Disk

Závěrečný díl si zaslouží samostatné hodnocení. Perfektně uzavřeny všechny linky a je jenom dobře, že se z toho dílu vine naděje na lepší mezilidské vztahy a lepší svět. Možná to někomu přijde málo, ale mně to přijde skvělé. Žijeme ve světě plného nejistot a násilí. A tak aspoň někde všechno končí dobře nebo přinejmenším s nadějí na dobrý konec. Za mě je celá čtvrtá série totálně feel-good a je jenom dobře, že se nekončí v depresích. Ten důraz na otevřenost a vzájemné naslouchání tady má smysl a apeluje na publikum, aby se nad sebou zamyslelo. Nebudu lhát, když dodám, že i já mám v sobě obrovské množství chyb, nevěřím si a tak si dobrý konec dopřávám alespoň u tohoto skvělého seriálu. Sex Education mě provázela několik let a během té doby jsem takto mohl poznat obrovské množství charakterů postav. Sedlo mi to jako celek a palec nahoru všem tvůrcům a tvůrkyním, že tehdy s tímto seriálem vůbec přišli*y.

Těžko se bude příštím generacím vysvětlovat, že se něco takového skutečně dělo. Klusákův existenciální černobílý dokument ve mně při vzpomínce na události ne až zase tak nedávné vyvolal kombinaci úzkosti a odlehčujícího smíchu. Velký dík patří Klusákovi za vybudování pomníku Karlu Vachkovi. Takhle vzácní lidé by neměli odcházet příliš brzy.

Těžko se k tomuto italskému snímku hledají adekvátní slova. Celý film mi vyrazil dech, něco tak silného jsem dlouho neviděl. Mohl by to být obyčejný coming-of-age snímek z Itálie, jenže tohle není další Dej mi své jméno z Toskánska. Tohle je snímek vycházející z reálných událostí počátku 80. let na Sicílii. Vlna veder, vyprahlá příroda a horkokrevné emoce místních machistických buranů, kteří nesnesou, pokud se nějaký kluk nechová jako oni. Oba kluci postupně objevují lásku jeden k druhému, kterou ale musí přede všemi tajit, což na Sicílii, kde se prakticky všichni znají, dost dobře nejde. A ani vaše rodina není zárukou ochrany, spíš naopak. Giuseppe Fiorello, v Itálii poměrně známý herec, natočil svůj režijní debut natolik sebejistým způsobem, až se ani nechce věřit, že režíroval vůbec poprvé. Ohňostroje vynikají fantastickou kamerou, absolutně přirozenou chemií obou kluků i skvělým dobovým soundtrackem. Jako celek jsou Ohňostroje mistrovským dílem, které by mělo vidět více lidí. Pro mě osobně jedno z filmových překvapení letošního roku.

Verze Kennetha Branagha je sice výpravnější a mám ji opravdu rád, ale verze s Davidem Suchetem si zase zakládá na perfektních dialozích, které vyzní krásně až do konce. Tady hraje Emily Blunt (u Branagha Gal Gadot) a představitel Simona Doylea JJ Feild je hezčí než Armie Hammer. Každý z obou filmů má něco do sebe, takže za mě nerozhodné hodnocení.

Troye Sivan v roli mladého Caleba musí čekat tři měsíce, aby se dozvěděl, zda je nebo není HIV pozitivní. Solidně natočené drama, které naštěstí netlačí na pilu a nechává jednotlivé scény pěkně vyznít. Kromě Troyeho je tu výborná Ellen Burstyn v roli Calebovy babičky, která za svého vnuka cítí zodpovědnost. Film má výborné úvodní titulky a skvělý písničkový soundtrack, jak už to u podobných nízkorozpočtových nezávisláren bývá. A na Troyeho se mi hezky dívalo.

Viděno poprvé v životě a vůbec jsem netušil, co od Vysvobození čekat. Hodně silný survivor thriller, který i po více než půlstoletí strhne a zažere se pod kůži. Sedmdesátá léta byla érou Nového Hollywoodu a Vysvobzení právem patří k nejlepším filmům této éry.

Pomalu vyprávěný western příjemně ubíhá a Charles Bronson hraje svého málomluvného kovboje China tak, jak ho všichni známe. K tomu nádherná příroda, podmanivá a dokonale jímavá hudba bratří De Angelisů a nečekaný závěr. John Sturges nabídl ve svém posledním westernu a v produkci Dina DeLaurentiise jinou podívanou než v Sedmi statečných, ale rozhodně nejde o ztracený čas. Kdo si rád vychutnává atmosféru u starých klasik, Valdezovi koně ji mají na rozdávání.

Bezhumorová poirotovka. Výborná.

Kytice z tisíce a jedné noci je poslední částí volného triptychu Pasoliniho Trilogie života a zároveň výjimečně vybroušený filmový diamant, který s každým dalším zhlédnutím nepřestává mile překvapovat. Podobně jako v Dekameronu a Canterburských povídkách i zde Pasolini s původní látkou zachází velmi volně až svérázně, ale právě díky tomu přístupu je Kytice jedinečná. Jakkoli je rámcová dějová linka jednoduchá, film překypuje bohatou košatostí jednotlivých příběhů, které jsou narozdíl od předchozích Pasoliniho adaptací středověkých příběhů mnohem více propojeny. Pozorný divák se tak na více než dvě hodiny ocitne ve zcela jiném světě, a pokud přistoupí na Pasoliniho hru, bude snímkem doslova okouzlen. Kytice navíc obsahuje velké množství nahoty, zejména té mužské, což je ale pro mě naprosto v pořádku. Mužská nahota by neměla být v celovečerních filmech tabu a cením si na Pasolinim, že k tomu přistupoval otevřeně. Láska, sex, a erotika byly vždy součástí lidského života bez ohledu na časové období. Proto celá Trilogie života osloví cinefily i dnes, kdy je v celovečerní tvorbě nahota z prudérních důvodů spíše omezována. Proto jsou podobné filmy svěžím vánkem a příjemnou podívanou.

Přesně tyhle odhlečené romantické filmy jako Red, White & Royal Blue potřebujeme. Filmy, kde jsou stejnopohlavní vztahy brány jako něco samozřejmého. Hodně milé, vtipné, romantické a dojemné. Chemie mezi oběma protagonisty je bezchybná. Ano, je to pohádka, ale přesně za takovou pohádku jsem jako gay divák vděčný, protože není potřeba koukat jenom na tíživá dramata, jak to máme jenom těžké. Jsem rád, že Red, White & Royal Blue přesně tuhle funkci romantické pohádky se všemi klišé splňuje přesně tak, jak si v našich tužbách přejeme.