major.warren

Černobyl je strhující. Seriál desetiletí. Výborně natočené i napsané, skvěle zahrané. Výjimečný je zejména Jared Harris v hlavní roli Valerije Legasova. Pozornost zaslouží ovšem i Stellan Skarsgard a Emily Watson. Černobyl může někdo považovat jen za jakousi rekonstrukci. Craig Mazin a Jonas Renck však dokázali podle skutečných událostí vystavět velmi komplikovaný příběh, který se epizodu po epizodě dramaticky vyvíjí a míří k velkému finále. Občas scénář až příliš odbočuje do slepých uliček, což však nelze seriálovému vyprávění vyčítat. Atmosféra je nepopsatelná; stojí za ní zejména "radioaktivní" hudba Hildur Guonadótlir. Závěrem chci říct dvě věci: Černobyl by měl vidět každý. Za druhé, jestli seriál nevyhraje Zlaté Glóby, kdo je pak má vyhrávat? Klobouk dolů před HBO. Stejně jako před hrdiny z Černobylu, kteří zachránili svět před možným zánikem. 90%. Nejlepší je druhý díl. Pátý pak lidsky nejsilnější.

Nůž ve vodě je vůbec prvním celovečerním snímkem Romana Polanského. Jedná se o komorní, avšak strhující drama o třech hercích na jezeře. Polanski prostřednictvím svých postav - manželů, kteří si vyjedou na výlet na plachetnici, a stopaře, kterého po cestě přiberou - líčí příběh žárlivosti, mužské ješitnosti, soutěživosti a intrik, což může snadno vést k tragickým následkům. Z formálního hlediska představuje Nůž ve vodě nesmírně zajímavý příklad práce se stylem a narací. Svým způsobem se jedná o revoluční film, ať už z pohledu jednoduché zápletky, která však obchází veškeré konvence, přesně vypočítané tempo-rytmiky nebo práce s kamerou. I přesto, že se jedná o debut, obsahuje Nůž ve vodě hned několik prvků Polanského stylu a postupů, jež byly pro jeho pozdější tvorbu signifikantní. Nechává nás v napjatém očekávání s pocitem vnitřní nejistoty, rád provokuje a stupňuje sevřenou atmosféru tak, že jsme každou další minutou více a více ve střehu. Kdo je hlavním hrdinou filmu? S přihlédnutím k dramatickému vývoji by to měla být postava Krystyny, kterou nezapomenutelně ztvárnila překrásná Jolanta Umecka. Právě ona je tichou hybatelkou dění, okolo ní se točí prakticky veškeré další jednání – soupeření mezi jejím manželem Andrzejem a bezejmenným stopařem, které pak neméně skvěle zahráli Leon Niemczyk a Zygmunt Malanowicz. Kameraman Jerzy Lipman si pohrává s každým záběrem, budovaným v dokonalé černobílé stylizaci a přirozeně souzní s Polanského vyjadřovacími prostředky i smyslem pro porušování zavedených pravidel (záběr opalujícího se stopaře na lodi, erotická symbolika v postavě Krystyny), poplatných době a místu svého vzniku (snímek byl v Polsku přijat velmi nelibě). Výjimečná je i jazzová hudba od Krzysztofa Komedy, která už při úvodních titulcích nastolí v souhře s Lipmanovou kamerou specifickou atmosféru. Navzdory všemu zůstává Nůž ve vodě poměrně nedějový film. Divák moc dobře ví, že se na konci výletní cesty něco stane - následný vývoj se ale nedá dopředu nijak odhadnout, zvlášť když Polanski ono "něco" neustále odkládá pomoci svérázných žertíků mezi dvojicí mužů. Po stránce gradační je tedy Polanského a Skolimowského scénář skutečně význačný. Na Noži ve vodě je zajímavé i srovnání drobných formálních rozdílů mezi tvorbou Polské filmové školy a Československé nové vlny, a byť je Nůž ve vodě na rozdíl od československých filmů v podstatě apolitický a jeho děj je vyfabulovaný, zachovává si stejnou vypravěčskou bravuru i pravdivou vypovídající hodnotu. Polanski poskytuje svým postavám prostor pro pomyslnou proměnu, zároveň odhaluje jejich skutečné charaktery do té doby ukryté v přetvářce. Důležitou složku hraje i cynický humor, jenž skvěle vyznívá např. ve scéně s větrným útěkem lodi. Podle mě je Nůž ve vodě jedním z narativně i stylově nejzajímavějších a pro evropskou kinematografii nejzásadnějších filmů druhé poloviny 20. století.

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše.

Od televizní Klece se divák nemůže odtrhnout. Bohdalová s Hádkem jsou naprosto výteční. Partnerský souboj, který zde předvádí, by neměl zůstat nepovšimnut. Devadesátiletá Bohdalová stále exceluje, Hádek jí perfektně sekunduje a kolíkuje si expresivní prostor, aby ho ostřílená legenda nemohla zastínit. Jediná chyba Klece leží paradoxně v Epsteinově jinak velmi dobrém scénáři, který se z čistě žánrové půdy chvílemi přesouvá do širšího pásma dramatických linek a zážitek tak natahuje až rozmělňuje. Je to komorní, ale úderné, herecky požitkářské, společensky významné. Strach zkrátka umí, aby z něj šel strach.

Bratříčku, kde jsi? je příjemná retro coenovská story. Občas to ale Coeni trochu přehánějí. Jestli si divák myslí, že když se bratři Coeni přesunou z mrazivého prostředí Farga do osvícené Mississippi třicátých let a nebude to náročná škola, tak se plete. Bratříčku, kde jsi? se napohled může jevit jako prima nenáročná krimi komedie, avšak uvnitř si drží jasný coenovský styl, vizuální stylizaci, chytrost a černočerný humor - to vše přidáno k hudebnímu podkresu příběhu, který je prostě sám o sobě výtečný. Jako vždy napsali bratři velice originální příběh, na který se divák prostě musí těšit. Značná dějová i stylová inspirace v Homérově Odyssee jen dokazuje preciznost a jedinečnost bratrů Coenových, což vlastně není pro jejich diváky žádná novinka, protože Coeni jednoduše umí udělat z lehkého tématu pořádnou myšlenkovou hru. Místo bájné historie dosadili děj do Mississippi třicátých let, a hrdiny zvěčnili do podoby tří trestanců Everetta, Petea a Delmara. George Clooney vede herecké obsazení od první minuty a hraje na Oscara, ať už se jedná o jeho jedinečné monology, kdy jako zaprášený vězeň na útěku neztrácí svou spisovnost, či nutnost zachovat si nádherně učesané vlasy, tak při scénách, kdy se zpívá, a kde to skupině od Bobří řeky svědčí vůbec nejvíce. John Turturro hraje otřelého Petea též excelentně, a stejně tak třetí Tim Blake Nelson, coby společník Delmar - oba dva předvádějí perfektní dvojici, která s Clooneyem prchá z vězení za "bájným pokladem," který Clooney před svým vstupem do vězení kdesi ukryl. Právě to je bod, který u filmu trochu zamrzí, protože Coeni ho sice utnou cynicky absurdně vtipným způsobem, ale rozjezd a dějová linie jejich putování není dotažená. Režijně bratři drží své řemeslné kvality jako vždy vysoko - pokud se tedy tomu, co Coeni, či Tarantino točí, dá říkat řemeslo - lépe pojmenováno jako autorský styl. Bratři vytvořili opět stylizovaný žánr, kde se mísí krimi komedie s hudebním dobrodružstvím a politikou protřelého jihu. Na rovinu musíme uznat, že film Bratříčku, kde jsi? není zhola pro každého. Opravdu ocenit ho může buďto milovník bratrů Coenů, tedy hodně náročný divák, nebo milovník Homéra. Samozřejmě tvůrci neopouštějí svůj zavedený minimalismus a absolutní nezávislost, která ze snímku přímo srší. Stopáž je ideální. Začátek je prostší a divák moc neví, co si od filmu do dalších minut slibovat. Specifická vizuální barvitost se táhne až nepříjemným způsobem celým filmem, ale v úvodu doslova bodá do očí. Diváka děj chytne, až v okamžiku, kdy skupině trestanců zastaví lupič George Wilson se svým samopalem, což je tak třicátá minuta. První část je více ošemetnější, ne tak zábavná, a spíše nevýrazná, když pomineme nádhernou poetiku s němým černochem na drezíně, kde si kamera Rogera Deakinse přímo libuje, a nahrávání výtečné písně u slepého nahrávače. Jakmile se však dostaneme do druhé půlky, Coeni přicházejí s pořádnou zábavou - absurdní humor, cynické násilí pod dubem, jedinečná scéna s dívkami u řeky, nápad s žábou, ku-klux-klan, směřující k finální pecce na pódiu. Kontrast je: první půlka 60% - druhá půlka 80%. Jak je dobrým zvykem tvůrců, nemáme tu jen tři hrdiny. Mísí se nám tu jednotlivé příběhy od začátku do konce - jež jsou ve finále nádherně propojené. Máme tu černého kytaristu, nahrávače, guvernéra "Taťuldu," a jeho volební partu, které si divák prostě musí zamilovat, Everettovu ženu v podání Holly Hunterové, jejich sedm holek, jejího povedeného nováčka Wernona, a spoustu dalších osob, které zamotají děj do jednoho velkého klubka. Výprava a kostýmy jsou velice pěkné, a hudební atmosféra - sice tentokrát bez přímého soundtracku od Curtera Burwella, ale s písní "Am A Man Of Constant Sorrow " od T Bone Burnett, a s mnoha dalšími příjemnými hudebními klasikami, které příběh příjemně osvěží. Ve shrnutí Coeni natočili dobrodružnou retro krimi komedii s hudebním repertoárem o bandě trestanců, z nichž se stanou hvězdy a milovníci samotného guvernéra. A jak bývá zvykem, i Bratříčku, kde jsi? bratrská dvojice tvůrců uzavřela pořádným koncem. 70% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je finální vystoupení kluků od Bobří řeky.

Žut je největší dobrodružství Kary Ben Nemsího, tedy Old Shatterhanda v Orientu. Já miluji na výsost všechny filmové Mayovky. Ať už v nich vystupuje Vinnetou, Old Shatterhand či Kara Ben Nemsí. Žut je jedna z nejlepších filmových Mayovek. Robert Siodmak, který později natočil i další dvě mexická dobrodružství, si režijně libuje. Lex Barker je jako Kara Ben Nensí zcela výtečný. Ralf Wolter zase ztvárňuje dokonale komického, avšak nepostradatelného Hadžiho Halefa Omara. Rik Battaglia je opět záporák - tentokrát přímo Žut, a dvojice Lord David Lindsay a sluha Archie Dietera Borscheho a Chrise Howlanda patří k mým nejoblíbenějším filmovým dvojkám, protože všem Mayovkám v Orientu dodávají nepostradatelný humor. Žut je výtvarně pěkný, vizuálně také, a z hudby Martina Böttchera se při finální sekvenci s Žutovým útěkem tají dech. Žut je prostě výtečný. Jistěže, stejně jako spousta filmových Mayovek, je v některých postupech jednoduchý, ale tak jako Kara Ben Nemsí Lexe Barkera a Hadži Halef Omar Ralfa Woltera vypadají skuteční filmoví hrdinové, na které je radost koukat i po letech. Obsazení krásně doplňuje Marie Versini a pár známých mayovských tváří. Knihy Karla Maye jsem nikdy nedokázal moc číst, a vždy jsem dával přednost filmům, ale nebýt jeho, Žut a desítky dalších výtečných věcí a příběhů o bezpráví a hrdinech, by nikdy nevznikly. Tvrdá, ale krásná Mayovka, kterou mám moc rád. Při finální scéně s koněm Rihem, divák uroní slzu zcela přirozeně. U mě pět hvězdiček. Žut, Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva jsou všechny tři krásné snímky, které by se měli dodnes pouštět. Žut je sice nejtriviálnější, ale přesto zřejmě nejsilnější z celé trilogie.

Vinnetou. Po Pokladu na Stříbrném jezeře můj druhý nejoblíbenější díl. Pierre Brice se vrací a poprvé se naplno představuje jako náčelník Apačů, přičemž se také poprvé setkává se svým pokrevním bratrem Old Shatterhandem (Lex Barker). Harald Reinl měl před ostatními režiséry Mayovek jednu velkou přednost. Uměl totiž do filmů vložit poetiku a přirozeným způsobem přenést Mayovy knihy na filmové plátno, aniž by ztratily něco ze své krásy, ba právě naopak. Pokud byl v Čechách považován Jiří Menzel jako "expert na Hrabala," můžeme s klidem na srdci nazvat Haralda Reinla "expertem na Maye." Co celý příběh lemuje, je nádherné prostředí Chorvatska (řeka Zrnaja symbolizující Rio Pecos, nad nímž se tyčí apačské pueblo). Vinnetou je pohádka, kde vítězí dobro nad zlem, ale zároveň kvůli tomu přináší velké oběti. To je nejspíš jeden z důvodů proč mám Vinnetoua tak rád. Závěrečná sekvence v horách, kdy Santerovou rukou umírá Nšo-Či i In-Ču-Čuna mě pokaždé dožene k slzám. Uzavření pokrevního bratrství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem pak považuji za jeden z nejsilnějších momentů, co jsem v dějinách filmů viděl.

Borat je černá Cohenovská komedie s tvrdým humorem. Ale s nápady a výtečným Boratem. Sacha Baron Cohen umí jednu věc nadevše skvěle - bavit diváky a přitom je deptat:-). Jeho pořad Da Ali G Show dal vzniknout výtečným postavám tohoto světa, a to především Boratu Sagdijevovi. A pak se jednoho dne tvůrci rozhodli, že z tomu jednomu Kazachovi udělají film. Cohen se do Borata převtělil naprosto luxusně. To on je ten kult, ta legenda, která tenhle film táhne. Hned za ním je sám Sacha Baron Cohen, který je na Oscara. Jeho monology s diváky jsou úchvatné. Postavě Borata dodal perfektní vzhled a design, a celý snímek si o-šéfoval. Borat je jednou z těch komedií, které mají předurčeno být kultovními. Nemusí se každému líbit, ale jsou kultem. Jestli tenhle film něco přináší, tak je to dosavadní změna točení komedií, a navíc crazy komedií. Borat si totiž udržuje Cohenovsky luxusní humor a podobný styl točení jako to dělá Wes Anderson. Celé to story je nesmírně originální a forma točení je jedinečná. Takhle má vypadat pořádná komedie, která nejede na klišé ani na slzičky. Borat, ale rozhodně není oddychový film. Nápady jako "židobraní," rvačka mezi Boratem a Azamatem, či únos Pamely Anderson diváka nešetří. Jestli Borata něco vede, je to Baron Cohen a scénář, který má skvělý vyprávěcí rámec, geniální dialogy a monology, a perfektní scény. Herecky se nedá moc o nikom dalším mluvit, avšak Ken Davitian je jako Boratův společník Azamat výborný. Pamela Anderson, jako jediná informovaná o natáčení, je tam ale jen na okrasu. Co je udivující? Režie Larryho Charlese. Styl jakým film natočil je další úkaz originality a režijní dovednosti. Natočil tichý film, o kterém nikdo nevěděl, a který si dělá srandu ze všech kolem:-). Vizuálně Borat ujde, hudba je na Oscara, a kostýmy jsou luxusní. Nevyhovuje mu nestabilita děje. Je pravda, že je to prostě šílená cesta Kazacha po Americe, ale šlo z toho vyvodit možná ještě víc, což však není chyba Cohena, ale spíš režiséra. Když se podíváme na stopáž, jsme na krásném čísle. Boratovi po své vlastní umělecké stránce nic nechybí. Po divácké taky ne. Po stránce klasického umění se dá o plusech a mínusech jen tiše spekulovat. Film může být pro jednoho tím nejlepším, co kdy viděl, a pro druhého totální blbostí. Pravdou ale je, že Borat: Nakoukání do americké kultury na obědnávku slavnoj kazašskoj národu, je skvělá kultovní komedie, spíše pro náročnější diváky, která si drží hodně vysokou úroveň a prostě a jednoduše svým černým humorem baví, i když nemusí být příjemná všem. 75% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je rvačka v hotelu, autoškola, únos Pamely a úvod. No prostě "Paráááta."

No, prostě skvělé! Ramsay, Bastianich a Elliot jsou skvělí a ty děti taky. Koukám na každou sérii a není, co vytknout. To co umí tyhle děti, by se měla většina kuchařů na světě učit. Vynikající a kouknu se mnohem radši, než na českou verzi, která však v letošním podání s Forejtem, Kašpárkem a Punčochářem má konečně něco opravdu do sebe:-).

Čokoláda je velikonoční příběh o pokušení. A je sladký. Lasse Hallström je pro mě symbolem krásné filmařiny. Dokázal mi to už minimalistickým a výtečným Gilbertem Grapem, a v Čokoládě snad ještě více sílí jeho láska pro film. Co se k jeho filmu dá dodat? Snad jen to, že Jan Svěrák udělal velkou chybu, že režii odmítl:-). Knihu Joanne Harrisové jsem nečetl, ale když se člověk ponoří hluboko do scénáře, zjistí, že bez tak originálního a půvabného příběhu by to prostě nešlo. Čokoláda není jen filmem o čokoládě a lásce, jak se může na první pohled tvářit. Má v sobě něco mnohem většího, a v čase Velikonoc se to na obrazovku opravdu hodí. Když úchvatná Juliette Binoche dorazí do malé francouzské vesničky i se svým čokoládovým královstvím, všichni kolem začínají větřit ve vzduchu, že to otočí jejich životy. A to je téma na film!!! Čokoláda, brána jako pokušení, slast a svoboda v jednom - ve věčném souboji se zavedenými normami a církví, které nás nenechají pořádně žít. A Vianne v podání oscarové Binoche obyvatelům vesnice svým "darem" život vrací. Jestli se dá něco nazvat poetickým příběhem, s nadčasovým poselstvím, a nápadem, pak je to Čokoláda, která zde mimo jiné hraje roli vůbec největší. Hallström režijně vévodí. Točí s lehkostí a pomalu si k tomu Vianině krámku hledá cestu, stejně jako obyvatelé vesnice. Robert Nelson Jacobs nám to trochu zpestří a zamotá úžasnými nápady a myšlenkami z původní předlohy. Scénář sám o sobě je naprosto skvělý. Žádné zbytečnosti, dobré dialogy, přesně odhadnutý styl, půvab - tak nějak by měla vypadat adaptace, pojem, který je ve filmovém světě pořád jeden velký otazník. Jacobs divákovi svým psaním nedá možnost hledat nedostatky, což je krásné. A Hallström, to naše dítě z Bullerbynu, ten ví, jak diváka dostat. Když mu přijde, že se zrovna nic neděje, nebo, že by to tu a tam mohlo být nudné, ukáže nám záběry na výrobu čokolády, a diváka si přirozeně podrobí. Atmosféra snímku je nezapomenutelná. Úvodní vyprávění je jako z pohádky. Kostýmy (především slavné červené pláště) jsou překrásné. Výprava je nenápadná a komorní, stejně jako celý příběh. Hudba Rachel Portmanové je naprosto geniální. Hravá, chvílemi tajemná jako čokoláda samotná, vtipná, a ve scéně s požárem i pěkně tvrdá, a buduje úžasné emotivní vyznění. A celé to spojuje nenápadná, avšak všechno-vidoucí kamera. Krom skvělé Binoche se nám tu sešlo další výborné obsazení. Alfred Molina je coby ukázkový padouch hrabě, jenž se spolu s knězem snaží uchopit řád a křesťanské tradice města pevně do rukou, skvělý, avšak ve finále baví jak nikdy víc. Peter Stormare coby vrah z Farga, je prostě ten správný hajzlík a blbec vjednom, Lena Olin zase ta správná duše vesnice, a Judi Dench, tak ta je opravdu znovu na Oscara, protože té staré stařence vtiskla život. Plus pár skvělých tvářiček jako Carrie-Anne Moss, Victoire Thivisol, coby dobrosrdečná Viannina dcera Anouk, a pak samozřejmě věčný záletník a samotář Johnny Depp, který to celé uzavře do romantického kruhu. Depp s Binoche jsou vynikající pár a Johnny se tady opravdu trefil do černého. Samotářský cestovatel s kytarou, to je jeho. Dojem mi možná trochu kazil jeho dabing, ale jinak ani "ň". Co se dá snímku vytknout? V některých okamžicích je až moc sentimentální, ale to je jedno z Hallströmových znamení, a v druhé půli jsou sem tam nějaké vleklejší fráze. První půle je výtečná, druhá je skvělá. Hodnocení pendluje mezi pětasedmdesáti a pětaosmdesáti procenty. Ale proč hledat chyby v tak příjemném, kouzelném, a magickém snímku? Čokoláda stojí na úžasném příběhu. Vypravěčský kruh Jacobs uzavře až v samotném konci a my se teprve tam dozvídáme, kdo nám ho vyprávěl:-). Opravdu se tu dá mluvit o moderní pohádce. Jestli nemá na Velikonoce běžet takový snímek, který s nimi souvisí a zároveň mluví o církvi a svobodě, tak který? Lasse Halström je prostě skvělý režisér, a hlavně má jednu hodně důležitou přednost - snaží se o dobré konce, který Čokoláda zcela zajisté má:-). U mě 80% a čtyři hvězdičky. Film má hodně silných i vtipných scén. Vybrat tu nejlepší snad ani nejde. Ale buď nějaká s čokoládou na plátně, nebo ta finální, která má v sobě něco nepopsatelného, protože lidi jako je Vianne, její dcera a matka často potřebujeme i ve vlastním městě.