alchac

„Tak jakpak bychom to nejlépe zachránili přelidněnou planetu? Má někdo nějaký nápad, nějaké řešení? Nejlépe konečné? Nikdo nic…? No dobrá, tak tedy ten pán tam vzadu. Ano, ten s tím legračním knírkem, co se už od začátku tak prkenně hlásí…“ Aneb pregnantní ilustrace historií opakovaně prověřeného všeléku neduhů lidské společnosti a poněkud mrazivé ne-až-tak-moc sci-fi. A co že se stalo s Pondělkou? Zahrála si hlavní part v antické tragédii. A to roli, kterou by s ní neměnil ani Oidipus. Jo, málem bych zapomněl – ve zdejším výčtu hanebných logických lapsů mi po letmém pročtení komentářů schází upozornění na to, že chce-li se sedm vydávat za jednu, ubytovat se v domě s vrátným není nejlepší nápad. Takže fofrem připsat! Komentář obsahoval přítlačná křídla!

Típne-li kdo dvoumetrovému vikinskému hovadu (byť s již poněkud vyšším počtem letokruhů) jeho hustru a odvleče dóttir za účelem rozšíření sortimentu barevného provedení obchodovaného statku, přičemž terminaci samotného papá hrubě odflákne, může mluvit o štěstí, pokud z toho vyvázne pouze jako heimnar či se hřbetem ozdobeným krvavým orlem. Helbojovič a jeho potěr zde odinžel takovou kliku nemají, neb Dolfi jim s pomocí jakéhosi opičího krále ve fabrikách rozpoutává takový Ragnarök, až z toho v celé Jihovýchodní Asii klesá obchodní bilance a HDP padá na držku rychleji, než panem Dragem ukončovaní Dragovičové. Vkusná okopávaná se spoustou kečupu navrch, u které nemůže pod tři jít snad nikdo pamatující promítání ohoblovaných VHSek na vypůjčeném videu. Já v záchvatu nostalgie jdu ještě o jednu vejš.

Ale jako pokud odhlédnu od toho, že jde o biják po všech stránkách stejně blbej jako nápad obehnat háj tek pletivem od králíkárny planetu, kterou podle nejnižších odhadů ročně trefí skoro 20 tisíc meteoritů, tak… by z toho filmu vlastně nic nezbylo. Škoda, že ta třináctiletá uvědomělá psychoanalytička nebyla ještě o kousek víc nesnesitelná, mohl jsem to vypnout po půl hodině a nemučit se zbytkem stopáže.

A je to tu zase. Sám už ani nevím pokolikáté. Jeden já opět pln naděje doufal, že po letech půstu a plačtivého lkaní nad Leoneho rakví a Clintovou neochotou vrátit se ještě aspoň jednou ke kořenům dostane naservírován poctivě ukuchtěný a smaženice prostý western, aby po dvou hodinách svůj Smith & Wesson zase nevyleštěný odložil. Hub se sice urodilo méně, než je v poslední pětiletce obvyklé, nicméně tímto Pomalezápadním rozjímáním nad nesmrtelností chrousta, tentokrát zasazeným do pozadí doprovázení Maguy do Pelhřimova, by bylo i tak možno uspat celý regiment insomniaků. Ti po třičtvrtěhodinovém uspávání hadů se zjevivší milicionáři předvádějící trochu správného rudého teroru byli asi zakomponováni jen proto, aby to vůbec bylo možné dokoukat, přičemž na další (nutno přiznat, že celkem poctivou) výměnu názorů olověným telegrafem je žel třeba trpět až do samého závěru. Trojici tentokrát milosrdně uděluji o opravdu hodně sedřený skalp a v podstatné míře jen díky výkonu pana Balea, který ty traumatizované tiché mstitele prostě umí, a opět výtečně vyšinuté paní Píkové.

Zelená celou dobu naprosto nechutně oblečená, Řiťa Máslopolský je jako milovník jen o něco málo snesitelnější než prepubescentní intergalaktický dezinsektor (tzn. jako jeden hřebík v zadku namísto dvou), ale že by to nějak výrazněji vybočovalo z páně Buřtoňovy produkce z posledních let ve směru senkruvna, to bych si netroufal. Na ukrácení dvouhodinové cesty na trase Budweis – Prágl mi to přišlo dostačující.

Zuřivé pětkování mé topky mě sice nutilo zvážit i alternativu, že třeba nepůjde o až takovou dementní πčovinu pro degenerované nezletilé emeričany jak dával tušit trailer a až bude v zátoce sleva, že třeba nakoupím a zhlédnu. Ovšem až extatické vylučování tělních tekutin mého jindy nad téměř každým filmem rypák ohrnujícího kolegy mě přesvědčilo vysolit za návštěvu kina. A ač jsem od Špilase mnoho nečekal, musím nyní zhodnotit, že výsledný zážitek byl na míle vzdálen následkům návštěvy libovolné knajpy pod stejnojmenným hradem, v níž točí místní lektvar zvaný domorodci velmi výstižně Starobahno. Tedy jak se to vezme, neb několikrát jsem se při těch nostalgických audiovizuálních orgiích sice téměř posral, ale samým blahem. Ač jde tedy jinak v podstatě o klasickou a nikterak invenční pohádku o tom, kterak ohyzdný a blbý pařan k princezně s gorbačovským flekem na xichtě přišel a jestli neumřeli, paří spolu deathmatche dodnes, nemohu za ten mohutně prokrvující vizuál jít pod čtyři.

Spoiler: Batman nebyl nikdy děsivější! Jasný důkaz, že se dá bubat opravdu velmi vkusně i bez snahy o zbytečnou originalitu, ba přímo vykrádačkově. Na což ovšem ve výsledku klidně nakálet. Tedy zde spíše neklidně a téměř doslova, pročež jsem raději dohleděl za denního světla a s poněkud staženým hlukem, aby mi zase nestoupla spotřeba pracího prášku (ano, jsem holt starej skrblík). Asi nikdy jsem ještě více neváhal, zda 4 nebo 5, přičemž pátá tentokrát uniká opravdu pouze o hrůzou zbělený vlásek. P.S.: Když jsem si ex post ze zvědavosti vyhledal představitelku vrchní bubákyně, tak můj svěrač schytal snad ještě brutálnější nápor, než při sledování samotného filmu! Přijít paní Aarons na svět v cca sedmnáctém století, nepochybně by vešla do dějin jako historicky první kosmonautka, která žel v sedmnácti uhořela při startu experimentálního dominikánského vesmírného korábu a omejkapována byla ve filmu patrně jen proto, aby si v kinematografech nevytrhávali oční bulvy a nechytali infarkty i protřelí hororoví degustátoři. Brrrr...

No vida, konečně báchorka, ze které by se začal nočně pomočovat i Hans Christian!

Je-li právník nucen pracovat v baráku zamořeném rozličnými kreaturami, tak nejen že hovno udělá, ale ještě pak pobíhá po pracovišti s pěnou u huby a sekerou v ruce. Čili natočeno podle skutečných událostí. Duchařina velmi pěkná, leč za hojné idiotské decibelové lekací nálože musím chca ne(po)chca jednu pěticípou pottratit. Aspoň že sympatický psík nebyl prvoplánově vykostěn.

No to jsem si zase naběhnul na vidle! Jakožto fanda historie rozličných dálněvýchodních ran morových jsem byl na tento spektákl zobrazující jednu z kapitol turko-mongolské internacionální pomoci bratrskému ruskému lidu velmi natěšen, leč mé nadšení začalo velmi záhy padat jako rtuť teploměru v Ulan-Ude v půlce listopadu. Není žádným tajemstvím, že v sajůzu se přes svůj historický komplex z toho, že jejich prapradědům nakopali Tatři prdel u nich doma a navíc v zimě, nepřenesli dodneška a z učebnic dějepisu by proto zmíněné období nejraději vygumovali, nicméně léčit si sedm staletí poraněné ego až takto, soudruzi? Zasněžená, vypulírovaná, a mrazíkovsky zářivá Rjazaň, kde jsou všichni vymydlení, odění do šatů vypraných dočista do čista a vybělenými chrupy bez jediného kazu či absentujících částí spokojeně a šťastně blýskající na všechny strany – toť vskutku velmi věrné zpodobnění centrálního Ruska v první polovině třináctého století, já osobně jsem si to tedy takhle vždycky představoval. Jo a samozřejmě nikdo, ale vůbec nikdo tu nechlastá (!!!). Tolik tedy k té Potěmkinově vesnici vol. 3.0. Horda – že ještě někdy zřím na plátně mongolské vojáky, kteří jako by s černě podmalovanýma očima vypadli z Pohádek tisíce a jedné noci nebo ČingisWayna, to bych snad ještě zkousnul. Pochopím i to, že až na pár jedinců zde nejsou Mongolové vybaveni luky, neb to by byl velmi záhy vířící Kolovrat překřtěn in memoriam na Jehelníčka a zbylou hodinu a půl by nebylo na co čumět. A jakkoliv je jistě chvályhodné, že Mongolové mezi sebou šprechtí mongolsky (sice to byla současná chalchština s ruským přízvukem, ale aspoň snaha), pak bych více ocenil, kdyby namísto obtloustlých Uzbeků nahnali do komparsu raději pár Burjatů či Tuvinců s vlastními oři – alespoň by pak většina Mongolů nemusela permanentně pochodovat a bojovat pěšky (!!!). Přitom i za méně peněz lze na toto téma pořídit mnohem více muziky. Co mi tedy již nadzvedlo obočí poněkud více, byl fakt, že v tatarském ležení jaksi absentují jurty, tedy až na tu chánovu, která ovšem zvenku i zevnitř vypadá jako pojízdný čínský hošbordel – a to perunžel včetně osazenstva. No a jelikož Čingis osobně nechával za projevy nemužného chování popravovat, není mi dost dobře jasné, jak by se ta parta řvavě zmalovaných palácových bukanýrů mohla dožít puberty. Zejména sám největší z přítomných tranzistorů, chán Batu, by byl v této inkarnaci asi hned po narození předhozen vlkům, aby nezpůsobil vadnutí pastvin a vysychání Bajkalu, vnuk nevnuk. Soudruzi holt asi moc čuměli na Tříkilo a Xerxes jim přišel веры кюул. No prostě soryjako, fakt bych neměl potřebu řešit ani kravinky jako ochočený kodiak nežeroucí Rusy a zjevivší se v druhé polovině jako hrdinu zachraňující deus ex machina, ale to velkorusky patetické kreativní žonglování s historií a buznění šiřitelů Pax Mongolica mi fakt nasralo! Zmíněné neduhy byly žel vhodně doplněny velmi mdlou až parodickou akcí ve stylu klasického hongkongského BrusLeení (= na hrdinu utočí vždy nejvýše dva soupeři, zatímco sto Tatarů v kruhu okolo poskakuje a výhružně vrčí) a Mongolové jsou tu i jinak za pořádný mongoly, neb jinak by nebylo možno nechat tahat tümen za fusekli partičkou deseti ruských strejců, zmírající bagatur/bogatyr stíhá po závěrečné bitvě na Vítkově vhodně agitačně chánovi věštit budoucí odplatu v podobě anexe Sibiře, půlky Střední Asie a zasatelitování Mongolska a vůbec je to k zeblití tak, až nyní nemohu než zhodnotit, že podobně historicky-agitační Viking dopadl přece jen o něco lépe. Aspoň že na konci tvůrci odolali nutkání poskočit o pár století dopředu k dobytí Kazaně (neb to by u toho nemohl být poslední přeživší „třístovkáč“) a jen si vzdorně flusli na zamrzlé Čudské jezero.