Deverant

Utrpení. Celé jsem to viděl jen proto abych zjistil (po náhodou shlédnutých deseti minutách), jestli se objeví aspoň jedna vtipná situace. Možná ale proto, jak mě výsledek přinutil uvažovat, že se podvědomě chci za něco trestat, ale bojím se fyzické bolesti. Ten film je opravdu za trest. Tu jednu vtipnou situaci jsem tam nakonec objevil (pokud jsem si ji nevymyslel ve snaze přikrášlit tu děsivou realitu...děsivou fikci...prostě tu strašnou slátaninu), ale na něco co má být komedií je to trochu málo.

Český název je úplně nesmyslný, anglický se mi taky nedaří pochopit. Film by nebyl tak zlý, kdyby se odstřihl začátek - vyloďování za zvuků hymny námořní pěchoty (ono na přehlídce to zní možná hezky, ale po scéně "jestli se chce někomu zvracet, zvracejte teď", tedy troše kvazirealismu, tenhle hurá nástup trochu nesedí) - a patetický konec ve stylu "musíme věřit že bojujeme na straně Boží" a možná ještě pozměnit rozlousknutí problému 'kde jsou ty rakety' tak trochu ve stylu Rychlých šípů (tedy: máme tu slepou mapu, zapsané hovory u kterých nebyl nikdo kdo by je zapsal, a pár dalších vodítek a ejhle, rakety jsou tady) na něco míň komického. Pak by to mohl být průměrně dobrý válečný film.

"Nejlepší je na všechno zapomenout..." Kamera bloudící jako nejistý pohled, podzim (života?) a záběry tlejícího listí, ty "známé staré pražské památky" a bravurní Suchařípa ("Zase mi řekne, že jsem tatrman."), jehož takřka každá věta je perla."Havně abych na nic nezapomněl."

Po přečtení místních komentářů mám pocit, že jen málokdo ten film vlastně pochopil a proto ho málokdo docenil. Na vině bude mít určitě podíl předpoklad, že se jedná o komedii, a s ním spojený v tomto směru poněkud matoucí název. Ono slovní spojení "Good Bye Lenin!" skutečně vypadá, že slibuje komedii, nebo minimálně komediálnější a odlehčenější podívanou. Opak (téměř) je pravdou. Film oplývá momenty které jsou směšné, ale jedná se spíš o sardonický smích nad absurdností doby než o nějaké legrace. Ale hlavně je o lásce, o lásce syna k jeho matce, o tom jak pro ni, a jejím prostřednictvím i pro sebe, udělá DDR takovou, jakou ji chtěl mít, a jaká pro něj snad byla v jeho dětství, kdy ji pro něj ztělesňoval první německý kosmonaut Sigmund Jähn. Film rozhodně není žádným melancholickým ohlížením spojeným s ohlazováním hran (jak je zvykem v české kinematografii), v podstatě celý se totiž odehrává až po pádu Zdi, a minulé je zde ne pouze oživováno, ale Alexem aktivně měněno. Nesnaží se vlastně pro svou matku vytvořit simulaci DDR, ale, svou aktivitou při změnách fiktivní současnosti, její simulakrum. A závěrečné "promítání" zpráv, nad jehož uvěřitelností pro Alexovu matku se někteří uživatelé pozastavili, se odehrává po jejím rozhoru s Larou, jehož útržek, který zaslechneme, svědčí pro to, že pravý stav věcí je jí už znám. Alexovo vypravěčství však není narušeno, a tak on sám o tom neví. A tak se tato scéná stává vlastně jakýmsi smířením, jehož podstatou nejsou události jež Alex pro svou matku zkonstruuje, ale jejich vzájemná láska.

Rozhodně se nejedná o nezajímavý nebo nanápaditý snímek. Obzvlášť Molièrovská postava lakomce ztvárněná Fabricem Luchinim je velmi nosná. Ale celé je to jaksi nedotažené, nekonzistentní, znenadání objevující se linie se stejně rychle navždy ztrácejí (demonstrující matka a její rehabilitující se syn, Helena ukládající peníze v bance aj.), některé momenty nedávají moc smyslu (např. kdo byli ti muži na konci, hrající karty v restauraci, co přesně vlastně chtěli apod.). Film měl větší potenciál, který rozhodně na mnoha místech vysvítá, v celku ale bohužel zůstal nevyužit.

Nevěřil jsem moc tomu, že takový film může fungovat. A zpočátky jsem si myslel, že jsem měl pravdu. Nemluvě o tom neuspořádném pohupování celého obrazu všemi směry, u kterého jsem se obával, že mi přivodí mořskou nemoc. Pak to najednou ale fungovat začalo. Úžasný soundtrack od Tosca Tango Orchestra. Dream is destiny.

Tak nevím. Ten film je bizarní, absurdně ujetý, praštěně barevný, vyšinutý a vůbec všestranně pošahaný. Sociální rozměr nepoměru chudoby a bohatství se mísí s výroky typu "Jedině akutní hemeroidy tě opravňují k tomu se zabít." Přesto, nebo možná právě proto, se mi jaksi podivně zamlouval. Říkal jsem už, že je potrhlý?

Nejedná se vlastně o film, ale o "un photo-roman", přesto v některých momentech dosahuje svou vnitřní dynamikou fascinující iluze pohybu.

To se nedá hodnotit ani komentovat. Děsivost těch záběrů nutí zmlknout. Takže hodnocení platí tomu co je mezi tím, tedy až meditativním záběrům na přírodu, která se lhostejně k minulým hrůzám zmocňuje opuštěných táborů.

Rozverná hudba při děsivých knockoutech a boxerův pohled do zrcadla před zápasem s komentářem ve smyslu "jak asi bude vypadat zítra" spolu s několika pro "filmový týdeník" nadstandartními záběry si tři hvězdy zaslouží. I když ten název...se na Flying Padre nechytá.