Jeoffrey

Odolával jsem dlouho, přeci jen se asi nepočítám mezi skalní fanoušky Kaguji a pokaždé jsem si i dokázal odůvodnit, proč u mě tenhle seriál nedosahoval na mety nejvyšší a po pravdě z první série jsem byl hodně rozpačitý, ale Kaguja zraje jako dobré víno a každá další série je pro mě podstatně lepší než ta předchozí. No a Ultra Romantic to tentokrát dokázala a já jsem tak tím, kdo se cítí na konci tak trochu (a přesto vlastně příjemně) poražen. Tahle část vytěžila maximum ze všeho, co během předchozích dílů budovala, přidala zase něco navíc a předvedla finále na takovém levelu, že na to budu i za dlouho rád vzpomínat. Teprve druhá série mě naplno přesvědčila, že autoři umí hodně dobře pracovat se všemi svěřenými postavami (a ne s jen těmi hlavními) a ta třetí v tom pokračuje. Na place tak kromě ústřední dvojice a ztřeštěné Fudžiwary opět září Išigami a Iino, jejichž příběhy a charaktery se dál zajímavě rozvíjí, ale přidávají se k nim (nově) velmi silně třeba i Hajasaka s Cubame. Dokonce i vedlejší postavy na nějakém tom třetím stupni v pomyslné pyramidě důležitosti dostávají prostor a něco zajímavého se kolem nich děje. A do toho všeho úspěšně graduje hlavní dějová linka a to do detailů promyšleného finále, které si označení Ultra Romantic plně zaslouží. Teprve třetí série mě naplno přesvědčila o svých výjimečných romantických kvalitách. Ano, už první sezóna měla jeden hodně dobrý a povedený moment ve svém závěru, druhá série přitvrdila, ale teprve tady se dalo to romantické napětí doslova krájet a místy to byl slušný kolotoč emocí, který jsem si na 100 % užíval. Po stránce romantiky je finále téhle řady 10/10. A aby toho nebylo málo, tak se tu našlo i stále víc okamžiků, kdy jsem se smál a bavil zdejšími vtípky s tím, že pátý díl věnovaný rappu je pro mě rozhodně prozatím komediální top celého seriálu a asi i tím nejvtipnějším dílem v celé téhle jarní anime sezóně vůbec. Další věc, které jsem si začal všímat (asi proto, jak šel můj celkový zájem o celou Kaguju nahoru) byly povedené kombinace různých stylů animace, nejrůznější originální styly, filtry, pohyb… Prostě musím objektivně říct, že animátoři si se seriálem hrají a dělají hodně pro to, aby prodali každý záběr a emoci. Nejspíš to dělali i dřív, ale já to opravdu doceňuji až teď (lepší pozdě nežli vůbec). No jsem zvědavý na další sérii, manga stále běží a opravdoví fanoušci, co už mají vše přečtené, tvrdí, že seriál ani po tomhle pomyslném vrcholu nepolevuje a že se prý máme na co těšit. Tak snad mají pravdu… Today’s Battle Results: Kaguya wins! 9,3/10

Asi hlavně díky Miss Kuroicu z minulé sezóny mě už ani tak moc nepřekvapuje, že vtipná a zábavná pocta a zároveň i parodie na super sentai série může být i pro mě (který toho o těchto sériích zase až tak moc neví a nikdy ho nelákaly) hodně zábavnou a kvalitní podívanou. Love After World Domination se nese v obdobně příjemném a nápaditém duchu, překrucuje některá ta zaběhnutá klišé tohoto superhrdinského žánru, opět přidává originální a někdy až nečekaný pohled do zákulisí světa hrdinů a padouchů a k tomu tu tentokrát máme i romantický přesah ve stylu zakázané lásky mezi úhlavními nepřáteli. Takže Super Sentai Romeo a Julie! Hlavní duo je mi sympatické, Desumi je roztomilá a Fudó také není k zahození, navíc toho oba o lásce moc nevědí, protože k ní doteď neměli moc příležitostí. Takže je to taková ta pozvolná, milá, někdy skoro až štěněčí romantika, která se ale neustále někam posouvá, dokáže vyloudit spokojený úsměv na tváři a dojem, že musím postavám fandit a to vše v kombinaci s pár dobrými vtípky na super sentai prostředí a neustálou snahou celý tenhle zakázaný vztah utajit před ostatními. No a právě díky tomu romantickému koření jsem si tuhle podívanou užil ještě o chloupek víc, než již zmíněnou Miss Kuroicu. 7,5/10

Řeknu to naplno a bez jakýchkoli příkras – opravdu nemám rád japonský koncept idolů. Je to pro mě jen nablýskané pozlátko, podvodná maska, snažící se mi prodat rádoby dokonalé lidi bez chybiček a já tomu z podstaty toho, že každý člověk má nějaké vady, nevěřím a přijde mi to celé umělé a falešné. Nikdy nemám jistotu, že člověk, ke kterému bych měl vzhlížet, není úplný idiot a díky tomu, jak je idol koncept nastavený se vlastně o skutečném charakteru svého idolu ideálně nic nedozvím, jen budu poslouchat mraky prázdných marketingových frází napsaných na zblbnutí co největšího davu. Stejně tak se mi vůbec nelíbí všechna omezení, která v tomto showbusinessu jsou. Osobní život oficiálně nemáš, veřejný partner je nesmysl, patříš prostě jen fanouškům. S kým budeš anebo nebudeš spolupracovat, co budeš dělat, kde budeš vystupovat, vše řídí agentura a s tím spojené PR a to, jak tě prezentují světu. Soukromí, svoboda, vlastní osobnost – to tu není třeba, a proto se to musí co nejvíc potlačit. Nablýskaná klec, prázdnota a faleš, nejspíš z části prohnilá, jako každý obdobný koncept, jen tady se to prostě mnohem víc drží pod pokličkou. Dál pak vzájemné naschvály a nezdravá konkurence. Navíc je to v Japonsku vybudované jako kult, fanoušci si uvědomují své postavení a když se mezi nimi najde nějaký opravdový pitomec a z principu se vždycky někdo takový najde, tak se pak můžou dít opravdu hnusné věci. Takže se snažím všem anime o idolech vyhýbat, nemám potřebu se nechávat oblbovat tím, jak se mi snaží vše prodat jako úžasnou továrnu na sny. Z podobných důvodů se mi třeba i částečně omrzely takové V-tuberky z Hololive, protože i tady jsem začal postupně pozorovat jisté patologické jevy známé právě z idol průmyslu. No a o to víc jsem překvapený z toho, že mě zaujalo tohle anime a že jsem ho dokázal dokoukat. Hlavní devízu na tom má především sympatická a energická hlavní hrdinka, která je sice tak trochu střevo, ale je to takový ten pozitivní živel, který člověk potřebuje mít někde poblíž, protože dokáže dodávat okolí energii. Hijori je prostě fajn holčina, která k idolům nemá žádný vztah, ale postupně se do toho všeho musí dostat. A naráží na všechna výše uvedená úskalí tohoto průmyslu, seriál mi tu neprezentuje celý koncept idolů jako cestu růžovou zahradou, ale jako místo s různými problémy, které se ale vždy dají nějak řešit. Sice se tu nijak neslevuje ze zásad tohoto byznysu, takže uvedená omezení pořád platí, ale aspoň mi z toho není tak úplně špatně. A tak vidím, že i z namyšlených a nesnesitelných idolů se můžou při dobrém vlivu stát vlastně docela v pohodě chlapy, prostě tenhle seriál je tak dobře napsaný, že i u mě dokázal aspoň trochu otupit ty nejostřejší hrany a byly tu i momenty, kdy se mi to, co vidím, docela líbilo. Na rozdíl od Hijori sice asi obdiv k idolům nikdy nezískám, ale aspoň si můžu říct, že určitě existují momenty, kdy by si dokázal některý z nich získat alespoň můj respekt. Tenhle seriál si ho třeba za to, jak fungoval a jak šikovně a někdy i zábavně mi to dokázal celé podat, vlastně získal. 6/10

I po druhé sezóně mám Komi-san pořád hodně rád a dokázala mě často dobře pobavit. K pozitivům druhé řady je rozhodně nutné přičíst, že začala mnohem lépe fungovat chemie mezi Tadanem a Komi, zkrátka v té romantické rovině už to sem tam opravdu bylo o něčem a já jsem za to moc rád. A pomalu se rozvíjí i samotná hlavní hrdinka, která kromě dalších úžasných mimických výrazů začíná přidávat i nějaké to ostýchavé slůvko, někdy i větu a já jí i proto stále fandím stejně, jako celá škola. Ovšem seriál má i jedno zásadní negativum, kterého jsem si všiml během prvních dílů druhé řady, a tím je příliš mnoho vedlejších postav. Nebo spíš to, že se neustále objevují další a další, protože hlavní hrdinka chce mít sto kamarádů, ale to zároveň znamená, že ty již známé a mnohým oblíbené vedlejší postavy (především hybná síla všeho – Nadžimi) ustupují do pozadí. A problém pro diváka je na světě v momentě, kdy z těch nových cca 10 postav je dle mého opravdu povedená (není to jen další jednodimenzionální klišé) jen jedna. A další zádrhel je v tom, že jak jsou vedlejší postavy jen jednoduché šablony, tak jejich interakce s hlavními hrdiny je až příliš repetitivní a hrozí, že by to mohlo časem začít nudit. Zatím se tak neděje, protože do toho mixu postaviček pořád přidáváme další a další, které přinesou zase něco dalšího, prostého, co se sice bude pak už jen opakovat a nějak interagovat se zbylými přísadami, ale aspoň se zase děje něco nového. Ale může to takhle jít do nekonečna? A nemůže ten pomyslný pohár vedlejších postav třeba přetéct, nebo prasknout? Ovšem to, že se pozornost začíná opravdu mnohem víc zaměřovat na hlavní pár a ten začíná být schopný i nějak fungovat a posouvat se, bez vlivů zvenčí (v první sezóně Nadžimi), by tohle mohlo ten očekávaný průšvih s neustálým dohazováním nových figurek pokrýt a zachránit. A já autorům věřím, ještě mě nezklamali = Komi a spol. zatím pořád dobře baví. 8/10

Nebudeme si nalhávat, že jde o něco geniálního a každý, kdo v tom uvidí jen takového docela sympatického křížence mezi Overlordem a Goblin Slayerem bude mít z velké části pravdu. Ovšem je tu jedna podstatná věc, která u mě hodně ovlivnila výsledný dojem a díky které můžu říct, že to byla povedená podívaná. Prostě velmi se mi líbilo, jak si Arc to celé své dobrodružství strašně užívá. Autorům se podařilo vytvořit hrdinu, který je čestný, chrabrý a zároveň strašný sympaťák, který má z každé své dobře odvedené práce nepokrytou radost a vůbec je rád, že se tady ocitl a těší ho každé (i malé) fantasy překvapení, které na cestě potká. Není totiž asi žádným tajemstvím, že když vidíte někoho, jak se něčím baví a vše si opravdu užívá, tak vás jeho sledování nejspíš bude taky bavit, radost je nakažlivá a nadšení taky. Nepovedl se ale jen hlavní hrdina, oblíbil jsem si celý jeho tým. Bavil jsem se i drobnými narážkami, díky kterým se dá třeba s klidem říct, že místní elfové jsou vlastně z Kanady. Mám rád dokonce i zdejšího maskota Pontu, a to, jak mi ho seriál dokázal prodat, vedlo k tomu, že kdybych někde reálně viděl Pontu jako plyšáka, tak bych zvažoval jeho nákup. Jako povedenou shledávám i poslední epizodu a finální souboj obrovských monster, který působil hodně epicky, zajímavě, a i animačně se na to dost dobře koukalo. Jasně, seriál má hodně vad na kráse, příběh nemusí v tuhle chvíli působit náležitě silně, ale potenciál na nějaké zajímavější rozvedení to díky všem těm pletichám v pozadí určitě má. Stejně tak je tu mizerně napsaná velká většina záporáků, kteří jsou jen obyčejní uchýlové s kvalitou již zmíněných goblinů a to pak i celé to opakované zachraňování dam v nesnázích působí chvílemi obdobně lacině. Ale ta celková atmosféra a energie, kterou to má hlavně díky hlavnímu hrdinovi a to, že vše působí jako opravdové dobrodružství, které je odvyprávěno s vášní a humorem, způsobilo, že mě seriál bavil. A jak už jsem párkrát napsal, když se bavím, je vyhráno… 7/10

Jsem trošku zklamaný, protože od roztomilých duchů, kteří budou léčit přepracované a unavené korporátní otroky jsem čekal o něco víc nápaditosti, minimálně třeba co se takové zábavnosti týká. Ale tady mi všechno přijde takové jednoduše prvoplánové, kde se autoři ani o nic moc extra nesnažili a říkali si, že jen roztomilost bude seriálu prostě stačit. A tak je tu všechno kawai, dokonce i každý díl nám nějaký známý hlasový herec říká, kdy přesně to má být kawai, ale pro mě je to doopravdy kawai asi jen v polovině uvedených případů. Emocí je tu sice někdy také docela dost, ale často je to skoro až zbytečně uplakané, protože nikdy o žádné velké drama nejde. Situační humoru tu taky moc není, že by se dělo něco, co by vyžadovalo zapojení mozkových buněk, se taky říct nedá. Takže je to prostě jen taková unylá roztomilá podívaná, u které se dá dobře ležet a odpočívat, ale že by se u mě dostavoval nějaký léčebný efekt, že by dívenky léčili i mojí unavenou mysl stejně úspěšně jako u zdejší Šačiku – prostě smůla, na to nedošlo. Po pravdě i taková Senko-san s podobným konceptem byla mnohem zábavnější a nápaditější než zdejší duchové. Navíc i animačně mi to přišlo takové odbyté, sice to celé pořád stačilo na to, aby bylo vše kawai, ale nemůžu říct, že bych si zdejší barvy a design charakterů nějak extra užíval. Ale nejde o špatný seriál, jako taková jednohubka na relax po náročném dni, nebo třeba před spaním, se to pořád dá bez problémů využít, jen je to celé, v porovnání třeba s Kobajaši-san, ale i už zmíněnou Senko-san, ve všech ohledech slabší. 5,2/10

Strašně rád bych tu napsal něco o tom, jak jsem si Daimon užíval a jak jsem v něm objevil opravdový recept na štěstí, ale bohužel nestalo se a z velké části za to může Nagomu. Říká se, že v mysli každého chlapa je pořád něco z dítěte, ale hlavnímu hrdinovi v hlavě kromě dítěte asi nic moc dalšího nezůstalo. Až příliš často jsem si během sledování říkal, že takhle se třicetiletý chlap přeci nechová. Co bylo horší, tak si to uvědomoval i samotný seriál, a tak i ostatní, počínaje otcem hlavního hrdiny až po samotnou hlavní hrdinku, byly z Nagoma často obdobně otrávení, jako já sám. A tak pro mě nemohla fungovat ani chemie mezi hlavními postavami, která byla založená na tom, že neodbytný Nagomu tlačí na malou Icuku a nějak se mu daří se s ní pomalu sbližovat. Nemám tohle rád a nefunguje to na mě třeba i u romantických komedií, kde neodbytný chlap prostě pořád nadbíhá a tlačí, dokud ledy nepovolí a ani tady, kde se měl budovat vztah podobný tomu mezi otcem a dcerou, to nefungovalo zrovna sympaticky. A přitom Icuka byla fajn, docela dobře se tu povedlo vykreslit obrázek mladé dívky, která se snaží působit silně, ale uvnitř se pořád smiřuje s tím, že jí rodiče prostě opustili. Neměl jsem problém chápat její chování a občas mi jí až bylo líto, že ona musí být tím hlasem rozumu, který k třicetiletému hlavnímu hrdinovi promlouvá. Obdobně dětinsky a pitomě na mě působily i další věci, včetně toho, jak hlavní hrdina řešil některé problémy, které se mu připletly do cesty. K tomu se mi snažil seriál namluvit, že je Nagomu úspěšný u žen, ale tady jsem to byl schopný i docela pochopit, protože tu byla jedna dívčina, která ani nedokázala říct svým rodičům, jaký je její životní sen a pak druhá, která se s hlavním hrdinou v minulosti tak debilně rozešla/nerozešla – no prostě ony ani ty ženské hrdinky nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále, a tak jim takový excentrický a upřímný šašek, jakým byl Nagomu, vlastně mohl docela logicky imponovat. Ze začátku jsem si seriál dokázal docela užívat, líbila se mi jeho atmosféra, ale když jsem viděl, jak hlavní hrdina naběhl do baráku úplně cizích lidí a řešil tam problém, do kterého mu v podstatě nic není a který by si jedna z hrdinek dokázala vyřešit úplně v pohodě sama, jen kdyby zkusila obyčejnou upřímnou komunikaci a za pomoci tradiční japonské dogézy Nagomu všechno nějak vyřešil, tak jsem ztratil zájem. Postupně jsem přešel do režimu „hlavně u toho nesmíš přemýšlet“ a snažil se nějak zvládat Nagomovu neustálou dětinskost, a nakonec jsem to dokázal dokoukat. Mohl to být hezký a milý seriál plný silných lidských emocí a možná ho v tom i mnozí jiní diváci uvidí, ale bohužel, u mě je to nakonec jen jedno velké „meh“. Ještě že tu byly hezky vyobrazené všechny ty cukrovinky, aspoň mi to dalo chuť k jídlu a důvod dát 5/10.

Jestli někdo očekával od studia Doga Kobo seriál o tom, jak se dá sehnat bydlení ve fantasy světě a řešení složitých problémů, s kterými budou přicházet zdejší rozliční obyvatelé, pak asi musel být zklamaný. Seriál se sice na toto téma zaměřuje, ale prezentace problémů a jejich řešení jsou často až dětinsky jednoduchá, že máte občas pocit, jako by se vše řešilo skoro až samo. Pokud jste však očekávali seriál, v kterém bude čtveřice roztomilých hrdinek dělat roztomilé věci a zábavně mezi sebou interagovat, pak zklamaní nebudete. Hlavní kvartet se docela povedl, autoři umí napsat postavičky, které jsem si dokázal rychle oblíbit a které mě zaujali. Navíc dokázali i předvést docela obstojný příběh na pozadí, zaměřený na tu nejroztomilejší z celé čtveřice a prošpikovat ho nějakými těmi poselstvími o přátelství a důvěře, takže to na mě i poměrně silně zapůsobilo. Dokonce dokázali, že jsem se o některé postavy i trošku bál, a i když celé finále bylo opět vyřešené se skoro až dětinskou lehkostí, stejně odcházím docela spokojený a s chutí po případném pokračování. Pro fanouška roztomilých příběhů a postav je RPG fudósan sympatickým a příjemným večerníčkem, u kterého mi maximálně občas vadil docela zbytečný fanservis. Jinak to byl celkem milý a zábavný zážitek s pěknou barevnou animací a padnoucí hudbou. 6,8/10

Někdy se v anime povede vytvořit super OP hrdinu, kterého si všichni zamilují, který posouvá hranice toho, co je cool a dokáže s ledovým klidem dělat i ty největší a nejšílenější kraviny a vy jako divák stejně pořád máte dojem, že je to takhle vlastně správně a bavíte se jako malý kluk při hraní Dooma. Tohle pro mě byl Anos Voldigoad a od té doby to má každý seriál, který přede mě postaví někoho, kdo se prezentuje jako ten nejmocnější z nejmocnějších, strašně těžké, protože pomyslný král může být jen jeden. A bohužel Ard Meteor, nebo chcete-li Lord Varvatos, se Anosovi neblíží ani k zadku, nepřesvědčil mě, že by v souboji s ním dokázal vydržet víc jak minutu a ani na mě neudělal dojem svým charakterem. Anos byl cool a totálně nad věcí, ženy mu padají k nohám a já mu věřím jeho šarm, charisma i sílu. Ard je slabý odvar, ženy po něm jdou z pro mě ne moc jasných důvodů a byl zde i moment, kdy na mě působil spíš jak prudérní otec plísnící své dvě nezvedené dcery, než uvolněný a nad věcí stojící harem master. K tomu pro mě nefunguje ani příběh a dialogy. Když jsem v jednom z dílů slyšel, co byli autoři schopní nacpat do úst zdejší královny a jak naprosto lacině a debilně to působilo, tak jsem se rozhodl na tohle anime prostě vykašlat. Stejně tak tu není taková ta lehkost a šarm, s kterým se dá prezentovat OP hlavní hrdina tak, aby působil přirozeně. I ten příběh na mě občas působil až moc nudně a plný klišé. Proč koukat na lacinou a nepovedenou kopii něčeho, která navíc nefunguje a působí jen pitomě, když existuje originál? Protože pořád věřím, že jednou narazím na něco tak povedeného, jako byl již zmíněný The Misfit of Demon King Academy, tenhle seriál to ale nebude… Drop po 4. díle a max. 3/10

Když jsem četl obsah, tak jsem si vzpomněl na Maojú maó júša a očekával něco podobného, ale po pravdě mi přijde Júša, jamemasu ve výsledku tak o level níž. Dá se sice říct, že jsem dostal docela slušný příběh se zajímavým dějovým obloukem a pár dobrými nápady. Dokonce i postavy byly fajn. Ale celkově mě to ani z poloviny nechytlo tak, jak bych si přál, můj zájem byl i během těch nejlepších pasáží jen vlažný, a i ta největší překvapení jsem pobíral tak nějak odevzdaně. Víc se mi líbila úvodní pasáž, kde se Leo sžíval s ostatními generály a řešily se důležité problémy, které měla zdejší armáda. Sice se tu nešlo tak do hloubky, jak bych si přál, ale přišlo mi to jako zábavný způsob, jak lépe poznat postavy. To finální drama už mě bavilo mnohem méně, bylo mi hned jasné, jak to celé skončí a byl jsem docela zklamaný, jak přesně jsem se trefil. Navíc se nedostavil pocit nějakého uvolnění, zadostiučinění, nebo spokojenosti, ale v hlavě mi spíš zněla otázka: „A nebylo teda celé to drama vlastně zbytečné?“. A to není ten nejlepší dojem, který chcete po posledním díle mít… 5,5/10