Jeoffrey

To co začalo jako hromádka laciných vtipů a na co jsem se díval jenom proto, že Suusu byla neskutečně roztomilá se začalo postupně vybarvovat a ukazovat svoje silnější stránky. Tou nejsilnější jsou dle mého romantické příběhy. Myšlenka o spojení duší, to jak se jednotlivé páry znovu setkávají a jak je odhalován jejich příběh z minulosti mě bavilo a každý z těch příběhů měl své kouzlo. Stejně tak mě začali bavit i některé další charaktery a tak to nakonec není jenom Suusu na koho se v budoucnu těším (čínský originál pořád vychází, tedy doufám, že druhá série bude). Takže jsem nakonec mile překvapený a můžu říct, že mě tohle anime zaujalo a i když mělo spoustu naprosto stupidních okamžiků, našlo se i stejné množství těch silných a procítěných. 6/10

Tak jsem vydržel až do samotného závěru první série, abych až v posledním díle viděl náznaky toho, co jsem od tohoto anime očekával. Zkrátka anime o tanci a o všem co k němu patří. Tanec má prý mnoho výrazů a forem, některé tance jsou vznešené, klidné a krásné jiné jsou živelné, sexy... Tady ale všechny tance vypadají většinu času stejně, chybí jim výraz, chybí jim pohyb, chybí jim jakékoli emoce. Jediné, co dostaneme ve většině případů jsou minimalistické taneční sekvence, hodně zpomalovaček, dramatických výrazů a dynamiku pouze znázorněnou, nikoli předvedenou. Zkrátka největším problémem anime o tanci je po většinu času předvádění tance samotného, kdy jsem z něj nic necítil a jediné, jak jsem se něco dozvěděl bylo díky komentářům ostatních, kteří sledovali, ale netančili (což působilo divně, protože to, o čem ostatní mluvili jsem vlastně u těch co tančí vůbec neviděl ani jinak nezaznamenal). Prakticky každý díl se mi na mysl vracela myšlenka, že sleduji sportovní anime ve stylu Kuroka , Haikyu atp. a že k tanci se tohle pojetí vlastně vůbec nehodí, zkrátka ty dramatické výrazy hlavních postav, ten šílený (ale pouze znázorňovaný) drive zabíjel jakoukoli eleganci, kterou podle mě tanec má mít... Kdyby si vzali inspiraci z Yuri on Ice, kde byla většina krasobruslařských čísel zajímavá, kouzelná, plná pohybu, emocí, elegance, pak by to bylo hodně povedené anime (i když by to asi nezvládli po stránce produkční, protože takhle by animátoři měli opravdu neskutečně práce) a já bych byl minimálně spokojený. Vždyť i anime jako nový Shingeki no Bahamut (Virgin Soul) předvedlo mnohem (opravdu MNOHEM) lepší, procítěnější a krásnější taneční scény... Takhle jsem na rozpacích, viděl jsem slušné sportovní anime s vcelku průměrným příběhem a hlavním charakterem, který viditelně roste, ale viděl jsem anime o tanci, jehož největší slabinou je právě tanec. Takže i když jsem vydržel až do konce tak jsem kromě malého záchvěvu v samotném závěru (poslední díl je dle mého slušný) nic necítil! 5/10

Když to vezmu spravedlivě, tak je Coco asi nejlepším animovaným filmem tohohle roku. Je to krásně barevné, má to drive, postavy jsou sympatické, je to zábavné a příběh je opět (na Pixar) velmi slušný. Emoce jsou skvěle zvládnuté a v samotném závěru jsem se málem neubránil nějaké té slze. Co se negativ týká, tak je to místy hodně předvídatelné (kdo je Hector?), někdy lehce neuvěřitelné (opravdu může rodina až takhle důsledně zakazovat hudbu?) a první polovina filmu je mnohem méně zajímavá, než ta druhá. Při závěrečném hodnocení jsem si to srovnával především s loňským Kubem a Knihou života z roku 2014 (protože ten námět k tomu prostě svádí) a o výsledku mám nakonec jasno - 8,4/10.

"Napravení závislačky na MMO hrách", nebo také "Doporučení úžasného virtuálního života" je vcelku příjemnou romantickou komedií se sympatickými postavami, které mi ukázalo svět přes růžové brýle a snažilo se mě spíše neúspěšně přesvědčit o tom, že svět je zatraceně malé místo. Takže příště až budu hrát nějakou tu online hru, tak si budu dávat větší pozor, s kým zde flirtuji, protože by to mohla být třeba sousedka, nebo kolegyně z práce... Byla to příjemná podívaná, která u mě občas dokázala vyloudit úsměv, ale zároveň to byla spíš pohádka, nebo jen povídka z červené knihovny, nežli jakýkoli realistický náhled do světa hráčů videoher. Prostě příjemné odpočinkové anime, které pohladilo, ale z mysli mi za pár týdnů vymizí. 6,4/10

Prakticky od okamžiku, kdy jsem zahlédl trailer jsem se na tento film neskutečně těšil. Cítil jsem, z toho zajímavou a emotivní podívanou a zároveň i lehkou inspiraci z Mijazakiho "Ponyo z útesu nad mořem". No nakonec jsem v podstatě asi dostal co jsem očekával, i když určitě ne v takové míře a tak intenzivně jak bych čekal. Ano, nedá se upřít, že minimálně po stránce animační je to něco zajímavého, barevného, veselého a v dnešní digitální době hodně neočekávaného, ale že bych byl unesen barvami a tím stylem, to říct nemůžu. Přišlo mi to zvláštní (místy až divné) a v momentech kdy se tančilo jsem si třeba vzpomněl na tak staré kreslené filmy, jako byl třeba první francouzský Asterix. Po stránce příběhové jsem nic komplikovaného nečekal a v podstatě ani nedostal, což by mi nevadilo, kdyby bylo vše vyváženo pořádnou dávkou emocí a takovým tím kouzlem, které třeba již zmíněná Ponyo pro mě prostě má. Bohužel emocí se mi moc nedostalo a kouzlo to sice v některých situacích mělo, roztomilé to také občas bylo, ale bylo toho k tomu abych se skvěle bavil prostě málo... Byl jsem překvapený, jak moc se kladl důraz na hudbu a že to bude i o kapele jsem nečekal vůbec, ovšem zdejší hudba mě oslovila asi jen v polovině případů. Co se postav týká, tak Lu byla po většinu času roztomilá a bavilo mě jí sledovat, stejně jako třeba jejího taťku (vzpomněl jsem si na Totora), hlavní hrdina ušel, když zrovna netrucoval, ale třeba takovou Uho (která by se měla jmenovat spíš Aho) jsem si nedokázal oblíbit ani na samém konci. Když si to po sobě pročítám, tak to působí jako vyjádření průměrnému dojmu, ale tak to na mě nepůsobilo, bylo to zvláštní, bylo to zajímavé, bylo to o dost slabší, než jsem si přál, ale i tak mě to většinou docela bavilo a když mě něco baví, tak prostě nedokážu dát špatné hodnocení. Takže hodně slabé 4* (6,7/10).

Hey Arnold, jeden z kreslených seriálů, který jsem před mnoha lety sledoval na německé stanici Nickelodeon se konečně dočkal něčeho, co by se dalo bez problémů označit za závěr. Konečně jsem se dočkal závěru, který jsem očekával a dostal odpovědi, které mě kdysi zajímali, takže i když má celý příběh pár vad na kráse a některá rozuzlení působí tak trochu násilně, přesto jsem si to vlastně docela užil.

The Moment You Fall in Love bych definoval jako takové rozšíření prvního filmu I've Always Liked You z roku 2016, které se zaměřuje na jiné postavy ze zdejšího příběhu a tak sledujeme opět romantiku, ovšem tentokrát jsou v hlavní roli o rok mladší sourozenci původní ústřední dvojice. Samozřejmě se opět objevují všechny postavy známé z prvního filmu (kterým se v budoucnosti také asi dostane vlastního příběhu, vždyť jeden seriál o další zdejší dvojici právě začal...) a i jeho děj je zde zmíněn, ale tentokrát jde prostě o romanci mladé dívky jménem Hina, která má klasický japonský problém "Please notice me senpai" a k tomu se kolem ní pořád motá její otravný soused Kotaro, s kterým se škádlí, ale jak to tak bývá, co se škádlívá... Takže ze stejného prostředí dostáváme nový příběh, opět dosti jednoduchý, ale slušný a plný vcelku povedené romantiky doplněné poměrně dobře padnoucí hudbou. Přesto mě ale ten první film bavil o něco víc, protože mi hlavní postavy přišli o něco příjemnější. Tady jsem se s Hinou tak nesžil a ani Kotaro mě zrovna extra nezaujal, což se podepsalo na tom, že i když je tento film nejspíš zhruba stejně kvalitní jako ten předchozí, tentokrát mě to tolik nebavilo. Takže za mě 6,4/10 s tím, že jsem ale pořád zvědavý, co přinesou další rozšíření k této sérii (v současné době hlavně již zmíněný seriál Our Love Has Always Been 10 Centimeters Apart).

Prý to někdo již překřtil na Akame ga Hitler... Proč zrovna takový název? Asi proto, že to má spousty soubojů, prostoduché akce, lidé tady také umírají a je tu řád třinácti nadlidí, jejichž původ se dá vystopovat (alespoň podle obsahu) až do třetí říše. Vše je hráno na efekt, kdy jde hlavně o to šokovat a upoutat impozantními souboji a nečekanými zvraty. No jo, ale to co se děje v Akame ga Kill jsem chápal, také to mělo atmosféru a úmrtí postav mě vždy nějak zasáhla. Tady atmosféra naprosto chybí, příběh je podivným nesmyslem, který moje hlava nepobírá, i když jsem se snažil soustředit a k postávám jsem si ani v polovině série nevypracoval nějaký vztah. Takže končím po šestém díle, protože na to co má společného svastika, gilotina a třeba deja vu jsem nepřišel a asi to ani dál zjišťovat nechci. Malá rada na závěr - pokud chcete spoustu akce, napínavých soubojů, mnoho bizarních situací a spousty zabíjení nácků ve vysoké kvalitě, pak si radši pořiďte nového Wolfensteina a na tohle anime zapomeňte... Drop po 6. díle a 3/10

Two car by mohlo na někoho působit dojmem sportovního anime, vždyť se tu jezdí na sidecarech a některé momenty, kdy je hlava spolujezdce až u mantinelu chtějí navodit nějaké to sportovní drama, ale není tomu tak. Tohle je spíš taková partnerská poradna pro dívčí závodnice, protože každý z párů, který si přijel na tento ostrov zazávodit má evidentně nějaký ten strašný problém, který bude muset mezi sebou (nebo i za pomoci ostatních závodnic) vyřešit. Samozřejmě jsou jednotlivé páry výrazně odlišné, stejně tak jako jejich problémy a jejich řešení. Bohužel ale nic z toho, co zde vidím, ať jde o ty problémy, nebo styl jejich řešení, mě nedokáží přesvědčit, nebo zaujmout tak, abych chtěl v sledování pokračoval dál. Zkrátka není to pro mě, tohle je spíš pro děvčata, která třeba tápou ve vztahu se svou nejlepší kamarádkou, a které by tu možná mohla najít nějakou inspiraci. Páni zde najdou trochu toho závodění, ale pořád jen tréninkového a spoustu scén z koupele, protože během koupele se asi dá vyřešit každý závažný problém, tedy alespoň ten pánský... A tak končím u 6. dílu tohoto seriálu, který není úplně špatný, jen mě docela míjí a sám se divím, že jsem došel až do půlky. 3,5/10

Omyl, tohle není klasická ecchi podívaná, kde se řeší nevinné svádění a opakují se nechtěné pády, dotyky a nesmělost. O tohle tady vůbec nejde, tohle ecchi je totiž ta největší přehlídka dvojsmyslů a hloupých sexuálních vtípků s kadencí ruského samopalu vzor AK-47. Takže místo toho, abychom viděli již tolikrát opakované a ohrané situace v tomto žánru, dostáváme klišé naprosto nová a unikátní. Každá scéna je nabytá absurdními dvojsmysly a sexuálními narážkami, které ale nejsou nikterak nechtěné, ale zcela záměrné, protože zdejší skvadra je parta těch klasických puberťáků, co o sexu mluví pořád (až na hlavního hrdinu, který je jako vždy nevinná oběť), neustále na něj potřebuje dělat narážky a jak už to tak bývá, ten kdo o tom nejvíc mluví (prostě nic se neděje)... Navíc je sex rozebírán ze všech úhlů pohledu, kdy to nejnovější 6. episodou dotáhli k dokonalosti. Tedy dostáváme klasické heterosexuální vtípky, ale tím, že jsme v roce 2017, kdy prostě musí být vše politicky korektní máme zde i narážky na čistě dívčí a i čistě chlapeckou lásku. Takže tohle dílo je originální a tím mě dokázalo udržet (i když ne příliš pobavit) polovinu své sezóny. Co je ale problém, je fakt, že originální v provedení to zase až tak není a dokola se opakuje ten samý koncept. Pro přesnou představu - objeví se nějaká situace a v ní hlavní dvojice, zde hlavní hrdinka nahodí několik sexuálních narážek a každou hrdinovu odpověď převede v sexuální vtip (ano, dvojsmysly). Objeví se další hrdinka, která s hlavním párem vše opakuje, ale přihodí pár narážek na třeba takové to klasické a v Japonsku populární téma incest (nebo přijde máma hlavní hrdinky a jedeme na téma MILF atp.). Objeví se další hrdinka a ta z toho udělá narážky na lesbickou lásku a nakonec se objeví další mužský charakter a ten to zase převede na gay... Nakonec situace nějak vygraduje a vyřeší se vzájemným porozuměním hlavního páru o tom, jak se mají rádi... Střih a je tu nová situace a vše se plus mínus opakuje... A tak je to pořád dokola, takže když tohle člověk postřehne, tak už jenom sedí a čeká, kdo z ansámblu zrovna přitáhne na pódium a na jaké notě se to další minutku ponese. Ono by to možná i fungovalo, kdyby ty vtípky střídaly svojí úroveň, téma, nebo cokoli, ale všechny jsou jen hromadou pubertálních narážek na sex, které jsem ve svých patnácti letech také často dělal (a občas to používám i dnes) ale každému v určitém momentě dojde, že i tyhle narážky by měli mít nějakou svou míru - ta zde ale samozřejmě chybí. Za mě drop po 6. díle, ale musím ocenit fakt, že tenhle přístup v značně omezenější míře by mohl být další cestou, jak u mě vzkřísit zájem o žánr ecchi (a že v patnácti bych tuhle show asi zbožňoval...) 4/10