Deverant

Viděl jsem verzi v délce 112 min. (a IMDb udává tu kratší jako 104 minutovou, takže těch 94 min. které se tu uvádějí mě poněkud mate) a zkrácení by Čtrnácet osmičce výrazně pomohlo. Zpočátku má film sice slušný spád, příliš záhy ale nápady, co by se tak mohlo v pokoji dít dojdou, a druhá polovina se odehrává v duchu "Zabije nás to!", "Zabilo nás to...", "Ne nezabilo!", "Je ze mě žába!?" Cusackův výkon je ale slušný a také potěší komornější pojetí horrorového žánru sázející více na tajemno než na litry krve a vřískot týnů.

Sbírka oblíbených dřev proti hordám metalových fanoušků. To jsou tak nějak v kostce Ghosts of Mars. Cubovo "herectví" se od dob prvních klipů N.W.A. moc nezměnilo, Natasha Henstridge je jako dřevo dřev proslulá a Jason Statham zde má dvě polohy - drsně se tvářící zabíječ a přiblble se tvářicí svůdník. To vše se odehrává v něčem co vypadá jako skládka natřená na červeno. Jediná scéna která mě pobavila bylo useknutí prstu (nemohl jsem si nevzpomenout na Tommyho Monaghana).

A já jsem si říkal kam se poděl Michael Keaton. Teď už to vím.

Jako nápad zajímavé, jako film ale příliš nefungující. Několik skečů, které by klidně mohli být adaptací příběhů skutečných laureátů Darwinovy ceny je navlečeno na nit romantické road-movie. Nakonec se mi asi nejvíc líbila Winona Ryder a to je přece jen trochu málo.

Nevyhnu se srovnání s Air Force One vzniklým ve stejném roce. Americký prezident jednou jako akční hrdina, zde jako děvkař a násilník. Absolute Power je (aspoň pro někoho, kdo není nezviklatelným americkým patriotem) nepochybně přitažlivější a záživnější snímek, přestože se jednoznačně jedná o slabší Eastwoodův počin. A tente nevybíravý, a rozhodně zřídkavý v americké kinematografii, přístup je asi nejvetším kladem filmu. A taneční scéna také stojí za to.

Je to prostě film pro děti, což je jasné při zaznění jména Brain-ard. Klasická Williamsova pitvořivá poloha, která sice dospělého diváka nenadchne, ale (je-li zvyklý) ani by ho neměla urazit. Několik povedených míst, spousta vaty a tančící sliz.

O Johnu Hughesovi mluví Jay v Dogma. Dlouho jsem nevěděl co je to za režiséra a za filmy, co na ně Kevin Smith odkazuje. Teď už to vím a po zhlédnutí The Breakfast Club si myslím že i vím proč. Objevuje se tu Brat Pack téměř v kompletní sestavě jako nesourodá skupinka středoškoláků ("a brain, a princess, a athlet, a criminal, and a basketcase") trávící sobotu ve škole, tedy po škole. To co se z tohoto rozestavení rozvine je něco mezi velmi chytrou komedií coming-of-age a "studií" středoškolských stereotypů (a jejich destrukce) a rozhodně to stojí za to. "...we were brainwashed..."

Není to tak dobré jako The Breakfast Club, ale taky je to (a má být) podstatně přímočařejší a jednoznačenější film. Chytrý a výtečně obsazený (Anthony Michael Hall je prostě skvělý) coming-of-age film. Škoda že se s koncem osmdesátých let nějak zapomnělo jak něco takového dělat.

Výborně rozjetý, skoro celou dobu skvěle fungující film, který ale sráží naprosto přepjatý a nevěrohodný závěr. Všichni jako na povel začnou přehrávat a atmosféra pečlivě budovaná je ta tam. Skvělý Robin Williams jako psychiatr-hokynář.

Tak v tohhle dílku opravdu Dick moc cítit není. Jeho klasický motiv "něco je jinak než se zdá" se tu sice obejevuje, ale v natolik křečovité a zpotvořené inkarnaci - že je to asi nakonec dobře, že v něm cítit není. Cageovi kreace vypadají jako by jel na benzedrinu, a pochybuji, že by ho jakákoli dívka chtěla někam vozit, jestliže by na ní neustále nepřítomně zíral, připitomněle se usmíval a střídal by zadrhávání a skelný pohled s výroky jako "Chtěl bych potkat jejich šamana." Next je natolik nemastný a neslaný, že po deseti minutách budete mít problém vybavit o co tam vlastně šlo, kromě toho, že někdo viděl dvě minuty do budoucna. Není nijak zvlášť strašný, ale ona naprostá průměrnost a nedostatek čehokoli co by bylo ve výsledku nějak zvlášť zajímavé mě štve. Štve mě, že ten film není ani dost svébytný aby mě mohl něčím štvát. A ani tři minuty Petera Falka to nezachrání.