Deverant

Rozporuplné. Man on Fire by prospěl konzistentnější a koherentnější děj (např. Creasyho "teleportace" na ulici po likvidaci prvního auta Fuentesovi kolony z prvního patra pomocí RPG byla trochu divoká) a zároveň kratší stopáž. Denzel Washington je ale jako nesmiřitelný mstitel výborný.

Oproti Boyz N Da Hood je Menace II Society méně politicky proklamativní v důsledku absence silné otcovské figury (i když se tady v jedné chvíli vyskytne v postavě Sharifova otce) kterou je Furious, a více násilný. Protože tam kde se Tré pohybuje na hraně, je Caine zcela ponořen do prodeje drog, násilí, loupeží. ("Přišli jsme si pro pivo a odešli s vraždou a ozbrojeným přepadením.") Tam kde Tré na konci BNDH couvne, Caine jde až do konce bez pochybností, a s jistotou, že v případě nutnosti by udělal to samé znovu. Vyčítat M2S podobné motivy jako BNDH je irelevantní, oba snímky totiž zachycují kolotoč násilí v ghettu, z kterého se jen obtížně hledá cesta ven, ať už se jedná o Watts nebo o Crenshaw. Jestliže ale Boyz N Da Hood jsou o tom, jestli lze opustit ghetto, pak Menace II Society je o tom, jestli ghetto může opustit gangsta. Když ale Caine nakonec ví jestli mu záleží na tom zda bude žít nebo zemře, je už pro něj pozdě.

Film očividně inspirovaný tarantinovkami a Ritchiem, za svými vzory bohužel pokulhávající. I Kina spiser de hunde má sice něco do sebe, ale prostě ne dost. Chatrné tři.

Uplně zbytečný a strašně hloupý film. Je až pozoruhodné jak nudně a bez nápadu je "vyroben". To je taky jediný důvod proč ho komentovat, a jediné čím je pozoruhodný.

Layer Cake je ritchiovka okleštěná o nadhled a humor. Scénář je nekonzistentní, postavy se chovají prostě divně, a když ne, tak se alespoň divně tváří, snad až na Michaela Gambona a Bena Whishawa. Nevidět krátce před L.C. Scottova American Gangstera dal bych asi tři, takto pouze dvě. Mimochodem soundtrack mě přišel trochu mimo, několikrát jsem se přistihl, jak udiveně kroutím hlavou nad tím, proč zrovna tahle skladba na tomto místě, potažmo v celém filmu. A Cockerova verze Don't Let Me Be Misunderstood běžící pod závěrečnými titulky se s tou Niny Simon nemůže vůbec srovnávat.

Problém s westerny 40. let v našich krajích je, že jsou nám takřka neznámé (první film ve kterém jsem já viděl Randolpha Scotta, který byl jednou z ikon westernů té doby, byla Packinpahova Ride the High Country a to je až rok 1962), narozdíl od filmů, které přišli po nich a jež žánr modifikovali, redefinovali nebo dekonstruovali, přesto ale se vždy už pohybovali na půdě definované právě takovými snímky jako Western Union. Ten vystihuje ducha Zane Greyových románů a zvláště v první půli se mu daří vykreslovat pionýrského ducha. Langova režie není sice brilantní, ale bezesporu zručná. A hlavně: Randolph Scott.

Kissing Jessica Stein by byla vcelku průměrná romantická komedie nebýt lehkosti a přirozenosti, s jakou je vykresleno řešení příchylnosti ke stejnému pohlaví. Nenastává moralita či hlásání poselství, nenastoluje se problematika ani se nepředestírá homosexualita jako životní styl, kromě páru Heleniných přátel (tato proklamativnost, ač její kořeny tkví v pochopitelné reakci na odmítání majoritou, je děsně otravná). A právě ta samozřejmost, s kterou je celý film podáván je velmi příjemná.

Mean Streets po německu s takřka woo-ovským nádechem. Ale Akin, přes nepopiratelnou inspiraci Scorsesim a De Palmou (k němuž se explicitně odkazuje debatou vedenou o Scarfacevi), vytvořil svébytné dílo. Zobrazuje svět přistěhovalců druhé generace, kteří jsou vykořeněni i z vlastních kultur (sestra Turka Gabriela chodí s Řekem Costou), ale neasimilují se do majoritní společnosti, spíše vytvářejí paralelní menšinovou společnost. Kurz und Schmerzlos není ale nijak prvoplánovitě politický či sociální exkurz do minority, celá tato rovina je v příběhu obsažena pouze implicitně. A tak, jak už jsem zmíněl výše, sledujeme téměř woo-ovský příběh přátelství, zrady a pomsty, který se ale rozvíjí pomalu a i finále je proti Woo-ovi nepoměrně minimalističtější, což mu ale neubírá na síle.

To, v čem je Code 46 uchvatný, je v prvé řadě způsob vykreslení světa, v němž se Maria a William pohybují. Nebo spíše skicování, protože to je vše čeho se nám dostane. O jeho pravidla vždy jen lehce zavadíme, kromě znění samotného Code 46, jež je nám známo od začátku. Dál se pohybujeme mezi ztrácejími se liniemi. Vysoce urbanní lokalita sousedí s pouštním terénem stejně, jako se prolínají kulturní specificity a jazyky (nebo spíš jeden univerzální synkretický jazyk), kterými se komunikuje. Maria je v pohybu transgrese zrazována vlastním tělem, William ho není schopen dokončit (zábranit jí informovat o porušení Code 46) a zavíjí se zpátky do své minulosti v okamžiku, kdy přichází o vzpomínky. Artificialita vnitřku kontrastuje nejen s vnějškem vyhoštěných, ale i s animální reakcí útěku. Nikde není známka po někom, kdo by kontrolu vykonával, přesuny a penalizace jsou něčím co je utrpěno, bez jasně definoveného agens. V tomto rozměru se spíše než Lost in Translation Code 46 podobá daleko více anti-utopiím 20. století.

Romantická (road-movie) komedie německé provenience. Rozhodně velice osvěžující oproti standartní zaoceánské produkci v tomto žánru (už jen třeba kontroly na hranicích je něco, co se u amerických road-movies moc nevidí - nejede-li se do Mexika). V celku příjemný film a - budapešťská epizoda je tak roztomile a bizarně naivní a Branka Katič tak sexy, že čtyři hvězdy.