Deverant

Velký blondýn na mě vždycky působil spíš dojmem smutného, ironického filmu o nemožnosti člověka vládnout nad svým osudem. Každý úsměv je hořký, každá směšná situace je vlastně strašidelná. Tento smutek je vlastně něco typického pro Richardovy postavy smolařů, manipulovaných a vysmívaných, ale Velký blondýn jde v tomto směru patrně nejdál.

Zfilmu jsem měl nakonec lepší dojem než z románu. Irving je spíše průměrným spisovatelem, zato Robin Williams skvělý herec.

Nevyužitý potenciál. Na jednu stranu skvělá Glassova hudba a postava Profesora, která je asi nejzajímavější a, přesto že se na plátně vyskytne asi jen při dvou příležitostech, měl jsem pocit, že i nejpropracovanější, samozřejmě zásluhou Robina Williamse. Proti němu se všichni ostatní (snad až na Patricii Arquette) jen tak "pohybují." Na druhou stranu skřípající scénař, až příliš často rozhozená a nekompetentní režie a ani hlava na stromě to nezachrání.

Převést na plátno Stendhalův román, to je věru oříšek. Nezploštit Sorela (ale ani třeba paní de Rénal), tak jak se to třeba daří v místním infu, není snadné, už pro pozici jakou kniha zaujímá, na přelomu romantismu a realismu, revoluce a restaurace. Film se toho naštěstí zhostil více než dobře, Julian zůstavá nejednoznačnou postavou a otázky jež klade nejsou násilně a zjednodušeně zodpovídány.

George sice prochází možnými světy, ale snaží se jim dát konzistenci a jednotu, žít mezi nimi jeden život. Potenciální se stává aktuálním skrze rozhodnutí, která činíme. Pro něj se žádná možnost neuzavírá a rozhodování je jen pohybem vodní hladiny. Joyce nechce to co nemá a tak zůstává v aktuálním, George chce to co má i tam kde to není tím co chce. Jeho svět není v pravém slova smyslu leibnizovský, protože Leibnizovy možné světy jsou pouze v potenci, pro George jsou všechny v aktu. To co ho vede skrze ně je imaginace. Joyce na jednom místě mluví o lécích které budou moci ovládnout pamět a obraztvornost. George svou obrazotvornost ovládá, ale tím, jestli má vůbec paměť si není jistý. Není ani jedním ze svých nespočetných já a přesto všemi. Obraz se plynule přelévá, hudba je jakoby odjinud a...mají krysy nepřátele?

Přes ten nezanedbatelný ideologický rozměr (viz osvětlující monologův komentář, navíc snad jen tolik, že Kazan si svů poklesek nežehlil jen tímto filmem, ale i jmenováním dalších "proti-americky aktivních" osob, jinak řečeno, donášel) ten film není tak úplně špatný. Útěk celého cirkusu přes hranice je přece až patafyzická myšlenka.

Po pravdě čekal jsem ten ideologický nános (už podle toho názvu) tlustší. Tam kde takový je, film nejvíc ztrácí dech a odevšad vykukuje "papundeklovost" čínského venkova. I konec ve stylu "padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina" je silně krátkodechý. Naproti tomu "milostná" zápletka mezi Siu Lan a otcem O'Banionem za podezřívávé přítomnosti otce Bovarda je daleko zajímavější a je škoda, že zbytek filmu jí nesekunduje příliš zdatně.

Jak hodnotit film, jež by se dal s trochou nadsázky označit za instruktážní? Jeho účelem bylo rozdmýchat ochladající vlastenectví a ukázat, jak to v tom Vietnamu "opravdu" vypadá. Všechno co se na plátně udá, musí odpovídat těmto požadavkům. Nechybí tedy hrdinství amerických vojáků, soucit amerických vojáků, otcovské vedení amerických vojáků a, moje oblíbené, přivedení proti válce orientovaného novináře zpět na správnou cestu. A finále s osiřelým chlapcem, o kterého se postará Velký bílý otec ve Washingtonu by bylo k popukání, kdyby trochu nemrazilo, že to je myšleno smrtelně vážně. Jako propagandistický materiál možná Barety fungují, jako film určitě ne.

Další nehodnotitelné dílko Eda Wooda. Přiznávám, že mě nezasáhlo tak, jako Glen or Glenda (bizoni jsou prostě základ každého filmu a bez nich to není ono), ale i tak je to perla. Záběry na letadla, raketová střelba a její velitel, neustále se vracející záběr s Belou Lugosim (celkově je jich ve filmu asi pět, ale ten jeden je důkladně využit asi na šestkrát), jeho dvojník a Tor, Tor je prostě božský. Jemu jsem opravdu věřil, že je mrtvolou vzkříšenou emzáky za účelem plánu 9, který má dobýt naše hlavní města armádou tří mrtvých ovládaných zasekávajícími se elektropistolemi.

Film měl asi ambici být snímkem zobrazující mediální manipulaci a manipulovatelnost médií, honbu za lacinými senzacemi a excesivnost naší kultury, případně další přilehlá rozhodně zajímavá témata. Nějak se mu to ale cestou od nápadu k realizaci nepovedlo. Už představení obou kladných hrdinů - s médii spolupracující a jimi milovaný zkušený detektiv (trochu to připomíná L.A. Confidential, ne?) a pohledný mladý poldo-hasič (jeho entrée scénou v parku - mírně řečeno, k smíchu), tedy něco jako De Nirova role v Backdraft (ale na co má hasič pistoli jsem neprohlédl; možná místo sekyry) trochu zavání béčkem. Roden je ovšem bezesporu přiměřeně vyšinutý, a je patrně největším (skoro se mi chce říct jediným) kladem filmu. Dál 15 Minutes většinou působí jako by je opravdu režíroval, točil a stříhal Oleg Razgul, režisér (Razgul? kdo ty jména vymyšlí by mě opravdu zajímalo). Konec je potom jak z béčka osmdesátých let (a v jeden moment připomene neomylně Lethal Weapon a Rickse vykřikujícího "Zastřelte ho!", když mu padouch drží zbraň u hlavy), završený moralitkou, aby nikomu neuniklo jak to bylo s těmi médii myšleno. Ta jedna hvězda je za Rodena a obávám se, že nebýt Čech, nebyla by ani ta.