major.warren

Život a doba soudce Roye Beana je nostalgicky poetický a komediálně laděný western s úžasným Paulem Newmanem, geniální hudbou Maurice Jarrea, skvělým scénářem Johna Milliuse, hvězdnou režií Johna Hustona a neutichající láskou k Miss Lillie Langtry:-). 75% a krásné čtyři hvězdičky.

RECENZE: Ani zázrak, ani tragédie. Film Havel nabízí svůj pohled. V posledních letech vzniklo v České republice několik životopisných snímků o významných osobnostech z naší historie. Svého portrétu „na velkém plátně“ se dočkali Jan Masaryk, Milada Horáková, Jan Palach a nyní i Václav Havel. Ze všech těchto projektů je film o Havlovi tím nejosobitěji pojatým a zároveň i nejzábavnějším. Režisér Slávek Horák se pokusil uchopit Havlův příběh jinak, zvenčí. Havel je zde obyčejný člověk, dramatik, který „chce jen psát“, váhá, dělá chyby, ale s postupem času se stále více utvrzuje ve svých přesvědčeních, vedoucích až k pádu komunistického režimu a následné prezidentské kandidatuře. Že tvůrci pozměnili některá fakta, není až tak podstatné, u hraného životopisu to ani jinak nejde. Na místě spíš zůstává otázka, zda to bylo ku prospěchu vyprávění jako celku. I když na Havla film nahlíží skrze vlastní úhel pohledu, jen to dokonalou podívanou zařídit nedokáže. Předně, podobně jako u zmiňovaného filmu o Janu Masarykovi chybí příběhu silná dramatická zápletka – jasný konflikt. Scénář sleduje Havla v rozmezí let 1968-1989. Je zábavný, milý, občas až dojemně groteskní, chvílemi mrazivý, ale bohužel i dějově rozcuchaný. Hrdina totiž odbíhá od divadla k politice a zpět k ženám, a přitom stále nikam nepatří. Havlův věčný konflikt s režimem je tu dosti upozaděný kvůli jeho stálé nerozhodnosti a váhavosti. Drama bez konfliktu ovšem není dramatem. Viktor Dvořák si skvěle osvojil Havlovu mluvu, styl vyjadřování i vystupování. Jeho výkon táhne celý film od začátku do konce. Anna Geislerová si s neustále přítomnou cigaretkou v ruce vychutnává své tiché sólo v roli Olgy Havlové. Zato Martin Hofmann coby Pavel Landovský vyzařuje energií a přirozenou živelností na všechny strany a příběhu dodává příjemné zpestření. Havel je dobrý film. Jako dojemně uvolněný portrét Václava Havla a jeho boje za pravdu a lásku s legračními odbočkami k jeho vztahům s ženami hravě obstojí. Humorem naštěstí nešetří, ale nejedná se ani o komedii, natož lživou parodii. S obdobným tématem boje za svobodu projevu se kdysi velmi zábavně popasoval i americký film Lid versus Larry Flynt, jenž se však neodchyloval od jednolité zápletky a držel se pevněji svého ústředního dramatu. Havel krom vlastního pohledu na hlavního hrdinu nijak zvlášť neprovokuje (i když mírné kontroverze budí) a ani neobchází některá zavedená klišé. Zážitek ruší například mechanicky vložené divadelní vsuvky. Dramatická stavba, zejména pak střihový skok z let sedmdesátých rovnou do roku 1989, působí ošizeně, bez opodstatnění a předem náležitě vystavěného kontextu. Ve finále, kdy se má Havel stát kandidátem na prezidenta, celý film se náhle jeví jako z jiného světa. Je to ta samá postava, kterou jsme viděli po celých devadesát minut? prolétne divákovi hlavou. Stojí však za to si na Havla do kina zajít. Možná nebudete souhlasit s obrazem hlavního hrdiny, jakého se vám od tvůrců dostane, ale rozhodně uvidíte dobře natočený a odvyprávěný film, který díkybohu nenudí! Byť poslední momenty podpořené grandiózní hudbou Petra Maláska dokáží vybudit úžas, nadšení, se závěrečnými titulky zůstává v duchu cítit menší pachuť z názoru, že Václav Havel by si zasloužil film mnohem kompaktnější a dramatičtější. Třeba se ještě dočkáme… Hodnocení by normálně vydalo za 60%. Pět procent navíc má filmový Havel za skvělé finále a dalších pět za odvahu tvůrců, s níž k poměrně netypicky (tedy nikoliv faktograficky a nudně) vyprávěnému životopisu přistoupili. 70% a krásné čtyři hvězdičky.

Balkánská jízda se vším všudy, která vám nedá vydechnout. 95%.

Intimní osvětlení je dokonalým podobenstvím skutečného člověka. Vynikající scénář a především pak Passerova režie kladoucí na místo obsahu důraz na pozorování postav. Krásné drobné kontrasty mezi Passerovou a Formanovou režií. Myslím, že z hlediska Formanových filmů má Intimní osvětlení nejblíže Černému Petrovi, ale zároveň je to film viděný zcela jiným úhlem. Passerův režijní pohled je Formanovi hodně podobný, ale zároveň jiný. A právě tento autorský vliv a (neo)realistický pohled na svět dělá z Intimního osvětlení jedinečnou a kultovní komedii o české mentalitě. Vynikající práce herců "kapelníků," samozřejmě v čele s nestárnoucím Janem Vostrčilem, a dále pak s nádherně vysmátou Věrou Křesadlovou. Nic se tu neděje a přesto je to neskutečná zábava od které se dá jen těžko odtrhnout. Krásný a nezapomenutelný film, ukazující na plátně skutečné lidské bytosti. A scéna s kuřetem a koňakem...? Kdo neviděl, nepochopí...

Letos se to opravdu vydařilo. Díky, že Nabarvené ptáče, nejlepší film, sahající za hranice ČR, nebyl opomenut a Václav Marhoul a ostatní tvůrci za něj byli náležitě oceněni. Potěšili i Vlastníci, i když to, že tato "divadelní" komedie soutěžila v opravdu hodně kategoriích je bohužel důkaz, jak špatně na tom naše kinematografie je. Ale letos... žádný velký omyl v ocenění. A moderátor Kopta se skvěle osvědčil. Krásné čtyři hvězdy.

RECENZE: 1917 jako válečná pohádka. Vskutku překrásná. Sam Mendes je z rodu režisérů, jenž si dokáží poradit s každou látkou. Sám si vyzkoušel rodinné drama Ameriky padesátých let, gangsterku z dob prohibice, či akční podívanou v posledních dvou Bondovkách. Jedná se o filmaře, který dokonale ovládá své řemeslo a každý jeho film představuje událost. Totéž platí i o novince 1917. Jeho debutový majstrštyk Americká krása sice zůstal nepřekonán, ale s jistotou se dá říci, že tímto dílem režisér natočil svůj dosud nejosobnější projekt. 1917 nevyzařuje prvky scenáristické originality. Dva vojáci musí doručit vzkaz s odvoláním útoku. Jednomu je to jedno, bere to jako úkol, povinnost. Druhý má na celé věci osobní zájem, protože v jednotce, jejíž útok má být odvolán, se nachází i jeho starší bratr. Tato prostá zápletka Mendesovi bohatě stačí na to, aby vytvořil nevídanou podívanou. Klíč k 1917 nestojí na obsahu, ale na formě. Film je postaven na třech tvůrčích jednotkách: Vynikající kameře Rogera Deakinse, grandiózní hudbě Thomase Newmana a opravdu mimořádné Mendesově režii. Nápad, že celý děj se bude odehrávat v reálném čase několika hodin, kdy s hrdiny jako diváci ujdeme opravdu každičký krok jejich cesty, je sám o sobě složitý a vyžaduje extrémní přípravy a letité tvůrčí zkušenosti. Právě stálá obrazová perspektiva hlavních hrdinů, vojáků Blakea a Schofielda, dopomůže k tomu, že se po celé dvě hodiny soustředíme pouze na dění na plátně, jdeme s nimi, zažíváme s nimi všechna úskalí. Ne že by se snad tato forma vyprávění tzv. "na jeden záběr" měla stát tradicí, ale při pomyšlení na sílu zážitku nelze nic vytknout. Roger Deakins stárne, ale přesto mi připadá, jako by s každým dalším filmem ještě více objevoval kouzla filmové kamery. Desatero dalších řemesel film skvostně splňuje, ať už se jedná o význačný zvuk nebo dobové dekorace. Líbí se mi, že Mendes navazuje na styl Nolanova Dunkerku, byť ten ještě lépe spojoval rafinovanou strukturu vyprávění s obsahovými prvky, nicméně obdobná stylizace války tzv. v přímém přenosu se mi zamlouvá čím dál více. Rána může přiletět odkudkoli. Čistou podívanou naruší jen pár věcí. Během krátké cesty toho hrdinové zažijí až příliš. Na můj vkus byla zbytečná scéna se ženou a dítětem, popřípadě příliš „bondovský“ skok do peřejí řeky, jenž byl však (z druhé strany) mistrovsky natočen. 1917 zkrátka představuje britskou válečnou „pohádku“ s jasným hrdinou, jenž ve finále musí docílit svého poslání stůj co stůj, i kdyby měl ztratit vlastní život. Navíc vzdává poctu nejednomu muži; nejen vypravěči příběhu Alfredu Mendesovi, který ho kdysi vyprávěl svému vnukovi. 1917 jako pohádka dědy Mendese? Proč by ne? 80%

Terapie láskou je solidně natočena. Jinak však uspává. David O. Russel se snažil o dobrou romantickou komedii, u níž se divák nebude muset stydět smát. Jeho přání se povedlo. Terapie láskou je ve všech ohledech poctivá komedie, natočená se aspekty filmového řemesla, je vcelku originální, a má vynikající herecké obsazení v čele s výborným Bradleyem Cooperem. Velmi nápaditě a rafinovaně mu přihrává i Jennifer Lawrence, avšak na to, že byl její výkon oceněn Oscarem... no čekal bych trošku více, přesto je její výkon velmi zdařilý. Vede ovšem skvělý Cooper a těsně za ním postává (ne)stárnoucí Robert De Niro v roli hrdinova otce. Příběh psychicky nemocného Pata a tanečnice Tiffany je vskutku poutavý, o dobrý humor není nouze, a v hravém pojetí nevadí ani finální srdcebolný konec:-). Bohužel pro tvůrce, i když je Terapie láskou poctivá komedie, jež si zaslouží pár cen, nedokáže příliš držet divákovu pozornost. Ohňostroj nápadů ala Lepší už to nebude se nekoná (krom fotbalových scén). Je to opravdu ve všech ohledech dobrý a příjemný film, ale coby nositel oscarového přívlastku je to trochu slabota. Nejvíc mě mrzí, že je to nuda. Jinak moc chválím kameru i soundtrack od Dannyho Elfmana. U mě tři hvězdičky. Druhé zhlédnutí bude třeba lepší. 60%. Nejlepší scéna? Hm, zřejmě finální:-). Jeden Oscar pro nejlepší herečku.

RECENZE: Drony a politika. Modeláře táhne poslání. Petr Zelenka patří již řadu let k nejnápaditějším českým filmařům a každý jeho film znamená událost. Pozornost si zaslouží i Modelář, dílo originální, silně „zelenkovské" a přitom v kontextu jeho tvorby velmi atypické. Hlavní hrdina Pavel se právě vrací z Izraele, kde zažil teroristický útok. Začíná pracovat s kamarádem Plechem v prodejně dronů, což je sice až druhá linie a jakási kulisa příběhu, ale oproti té ryze politické je neskutečně zábavná, přičemž samotná magie dronů skýtá přirozený půvab. Rafinovaností vyzařuje celá dramatická skladba. Téma touhy po nápravě světa režisér naštěstí mísí se svým osobitým humorem, přesto Modelář hrozí moralitou. Zrada tkví v prostředí politiky. Jakmile hrdinové vzlétnou s dronem, je film skvělý, ne-li stěžejní. Ovšem náhle následuje prostřih na domácí politickou scénu, a bohužel i na reálné kauzy. Citování ministrů Babišovy vlády či příprava „atentátu“ na Zemana jsou v tak chytrém díle skutečně jen nanicovatou zástěrkou vloženou čistě na efekt, z přesvědčení. Koho? Toť otázka. Ústřední dvojici chemika Pavla a obchodníka s drony Plecha ztvárnili Kryštof Hádek a Jiří Mádl. Je na místě podotknout, že sehranější dvojku bychom na půdě českého filmu sotva hledali. Hádek je tradičně perfektní, herecky se však o něco více zavděčí Mádl. Na jednu stranu je to zásluhou scénáře, jenž mu předepsal postavu divácky vděčnou. Jeho hrdina je pohodář, přitom vždy profesionální, miluje drony a létání, a na rozdíl od všech ostatních postav Modeláře je vůči politice zcela imunní. Mádlovo osvojení těla a hlasu nebudí výsměch, ale poklonu. Zelenkův film poctivě naplňuje řemeslo. Od kamery, střihu, po vynikající hudbu. Oproti jeho režii to trochu vrže ve scénáři. Politická šablona, od zmíněné citace současné domácí scény, po fiktivní kandidáty na prezidenta je dosti rušivá a působí uměle. Bohužel to skřípe i v některých dialozích a v rozložení postav. Veronika Khek Kubařová podává solidně úsměvný výkon, ujde i Kristýna Frejová coby státní zástupkyně, ale z ženského zastoupení vyhrává postava tlumočnice Zuzany Fialové, jež jediná zaujme jiskřivostí. Děj režisér pozoruhodně graduje, poslání hlavního hrdiny příběh táhne kupředu až do strhujícího finále, o němž nechcete vědět nic předem. Zelenka si vždy vybírá témata, která přesahují hranice domácí tvorby a Modelář není výjimkou. Chyby další ze snímků značky „Petra Zelenky a jeho přátel" zajisté má, nicméně ve srovnání s běžnou českou tvorbou představuje dílo zcela jedinečné, nadčasové a jdoucí za posláním! 75%

V kině se dá pořád žasnout. Králíček Jojo je film jaký se nevidí každý den; má vtip, hravost, emoce i katarzi. Taika Waititi natočil jedinečnou satiru (navíc v české koprodukci), která sotva s něčím snese srovnání. Je trochu ztřeštěná, ale zároveň tak upřímně milá, že ji nejde nemilovat. Jojo je malý německý kluk, má imaginárního kamaráda Adolfa Hitlera, žije jen s maminkou, zatímco otec válčí v Itálii, a on sám touží po jediném: Být nejlepším nacistou a stát Hitlerovi po boku. Zato maminka, jakkoli syna navenek podporuje v jeho válečném úsilí, skrývá nemalé tajemství… Roman Griffin Davis je neskutečně přirozený a doufám, že o něm ještě v budoucnu uslyšíme. Výborný je i sám Waititi v roli imaginárního "kamaráda" Hitlera. Scarlett Johansson (Jojova maminka) vyzařuje zase neskonalou půvabností. Celé je to jedna velká směsice nápadů. Nechybí ani napětí, jež se nejvíce projeví při scéně s gestapem, kdy v záplavě "Heil, Hitler!" nevíme zda se smát nebo si nervozitou kousat nehty na rukou. V druhé půli se dostaví i slzy a válka tzv. v přímém přenosu. Vrchol pak tvoří finální rozuzlení, nesoucí se v duchu jednoho velkého vítězství, přežití a zároveň naplnění přirozené lásky. Výtvarná i hudební stylizace je super. Luxusní je zejména výběr hudebních klasik od Beatles po německou verzi Bowieho "Heroes." U Králíčka Joja, ať už působí jakkoli, se těžko hledají chyby. Zamrzí snad jen, že některé postavy neměly až tolik prostoru, zejména pak úžasný Sam Rockwell v roli německého kapitána. Králíček Jojo nejspíš zůstane řadou lidí nepochopen. Budou tvrdit, že film nacismus zlehčuje a přiživuje se na hrůzách války, což je však naprostý nesmysl. Králíček Jojo má v sobě tak silné poselství, že veškeré obavy ze zlehčování či výsměchu strčí hravě do kapsy (navíc každý chytrý divák chápe, komu se to vlastně smějeme). Králíček Jojo je kouzelná a nepopsatelná podívaná, kterou stojí za to vidět. A pak? Pak už se dá jen žasnout… 85%.

Malé ženy jsou čirý zážitek a úkaz toho, jak má vypadat romance! Román Malé ženy od spisovatelky Louisy May Alcottové se představovat nemusí. Coby klasika americké literatury byl zfilmován hned několikrát, od verze z roku 1933 po asi tu nejznámější z roku 1994, a to není zdaleka vše. Malé ženy se hrají v divadlech, stále se vydávají, jsou jednoduše nadčasovým dílem. Mohlo by se zdát, že další hraná adaptace už je zbytečná, zvláště v době, kdy se na druhý pokus točí i to nejvíce dokonalé. Ale když máte rafinovanou scenáristku a zároveň mrštnou režisérku, jež skvěle komunikuje se současným publikem, kdo by nebyl na výsledek zvědav? Předesílám, že jsem slavnou předlohu nikdy nečetl a žádnou z filmových adaptací neviděl. Šel jsem tedy na nové Malé ženy s pocitem mírné nejistoty a nepříliš velkým očekáváním. A ejhle! Po pár minutách je jasno. Greta Gerwig, nadaná autorka oscarové komedie Lady Bird, natočila neskutečně moderní a univerzální film, který může oslovit jakékoliv publikum bez ohledu na generaci. Její Malé ženy jsou vyprávěny hravě, vtipně, poutavě i dojemně. Nevím jak moc je Gerwig věrná předloze a je mi to ve finále úplně jedno. Sama si totiž našla klíč, kterým k celému dílu přistupuje. Časté mísení časových rovin dodává filmu na svižném tempu. U pozorného diváka nehrozí, že se v ději ztratí - u Malých žen totiž ztratit pozornost snad ani nejde. Režie je vynikající, křehký scénář také. Všechna ostatní řemesla jsou výborná, od překrásné kamery, nádherných kostýmů, komorní výpravy po famózní hudbu Alexandra Desplata, která svou procítěností dotváří milou atmosféru. Ale Malým ženám vládnou herečky! Greta Gerwig si do svého filmu vložila to nejlepší, co se dá na hereckém trhu najít. Hlavní roli Jo Marchové ztvárnila naprosto vynikajícím způsobem Saoirse Ronan. Výkon Ronanové je emočně silný, přesto zábavný, řekl bych až dokonalý. Silně jí konkuruje i Emma Watson v roli nejstarší sestry Meg, bravurní je i Florence Pugh v roli lehce vypočítavé Amy a samozřejmě Eliza Scanlen, jež představuje laskavou Beth. Můžeme vyzdvihnout i Lauru Dern v roli paní Marchové, skvělá je i stále šarmantní Meryl Streep coby nerudná teta, snící jen o tom, že se alespoň jedna její neteř dobře vdá. Na Oscarech Malé ženy nejspíš ostrouhají, ale jedno je jisté: Jedná se o jeden z filmů roku. Ano, sem tam se v čase skáče příliš, jindy zase náročnějšímu divákovi milostná scéna způsobí cuknutí v oku, někde se dostaví i mírný sentiment. Ale všechny drobné vady na kráse setře chytré finále. Vytvořit dobrý romantický film není snadné a Greta Gerwig to zvládla na výbornou. Kdo hledá zábavný a dojemný film, musí vyrazit na Malé ženy. Každá nová verze již natočeného by měla dopadnout alespoň tak dobře jako Malé ženy. A že laťku nastavily opravdu vysoko…  80%.