smysl nebo ne. Série pěkně ubíhala a díky její krátké délce ani nepřišel žádný moment, kdy bych se začal nudit. Ještě by to chtělo nějakou tu Juno a neměl bych si na co stěžovat (jo, Himiko byla fajn, ale Juno, díky které jsem si zamiloval Mirai Nikki, to prostě není). 8/10.

Viděny příběhy Modelka a Dlouhý sen. Džundži Itó je jedním z nejlepších tvůrců hororové mangy. A tohle je ta adaptace, kterou si zasloužil? Jelikož jsem už předtím, než jsem se do adaptace pustil věděl, že bych si měl sakra rozmyslet, jestli to chci vážně vidět, pustil jsem si jen druhý díl, který obsahoval mé oblíbené povídky. První věc, co vás udeří do obličeje je animace. Je mi absolutně jedno jestli se jednalo o nějaký "umělecký" záměr nebo ne, ta animace je prostě odporná a v kontrastu s Itóovou detailní a propracovanou kresbou mi z ní bylo občas až na zvracení (bohužel ne tím způsobem, jakým bych si to u těchto příběhů přál). No co, abych chvíli nadával i na něco jiného, proč se rovnou nepodívat na můj nejoblíbenější příběh Modelka. Postava modelky Fuči mě po dočtení strašila ve snech přibližně tak, jako samotného hlavního hrdinu. Před viděním adaptovaného příběhu jsem si říkal, že snad musí opravdu jen stačit tam tu postavu dát a nechat to plynout a dopadne to podobně, jak jsem se ale mýlil. Vše je samozřejmě opět taženo dolů animací, díky které se ztratí jakákoliv atmosféra, k tomu přidáme naprosto nezajímavé rozvržení scén a fungování samotného příběhu. Ze samotné Fuči by se dalo vytřískat tolik děsivých momentů, ale ne, my musíme sledovat jen jak jde, támhle v dáli někde běží, pak už si skoro říkáme že uvidíme alespoň nějakou vraždu na vlastní oči a bum, pustí se Dlouhý sen. Viděl jsem jen jeden díl, více si nechci původní mangu kazit. Pokud takhle vypadají všechny příběhy a co jsem slyšel tak ano, tak se celkově jedná jen a pouze o jednu z nejlevnějších a nejhorších adaptací mangy, která se jen snaží přiživit na úspěchu předlohy, nepřináší vůbec, ale vůbec nic svého a pouze kazí co může. 1/10.

Nečekal jsem, že někdy najdu něco tak stylově podobného jako Cuki ga kirei. I tady se jedná o moc realisticky zobrazenou romantiku, která je od začátku do konce provázána příjemnou melancholickou atmosférou. Oproti již zmíněnému Cuki ga kirei se ale věkem hrdinů posuneme trochu dopředu, stále se ale vše točí kolem jednoho tématu, a tím jsou přijímačky na školu, tady přesněji na vysokou. Série se vyhýbá klasickým žánrovým klišé a postavy jsou díky tomu opravdu uvěřitelné a máte možnost se do nich více vcítit. Příběh plyne velice pomalu, ale plynule. Někomu by takové pomalé tempo mohlo zážitek pokazit, jelikož jsem ale velký fanoušek Pěti centimetrů za sekundu, osobně jsem si styl vyprávění hodně užíval. Od začátku do konce vás série drží v napětí a i když si při ohlédnutí zpět uvědomím, že konec nebyl nijak neočekávatelný, při sledování jsem byl většinu série připoután k židli s otázkou, jestli opravdu vše vyjde, tak jak má. Hodnocení nechávám na 8,5/10.

Žánr šódžo je jeden z mála žánrů v anime, který opravdu nemusím. Snažím se čas od času dát šanci nějakému kousku z tohoto žánru, většinou jsem ale odešel se zklamáním a stále jsem čekal na něco, co mi ukáže, že i šódžo může být skvělé. A to něco se ukázalo. Nana stále pracuje se vším, co ostatní zástupci šódžo, ale vše dělá tak nějak opravdověji. Vše, co mi vždy na tomto žánru vadilo je zde upraveno do podoby, do které jsem si to vždy přál. Jako hlavní ukázku toho, proč je Nana jiná, vždy použiji hlavní hrdinku. Pro šódžo žánr je naprosto typická neuvěřitelně naivní dívka, která ale i přes svou hloupost a naivitu dosáhne svého a vždy nakonec skončí se svým milovaným, aniž by to nějak pořádně dávalo smysl a nakonec i doufáte, že se s tím dokonalým dohromady nedá, protože vám samotná existence hlavní hrdinky neuvěřitelně vadí (koukám na tebe Orange). Tady tomu není moc jinak. Hrdinka je stále neuvěřitelně naivní, ale oproti všem ostatním sériím za to musí zaplatit. Oproti klasické šabloně šódžo hrdinky, kde se svět tvaruje podle ní, je tady hrdinka právě do světa hozena a nemůže očekávat, že vše půjde podle jejího plánu. Na tento žánr má série opravdu temnou atmosféru a častěji zažijeme smutné, emotivní a silné momenty než momenty štěstí. Příběh nikdy neplyne podle vašich očekávání a v každý moment, kdy si o nějaké postavě řeknete, že už je dostatečně na dně vás tvůrci ujistí, že tomu tak opravdu není. Samotný konec byl naprosto geniální a nenapadá mě moc způsobů, jak lépe bych sérii zakončil. Postavy jsou tu takové, jaké bychom opravdu potkali ve skutečnosti. Nikdo tu není černobílý a každý má své klady i zápory. Každé z postav je věnováno tolik času, abyste si o každé mohli vytvořit obrázek a i na ty, které byste měli od začátku nenávidět, později zmůžete změnit názor. Vše je doprovázeno na první pohled klasickou, ale ve skutečnosti velmi zajímavou animací, která působí jako z typického šódžo, která je ale daleko temnější a tmavší, než jsme zvyklí. Do toho ještě skvělý soundtrack, který si rád poslechnu i nějakou tu dobu po dokončení (a ten první opening... aaah....). Všechno to dalo dohromady to nejlepší šódžo, které jsem kdy viděl a doufám, že na něco takového narazím někdy v budoucnu znovu. 8,5/10.

Moment, kdy jsem si uvědomil, že mám se Šiki problém byl ve chvíli, kdy jsem až někdy v poslední čtvrtině začal pozorovat, že série obsahuje děj. Do té doby jsem sledoval stále dokola se opakující vraždění obyvatelů vesnice, ve které je série zasazena. Vraždy mají na svědomí upíři, kteří z vás vysají krev, zhypnotizují a po vaší smrti doufají, že se dostanete na jejich stranu. Tak to běží asi 16 epizod, kdy každou chvíli uvidíte nějakou rodinu, které někdo umře, následně umře někdo další a ten první se vrátí pro zbytek. A tak dále, a tak dále, a tak dále, stále dokola. Nějaká hororová atmosféra, o kterou se tvůrci zjevně snažili tu prakticky neexistuje a často jsem měl pocit, že si pouze někdo vyhledal seznam možností klišé scén z hororů a nějak je nakombinoval, aniž by kdykoliv nějaký horor viděl. Tím vším nás provázejí postavy, na které jsem několik hodin po dokončení naprosto zapomněl. Nikdo tu není moc výrazný a pokud ano, tak jen svojí hloupostí (doplnění: zapomněl jsem na vlkodlaka Tacumiho. Ten mi přišel jako jediná postava, která mě v sérii opravdu bavila, jen nevím, zda se nejedná pouze o zásluhu skvělého dabéra). To ale není nic zvláštního. Všichni obyvatelé zdejší vesnice se chovají tak neuvěřitelně hloupě a... prostě neuvěřitelně. Jejich celkové chování v určitých situacích často nedává smysl a opravdu nevím o tom, že by ve skutečnosti někdo reagoval tak naprosto klidně poté, co umírá "většina" vesnice. Jediná část, kterou jsem si opravdu užil byl samotný lov upírů v posledních epizodách. Byla z toho najednou hrozně fajn oddechovka, která se ani nebrala moc vážně a kdybych mohl, rád si pustím jen tento finální úsek, jelikož stejně o moc děje nepřijdu a odejdu možná i s pocitem, že to bylo celkem fajn. Nakonec musím dát jen 4/10.

Zajímavý zážitek to byl, o tom nemůžu pochybovat. První, co vás na tomto anime upoutá, je animace. Jedná se o velice kvalitně a hlavně zajímavě zpracovanou 3D animaci, u které jsem měl bohužel stejný problém, jako u Beastars od stejného studia. Trvalo mi přibližně polovinu série, než jsem si na ni dokázal zvyknout. Do té doby jsem se ale nedokázal pořádně soustředit na samotný příběh a až poté jsem si dokázal animaci užít a pořádně ji ocenit. K zasazení série animace perfektně sedne a nemůžu se tedy dočkat, až se dostanu k druhému zhlédnutí, kdy mě nebude nic rušit. Byl jsem také hodně rád za nepřímočaré vyprávění příběhu, kdy jste opravdu museli dávat pozor na detaily, ale za pozornost jste byli odměněni. Nakonec ale musím dát jen 7,5/10, na opětovné zhlédnutí se ale opravdu těším a očekávám, že hodnocení půjde nahoru.

Co jsem tak o Plastic Memories slyšel, čekal jsem to daleko horší. Nakonec to byla i celkem fajn romantika, ale to je právě ten největší problém. Na začátku vám je představen celkem zajímavý svět, kterému se ale tvůrci věnují opravdu minimálně. Svět, ve kterém žijí mimo lidí také androidi, kteří mají určenou dobu fungování a poté se musí vyřadit z provozu. Pozorujeme skupinku lidí, kteří se právě o to vypínání androidů starají a musí přitom řešit vztah androida s jeho majitelem. Bylo tu tolik možností, jak samotné téma využít a nakonec se neuskutečnila ani moje očekávaná šablona "co díl, to jeden příběh, do toho řešíme vztah hlavních postav" a jednotlivé příběhy tu byly snad jen tři. V poslední třetině už se série zaměří pouze na vztah hlavních dvou postav. Jak to s nimi skončí už sice poznáme během prvního dílu, ale i tak mi konec přišel dostatečně emotivní, ne ale natolik, aby mě, jak jsem občas četl, rozbrečel. Možná to je jen proto, že jsem čekal něco výrazně horšího, ale nakonec můžu dát fajn 5,5/10.