Disk

Snad nejlepší zpracování největší milostné romance všech dob. Obdivuji Franka Zeffirelliho, který v té době neváhal porušit snad všechna pravidla, která se točila kolem shakespearovských filmových adaptací. Mladičká dvojice, nádherná milostná scéna (kterou Američané a Sověti ze svých distribučních kopií komplet vystřihli) a skutečný filmový zážitek, jež je na míle vzdálen pouhému zachycení divadla. Nemluvě o geniální hudbě Nina Roty. Romea a Julii jsem poprvé viděl v sedmnácti letech a ani po letech mě ten snímek nepřestává fascinovat svým neuvěřitelným temperamentem.

Dennis Villeneuve natočil mistrovské dílo, kterým jsem se doslova kochal. A moc prosím Boha a všechna další božstva, aby měl možnost natočil zbývající druhou část. Byla by škoda, kdyby se z nádherně fantastické Duny stalo torzo. A musím přiznat, že jsem se neméně kochal pohledem na Timothéeho, který z plátna vůbec neslezl, jak jsem si vroucně přál. Jsem do něj platonicky zamilovaný. Líbí se mi.

Dali jsme si s přítelem tuhle skvělou pecku, která v nás vyvolala debatu o tom, co je víra, co je manipulace, co je vydírání, co je svoboda. Osobně jsem pak uvažoval, co znamená být a nebýt křesťan. Mám skvělého muže, kterého miluji, a jsem za to Bohu opravdu vděčný. Být křesťan a zároveň homosexuál není nijak v rozporu, spíš naopak v tom cítím ještě větší podporu. Jinak tento skvělý film doporučuji každému z vás. Russell Crowe a Nicole Kidman jsou vynikající, stejně jako Lucas Hedges a především Joel Edgerton, který svou roli odehrál na jedničku stejně jako to celé mistrovsky zrežíroval. Konverzní terapie a "léčba homosexuality" jsou obrovská zla, která zneužívají křesťanskou víru a jsou na úrovni prodavačů nepotřebných hrnců. Milovat hluboce svého muže je něco více. Je to velká láska. A děkuji za to._____Po druhém zhlédnutí: Pořád obrovsky silnej film, který se člověku opravdu zažere pod kůži. Joel Edgerton to má celé promyšlené od začátku do konce, herecky je nádherně odpudivý, režijní řemeslo ovládá s dokonalou precizností a ví přesně, co chce natočit. Závěrečný rozhovor Lucase Hedgese a Russella Crowea patří mezi nejsilnější konce, na které se jednoduše nezapomíná, včetně písně od Troyeho Sivana. Boy Erased je výjimečné dílo, jehož každá projekce mě obrovsky obohacuje. Velká škoda, že ho zná minimum lidí.

Není bez zajímavosti douška, že v roce 2020 mají premiéru hned dva filmy, jejichž těžiště spadá do období padesátých let minulého století - Šarlatán Agnieszky Hollandové a Herec Petera Bebjaka, oba navíc vyrobené v zahraničních koprodukcích. Oba filmy disponují silnými a ambiciózními antihrdiny, kteří se musejí potýkat se sebou samými, a oba velmi volným způsobem vycházejí z reálných událostí. Oba též mají velmi přesvědčivou dobovou atmosféru a fantastické zpracování. Vlastně ani nevím, který film je lepší. Šarlatán je hereckým koncertem Ivana a Josefa Trojanových. Bez tohoto hereckého ztvárnění by postava léčitele Jana Mikoláška nebyla věrohodná a sotva bychom chápali, proč byl Mikolášek pro zoufalé lidi hotový spasitel. Ano, jeho "léčitelské metody" jsou samozřejmě velmi pochybné a vpravdě šarlatánské, ale pokud se na Šarlatána díváte s mírným skepticismem, určitě nebudete mít pocit, že by Agnieszka Hollandová a Marek Epstein Mikoláška přehnaně glorifikovali. Což je určitě dobře, ale názor si musí udělat každý sám. Za sebe s tímto pojetím nemám žádný větší problém. Pokud jde o Mikuláškovu homosexuální orientaci a jeho vztah s asistentem Františkem Palkem, tak určitě není podstatné, zda byl tento vztah reálný. Důležité je, že tato druhá podstata Mikoláškovy osobnosti je zpracována nejen naprosto fantasticky a citlivě, ale také velmi esteticky. Základem je přesný casting Palkova představitele Juraje Loje. Juraj Loj je herecky určitě také výborný, ale mě upoutal hlavně svým nádherným tělem a ve vší kráse. Nepopírám, že se mi na něj moc hezky koukalo. Kromě jiného musím ocenit i jeho nádherný zadek. Jeden z nejestetičtějších okamžiků, který mi udělal upřímnou radost. Celý Šarlatán je výbornou podívanou, veškerá ocenění mu náleží právem, ale Českého lva za hlavní roli bych stejně raději dal Janu Cinovi. Jednoznačně doporučuji.

Naprosto výjimečný a ojedinělý snímek, u kterého jsem rád, že jsem ho mohl vidět na velkém plátně. Patří mezi nejvýraznější slashery počátku 80. let, ale pravidla tohoto subžánru překračuje a variuje natolik, že jej nelze považovat za typického představitele slasherů. Vlastně ani nejde jen o slasher jako takový, nýbrž zde vidíme několik namixovaných žánrů - od školního dramatu jak z dílny Johna Hustona přes detektivku, jejíž detektiv má problémy s lidmi a nelze mu fandit až ke zmíněnému slasheru, který se vzpírá klasickým pravidlům. Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý mladík Billy, který jako dítě přišel o své rodiče, tak jej vychovává jeho teta Cheryl. Ta se na Billyho upírá natolik, že jej chce mít doma za každou cenu. To, čeho si na Nočních můrách jak od maminky nejvíce cením, ale není ona perfektně vygradovaná závěrečná slasherová část. Jsou to jednak už zmíněné školní scény a především to, jak skvěle režisér William Asher pracuje s gay motivy, které se ve filmu objevují, byť jde hlavně o slovní, nikoli fyzické projevy. Ty se objevují především postavou onoho problematického detektiva, který trousí jeden homofobní kec za druhým a neustále říká předsudky vůči homosexuálům, které se ve veřejném a rodinném prostoru bohužel objevují dodnes, přičemž detektiv je vedle tetičky snad ještě odpornější než hlavní záporačka. Kromě toho William Asher velmi zajímavě pracuje s postavou Billyho, který je v mnoha scénách k vidění bez trička a v jedné scéně kompletně bez oblečení, což mně osobně velmi potěšilo. Nepůsobí to nijak násilně, perfektně to zapadá do celkového filmu, který je na svou dobu překvapivě gay friendly. Obrovské překvapení, které si právem vydobylo velký potlesk na letošní LFŠ.

Pověsti nelhaly. Vedle God's Own Country je Call Me by Your Name dalším letošním fantastickým snímkem o dospívání a hledání vlastní identity, tentokrát ze slunné Itálie 80. let. Opět výtečná chemie mezi oběma protagonisty, kteří tvoří nádherný pár, k tomu skvělá práce s kamerou a dobovými písněmi. Díky precizní režii skvěle zobrazené plynutí času, přesné vedení herců (absolutně nádherný a v jednom kuse do půli těla odhalený Timothée Chalamet bude minimálně nominován na Oscara) a dokonalý závěr jsou důkazem, že zde máme po mnoha letech další možnou queer klasiku (vedle zmíněné God's Own Country). Vskutku silný a velmi nevšední divácký zážitek.

Jsem nadšený. Film je stejně skvělý jako románová předloha. Má výborný soundtrack a Nick Robinson je moje platonická láska. Vím, že dost lidí bude nadávat, jak je to údajně povrchní, ale na tom vůbec nezáleží. I my gayové chceme pohádku se šťastným koncem a snít o svém tajném Blueovi. Ještě před pár lety by v Hollywoodu těžko vznikl podobný film, a když už ano, končil by tragicky. Časy se díkybohu změnily.

Scénárista Dustin Lance Black. Režisér Clint Eastwood. Vzácná symbióza dvou naprosto odlišných tvůrčích osobností přinesla zcela výjimečný kinematografický počin, který však žel nebyl divácky doceněn. Přitom se jedná o dílo mimořádně promyšlené do sebemenšího detailu, ovšem vyžadující aktivní diváckou spolupráci. Jinými slovy - J. Edgar není filmem na zaplnění sobotního večera. Velkou výhodou je, pokud o J. Edgaru Hooverovi a jeho období něco víte už dopředu. Právě tohle totiž scénárista předpokládá, film se nezatěžuje nějakými explicitními vysvětlivkami. Máte-li rádi snímky, kde dominuje tzv. nespolehlivé vyprávění, u J. Edgara budete v sedmém nebi; u řady pasáží si nebudete jisti, zda se staly přesně jako ve filmu nebo zda tvůrci nadsazovali. Ne, to není zápor, naopak to přesně koresponduje s Hooverovou osobností. Herecké výkony jsou výjimečné. Každý pohyb, každá replika, všechno je přesně rozvrženo a ve snímku tak nezaznamenáte ani jednu zbytečnou pasáž. Často se J. Edgarovi vyčítají údajně nepovedené masky herců. S tím není možné souhlasit, jelikož herci jsou namaskováni přesně tak, jak vypadaly jejich předobrazy. Díky tomu se J. Edgar pohybuje na přesně vybalancované hraně uměleckého filmu a hraného dokumentu. Pokud jde o Hooverovu údajnou homosexuální orientaci, tak je nutné si uvědomit (a Dustin Lance Black to potvrzuje v dokumentu "J. Edgar: Nejmocnější muž světa" vydaném jako bonusový materiál na Blu-rayi), že něco jako veřejný coming out v Hooverově době jednoduše neexistovalo a zůstávají tu jenom spekulace. Homosexuální orientaci prvního šéfa FBI a jeho údajný milostný vztah ke Clydu Tolsenovi implikují některé skutečnosti (např. skutečnost, že Hoover se nikdy neoženil) a film postupuje úplně stejně. Staví na promyšlených náznacích (vzájemné pohledy obou mužů na sebe sama, dotyky rukou...), žádnou explicitní homosexuální scénu (natož sex) neuvidíte. Velkou pozornost si též zasluhuje minimalistický hudební doprovod, jemuž dominují klávesy, a pozoruhodná kamera Toma Sterna. Eastwoodův a Blackův snímek se českým a slovenským kinům vyhnul. Osobně to považuji za velkou škodu, na druhou stranu je to pochopitelné, možnost komerčního úspěchu by byla mizivá, což ostatně potvrzují tržby z amerických kin, kde J. Edgara zaznamenal málokterý návštěvník. Nelze se tomu ovšem divit, protože J. Edgar Hoover svou kontroverzní osobností v očích veřejnosti dodnes vyvolává nepříjemné rozpaky. 10/10

Nechápejte mě prosím špatně. Původní filmovou verzi slavného muzikálu z roku 1961 jsem dvakrát viděl na velkém plátně a vřele ji uctívám; právem jde o muzikálovou klasiku, která i dnes oslovuje početné divácké publikum. Přesto si dovolím hodnotit Spielbergovu verzi mnohem výše a pokládám ji za lepší film. Než se na mě za tahle kacířská slova vrhnete, dovolte mi to vysvětlit. Steven Spielberg nepochybně znal původní Wiseovu verzi více než dobře, jistě má v paměti každičký záběr a určitě je i jasným fanouškem jak původní inscenace, tak i filmové verze. Proč se tedy rozhodl společně s dramatikem Tonym Kushnerem vytvořit novou filmovou verzi? Nejedná se o předem jasně zbytečný snímek? To si rozhodně nemyslím, naopak. Samozřejmě Spielbergova verze bude vždycky srovnávána s původní verzi a bude mít těžkou pozici při své obhajobě. Pojďme tedy konečně k tomu, proč pokládám novější verzi za lepší. Rozhodně nejde o stejný snímek jako z roku 1961, který by Spielberg přetočil záběr po záběru za použití tehdejších postupů. Zatímco Wiseova verze je výrazně divadelně stylizovaná a byla natočena především v interiérech za použití kulis a malované oblohy (včetně venkovních scén) - jinými slovy šlo de facto o zfilmované divadelní představení -, Spielberg natáčel v reálném prostředí, což sice ubere na stylu, ale ve skutečnosti přidá na civilnosti, která je mi bližší. S tím souvisí i herecké a taneční projevy, které u Spielberga působí naprosto přirozeně a uvěřitelně (porovnejte si píseň America a výmluvnější rozdíl být nemůže). Zatímco v původní verzi byli herci v pěveckých partech nahrazeni profesionálními zpěváky (tehdy běžná praxe), u Spielberga si aktéři písně nazpívali sami. I díky tomu jsou herecké a pěvecké výkony velmi komplexní, zvláště u postav Tonyho s Maríou a Anity s Bernardem. Sledovat chemii těchto dvojic je úžasný divácký zážitek. Dvorní Spielbergův kameraman Janusz Kaminski opět čaruje, ale naštěstí v souladu s tvůrčím pojetím je kamera krásně civilní, barvy jsou tlumené, a přesto je jeden záběr lepší než druhý. Bernsteinovy písně v nových a velmi citlivých aranžích nijak nezestárly a do jednotlivých melodií jsem se zaposlouchal s radostí. O Spielbergově perfektním řemesle nemá smysl mluvit, požehnaný věk 75 let se tu nijak nepojevuje. West Side Story patří mezi ty filmové unikáty, jejichž obě filmové verze patří mezi filmové trvalky, byť to Spielbergova verze bude mít ze začátku logicky ztížené. Rozhodně nejde o marnění tvůrčího času, nová West Side Story má určitě co nabídnout.___________Po přímém srovnání s původní verzí, 2023: Při přímém srovnání vychází Spielbergova verze z mého pohledu tisíckrát lépe, nemůžu jinak. Ten civilismus a exteriéry tomu filmu zkrátka pomáhají. V původním filmu chybí kompars, je to celé do sebe uzavřené. Kde je to možné, Spielberg spoustu scén natáčí v reálných ulicích a osazuje dalšími obyvateli New Yorku. Díku tomu jeho West Side Story dýchá životem, což je nejlépe vidět u písničky America. Dramatik a scénárista Tony Kushner doplňuje chybějící motivace postav (platí to hlavně u Tonyho), mnohé scény se odehrávají zcela v jiném prostředí, což prospělo hlavně písničce One day, one heart), některé písně znějí v jiném pořadí a zpívají je jiné postavy (Cool, Somewhere). Chemie mezi Tonym a Maríou je zde naprosto úžasná od prvních sekund a především ženské postavy jsou výraznější. Velké poděkování si Tony Kushner zaslouží za emancipaci otevřeně trans* postavy Anybodys. Ten/ta má zde více prostoru a více zasahuje do děje. Hudba a písničky zde mají další rozměr, jsou dalšími postavami. Spielbergova precizní režie drží West Side Story mnohem více pohromadě a sevřeněji, dvorní kameraman Janusz Kaminski opět čaruje a jeho kamera je po celou dobu krásně dynamická. West Side Story patří k nejlepším muzikálům všech dob a teprve Steven Spielberg mu dal skutečnou slávu, kterou pravděpodobně docení až další generace. Rád u toho budu.

Nádherná záležitost. Jiskření mezi Tang Wei a Tonym Leungem je neuvěřitelné. Zážitek a za čas si to pustím potřetí.____Po třetím zhlédnutí není pochyb o tom, že Touha, opatrnost je nejlepším filmem Anga Leeho.