Paichichi

Osobně už jsem z žánru fantasy, na všech frontách, byla poněkud vyhořelá. Měla jsem pocit, že mi už nic nového nemůže přinést, protože se prostě vyčerpal a i proto jsem k Frieren přistupovala extrémně skepticky. Příběh o elfce, co cestovala s partou dobrodruhů a porazila krále démonů, co si tak nějak nikoho nechce pouštět k tělu, kvůli své nesmrtelnosti a koncept času, stárnutí a smrti je jí tak trochu cizí? To už tu určitě bylo. Ale i kdyby bylo, tak to není Frieren. Příběh a celý koncept seriálu, jeho vizuální podání, pacing, hudba, barvy, to všechno perfektně zrcadlí hlavní hrdinku, která strávila tisíce let svého života učením se nepodstatných kouzel a sledováním světa kolem sebe, se všemi jeho malými detaily a radostmi, protože ty jsou v kontextu nekonečnosti jejího bytí stejně podstatné, jako ty události, které změnily svět. A stejně tak, jako se jí setkání s lidmi, kteří se jí v jejím dlouhém životě jen mihli, mohla připadat nepodstatná, nakonec podstatná jsou, protože v ní zanechala víc, než si sama chtěla připustit. Celým seriálem se táhne krása. Krása pomíjivosti, krása obyčejnosti, krása každodennosti, krása toho prostě být, krása lásky a přátelství, krása, která se plně projeví, až když zmizí, krása smrti, krása v bolesti nekonečnosti a samozřejmě i krása vizuální, kdy animace snad ani jednou nepovolí otěže a je od prvního do 28. dílu dechberoucí. Příběh nikam nespěchá - ostatně, cesta je cíl a Frieren nikam spěchat nemusí, takže vám nezbývá, než opustit koncept spěchu a dynamičnosti, který se v našich dobách tak cení, a prostě se přizpůsobit jejímu tempu. A když na to přistoupíte, cesta, na kterou vás s sebou vezme, vám dodá do duše klid a dozajista zabrnká i na strunu uvědomění vaší vlastní smrtelnosti a toho, že život se má žít teď a tady, i kdyby před námi bylo ještě tisíc let.

Ve finálním hodnocení svítí čtyři hvězdičky, ale to jen z jednoho prostého důvodu - že nelze dát tři a půl. Opravdu nemám ráda, když se film automaticky pokládá za geniální na základě toho, že jeho režisér už předtím několik kultovních filmů udělal a tak v podstatě cokoliv nám naservíruje, automaticky v tom tu genialitu a skryté významy hledáme a to, co nám přijde mimo, tak omlouváme uměleckým záměrem. Je to dobrý film? Určitě ano. Je jeho animace skvělá? Ano. Obsahuje neuvěřitelně imaginativní fantastické, dechberoucí scény? Ano. Je to do určité míry směsice x filmů od studia Ghibli? Také ano. Motivy z Totora a Mononoke, nepřehlédnutelná sebeinspirace Cestou do fantazie, kus příběhové linky skoro vystřižený z Marnie. Upřímně jsem trochu čekala (a doufala), že se Mijazaki yvdá váce směrem "civilního" Ghibli, jako to udělal se Zvedá se vítr, ale toho se drží tak první třetinu filmu, aby naskočil na fantasy rychlík, který si ale nedrží silnou příběhovou linku jako třeba již zmíněná Cesta do fantazie, spíše je to sekvence světů, nápadů a metafor pospojovaná pospolu, jakž takž se držící na základní příběhové lince o ztrátě, odpuštění a smíření se s bolestí. Zároveň se nejde vyhnout i srovnání hlavních hrdinů (v případě Mijazakiho tedy hlavně hrdinek), kteří bývají většinou silnými tahouny příběhu, které můžete i navzdory jejich chybám mít rádi - problém Mahita, hlavního hrdiny tohohle filmu je, že je absolutně nijaký. Nemastný, neslaný, zapomenutelný,  mirkodušínský. Jeho "sidekick", modrá volavka, je pro mě s přimhouřeným očima prostě jen otravná postavička. Když se pak objevila Himi, v podstatě prototyp Ghibliovské hrdinky, která bezproblémově strhne příběh na svou stranu, tak jsem si říkala, že kdyby krom všech těch ostatních inspirací se drželi i tohohle, mohl pro mě film být hned o něco lepší. Za mě je asi největším problémem to, že se film občas přehnaně dlouho zdržuje v ne příliš podstatných sekvencích a kvůli volné provázanosti to občas působí dojmem, že se hrdina příběhem pohybuje jen proto, aby se pohyboval, že se jen přesouvá z místa na místo bez větší logiky. Dalším mínusem pro mě je, že film na diváka chrlí obrovské množství obrazů a idejí, ale část z nich nechává nerozpracovanou, za mě až nedotaženou (a to do té míry, že se to úplně nedá svést na "je to tak hluboký, že si to nějak musíš domyslet sám"). Za co tedy ty hvězdy dávám? Protože on ten film do určité míry prostě geniální určitě je. Rozhodně nejde pojmout všechny vjemy a obrazy a myšlenky jen na jedno zhlédnutí. Je to ten typ filmu, na který se budou dělat sáhodlouhé filmové videoeseje, kde se bude rozebírat i význam tlustě namazaného krajíce chleba a je mi jasné, že mi toho spousta uniklo (proto jsme do budoucna otevřená hodnocení změnit). Zároveň ten film má místy přesně to kouzlo, které diváci od Mijazakiho očekávají a na které tak dlouho čekali ale taky přichází s jistou inovací. Otevírá nepřeberné množství témat, od pacifismu, různé podoby lásky, smíření, hamižnost, pochopení, utrpení, takže se v podstatě nemůže stát, že by si tam divák nenašel "to svoje". Hudba krásná, nápaditá. Jednu celou hvězdu bych klidně dala za scénu shledání Mahita a Nacuko, kde si Mahito uvědomí, že i navzdory své nevoli a bolesti, je tenhle člověk to málo, co mu zbylo a dokáže konečně více otevřít své srdce a změnit to, jak se na svou macechu dívá.  Hodnotila bych film jinak, kdybych věděla, že je to stoprocentně Mijazakiho poslední film? Možná ano, asi z nějaké úcty umělci (i když Mijazakiho jako člověka ráda nemám) a asi bych v každé scéně pak hledala "dopis na rozloučenou divákovi". Ono ale bohužel (pro někoho bohudík) to zřejmě Mijazakiho poslední film není a tak tam tenhle rozměr nevidím.

Kdyby boomerský vtipy o tom, jak chlapi nenávidí svoje manželky dostaly podobu filmu, asi by to byl tenhle film. Chlapi jak chudinky po dvojitý lobotomii a ženský jako ultimativní, kondenzované, životvysávající zlo (pokud teda nejsou se vším cool a tak trochu manic pixie dream girls, to jsou pak bohyně), který tvoří karikatury něčeho, jako páru, ale spíš působí jako demonstrace košilatých vtipů o manželství, co se vyprávěly v hospodě v devadesátkách. Bartoška by mohl hrát jak pánbůh a stejně bych si před ním za tenhle film odplivla.