major.warren

Bratříčku, kde jsi? je příjemná retro coenovská story. Občas to ale Coeni trochu přehánějí. Jestli si divák myslí, že když se bratři Coeni přesunou z mrazivého prostředí Farga do osvícené Mississippi třicátých let a nebude to náročná škola, tak se plete. Bratříčku, kde jsi? se napohled může jevit jako prima nenáročná krimi komedie, avšak uvnitř si drží jasný coenovský styl, vizuální stylizaci, chytrost a černočerný humor - to vše přidáno k hudebnímu podkresu příběhu, který je prostě sám o sobě výtečný. Jako vždy napsali bratři velice originální příběh, na který se divák prostě musí těšit. Značná dějová i stylová inspirace v Homérově Odyssee jen dokazuje preciznost a jedinečnost bratrů Coenových, což vlastně není pro jejich diváky žádná novinka, protože Coeni jednoduše umí udělat z lehkého tématu pořádnou myšlenkovou hru. Místo bájné historie dosadili děj do Mississippi třicátých let, a hrdiny zvěčnili do podoby tří trestanců Everetta, Petea a Delmara. George Clooney vede herecké obsazení od první minuty a hraje na Oscara, ať už se jedná o jeho jedinečné monology, kdy jako zaprášený vězeň na útěku neztrácí svou spisovnost, či nutnost zachovat si nádherně učesané vlasy, tak při scénách, kdy se zpívá, a kde to skupině od Bobří řeky svědčí vůbec nejvíce. John Turturro hraje otřelého Petea též excelentně, a stejně tak třetí Tim Blake Nelson, coby společník Delmar - oba dva předvádějí perfektní dvojici, která s Clooneyem prchá z vězení za "bájným pokladem," který Clooney před svým vstupem do vězení kdesi ukryl. Právě to je bod, který u filmu trochu zamrzí, protože Coeni ho sice utnou cynicky absurdně vtipným způsobem, ale rozjezd a dějová linie jejich putování není dotažená. Režijně bratři drží své řemeslné kvality jako vždy vysoko - pokud se tedy tomu, co Coeni, či Tarantino točí, dá říkat řemeslo - lépe pojmenováno jako autorský styl. Bratři vytvořili opět stylizovaný žánr, kde se mísí krimi komedie s hudebním dobrodružstvím a politikou protřelého jihu. Na rovinu musíme uznat, že film Bratříčku, kde jsi? není zhola pro každého. Opravdu ocenit ho může buďto milovník bratrů Coenů, tedy hodně náročný divák, nebo milovník Homéra. Samozřejmě tvůrci neopouštějí svůj zavedený minimalismus a absolutní nezávislost, která ze snímku přímo srší. Stopáž je ideální. Začátek je prostší a divák moc neví, co si od filmu do dalších minut slibovat. Specifická vizuální barvitost se táhne až nepříjemným způsobem celým filmem, ale v úvodu doslova bodá do očí. Diváka děj chytne, až v okamžiku, kdy skupině trestanců zastaví lupič George Wilson se svým samopalem, což je tak třicátá minuta. První část je více ošemetnější, ne tak zábavná, a spíše nevýrazná, když pomineme nádhernou poetiku s němým černochem na drezíně, kde si kamera Rogera Deakinse přímo libuje, a nahrávání výtečné písně u slepého nahrávače. Jakmile se však dostaneme do druhé půlky, Coeni přicházejí s pořádnou zábavou - absurdní humor, cynické násilí pod dubem, jedinečná scéna s dívkami u řeky, nápad s žábou, ku-klux-klan, směřující k finální pecce na pódiu. Kontrast je: první půlka 60% - druhá půlka 80%. Jak je dobrým zvykem tvůrců, nemáme tu jen tři hrdiny. Mísí se nám tu jednotlivé příběhy od začátku do konce - jež jsou ve finále nádherně propojené. Máme tu černého kytaristu, nahrávače, guvernéra "Taťuldu," a jeho volební partu, které si divák prostě musí zamilovat, Everettovu ženu v podání Holly Hunterové, jejich sedm holek, jejího povedeného nováčka Wernona, a spoustu dalších osob, které zamotají děj do jednoho velkého klubka. Výprava a kostýmy jsou velice pěkné, a hudební atmosféra - sice tentokrát bez přímého soundtracku od Curtera Burwella, ale s písní "Am A Man Of Constant Sorrow " od T Bone Burnett, a s mnoha dalšími příjemnými hudebními klasikami, které příběh příjemně osvěží. Ve shrnutí Coeni natočili dobrodružnou retro krimi komedii s hudebním repertoárem o bandě trestanců, z nichž se stanou hvězdy a milovníci samotného guvernéra. A jak bývá zvykem, i Bratříčku, kde jsi? bratrská dvojice tvůrců uzavřela pořádným koncem. 70% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je finální vystoupení kluků od Bobří řeky.

Žut je největší dobrodružství Kary Ben Nemsího, tedy Old Shatterhanda v Orientu. Já miluji na výsost všechny filmové Mayovky. Ať už v nich vystupuje Vinnetou, Old Shatterhand či Kara Ben Nemsí. Žut je jedna z nejlepších filmových Mayovek. Robert Siodmak, který později natočil i další dvě mexická dobrodružství, si režijně libuje. Lex Barker je jako Kara Ben Nensí zcela výtečný. Ralf Wolter zase ztvárňuje dokonale komického, avšak nepostradatelného Hadžiho Halefa Omara. Rik Battaglia je opět záporák - tentokrát přímo Žut, a dvojice Lord David Lindsay a sluha Archie Dietera Borscheho a Chrise Howlanda patří k mým nejoblíbenějším filmovým dvojkám, protože všem Mayovkám v Orientu dodávají nepostradatelný humor. Žut je výtvarně pěkný, vizuálně také, a z hudby Martina Böttchera se při finální sekvenci s Žutovým útěkem tají dech. Žut je prostě výtečný. Jistěže, stejně jako spousta filmových Mayovek, je v některých postupech jednoduchý, ale tak jako Kara Ben Nemsí Lexe Barkera a Hadži Halef Omar Ralfa Woltera vypadají skuteční filmoví hrdinové, na které je radost koukat i po letech. Obsazení krásně doplňuje Marie Versini a pár známých mayovských tváří. Knihy Karla Maye jsem nikdy nedokázal moc číst, a vždy jsem dával přednost filmům, ale nebýt jeho, Žut a desítky dalších výtečných věcí a příběhů o bezpráví a hrdinech, by nikdy nevznikly. Tvrdá, ale krásná Mayovka, kterou mám moc rád. Při finální scéně s koněm Rihem, divák uroní slzu zcela přirozeně. U mě pět hvězdiček. Žut, Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva jsou všechny tři krásné snímky, které by se měli dodnes pouštět. Žut je sice nejtriviálnější, ale přesto zřejmě nejsilnější z celé trilogie.

Vinnetou. Po Pokladu na Stříbrném jezeře můj druhý nejoblíbenější díl. Pierre Brice se vrací a poprvé se naplno představuje jako náčelník Apačů, přičemž se také poprvé setkává se svým pokrevním bratrem Old Shatterhandem (Lex Barker). Harald Reinl měl před ostatními režiséry Mayovek jednu velkou přednost. Uměl totiž do filmů vložit poetiku a přirozeným způsobem přenést Mayovy knihy na filmové plátno, aniž by ztratily něco ze své krásy, ba právě naopak. Pokud byl v Čechách považován Jiří Menzel jako "expert na Hrabala," můžeme s klidem na srdci nazvat Haralda Reinla "expertem na Maye." Co celý příběh lemuje, je nádherné prostředí Chorvatska (řeka Zrnaja symbolizující Rio Pecos, nad nímž se tyčí apačské pueblo). Vinnetou je pohádka, kde vítězí dobro nad zlem, ale zároveň kvůli tomu přináší velké oběti. To je nejspíš jeden z důvodů proč mám Vinnetoua tak rád. Závěrečná sekvence v horách, kdy Santerovou rukou umírá Nšo-Či i In-Ču-Čuna mě pokaždé dožene k slzám. Uzavření pokrevního bratrství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem pak považuji za jeden z nejsilnějších momentů, co jsem v dějinách filmů viděl.

Borat je černá Cohenovská komedie s tvrdým humorem. Ale s nápady a výtečným Boratem. Sacha Baron Cohen umí jednu věc nadevše skvěle - bavit diváky a přitom je deptat:-). Jeho pořad Da Ali G Show dal vzniknout výtečným postavám tohoto světa, a to především Boratu Sagdijevovi. A pak se jednoho dne tvůrci rozhodli, že z tomu jednomu Kazachovi udělají film. Cohen se do Borata převtělil naprosto luxusně. To on je ten kult, ta legenda, která tenhle film táhne. Hned za ním je sám Sacha Baron Cohen, který je na Oscara. Jeho monology s diváky jsou úchvatné. Postavě Borata dodal perfektní vzhled a design, a celý snímek si o-šéfoval. Borat je jednou z těch komedií, které mají předurčeno být kultovními. Nemusí se každému líbit, ale jsou kultem. Jestli tenhle film něco přináší, tak je to dosavadní změna točení komedií, a navíc crazy komedií. Borat si totiž udržuje Cohenovsky luxusní humor a podobný styl točení jako to dělá Wes Anderson. Celé to story je nesmírně originální a forma točení je jedinečná. Takhle má vypadat pořádná komedie, která nejede na klišé ani na slzičky. Borat, ale rozhodně není oddychový film. Nápady jako "židobraní," rvačka mezi Boratem a Azamatem, či únos Pamely Anderson diváka nešetří. Jestli Borata něco vede, je to Baron Cohen a scénář, který má skvělý vyprávěcí rámec, geniální dialogy a monology, a perfektní scény. Herecky se nedá moc o nikom dalším mluvit, avšak Ken Davitian je jako Boratův společník Azamat výborný. Pamela Anderson, jako jediná informovaná o natáčení, je tam ale jen na okrasu. Co je udivující? Režie Larryho Charlese. Styl jakým film natočil je další úkaz originality a režijní dovednosti. Natočil tichý film, o kterém nikdo nevěděl, a který si dělá srandu ze všech kolem:-). Vizuálně Borat ujde, hudba je na Oscara, a kostýmy jsou luxusní. Nevyhovuje mu nestabilita děje. Je pravda, že je to prostě šílená cesta Kazacha po Americe, ale šlo z toho vyvodit možná ještě víc, což však není chyba Cohena, ale spíš režiséra. Když se podíváme na stopáž, jsme na krásném čísle. Boratovi po své vlastní umělecké stránce nic nechybí. Po divácké taky ne. Po stránce klasického umění se dá o plusech a mínusech jen tiše spekulovat. Film může být pro jednoho tím nejlepším, co kdy viděl, a pro druhého totální blbostí. Pravdou ale je, že Borat: Nakoukání do americké kultury na obědnávku slavnoj kazašskoj národu, je skvělá kultovní komedie, spíše pro náročnější diváky, která si drží hodně vysokou úroveň a prostě a jednoduše svým černým humorem baví, i když nemusí být příjemná všem. 75% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je rvačka v hotelu, autoškola, únos Pamely a úvod. No prostě "Paráááta."

No, prostě skvělé! Ramsay, Bastianich a Elliot jsou skvělí a ty děti taky. Koukám na každou sérii a není, co vytknout. To co umí tyhle děti, by se měla většina kuchařů na světě učit. Vynikající a kouknu se mnohem radši, než na českou verzi, která však v letošním podání s Forejtem, Kašpárkem a Punčochářem má konečně něco opravdu do sebe:-).

Čokoláda je velikonoční příběh o pokušení. A je sladký. Lasse Hallström je pro mě symbolem krásné filmařiny. Dokázal mi to už minimalistickým a výtečným Gilbertem Grapem, a v Čokoládě snad ještě více sílí jeho láska pro film. Co se k jeho filmu dá dodat? Snad jen to, že Jan Svěrák udělal velkou chybu, že režii odmítl:-). Knihu Joanne Harrisové jsem nečetl, ale když se člověk ponoří hluboko do scénáře, zjistí, že bez tak originálního a půvabného příběhu by to prostě nešlo. Čokoláda není jen filmem o čokoládě a lásce, jak se může na první pohled tvářit. Má v sobě něco mnohem většího, a v čase Velikonoc se to na obrazovku opravdu hodí. Když úchvatná Juliette Binoche dorazí do malé francouzské vesničky i se svým čokoládovým královstvím, všichni kolem začínají větřit ve vzduchu, že to otočí jejich životy. A to je téma na film!!! Čokoláda, brána jako pokušení, slast a svoboda v jednom - ve věčném souboji se zavedenými normami a církví, které nás nenechají pořádně žít. A Vianne v podání oscarové Binoche obyvatelům vesnice svým "darem" život vrací. Jestli se dá něco nazvat poetickým příběhem, s nadčasovým poselstvím, a nápadem, pak je to Čokoláda, která zde mimo jiné hraje roli vůbec největší. Hallström režijně vévodí. Točí s lehkostí a pomalu si k tomu Vianině krámku hledá cestu, stejně jako obyvatelé vesnice. Robert Nelson Jacobs nám to trochu zpestří a zamotá úžasnými nápady a myšlenkami z původní předlohy. Scénář sám o sobě je naprosto skvělý. Žádné zbytečnosti, dobré dialogy, přesně odhadnutý styl, půvab - tak nějak by měla vypadat adaptace, pojem, který je ve filmovém světě pořád jeden velký otazník. Jacobs divákovi svým psaním nedá možnost hledat nedostatky, což je krásné. A Hallström, to naše dítě z Bullerbynu, ten ví, jak diváka dostat. Když mu přijde, že se zrovna nic neděje, nebo, že by to tu a tam mohlo být nudné, ukáže nám záběry na výrobu čokolády, a diváka si přirozeně podrobí. Atmosféra snímku je nezapomenutelná. Úvodní vyprávění je jako z pohádky. Kostýmy (především slavné červené pláště) jsou překrásné. Výprava je nenápadná a komorní, stejně jako celý příběh. Hudba Rachel Portmanové je naprosto geniální. Hravá, chvílemi tajemná jako čokoláda samotná, vtipná, a ve scéně s požárem i pěkně tvrdá, a buduje úžasné emotivní vyznění. A celé to spojuje nenápadná, avšak všechno-vidoucí kamera. Krom skvělé Binoche se nám tu sešlo další výborné obsazení. Alfred Molina je coby ukázkový padouch hrabě, jenž se spolu s knězem snaží uchopit řád a křesťanské tradice města pevně do rukou, skvělý, avšak ve finále baví jak nikdy víc. Peter Stormare coby vrah z Farga, je prostě ten správný hajzlík a blbec vjednom, Lena Olin zase ta správná duše vesnice, a Judi Dench, tak ta je opravdu znovu na Oscara, protože té staré stařence vtiskla život. Plus pár skvělých tvářiček jako Carrie-Anne Moss, Victoire Thivisol, coby dobrosrdečná Viannina dcera Anouk, a pak samozřejmě věčný záletník a samotář Johnny Depp, který to celé uzavře do romantického kruhu. Depp s Binoche jsou vynikající pár a Johnny se tady opravdu trefil do černého. Samotářský cestovatel s kytarou, to je jeho. Dojem mi možná trochu kazil jeho dabing, ale jinak ani "ň". Co se dá snímku vytknout? V některých okamžicích je až moc sentimentální, ale to je jedno z Hallströmových znamení, a v druhé půli jsou sem tam nějaké vleklejší fráze. První půle je výtečná, druhá je skvělá. Hodnocení pendluje mezi pětasedmdesáti a pětaosmdesáti procenty. Ale proč hledat chyby v tak příjemném, kouzelném, a magickém snímku? Čokoláda stojí na úžasném příběhu. Vypravěčský kruh Jacobs uzavře až v samotném konci a my se teprve tam dozvídáme, kdo nám ho vyprávěl:-). Opravdu se tu dá mluvit o moderní pohádce. Jestli nemá na Velikonoce běžet takový snímek, který s nimi souvisí a zároveň mluví o církvi a svobodě, tak který? Lasse Halström je prostě skvělý režisér, a hlavně má jednu hodně důležitou přednost - snaží se o dobré konce, který Čokoláda zcela zajisté má:-). U mě 80% a čtyři hvězdičky. Film má hodně silných i vtipných scén. Vybrat tu nejlepší snad ani nejde. Ale buď nějaká s čokoládou na plátně, nebo ta finální, která má v sobě něco nepopsatelného, protože lidi jako je Vianne, její dcera a matka často potřebujeme i ve vlastním městě.

Kajínek je dobrý film. Jen ho zrazuje vyprávěcí struktura a jména. Natočit film o Jiřím Kajínkovi by svým příběhem a obsahem vydalo na Bondovku. Petr Jákl se ujal nelehkého úkolu a nedá se říci, že by se zhostil vyloženě špatně, ale i tak je forma, kterou pro přetočení Kajínkova příběhu zvolil, prostě příliš umělá. Jákl a autoři scénáře udělali v tomto ryze "českém" příběhu několik velkých chyb. Za prvé: Pozměnili většinu jmen, ale hlavní jméno Kajínek nechali. To prostě nefunguje. Za druhé: Postava advokátky Pokorové je ve filmu rozhodně hlavní tahačkou, ovšem vyumělkovanost, toho, že má s případem Kajínek v osobní minulosti hodně co společného, je sama o sobě sentimentální hloupost. Za třetí: Filmu nepomáhá ani jeho režijní styl s neustálými prostřihy, zbytečnými záběry, častou povrchností. Ale jedna věc ho na výsost drží, a tou je jeho akčnost a Konstantin Lavroněnko, který hraje opravdu špičkově a Jan Šťastný ho nadaboval skutečně skvěle. Tatiana Vilhelmová je jako vždy výborná, a ostatní herci v čele s úžasným Vladimírem Dlouhým, který tímto počinem bohužel ukončil svou hereckou kariéru, Michalem Dlouhým, který je skvělý "záporáček" a Boguslawem Lindou, který to celé uzavře do jednoho hereckého koncertu, byli také zajímaví. Herci hrají dobře, ale nemají prostor pro silnější momenty, ani emoce, když se nepřipočte finální scéna, která je natočena opravdu úžasně. Kamera a technika jsou bez debat a hudba od Noida Bárty je sama o sobě výtečná. A finální písnička, tak to je třešnička za pár procent na vrh. Nicméně mohl z toho být mnohem silnější a lepší film, ale rozhodně se nejedná o žádný extra-průšvih, protože nám toho hodně řekne, a drží se teorie, kterou zastává mnoho lidí - Ano Kajínek tam mohl být, ale nestřílel, a celkově film dosti tvrdě na chyby ve vyšetřování poukazuje. Jákl natočil dobrý film, který se snažil být hodně originální a jiný, než ostatní, což se mu trochu vymstilo, protože, kdyby natočil opravdu seriózní thriller z Kajínkova "skutečného" života, mohlo to být až na víc jak 70%. Takhle mohu dát 60%. Ovšem na film Kajínek se vždycky tak nějak rád podívám, protože jestli je v něčem opravdu jiný, tak je to fakt, že dal českému filmu zase něco nového a na druhou stranu jsem rád, že vůbec vznikl, protože si buduje pozici, kdy umí diváky oslovit, a ukázat jim Kajínka zase v jiném světve. U mě hraniční čtyři hvězdy, tedy tři a půl. Nejlepší scény jsou útěk z Mírova, který je natočen luxusně a pak celé finále.

Redford je jako kovboj skvělý. Škoda jen, že se více nevěnuje koním. Film Zaříkávač koní jsem dlouho odkládal pro jeho delší stopáž a dostal jsem se k němu až nyní. Film se napohled jeví jako krásná romantická, sice na první pohled předvídatelná podívaná, která dostane i zarytého horor-diváka. To všechno Redfordův snímek má. Ale selhává jinde. Herec Robert Redford, jako vždy úchvatný klaďas, nyní s kloboukem a v sedle, totiž přebíjí Redforda režiséra a to je na jednu stranu škoda. Původní knihu jsem nečetl, ale čekám, že půjde též o zajímavé čtení, a jelikož ji adaptovali dva zkušení "romanopisci" a adaptátoři Eric Roth a Richard LaGravenese, který ani zde neupře svou pozornost k nenápadným detailům, podobně jako v Madisonských mostech, scénář vyšel dobře. Slabší je až finální obsah. Začínáme akční sekvencí nehody, která je natočena bravurně. Pak se přesouváme do fáze, kdy se Redford objeví na druhém konci sluchátka, a diváky zavane úleva a nastane fáze těšení a skvělé podívané, ale jakmile se začnou Tom a Annie sbližovat větříme zavedené hollywoodské postupy. Scenáristé a Redford totiž z příběhu nevyždímali všechno co se dalo, a když na plátně zrovna nestojí kůň, Redford nám servíruje divácky příjemné melodrama, známé zavedené fráze jako dialogy o životě a osamění, zbytečné scény a nepřináší nic nového ani průkopnického. Ale jakmile se objeví zaříkávač a začne se svou lekcí a promluvou do duše, divák prostě pendluje v hodnocení. Samozřejmě režisérovi odpustíme záběry na Montanu, a klasické western country s kovboji, jejich ženami, starými auty a dětmi za volantem, protože to k takovému příběhu prostě patří. Robert Redford má svou roli Toma Bookera dělanou přímo na tělo, a jen co popadne klobouk a nasedne do sedla, je to prostě ten starý zarytý kovboj - nyní zde obklopen rodinou, ale mohl být ještě větší kouzelník. K jeho výkonu není co dodat a věk 62 let by mu tu kdekdo nemusel věřit. Kristin Scott Thomas není špatná, ale nezapře svou melodramatičnost a působí až moc nepřirozeně. Zato mladinká Scarlett Johansson je úchvatná a když člověk vidí její tvář v takovémto snímku, skoro až s povzdychem si uvědomí, jaká je škoda, že Scarlett hraje dnes převážně v komiksech a akčních filmech. Herecky není moc co vytknout ani k ostatním známým tvářím jako Sam Neill z Jurského parku, Chris Cooper, Dianne Wiest či Kate Bosworth. Zaříkávač koní se jeví jako umělecký film typu Vzpomínky na Afriku, ale ve skutečnosti je mnohem prostší a nenáročnější. Skoro je až udivující, že snímek vyšel na 60 milionů dolarů, a že Redford do svého skoro "oddychového" filmu dostal hvězdy první kategorie, herci počínaje, a pokračuje přes jména jako Robert Richardson, který nás svými záběry po Montaně dostává do úžasu, a Thomas Newman, který tentokrát popustil uzdu své fantazie a složil jedinečné a strhující téma Rhythm of the Horse, které koně přímo symbolizuje. Celý soundtrack je velmi příjemný, startující "známými" lehkými klavírními motivy, a pak se přesouváme do Montany, kam Newman přesouvá i svou hudbu a dá jí nový směr, a v záběrech na krajinu s kovboji hraje hudba nesourodou roli a ještě více podtrhuje příjemný zážitek. A hezká byla i taneční píseň. Plus samozřejmě technické kategorie a nádherná výprava. Zaříkávač koní je moc příjemný film na sobotní večer, který se stane, ba možná už stal filmovou klasikou, což je právem na místě, ale je škoda, že nenaplní svou uměleckou stránku, protože zrovna tento příběh by si ji zasloužil. Filmu moc nepomáhá ani jeho délka, takže kdyby byl zkrácen o půl hodinky, vyšel by na tom nejspíš lépe. I tak je však Zaříkávač koní nádherně vyprávěný příběh, který má co říct a diváka svými scénami leckdy dostane do zarytého sezení a pohladí duši. Scéna posledního osedlání je prostě neskutečná a Redford si jí také náležitě užívá. Prostě srdceryvný příběh, u kterého je na místě uronit slzy, a zároveň odcházet od promítání na výsost spokojen, a my se můžeme jen dohadovat, jak by film vypadal, kdyby měl v sobě více režijní invence, která mi tam s Redfordem za kamerou chybí. Rozhodně stojí za shlédnutí a v budoucnu třeba ještě spoustu hodnocení přebije. 75% a čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je jednoznačně ono slavné osedlání v ohradě.

Lola běží o život ctí řemeslo a přesto je mimořádně zajímavým experimentem. Od Toma Tykwera jsem dosud nic neviděl a film byl tak jedno velké překvapení. Režisér nic nevysvětluje, tempo je svižné, Franka Potente (Lola) v hlavní roli skvělá, střih a hudba dostatečně "ujeté." Každý ze tří příběhů, respektive běhů, je skvělý, byť nejpůsobivějším zůstává ten třetí. Tykwer ovšem neexperimentuje jen s originálním stylem, jenž by se dal označit za krajně dynamický, ale i s narativními postupy jako takovými. V zásadě nedává divákům žádnou zpětnou vazbu ani pointu. Jen vypráví! Přesto ve vás Lola běží o život zanechá hlubokou stopu. Co tím však výjimečný filmař myslel? To jest záhada, která "Lolu" přidává k žánru výtečných thrillerů. Není to film zhola pro každého, a docení ho jen ten, kdo má už opravdu něco nakoukáno. Je to zvláštní, a ne každý to musí nutně přijmout. Ale umění se meze nekladou a tak i tento snímek může býti kultovní záležitostí a plně souhlasím s hodnocením zde na ČSFD. Nějaká slabší místa tam jsou, ale jako celek je to velice jednotné. Je to prostě dobrý!

Valmont je typicky formanovský. Nechybí mu půvab ani režisérův humor. Když Forman točil svou verzi románu Nebezpečné známosti, měl prostě jen smůlu na špatné načasování. Verzi Stephena Frearse jsem zatím neviděl, ale rozhodně se v budoucnu nebráním se na ni podívat. Valmont, vcelku logicky, u diváků propadl, nicméně zpětně je namístě uznat jeho umělecké kvality. Popravdě nevím, jak moc jsou Forman a scenárista Jean-Claude Carriére věrni původní předloze Choderlose de Laclose, ale abych řekl pravdu, tak je mi to jedno. Knihu jsem dosud nečetl a jsem přesvědčen, že ústřední myšlenku, tedy intrikářství a přetvářku v aristokratické společnosti, vyjadřuje Formanův film skvěle. Svým způsobem je společensky kritický, dokáže vyvolat pobouření i rozdělení a v neposlední řadě také baví, přestože se jedná v podstatě o salónní film z prostředí francouzské smetánky, kde navíc chybí jakýkoliv osobitý hrdina, kterému by divák mohl fandit. Jsou tu jen zákeřné a lstivé postavy, za nimiž pak stojí chudáci, kteří na jejich jednání doplácejí. Herce si Forman vybral jako vždy zcela skvostně a odstartoval kariéru dalším hvězdám. Colin Firth (věčný záletník Valmont) je výborný. Vyzařuje kouzlem i svůdností, za kterými se ovšem schovávají mrštné intriky a manipulace s lidmi okolo sebe. Herecky však vévodí Annette Bening (pro mě ještě lepší než v Americké kráse), jež v roli markýzy de Merteuil předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Právě ona je zásadní hybatelkou děje, která spojuje a náležitě ovlivňuje všechny ostatní postavy a dějové linie. Beningová dodává své postavě půvabnou fasádu, za níž (stejně jako Valmont) skrývá svou pravou tvář (výkon hodný Oscara). Dále jsou tu Meg Tilly, jež se stává jednou z největších obětí v této ďábelské hře, a také mladičká Fairuza Balk (Cecile), představující metaforu nevinné, naivistické a značně nevyzrálé duše. Pořád je tu také režie. Forman se v době 18. století cítí jako ryba ve vodě a vyhrává si se stylizací i světlem, přičemž ke každému záběru přistupuje s neskonalou jemností (podpořeno Ondříčkovou kamerou a Pištěkovými kostýmy). Trochu zrazuje délka. Zejména v poslední půlhodině divák už začíná vyhlížet konec, který stále ne a ne přijít. Vyčítat bychom Valmontovi mohli i určitou dějovou rozvláčnost. Já osobně Valmonta vnímám spíše jako černou, sociálně-kritickou, historickou komedii. Není to Formanův nejlepší film, ale v žádném případě ani nejhorší, jak spousta lidí tvrdí. Navíc stvrzuje staré rčení, že s láskou si není radno zahrávat. U mě 80% a čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je podle mě psaní dopisu ve Valmontově lóži spolu se Cecile.