major.warren

Karlík a továrna na čokoládu je jednoduše krásný film. Tim Burton je kouzelník a jedinečný vypravěč. Upřímně jsem čekal trošinku více filmařské poetiky, kterou Burton projevil v Edu Woodovi, nicméně dočkal jsem se naprosto skvěle natočené fantasy komedie s úchvatnou výtvarnou stylizací, krásnými efekty a geniálním Johnnym Deppem, který si Willym Wonkou vydobyl další kultovní roli a nebál bych se jeho výkon označit za jeden z jeho vůbec nejlepších v kariéře. Je přesně takový, jak ho máme nejraději. Báječně namaskovaný, elegantní, zároveň lehce arogantní a egoistický. A s kouzelníkem Burtonem tvoří pohádku pro všechny. Burton opět výtečně chytil podstatu své tvorby - tedy přivádět diváka do úžasu. A se sladkým příběhem Roalda Dahla mu to jde skoro samo. Jako fantasticky vytvořená oddechovka funguje Karlík vskutku bez chyby.  Ano, Tim Burton už natočil silnější filmy, ale v podstatě veškeré slabiny v Karlíkovi kompenzuje jeho obliba pro tajemno, které pociťujeme od prvního zmizení jednoho z výherců zlatého tiketu, a také cit pro určitou katarzi. Hudba Dannyho Elfmana a písničky umpalumpů jsou super! Herci také! Krásný film. 80%. Nejlepší scéna je asi ta finální.

Návrat do Cold Mountain je v nejlepším slova smyslu dílem úctyhodným, poctivým, velkolepým. Divákům se od něj dostane solidní podívané, výborně natočené (Minghella je nesmírně zručný), skvěle zahrané (koncert Nicole Kidman a Renée Zellweger + Jude Law), ale že by to bylo strhující či podmanivě oslnivé, to bohužel říci nemohu. Na to je celek příliš utahaný a rozvláčný. 70%

Mysteriózní dílo, které je vystavěno tak, že zatímco během prvních dvou hodin v něm zdánlivě všechno dává určitý smysl, závěrečných dvacet minut zcela zhatí veškeré racionální motivy, které si divák při sledování budoval. David Lynch je zásadní osobností amerického postmodernismu, Mulholland Drive by se pak dalo označit za jeho asi největší dílo. Ne že by snad dosahovalo takových kvalit jako Sloní muž či kultovní Modrý samet, přesto jeho tematika, surrealistický přístup k vyprávění a budování atmosféry utváří v celku nesmírně záhadné a zároveň formálně nevšedně zajímavé filmové dílo. Mnozí Lynchův snímek označují za jednu z největších záhad v dějinách kinematografie. Ano, při prvním zhlédnutí bude z Mulholland Drive jen málokdo (je-li vůbec někdo takový) moudrý. Při detailnějším zamyšlení lze ovšem vystopovat vliv jiného významného filmu, Sunset Boulevard. I zde Billy Wilder vytvořil jakýsi obraz dobového Hollywoodu, byť si jej značně "zidealizoval." Podobně to dělá i Lynch; i on podává skrze svou snovou vizi obraz moderního Hollywoodu, jenž je prolezlý korupcí i nejtemnějšími zákoutími zločinu. Surrealistické prvky pak ještě více umocňují Lynchovu znepokojivou perspektivu; postava režiséra Adama Keshera pak působí jako alter ego samotného Lynche. Přímé podobenství však jen těžko najdeme a významová složitost může spoustu diváků odradit. Proč tedy Mulholland Drive neustále přitahuje nejrůznější skupiny filmových diváků navzdory tomu, že nepřináší žádné racionální vysvětlení? Je to právě bravurní filmařina. Film je napínavý od začátku do konce, od úvodní sekvence se od něj prakticky nelze odtrhnout. Vše podtrhuje strhující atmosféra, jež se nese v záplavě červeného stínidla lampy a také hudby Angela Badalamentiho. Naomi Watts (herečka Betty) v hlavní roli je výtečná, stejně jako úchvatná Laura Harring. Mulholland Drive je ukázkovým zástupcem postmodernismu. Je zde tolik rovin a tolik neznámých, a přitom to celé drží pohromadě. To chce obdiv. U mě 80%.

Premiér TV Barrandov. Stačí minuta a dost! 0%. Tohle prostě NE!

RECENZE: A je to jasné! Parazit si jde pro Oscara…Jsou čtyři, žijí v chudobě a jsou mazaní. Těmito aspekty by se dala shrnout rodina, která představuje hlavní roli ve filmu jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa Parazit, jenž zvítězil na filmovém festivalu v Cannes a je jedním z nejžhavějších kandidátů na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. A zcela oprávněně. Režisér a scenárista Bong Joon-ho přinesl do letošního filmového roku dílo, které zaujme, pobaví a zároveň je nebezpečně chytré. Zkušený režisér a scenárista se po svých ceněných projektech rozhodl natočit Parazita. Jeho scénář vypráví o chudé čtyřčlenné jihokorejské rodině, která žije kdesi v suterénu starého domu, kde nemají ani vlastní Wi-fi, živí se balením krabic na pizzu a hledají způsoby, jak se dostat do životního plusu, přičemž se mají všichni do jednoho rádi. A náhle se naskytne příležitost, že by syn mohl doučovat angličtinu dívku z bohaté rodiny v jejím přepychovém domě, v němž krom naivní paní domu, osamělé dcery, hyperaktivního syna, manžela věčně na obchodních schůzkách a tří psíků nechybí ani správná hospodyně a řidič. A rodina přijde s nápadem jak si „lehce“ přilepšit. A to doslova! Bong Joon-ho si označení jako „asijský Tarantino“ či východní obdoba bratrů Coenových určitě zaslouží, protože jeho snímek jednoduše baví, od první minuty přináší každým okamžikem smích, a jak už je u zmiňovaných tvůrců zvykem, základ všeho stojí na černočerném humoru. To znamená, že nechybí ani prvky násilí, krve a napětí, stejně jako silné dějové zvraty, aniž by však korejský filmař kohokoliv napodoboval. Že se jedná o smršť nápadů je nepopiratelné. Režisér se baví v každé scéně a v jádru se z Parazita stává neskutečně zábavné dílo, podtrženo svými rysy společenského thrilleru. Na místě je i přívlastek „Nejzábavnější vítěz Cannes od dob Pulp Fiction.“ Přechody žánrů od sociální komedie, přes drsný thriller až ke komedii kriminální v čele s šablonovou ukázkou zločinných amatérů dělají z Parazita tvůrčí koncert, který si režisér užívá od začátku do konce. Důležité ovšem je, že při tom myslí na diváky😊. Černočerná komedie směřuje postupně od nástupu členů chudé rodiny do domácnosti nedosažitelných boháčů k „tarantinovské" pointě a katastrofu předvídá od chvíle, kdy se o půlnoci za dveřmi domu „hostitele“ objeví nečekaný vetřelec. A „parazití“ rodinka si žádného vetřelce ve svém postavení nemůže dovolit. Tím končím v řečení jakýchkoli spoilerů, protože Parazit patří do skupiny filmů, o nichž opravdu nechcete předem vědět vůbec nic. Doufám tedy, že jsem nic zásadního nevyzradil. Tvůrci krom smíchu pracují výborně i dramaticky a dílo je doslova ukázkově vystavěno. Jestli má tenhle scénář nějakou slabinu, pak je to jeho finále, které jako by náhle kompletně opustilo od směsice žánrů a humoru, jež byla v uplynulých dvou hodinách tak špičkově gradována, namísto toho se konec zvrhává v ponuré psychologické drama, které zvýrazňuje rušivý monolog hlavního hrdiny. Zakončení je tedy spíše slabé, mnohem více by slušela pointa prostší, jemnější a hlavně vtipnější, protože se určitě nechce věřit, že by režisérovi-scenáristovi došly nápady. Ostatní filmařské kvality Parazitovi zajisté nechybí. Vizuálně je skvělý, hudba s dějem dobře ladí, technicky není co vytknout, kamera je senzační a výtvarná stylizace se projevuje nejlépe ve scénách v domě. V závěru se dá tedy Parazitovi vyčíst jen pár věci. První je již zmíněné zakončení, které zkrátka nepříliš dobře funguje, a s tím je dále bohužel spojena i jakási absence totální filmové slasti, kterou divák od Parazita na vnějšek očekává, a jež by jako následovník formy Pulp Fiction či mrazivého Farga měl mít. A to je škoda, protože zrovna ve filmu jako je Parazit se dá zábavně i zabíjet. Nicméně je evidentní, že Oscara v kategorii zahraniční film má letos šanci ulovit další titul, který si ho navíc jasně zaslouží. Film roku! 80%. Nejlepší scénu mám, ale rozhodně ji nebudu zmiňovat.

Joker je strhující dílo. Dolů ho tlačí jen spojitost s Batmanem. Na úvod se vyplatí zopakovat fakt, že postavě „vtipálka“ Jokera svou tvář propůjčili Jack Nicholson i Heath Ledger, jenž za jeho ztvárnění v Temném rytíři získal posmrtně i Oscara. V Jokerovi však tvůrci zcela opouštějí žánr komiksu a vyprávějí silný příběh o zrodu zla v důsledku duševního pádu. Kdo je vlastně Joker v jeho vlastním filmu? Oscarový Joaquin Phoenix. Jeho výkon se jistě nevyhne srovnání s vynikajícím Ledgerem, avšak Phoenix dodal postavě Arthura Flecka, zkrachovalého pouličního klauna, univerzální rozměr. Vychutnává si každý záběr a žádná scéna není stejná jako ta předchozí. Podpořen režií a vynikající hudební i vizuální stylizací podává naprosto odzbrojující výkon, který budě jistě oceněn hereckým Oscarem. Přítomnost Roberta De Nira jistě potěší, ale tentokrát nemá příliš mnoho prostoru pro větší herecké kousky. Joker má mnoho stěžejních momentů, kdy se divákovi tají dech. Krásným příkladem je scéna v metru, kdy je Arthur napaden trojicí mladíků, a pak samozřejmě jeho závěrečný příchod do show De Nirova moderátora. Zamrzí vlastně jen dvě věci. První, že se film snaží až mechanicky zůstat v batmanovské mytologii navzdory tomu, že zcela opouští komiksové podloží. Propojení Arthura Flecka, náhodné postavy z davu, jež má blíže k Travisi Bickelovi z Taxikáře nežli ke slavnému padouchovi z komiksů, s Batmanovým otcem Thomasem Waynem působí jen na efekt, stejně jako známá scéna, kdy malému Bruceovi Wayneovi během nepokojů zabijí oba rodiče v temné uličce. Podobně se dějištěm filmu nemuselo stát zrovna Gotham City. Joker se totiž může odehrávat v New Yorku, stejně jako v Praze. A druhý problém se najde u nepříliš přehledných a nepointovaných dějových vsuvek. Přiznávám, že jsem Jokerovi od začátku moc nevěřil a zrovna nadšen jsem nebyl ani jeho vítězstvím na festivalu v Benátkách. Teď ale měním názor. Joker je jedním z filmů roku a ceny si jednoduše zaslouží. 75% a opravdu krásné čtyři hvězdičky.

Tak bohužel. Chytrost snímku Ad Astra ubírají banality. Jaká škoda. Sci-Fi Ad Astra režiséra Jamese Graye se od svého počátku navenek jevilo jako velmi propracovaný a chytrý film. Ve finále se z něj však stává jen další ze série současných science fiction projektů, které možná dobře vypadají, avšak uvnitř silně dějově kolísají a naříkají. Zásadní problém Ad Astry tkví tam, kde se nachází většina problémů všech filmů – ve scénáři. James Gray vytvořil zajímavý příběh, který ovšem přenesl do špatného scénáristického pojetí. Scénáři totiž chybí jakékoli paradigma, jenž by dávalo smysl. Nenajdeme v něm humor ani rafinovanost, stejně jako chytrost, se kterou přišli jeho filmoví předchůdci Interstellar a Gravitace. Režie je nevýrazná, a spíše než o propracovanost a gradaci se pan režisér zajímá více o krácení a rychlé střihy, protože jestli filmu něco škodí, pak je to nesmyslné stříhání, které pohřbívá jakoukoli snahu o gradaci příběhu. Kdyby se mělo počítat, nejlépe ze všeho vyjde kamera Hoyte Van Hoytemy, který do filmu přinesl své zkušenosti z vizuálně epického Interstellaru a skutečně podává v kosmu překrásné záběry a dotváří magickou podívanou, podobně jako fantastické vizuální efekty. Hudba Maxe Richtera i samotný výběr vážné hudby jsou rušivé a působí melodramaticky. Jestli před někým můžeme smeknout, pak je to Brad Pitt, jenž v roli astronauta Roye McBridea, který je Americkou zpravodajskou službou vyslán do vesmíru, aby našel svého ztraceného otce, který se před mnoha lety ztratil při vesmírném projektu Lima v okolí Neptunu, skutečně podává velmi silný výkon a dokazuje, že se vrací na vrchol své kariéry. Pitt nás provází po celé dvě hodiny stopáže, a film zvedá o deset procent nahoru, avšak je evidentní, že by místo monologů, které mu scénář předepisuje raději celé dvě hodiny mlčel. Scénář Pittově postavě totiž vkládá do úst nesmyslné výrazy, od klasických sebevýčitek a lítosti, až po absolutně zbytečnou linku s bývalou ženou. Naopak Pittovi svědčí komornost příběhu. Ze začátku sice působí jako Superman, ale posléze nastaví hereckou úroveň, která jednoduše funguje a při dalších dějových zvratech se ještě více herecky vyvíjí. Diváka svým způsobem ruší McBrideovo zpětné vyprávění, které je také zbytečné (otázky o existenci a ufňukanost působí jen na efekt). Naopak filmu chybí vnitřní otázky, které byly rafinovaně podávány už v Interstellaru. Zábavu Ad Astra nepřináší žádnou a silnější zamyšlení také ne. Scény v kosmu jsou rutinou, i když opravdu krásnou. Zajímavý je nápad s osídlením na Měsíci, potěší i letecká linka Země-Měsíc, a akční honička, kdy Pitt a herecký veterán Donald Sutherland prchají před měsíčními piráty, je přímo vynikající. Když se ještě vrátíme k hercům, víme že Brad Pitt je absolutní jedničkou, lehce za ním postává Sutherland, coby starý plukovník, pod ním stojí Tommy Lee Jones v roli ztraceného McBrideova otce, a ostatní herci hrají zkrátka průměrně. Ad Astra není zas tak velký průšvih sám o sobě. Spíše ji dolů táhne nenaplněné očekávání, které vzbuzuje. Zamrzí fakt, že se více, než přicházet s vlastní filmařskou poetikou a jedinečností, snaží své dva žánrové předchůdce Gravitaci a Interstellar dohánět, přičemž se jí to nepříliš efektivně daří. Z vnějšku Ad Astra vypadá opravdu skvěle, což ještě více utvrdil festival v Benátkách, kde film soutěžil. O to více zabolí, že v jejím jádru jde spíše o žánrovou „břečku,“ nežli chytré vědecké Sci-Fi. Podstata Ad Astra (z Latiny Ke hvězdám) zůstává více než ve vesmíru na planetě Zemi. Když si ale uvědomíme touhu, vizionářství a fascinaci nekonečným vesmírem, kterou na jednu stranu skutečně velkolepě představuje, má to celé něco do sebe. Brad Pitt, který odlétá do nekonečné éry vesmíru je jistota, a Ad Astra i přes svou banální filmařinu rozhodně patří mezi lepší žánrové zástupce současného Sci-Fi, a chytrým filmem dle mě je, i když mezi skutečné klenoty se nejspíš nezařadí. Ve finále tedy Grayův film představuje něco, co jako celek na své dva velkolepé a inteligentní předchůdce Gravitaci a Interstellar jen ztěžka dosáhne. Pro mě spíše zklamání. Lehce nadprůměrný snímek. 60% a tři hvězdičky. Nejlepší scéna je jednoznačně akční honička na Měsíci.

Poslední pokušení Krista pro mě představuje v určitém ohledu zcela klíčový filmový zážitek. Nejen z důvodu, že ho natočil Martin Scorsese, jenž skrze něj dosáhl vrcholu své kariéry, a podle Kazantzakisova románu napsal Paul Schrader, ale zejména proto, že pro mě v určité (ne zrovna jednoduché) době představoval (a dodnes v lecčem stále představuje) esenciální zkušenost s kinematografií jako nástrojem k dosažení spirituality. Katolická církev tento snímek striktně odmítla s tím, že je to blábol a nebezpečná lež. Já tvrdím, že právě "evangelium podle Kazantzakise" mě přivedlo k víře a výsostnému zájmu o vše s ní spojeným. Scorseseho strhující režie a modernistický přístup k náboženskému tématu (chytlavý soundtrack Petera Gabriela, obsazení Davida Bowieho do role Piláta) utváří z filmu nesmírně intenzivní dílo, které má nejen mýtický rozměr, ale hlavně nesmírný přesah. Scorsese a Schrader pracují s prvky existencialismu, tj. hledání poslání, jeho vykonání a následná snaha o vykoupení, jež se odráží napříč celou jejich společnou tvorbou (Taxikář, Zuřící býk, Počítání mrtvých). Obrovské břemeno, jež na sebe Scorsese jako režisér uvalil, je zcela nevídané, neuchopitelné a absolutně stvrzuje jeho filmařskou i lidskou velikost. Ježíš v podání civilního, avšak nesmírně charismatického a divácky atraktivního Willema Dafoea je zde představen jako obyčejný člověk. Člověk přemýšlející, vzdorující, pochybující sám o sobě. Závěr "Chci být mesiášem" je pro mě očistná scéna plná tajuplnosti, strachu i vlastního okouzlení největším příběhem všech dob.

(UPRAVENÁ) RECENZE: Jedním slovem síla! Nabarvené ptáče se vrací k podstatě kinematografie. Se závěrečnými titulky Nabarveného ptáčete se sluší před Václavem Marhoulem hluboce smeknout. Coby producent se dokázal popasovat jak s náročností literární předlohy Jerzyho Kosińského, tak především získat pro českou kinematografii projekt, který by řekl: Pořád jsme tu! A za to mu náleží obrovské díky. Z každé minuty je znát, že Marhoul dal do filmu všechno. Jako režisér si pohrává s každým záběrem, jako scenárista vypiloval scénář do nejmenšího detailu. Z celého díla pak srší především jeho láska ke Kosińského příběhu, který s sebou, navzdory všem předešlým krutostem, skutečně přináší i náznak naděje, která se dostaví v samotném závěru. Síla hlubokého vyjádření, které Marhoul z knihy do filmu přenesl jsou nepopsatelné. Film vede Petr Kotlár, který během celé 169 minut dlouhé stopáže nesleze z plátna a podává mimořádný výkon. Kotlár se coby chlapec setkává s různými postavami. Na své „cestě domů“ potká přátele i nepřátele, od potulné léčitelky přes žárlivého mlynáře po úchvatné ztvárnění půvabu a krásy v podobě samotářské Labiny. Cesta pokračuje stále dál a s ní přibývají i další lidé, přičemž ve finále příběh dochází k silné pointě s hrdinovým poznamenáním. Krom hereckého koncertu Petra Kotlára se ve snímku objevují další skvělé herecké výkony, přičemž každý herec si zde najde dostatečný prostor; např. Stellan Skarsgard, který se v roli německého vojáka objeví sice jen na dvě minuty, aniž by řekl jediné slovo, přesto je jeho výkon nezapomenutelný. Dále jsou to Jitka Čvančarová, Júlia Valentová, Udo Kier, Julian Sands, polský herec Lech Dyblik, či Harvey Keitel v roli kněze. A pak je tu Barry Pepper, opět v roli odstřelovače (hrál ho již v Zachraňte vojína Ryana), tentokráte stojícího na straně Rudé armády. Jeho charismatický projev vyzdvihuji zejména proto, že je s Kotlárem ze všech postav snad nejvíce sehraný a z pragmatického hlediska jeho postavě nejvíce přinese. Co se týče násilí a samotného zařazení Nabarveného ptáčete, panuje zde jistá kontroverze, byť z mého pohledu zcela zbytečná. Film není válečný, řeší mnohem důležitější boj. Marhoul s násilím nezachází čistě na efekt, naopak jej podává rafinovaně a jakoby nezúčastněným způsobem. Velmi pozoruhodně pracuje i s malou dávkou cynického humoru. Absence hudby vůbec nevadí, ba naopak absolutní ticho v čele s Kotlárovým výrazem vévodí a funguje výrazněji, než když se mluví. Nabarvené ptáče není bez chyb. Občas ruší až příliš rychlé střihy mezi jednotlivými záběry, jinde zase sílu prožitku snižují české postsynchrony. Vytknout by se dala i zdánlivá jednotvárnost světa, v němž se příběh odehrává. Avšak vzhledem k vypravěčskému rámci je třeba uznat, že hrdina se kapitolu od kapitoly vyvíjí a proměňuje, přestože on sám je v podstatě jen „tichým pozorovatelem“ hrůzného dění okolo. Jako celek Nabarvené ptáče představuje mistrovsky natočený film. Absolutním triumfem je černobílá kamera Vladimíra Smutného, která sahá na světovou úroveň. Se zvukem Marhoul pracuje jako v Leoneho westernech (časté vrzání, drncání). Výprava a dekorace jsou výborné. Nabarvené ptáče je univerzálně znějící film bez ohledu na jazyk či zemi původu, a především pak v sobě ukrývá nadčasové poselství. Václav Marhoul dokázal, že je velký režisér a že točit umí. Je radost na tento film přijít do kina a je radost z něj odcházet, protože tak silný pocit, jaký ve mně zůstal po skončení závěrečných titulků, jsem při odchodu z kina dlouho neměl. Marhoulův film je pro Českou republiku existenčně velmi důležitý. Po mnoha letech totiž českou kinematografii alespoň trochu vyvedl z hluboké tmy do krajiny světla. Určitě si Nabarvené ptáče nenechte v kině ujít (jeho promítání jinde než na velkém plátně nemá smysl). Silnější filmový zážitek se dlouho neobjeví. U mě 9/10, protože film jako celek je opravdu vynikající.

Pohled do zákulisí královské rodiny. Frearsova Královna (podle scénáře dramatika Petera Morgana) vypráví nekompromisně a poutavě. Díky Helen Mirrenové se můžeme na chvíli ponořit do jinak kamenné duše Alžběty II. V návaznosti na tragickou smrt princezny Diany se totiž musí vypořádat nejen s královským protokolem, ale i se sebou samou. Rovnocenným sekundantem jí je Tony Blair, jehož skvěle ztvárnil Michael Sheen, který se snaží prolomit královnino mlčení. Poctivé řemeslo se základem v přesném scénáři, hereckém koncertu a přesné režii. 70%.