major.warren

Kultovní sci-fi dělané z radosti pro radost. Korben Dallas je díky Willisovi největší frajer. A sic je poněkud náročné Pátý element dokoukat do konce, vždycky si ho rád znovu připomenu, když na něj náhodou někde v televizi narazím. Parádní zábava to totiž bezesporu je. A Besson je navíc neuvěřitelná hračička. 70%.

Srovnávat Rocketmana s Bohemian Rhapsody není fair ani vůči jednomu, avšak ve finále vyjdou oba na stejně. Elton John a jeho umělecká biografie z pera britských tvůrců Dextera Fletchera, který velmi solidním způsobem dotočil obdobné Bohemian Rhapsody, a scenáristy Lee Halla, který do celého příběhu vsadil pomyslný "Eltonovský" styl, a dobře udělal. Nu, musím říci, že se Rocketman velmi slušně povedl. Co si budeme - srovnání s Bohemian Rhapsody se nevyhneme. Máme tu opět výtečného britského zpěváka, navíc homosexuála, později neřízenou střelu, a ve finále opět legendu a skutečnou hudební hvězdu, která s námi zůstává navždy, a symbolicky pak poetické názvy obou snímků podle nejslavnějších písniček svých hrdinů. S Mercurym Eltona od sebe dělí jen jeden rok života, a pocity z dětství, které se u obou dvou zcela lišší. Kostra příběhu je u obou snímků vyloženě identická, když pomineme stylovější vyprávění u Rocketmana, prostřednictvím nápadu s léčebnou a muzikálovou stylizací. Úvod je výtečný, dětství je přenádherné, a setkání s Berniem Taupinem a počátky slávy jsou skvělé. V druhé půli máme klasický obrat, kterému následují banality a akcičky typu soužití s vykořisťovatelským manažerem, skákání z aut a do bazénů, či hádky s milovanou matkou. Vtom jsou oba filmy stejné. Zatímco Mercury je řemeslně excelentní a selhává umělecky, Elton je umělecky lepší a čistší, a selhává řemeslně, podobně jako vizuálně. Výkon Tarona Egertona je výtečný. Nesnaží se imitovat ani na sebe příliš upozorňovat, a jen nenápadně, přesto však stylově a v souladu s postavou Eltona Johna, vytváří vskutku bombastický projev. A pochvala patří i skvělé Bryce Dallas Howard, coby jeho matce. Že je film o Eltonu Johnovi divák ví, ale kdyby se ta postava na plátně jmenovala jakkoli, mohl by to být film o komkoli a nevadilo by to, a vtom tkví jeho tvůrčí čistota. Film nespoléhá na přílišnou slávu svého hrdiny a podává nám jeho obraz z jeho strany leckdy i vyčítavě, až sebekriticky. Rocketman vyhrává ve formě - film je vyprávěn jako muzikál. Jakmile Elton sedne za klavír a začne zpívat je divákům náhle všechno jedno, a všechny chyby se spraví. Dexteru Fletcherovi se povedlo perfektně využít písní pro krásné choreografie, které hází vše ostatní bezstarostně za hlavu. Jeho styl, který dal najevo už v dotáčení Bohemian Rhapsody, se tu ještě více prohlubuje. Líbí se mi, že tvůrci se snažili více experimentovat. Rocketman obsahuje ve směs stejné chyby jako Bohemian Rhapsody, a jsou stejně, ba možná ještě více, zbytečné a banální. Melodramatické dialogy jsou jedna velká pohroma, a je na nich vidět, že scénář se snaží jít uměleckou cestou jako celek, a zrovna zde mu to nevychází - stejně jako vytvoření jakési originální hudby, která vůbec nejde s Eltonem, a nejvíce diváka mučí v záběru na Eltona a jeho ženu, když si ráno dopřávají ve své vile ona kávu a on vodku. Poté ruší efektní vysvětlivka typu široký záběr na Hollywoodský vrchol, abychom poznali, že jsme v Hollywoodu apod. A co mě mrzí nejvíce, že i přes skvělé nápady s muzikálem a léčebnou film na konec vypráví stejně jako Mercury a další filmy. Nejsilnější jsou oba filmy, když zpívají. Jakmile jde o city a drama selhávají. Zde pomáhá muzikálová forma. Jestli nějaké gesto opravdu diváka dojme je to věta Eltonova milence a manažera: "Zapomeň na to kým ses narodil. Buď tím, kým být chceš." Řemeslně je Rocketman slabší. Obraz je umělý v každém záběru a moderní vizuální styl se k filmu vůbec nehodí. Kamera je krom tanečních čísel nevýrazná. Vévodí ve scéně, kdy malý Elton spustí své sólo v hospodě a poté udělá pomyslný okruh, aby se mohl přeměnit a vrátit se jako dospělý muzikant, což je nádhera. A Your Song či Crocodile Rock, tak to je bomba:-). Režijně je film dobrý, umělecky také, ale řemeslná bomba pro širší publikum to není, a tak Bohemian Rhapsody, které v sobě neslo většího diváckého ducha zvítězí, protože Rocketman není nakloněn z hola všem. Je více tvrdší a netypičtější, a v tom paradoxně u diváků bohužel selže. Hallův scénář je o fous lepší, než McCartenův, (např. vůbec nevysvětluje co se časových úseků týče), výhru nad ním ale pohřbívá chybějící divácká líbivost. Nebál bych se příběhu vtisknout mnohem širší záběr, a moc by potěšily životní sekvence Eltona Johna se Lvím králem, transplantací vlasů, princeznou Dianou, shopováním a klidně i s tím malým prckem z titulků:-). Rocketman řeší Eltona, coby se sebou nespokojenou osobnost, toho času v léčebně od alkoholu, a má vlastní osobní nadhled. Uškodilo mu jistě brzké uvedení po Rhapsody, a byl bych moc rád, kdy by měl Rocketman stejný úspěch. Ale zatímco Freddie se bohužel někde na nebi už jen směje, Elton si svůj film, natočený skutečně pro radost, může ještě spokojeně vychutnat, a to je hlavní:-). Chyby tam jsou. Ale závěrečné titulky a Crocodile Rock to všechno spraví a divák těch pět deset ba možná patnáct procent rád přihodí:-). A v závěru Rocketman na Bohemian Rhapsody příjemně dotáhne. 75% a opravdu přenádherné čtyři hvězdičky. Není tak bombastický, ale jinak jsou oba dva stejní. Protože Elton John je taky borec a jsem za Rocketmana osobně moc rád, protože jsem si zase po nějaké době uvědomil, jak moc mám jeho a jeho písničky rád:-). Nejlepší scéna je Crocodile Rock a pak krásné finální titulky.

Nejvyšší nabídka je neskutečný film. Nic víc se o ní říct nedá. Giuseppe Tornatore po filmu Baaria otevřel nová zákoutí své filmové tvorby. Způsob jakým režisér vypráví, je nepopsatelný. Virgil Oldman, zahrán oscarovým Geoffreym Rushem, je zásadový a uznávaný člověk s jasnými životními pravidly a přednostmi. Avšak hluboko v sobě skrývá samotu a odcizení. Nedokáže se s nikým sblížit, avšak svou lásku k ženám si vynahrazuje naprosto jedinečným způsobem (viz. scéna s obrazy). A jednoho dne tomuto svéráznému znalci umění zazvoní telefon. Na druhé straně je neznámá žena. Znalec jí pomůže a záhy se s ní sblíží. A náhle je jeho život vzhůru nohama a zcela jinde, než by si kdy předtím dokázal představit. Od první scény nejde odtrhnout oči od obrazovky. Jemnost, náklonost k sebemenším detailům, smysl pro tajemno. Chvílemi mrazí, jindy se lze nechat unášet tím, co kouzelník Tornatore na plátně předvádí. Scéna, kdy Oldman, schován za sochou, nenápadně pozoruje polonahou Claire a nemůže z ní sundat oči, je prostě nádhera. Struktura scénáře je velmi křehká, přesto je vše náležitě vystavěno směrem k výbornému závěru, kdy jeden dějový úder střídá druhý. Sylvia Hoeks, coby tajemná Claire, je tím největším ztvárněním půvabu jaké jsem kdy v Tornatoreho filmu viděl. Hloubka kamery Fabia Zamariona, kterou projevuje v každém záběru, se nedá slovy vyjádřit. Hudba Ennia Morriconeho sahá za hranice běžné filmové hudby. Souhra režie, kamery a hudby je v Nejvyšší nabídce opravdu výjimečná a dá se říci, že Morricone zde opravdu popustil uzdu fantazie a jeho hudba doslova prorůstá do roviny fikčního světa. Největšího prolnutí obrazu a hudby dosahuje při zmiňované scéně s obrazy. Funguje tu všechno se vším. Finále v Praze, v kavárně Noc a Den, kdy kamera odjíždí od sedícího a v myšlenkách zcela ztraceného Oldmana je špičkou celého filmu. Nejvyšší nabídka je mistrovské a strhující dílo.

Vinnetou: Poslední výstřel. Nejsmutnější díl, kterému pro jeho konec nikdy nedám plné hodnocení. Přesto je jako celek úchvatný. Harald Reinl uzavřel svou tetralogii opravdu stěžejním způsobem, protože divákům se do paměti navždy vryje slavná scéna, kdy Vinnetou, náčelník Apačů, odchází do věčných lovišť. S tímto snímkem končí i mýtus o divokém západu, který Reinl svými předchozími filmy vytvořil a vyprávěl ho jako pohádku, kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Bohužel v tomto díle s sebou přineslo i největší oběť.

Vinnetou - Rudý gentleman. Pierre Brice a Karin Dor jsou Vinnetou a Rybanna v nejslavnější indiánské romanci všech dob. Harald Reinl svou třetí Mayovku povýšil na místo násilí na neskutečně nádherný a hluboký příběh, který však také nemá zrovna nejšťastnější konec. Vinnetou bohužel kvůli boji za mír nemá právo ani na lásku. Z herců zmíním skvělého Eddieho Arenta (znovu v roli Lorda Castlepoola) a pak i svého oblíbence - největšího filmového ďábla Klause Kinského.

Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka.

Černobyl je strhující. Seriál desetiletí. Výborně natočené i napsané, skvěle zahrané. Výjimečný je zejména Jared Harris v hlavní roli Valerije Legasova. Pozornost zaslouží ovšem i Stellan Skarsgard a Emily Watson. Černobyl může někdo považovat jen za jakousi rekonstrukci. Craig Mazin a Jonas Renck však dokázali podle skutečných událostí vystavět velmi komplikovaný příběh, který se epizodu po epizodě dramaticky vyvíjí a míří k velkému finále. Občas scénář až příliš odbočuje do slepých uliček, což však nelze seriálovému vyprávění vyčítat. Atmosféra je nepopsatelná; stojí za ní zejména "radioaktivní" hudba Hildur Guonadótlir. Závěrem chci říct dvě věci: Černobyl by měl vidět každý. Za druhé, jestli seriál nevyhraje Zlaté Glóby, kdo je pak má vyhrávat? Klobouk dolů před HBO. Stejně jako před hrdiny z Černobylu, kteří zachránili svět před možným zánikem. 90%. Nejlepší je druhý díl. Pátý pak lidsky nejsilnější.

Nůž ve vodě je vůbec prvním celovečerním snímkem Romana Polanského. Jedná se o komorní, avšak strhující drama o třech hercích na jezeře. Polanski prostřednictvím svých postav - manželů, kteří si vyjedou na výlet na plachetnici, a stopaře, kterého po cestě přiberou - líčí příběh žárlivosti, mužské ješitnosti, soutěživosti a intrik, což může snadno vést k tragickým následkům. Z formálního hlediska představuje Nůž ve vodě nesmírně zajímavý příklad práce se stylem a narací. Svým způsobem se jedná o revoluční film, ať už z pohledu jednoduché zápletky, která však obchází veškeré konvence, přesně vypočítané tempo-rytmiky nebo práce s kamerou. I přesto, že se jedná o debut, obsahuje Nůž ve vodě hned několik prvků Polanského stylu a postupů, jež byly pro jeho pozdější tvorbu signifikantní. Nechává nás v napjatém očekávání s pocitem vnitřní nejistoty, rád provokuje a stupňuje sevřenou atmosféru tak, že jsme každou další minutou více a více ve střehu. Kdo je hlavním hrdinou filmu? S přihlédnutím k dramatickému vývoji by to měla být postava Krystyny, kterou nezapomenutelně ztvárnila překrásná Jolanta Umecka. Právě ona je tichou hybatelkou dění, okolo ní se točí prakticky veškeré další jednání – soupeření mezi jejím manželem Andrzejem a bezejmenným stopařem, které pak neméně skvěle zahráli Leon Niemczyk a Zygmunt Malanowicz. Kameraman Jerzy Lipman si pohrává s každým záběrem, budovaným v dokonalé černobílé stylizaci a přirozeně souzní s Polanského vyjadřovacími prostředky i smyslem pro porušování zavedených pravidel (záběr opalujícího se stopaře na lodi, erotická symbolika v postavě Krystyny), poplatných době a místu svého vzniku (snímek byl v Polsku přijat velmi nelibě). Výjimečná je i jazzová hudba od Krzysztofa Komedy, která už při úvodních titulcích nastolí v souhře s Lipmanovou kamerou specifickou atmosféru. Navzdory všemu zůstává Nůž ve vodě poměrně nedějový film. Divák moc dobře ví, že se na konci výletní cesty něco stane - následný vývoj se ale nedá dopředu nijak odhadnout, zvlášť když Polanski ono "něco" neustále odkládá pomoci svérázných žertíků mezi dvojicí mužů. Po stránce gradační je tedy Polanského a Skolimowského scénář skutečně význačný. Na Noži ve vodě je zajímavé i srovnání drobných formálních rozdílů mezi tvorbou Polské filmové školy a Československé nové vlny, a byť je Nůž ve vodě na rozdíl od československých filmů v podstatě apolitický a jeho děj je vyfabulovaný, zachovává si stejnou vypravěčskou bravuru i pravdivou vypovídající hodnotu. Polanski poskytuje svým postavám prostor pro pomyslnou proměnu, zároveň odhaluje jejich skutečné charaktery do té doby ukryté v přetvářce. Důležitou složku hraje i cynický humor, jenž skvěle vyznívá např. ve scéně s větrným útěkem lodi. Podle mě je Nůž ve vodě jedním z narativně i stylově nejzajímavějších a pro evropskou kinematografii nejzásadnějších filmů druhé poloviny 20. století.

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše.

Od televizní Klece se divák nemůže odtrhnout. Bohdalová s Hádkem jsou naprosto výteční. Partnerský souboj, který zde předvádí, by neměl zůstat nepovšimnut. Devadesátiletá Bohdalová stále exceluje, Hádek jí perfektně sekunduje a kolíkuje si expresivní prostor, aby ho ostřílená legenda nemohla zastínit. Jediná chyba Klece leží paradoxně v Epsteinově jinak velmi dobrém scénáři, který se z čistě žánrové půdy chvílemi přesouvá do širšího pásma dramatických linek a zážitek tak natahuje až rozmělňuje. Je to komorní, ale úderné, herecky požitkářské, společensky významné. Strach zkrátka umí, aby z něj šel strach.