Disk

Mrazivý videoesej, jehož název odkazuje na slavný dokument Dušana Hanáka Obrazy starého sveta. Záběry nádherných panoramatických záběrů slovenské přírody a památek silně kontrastují s děsivým lidským chování a nebezpečnými postoji, které se objevují v dnešní slovenské společnosti. Nacionalismus, rasismus, homofobie, xenofobie, adorace Tisa, Mečiara, Kotleby a jiných diktátorů... Děsivých třináct minut sledování a skvělá práce se střihem a zvukem, která v divácích a divačkách může vyvolat pocit úzkosti.

Hodně silné seriálové dílo z Ameriky v letech 1953 - 1987. Fellow Travelers patří mezi zásadní seriály, které ztvárňují období známé Američanům, ale dnešnímu evropskému publiku tato éra zase tak známá není. Samozřejmě že mccarthismus, rasismus, homofobie, válka ve Vietnamu, Harvey Milk a nemoc AIDS leccos napovídají, ale ne každý zná celé souvislosti. Fellow Travelers přístupnou formou alespoň částečně podává, čemu museli lidé tehdejší doby čelit. Kdy jste si nemohli být jisti svou kariérou a životem, protože jste neodpovídali "morálním" požadavkům tehdejší a de facto i dnešní společnosti. Kdy se lidé snažili přežít a platili za to strašnou cenu. Matt Bomer a Jonathan Bailey zde předvádějí fantastické herecké výkony. Atmosféra zvláště 50. let je ztvárněna přímo mistrovsky a divák si snadno uvědomí, proč by v takové době nechtěl vůbec žít. Seriálu by sice šlo vytknout masky, protože ne vždy je to úplně dokanalé, ale herecké výkony nejen obou protagonistů to bohatě vynahrazují. K tomu vyhrává parádní dobový soundtrack, mezi Bomerem a Baileyem to skvěle jiskří a celé to od začátku do konce perfektně šlape. Vřele doporučuji.

Poslední bondovka No Time To Die nemohla skončit lépe. Daniel Craig se rozloučil se svou pentalogií nejlépe, jak mohl. Od začátku osudové, osobní a bolestivé. Přesně tohle je můj James Bond - citlivý muž, který se za své emoce nestydí. Závěr je něčím, co by u jiného Bonda bylo nepatřičné, ale ke Craigovi tahle rozlučka sedla. Ať už budou následující bondovky vypadat jakkoli, tahle pentalogie nastavila laťku hodně vysoko. A já za to moc děkuji. P.S: Snad jen ten bondsong se vší úctou k Billie Eilish nebyl úplně výrazný. Oscarový song Sama Smithe k předchozímu Spectre byl úplně někde jinde.

Minulost nikdy nezapomíná. Opět výborná poirotovka s propletenými vztahy, které zákonitě nemůžou skončit šťastně. Vlastně mě udivuje, že čím blíže se Hercule Poirot blíží ke své Oponě, tím jsou jeho případy lepší a lepší. Není to obvyklé, ale tady to rozhodně platí.

Povolení zabíjet mi znovu potvrdilo, že jde o nejlepší bondovku ever. Žádná studená válka, žádný dětinský humor, ale fantasticky drsný předchůdce bondovek s Danielem Craigem. A navíc... když já tu mám slabost pro mladého Benicia Del Tora...

Pohltilo mě to. Přesná režie, fantastická hudba, skvělá kamera a hlavně ABSOLUTNĚ DOKONALÝ Nicholas Hoult jako Jerome David Salinger, stvořil Holdena Caulfielda. Sedlo mi to. Salinger napsal devět povídek, román s Holdenem Caulfieldem a víc už říci nepotřeboval. A v tom je vše.

Kdo by si byl pomyslel, že se heritage filmy dočkají takového nádherného comebacku... Saltburn ale není snímkem pro každého a své publikum bude patřičně rozdělovat. Patřím do skupiny nadšených diváků a to hlavně za dechberoucí herecký koncert Barryho Keoghana. Ten zde ztvárňuje dalšího společenského outsidera a podivína, který je ale podivínem pouze na první signální. Jacob Elordi a Rosamund Pike mu více než dokonale sekundují. Saltburn je formálně a esteticky dokonale stylový snímek, který si jednoznačně zaslouží pozornost a nejrůznější ocenění. A za zcela poslední pasáž s Barrym jsem režisérce velmi vděčný.

Na téhle jinak nezajímavě zpracované televizní detektivce je udivující jiná věc: Dvakrát tu zazní slavná Amapola od Ennia Morriconeho z filmu Tenkrát v Americe. V titulcích o Morriconem není ani zmínka, místo toho je zde pod hudbou podepsán Zdeněk Marat, který pro Dušana Kleina napsal hudbu k prvním třem Básníkům. Je neuvěřitelné, že tahle masivní krádež normalizační Československé televizi prošla úplně v pohodě.

Mark Gatiss je scénáristický bůh a jeho další poirotovský počin to jenom potvrzuje. Viděla jsem vraždu je dalším vybroušeným příběhem, tentokrát obohacený o hororovou atmosféru. Malá anglická vesnička, jejíž někteří obyvatelé skrývají děsivá tajemství a nebojí se vraždit ani děti. Silně znepokující snímek, kde si divák není jistý vůbec ničím. A takové detektivky mám nejraději.

Jeptišky na heroinu, což je přesně to, co bych od Pedra Almodóvara očekával. :D Zde na ČSFD k tomu někdo napsal něco ve smyslu, jako by to natočil pozdní Luis Buñuel, což není vyloženě nesmyslné tvrzení.