filmfanouch

Seriál Westworld zaznamenal solidní úspěch a velkou zásluhu na tom nepochybně má Lisa Joy, která je společně se svým manželem Jonathanem Nolanem tvůrcem seriálu. Seriáloví tvůrci při úspěchu svých seriálů někdy dostávají příležitost natočit celovečerní film a přesně to se stalo s Joy. Svůj celovečerní debut Reminiscence si sama napsala a natočila neo-noirovou sci-fi s Hughem Jackmanem a Rebeccou Ferguson v hlavní roli. Stojí ovšem filmový debut Joy za to a máme před sebou nového nadějného filmového tvůrce?   Někde v tom je schovaný dobrý film. Zajímavý svět se zajímavým konceptem stroje, který lidí vrací do jejich oblíbených vzpomínek. V samotném počátku Reminiscence působí tak trochu jako Total Recall Paula Verhoevena, přičemž se ovšem časem projeví, že má blíže spíše k Blade Runnerovi Ridleyho Scotta či Čínské čtvrti Romana Polanskiho. V průběhu filmu se občas objeví myšlenka o tom, že by se člověk neměl vrtat v minulosti a věci prostě přejít a jít dál. Je jen škoda, že tahle myšlenka ve finále vlastně žádný význam nemá a finále jí vyloženě zašlapává botou. Časem se vlastně definitivně ukáže, že v tom filmu toho funguje velmi málo. Hugh Jackman a Rebecca Ferguson se mohou snažit sebevíc, ani oni ovšem moc věcí spasit nedokážou. A i když oba hrají dobře, především jejich stěžejní chemie nefunguje, protože je nevěrohodná.   Od stěžejního bodu jejich setkání je jasně patrné, že má Jackman hrát muže, který je od pohledu svůdnou ženou posedlý. A i když je Jackman dobrý herec, ani jemu a ani Ferguson se to klíčové zamilování prodat nedokáže. Jackman i Ferguson přitom mezi sebou měli fungující chemii v Největším showmanovi, zde je ovšem problém právě v tom, že má být Ferguson femme fatale (problém není v tom, že by na to neměla) a Jackman má být mužem, kterému se při setkání s jeho osudovou láskou ´´ zastaví svět ´´ . Jejich vztah je navíc klíčový v rámci celé zápletky a proto je tak důležité, aby ten vztah působil věrohodně a skutečně osudově. No.....   Po pár minutách se ovšem definitivně ukáže o čem Reminiscence vlastně je. Rozjede se v podstatě detektivní zápletka, kdy do sebe pomalu vše začne zapadat a pak pochopitelně dorazí klíčové vyvrcholení, které má dodat divákovi blažený pocit, že to čekání za to stálo. Přitom občas dojde na akci, která kdovíjak nesedne k tónu celého filmu (především první akční sekvence působí jako přesně ten moment, který vzniká při dotáčkách z obav hlavounů, že je tam málo akčních scén) a pak dojde k tomu finálnímu rozuzlení záhady, které je působí skutečně hloupě. Reminiscence v závěru chce, aby do sebe vše opravdu zapadlo, ve finále ovšem v jistých momentech podtrhuje nohy sama sobě. Působí to jako přesně ten film, který mohl při pitchingu znít opravdu chytře, realita je ovšem někde jinde. A to zasazení do zatopeného Miami je v podstatě nevyužité a zbytečné.   Ten film přitom není vyloženě špatný. Očividně stál hodně peněz, protože to je na filmu vidět. Vizuální efekty jsou povedené, výprava je celkem nápaditá. Kamera Paula Camerona je poté vyloženě krásná a je to snad jediný důvod, proč se film vyplatí na velkém plátně vidět. Klidně bych se několikrát za sebou podíval na krátký sestřih nádherných záběrů, přičemž by mi ani nevadilo, že nejsem v kontextu děje. V momentech, kdy jsem nad celým nezvládnutým vyprávěním a dalším rádoby šokujícím odhalením kroutil hlavou mi stačil jeden hezký záběr a byl jsem o něco klidnější. Je jen škoda, že vizuální stránka je o poznání povedenější než obsahová.   Na Reminiscenci je právě smutné to, že to není tak špatný film, aby se při něm šlo bavit tím, jak je špatný. Má totiž pozitivní aspekty, které jsou jen bohužel zadupané těmi negativními, kterých je víc. Film se celou dobu bere vážně, přitom v několika momentech je jednoduše absurdní. Jde o film, který za pochodu připomíná různé filmy a jen v divákovi vyvolává smutek z toho, že radši nestrávil čas právě u nich. Reminiscence je přitom očividně ambiciózní, především právě snaha mít neo-noir sci-fi thriller, který občas skočí do vyložené romantiky a občas do sci-fi akčního filmu ovšem filmu tolik podráží nohy. V jistých momentech to prostě vypadá, že Reminiscence vlastně neví, jakým filmem chce být. Ten film má momenty, které jsou chytré a dojemné, je jich ale strašně málo. Samotný závěr chce dojmout, vyvolává ovšem otázky a také zcela podráží tu dobrou, zajímavou a nevyužitou myšlenku z počátku filmu.   Reminiscence je ve finále opravdu nemilou ukázkou toho, že se na Westworld navázat nedokázalo. Hrál snad u Westworldu důležitější roli právě Jonathan Nolan? Nebo je Reminiscence případ filmu, který vzalo studio a zničilo původní vizi tvůrce? (v pár momentech mě právě tohle napadlo, především v momentech, kdy Jackman za pochodu skrze voice over něco vysvětluje). Skutečně těžko říct. Mrzí mě to nejen kvůli solidnímu castingu (kromě Jackamana a Ferguson stojí za zmínku především Thandiwe Newton), ale i proto, že Lisa Joy svým celovečerním debutem prostě zklamala. A vlastně bych celkem rád věděl, co by ze stejného světa a námětu vytěžil její švagr Christopher Nolan......

Studio Aardman specializující se na tvorbu stop-motion animovaných filmů nejspíš není třeba představovat, mezi ikonické postavy tohoto studia patří kromě ovečky Shaun především Wallace a Gromit, kteří se nejdříve stali hrdiny mnoha krátkých filmů jako Cesta na měsíc čiO chloupek a časem se též stali hrdiny celovečerního filmu s názvem Prokletí kralíkodlaka, který vznikl ve spolupráci s DreamWorks Animation. Prvním celovečerním filmem studia Aardman byl ovšem jiný film a i v něm měli prsty Dreamworks Animation. Ano, jde o Slepičí úlet, který je dodnes oblíbenou záležitostí a měl by se po více než 20 letech brzy dočkat pokračování. Těžko říct, co může dvojka nabídnout, jisté ovšem je, že první film i po více než 20 letech velmi dobře funguje.   S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že je Slepičí úlet jedním z nejslavnějších filmů o koncentračních táborech. Sám tvůrce filmu Nick Park označil Slepičí úlet za parodii filmu Velký útěk (a nekončí se jen u něj), legendární film se Stevem McQueenem v hlavní roli, kde se několik členů spojeneckých armád pokouší dostat z nacistického vězeňského tábora. Vědět o existenci Velkého útěku ovšem není u Slepičího úletu důležité. I bez toho totiž Slepičí úlet funguje jako skutečně chytrý animák, kde je plastelínová stop-animace naprosto vynikající a všem těm slepicím divák snadno začne přát, aby od těch zlých lidí utekli co nejdál.   Soundtrack dvojice Harry Gregson-Williams/John Powell je též výtečný a v jistých momentech připomene právě ideální soundtrack pro válečný film. Slepičí úlet ve finále dokáže fungovat jako rodinný film, přičemž dospělí mají mnohem více k objevování v rámci tohoto filmu. Různé vtipné gagy a dost chytrých nápadů.   Chvílemi se sice ukazuje, že šlo ze Slepičího úletu vytáhnout ještě víc, přesto jde pořád o velmi povedenou záležitost, která má navíc vydařené hlasové obsazení (Mel Gibson bude druhému filmu chybět) a patří mezi to nejlepší, co Aardman vytvořil. Na většinu kraťasů s Wallacem a Gromitem ovšem pořád Slepičí úlet nemá.....

Kvalitních fantasy není nikdy dost. To dokazuje i fakt, že od roku 2003, kdy do kin dorazil závěr trilogie Pán prstenů všichni očekávají film, který by se této legendární trilogii dokázal alespoň vyrovnat. Pochopitelně se za těch 17 let povedlo pár opravdu velmi povedených fantasy, časem se ovšem ukázalo, že jich přeci jen jako šafránu. Novinka režiséra Davida Loweryho dopředu slibovala velké věci a i přes skromný rozpočet (15 milionů dolarů) slibovala dle ukázek skvěle vizuálně vypadající a celkově velmi lákavou fantasy. Je ovšem Zelený rytíř ovšem opravdu takovou peckou?   Je, člověk by ovšem neměl očekávat epickou fantasy, která bude kráčet právě ve stopách Pána prstenů či Hobita. Zelený rytíř je především příběhem o fyzické i duševní pouti, která je vizuálem naprosto strhující. Kamera Andrewa Droze Palerma je přesně tak nádherná, jak slibovali trailery a jde o jeden z nejlépe vypadajících filmů za hodně dlouhou dobu. Za zmínku též stojí naprosto fenomenální výprava, která i přes onen komorní rozpočet působí velkolepě. Vizuální pojetí naprosto sedí k celé atmosféře filmu a pak už jen zbývá samotný příběh. Lowery to celé diriguje očividně naprosto schopnou rukou a servíruje temné fantasy, kde je vše na správném místě.   Zelený rytíř je ten typ filmu, který je schopen diváka naprosto pohltit. A to ne proto, že by šlo o skutečně velkolepou a epickou fantasy, kde by hlavní hrdina bojoval s desítkami tisíc nepřátel. Spíše než o epiku Lowerymu skrze scénář a režii jde o duševní cestu hlavního hrdiny. Jde o pomalu budovaný film, což pro nejspíš pro spousty diváků bude kámen úrazu. Je to škoda i právě kvůli tomu, že Zelený rytíř je jedním z nejlepších fantasy filmů posledních let. Ovšem ne tím, že by měl dvakrát blízko právě k takovému Pánovi prstenů.   Jde o fascinující zážitek, který kromě dechberoucího vizuálu servíruje i právě silný příběh o hrdinství a vlastní víře. Lowery neservíruje vděčnou podívanou, přesto je Zelený rytíř nádherný a zároveň tak trochu emocionálně nepříjemný zážitek. A to i díky fenomenálnímu výkonu skvělého Deva Patela.   Patel v Zeleném rytíři předvádí dost možná nejlepší výkon ve své kariéře. Proměna jeho Gawaina naprosto funguje, Patel dokáže v rámci jednoho filmu přijít se dvěma polohami jedné role. Z lehkovážného rytíře se stane rytíř přemýšlející o svém údělu a vyrovnávání se dost možná s nevyhnutelným osudem. Patel, který se na první dobrou dost možná do role rytíře nehodí se objevil jako jasná castingová trefa a dokázal, že by v Hollywoodu mohl dokázat i v následujících letech zajímavé věci.   V rámci žánru fantasy jde vlastně o strašně příjemnou a skvěle fungující změnu. Síla Zeleného rytíře totiž skutečně netkví ve velkolepých sekvencích, ale v pomalém, hypnoticky fungujícím vyprávění. Gawain se vydává na výpravu, která ovšem i přes pomalejší tempo dokáže být napínavá a skutečně děsivá. I přes menší rozpočet je CGI na velmi kvalitní úrovni (liška!) a kromě Deva Patela ve svých rolích skvěle fungují i Alicia Vikander, Joel Edgerton, Sean Harris nebo Barry Keoghan.   Lowery si sám film stříhal a přiznal, že odklad způsobenými pandemií COVID-19 využil k přestříhání filmů a těžko si představit, že film mohl ve výsledné podobě sestříhat líp. V Zeleném rytíři funguje naprosto vše a skvělé je též to, že film skvěle pořád funguje jako příběh z reálného světa s fantasy prvky. Soundtrack Daniela Harta je navíc též naprosto fenomenální, což jen podtrhuje fakt, že je Zelený rytíř skvěle fungující záležitostí prakticky ve všech bodech.   Děj navíc pomalu plyne k fenomenálnímu finále, kdy veškerý uplynulý děj vede k té nejlepší možné tečce. Téma existenční krize je dovedeno k závěru, kdy pořád zdánlivě jednoduchý příběh odhalí ty největší možné vrstvy. A vyvrcholení vztahu Gawaina a Zeleného rytíře má potenciál na to, aby divákům dlouho zůstalo v hlavě. Od samotného počátku Zelený rytíř působí slibně, teprve v závěru ovšem definitivně dokáže utvrdit svou dokonalost.   Lowery jednoduše natočil naprosto skvělou fantasy, která ovšem velmi pravděpodobně nebude pro každého. Naprosto perfektní záležitost, která má kromě skvělého vizuálního vzhledu též spousty výtečných myšlenek a především famózní casting, kdy se nesmí opomenout ani Ralph Ineson jako samotný Zelený rytíř. Zelený rytíř nekráčí ve vyložených stopách trilogie Pán prstenů, přesto společně s ní patří mezi ty nejlepší fantasy, které prozatím 21. století nabídlo. Dechberoucí, silná a v součtu přeci jen epická fantasy, která bude dost pravděpodobně patřit mezi nejlepší filmy roku......

Finále 1. série American Horror Stories se vrací nejen na počátek celé série, ale též na počátek původního American Horror Story. I tentokrát se totiž vracíme do Murder House a uvidíme tváře nejen známé z prvních dvou dílů Stories, ale také postavy známé z klasického American Horror Story. A sem tam dokonce i návštěvy z jiných sérií. Na finále 1. série American Horror Stories je ovšem nejzajímavější jedna věc- metahumor!   Už úvod finále jasně naznačí směr, kterým se poslední díl 1. série spin-offu klasického AHS vydá. Jedná se o zajímavý nápad, který je naštěstí nápaditě využit. Nejen, že se dočkáme plno odkazů na klasické American Horror Story, ale i koncept celého příběhu zní nápaditě. Společně s prvními dvěma epizody patří finále rozhodně mezi nejlepší epizody American Horror Stories, což je paradoxní díky tomu, že stojí právě na 1. sérii klasického AHS s názvem Murder House. Dle všech těch náznaků je možné, že tohle je definitivně poslední návštěva známé lokace a rozhodně se není za co stydět.   Game Over rozpracovává linky z 1. série American Horror Story i prvních dvou dílů American Horror Stories s názvem Rubber (Wo)Man. Vrací se dávno známé postavy, zároveň se ovšem představí i postavy nové, přičemž dvě nové hlavní postavy jsou zdrojem k zajímavé zápletce, která má fungující emocionální dohru. Především se ovšem za pochodu přichází s novými překvapeními a tato epizoda American Horror Stories je rozhodně prozatím tou nejnápaditější. A navíc tu velmi dobře funguje hororová atmosféra, o poznání silněji než v případě většiny epizod.   Další stylově zvolené úvodní titulky, kontinuální budování mytologie a především zásadní dohra na celou linku s Murder House. Prozatím sice nadále zamrzí, že nejlepší díly American Horror Stories jsou ty, kteří se vracejí k původnímu AHS, furt ovšem lepší než nic. Dylan McDermott si na malém prostoru dokáže návrat do role Bena Harmona užít a pak už jen následují momenty jako opětovný nástup Twisted Nerve či závěr, který naznačí, že s Murder House možná úplný konec není. Přesto by seriálu možná přeci jen prospělo, kdyby přestal být závislý na původním American Horror Story a začal tak trochu stát na vlastních nohách.   Po 1. sérii má American Horror Stories ke klasickému American Horror Story sice daleko, minimálně první, druhá, pátá a právě sedmá epizoda ukázali, že tam ten potenciál určitě je. 2. série má co zlepšovat, American Horror Stories ovšem prozatím v součtu vyloženě nepohořelo.....

John David Washington dokázal díky rolím v seriálu Ballers a filmech BlacKkKlansman, Tenet či Malcolm a Marie, že rozhodně nemusí spoléhat na to, že je synem Denzela Washingtona. Projevil se jako šikovný herec, který má před sebou i díky svému mladému věku potencionálně velmi bohatou kariéru. Po Tenetu se poté Washington vrátil k akčnímu žánru skrze Becketta. Americká prvotina italského režiséra Ferdinanda Cita Filomarina (bývalý milenec Lucy Guadagnina, který Becketta produkoval) je akčním thrillerem, který je čerstvě dostupný na Netflixu. Stojí ovšem skutečně za pozornost?   Dle překvapení stojí rozhodně za to herecký výkon Washingtona. V Beckettovi dokáže Washington naprosto prodat úskalí, které jeho postavu potkají. V akční poloze je Washington nadále uvěřitelný, jeho hrdina ovšem působí jako realistická postava, jejíž chování působí zcela realisticky. Beckett tak trochu připomíná starší akční snímky, kdy se anonymní nezkušená postava musela zapojit do akčního příběhu, kde jí jde po krku. Je skutečně škoda, že Washington i akční stránka jsou vydařenými prvky tohoto filmu proto, že jsou víceméně reálně jedinými.   Scénář Becketta je slaboučký. Dokonce slabší než v případě starších filmů, které Beckett tak trochu připomíná. Ambice tam přitom jsou. Scénář Kevina A. Rice do děje zapojuje politickou protesty v Řecku, kdy se do jejich průběhu omylem zaplete právě hlavní hrdina. Washington i jeho kolegové jako Boyd Holdbrook, Alicia Vikander či Vicky Krieps se snaží, z filmu ovšem dvakrát moc vytáhnout sami nedokážou. Scénář, využívání témat či pracování s nějakou intenzitou napětí vlastně trochu bojí. Sebekvalitnější akční sekvence nezapřou to, že je Beckett i přes své ambice tak trochu naivním akčním filmem. Jenomže si svou naivitu nedokáže úplně přiznat a pořád se snaží hrát na vážnou notu. Nikdy to přitom nepůsobí vyloženě směšně, v pár momentech se ovšem definitivně ukáže, že všechna ta snaha je vlastně zbytečná.   Hlavní hrdina si sice v rámci téměř dvouhodinového projektu projde peklem a nepůsobí jako nerealistický hrdina, který rázem přijde k schopnosti vším projít jako růžovou zahradou, přesto se ovšem v pár momentech ukáže, že všechna ta snaha o realističnost je ve finále zabita momenty, které úplně realisticky nepůsobí a z Washingtonova hrdiny se nakonec přeci jen tak trochu Superman vyklube. Filomarino chce očividně natočit film, kde kromě akce hraje roli i něco jiného, na tomhle poli se mu ovšem zrovna dvakrát nedaří. A Beckett je ve finále skutečně celkem slušným béčkem než strašně chytrý a přelomový akčňák.   Kamera Sayombhua Mukdeeproma je rozhodně fajn a na Becketta se díky tomu krásně dívá. Zvolené prostředí je zajímavé a alespoň v tomhle ohledu vlastně přichází nějaká zajímavá změna. Jen ze zasazení zrovna do Řecka není vytěženo dvakrát moc. Pro Filomarina jde po životopisném dramatu Antonia o Antonii Pozziové teprve o druhý film a se samotným akčním žánrem žádné zkušenosti nemá. Dá se mu to snadno odpustit i díky tomu, že akce šlape, Washington a spol. hrát umí a jako slušná akční zábava to bez problémů funguje. Jenomže ambice byli očividně zcela někde jinde a téhle úrovně nedosáhli.   Beckett je tak dalším spotřebním neurážejícím produktem od Netflixu, který na to přeci jen zkouší jít tak trochu jinak než většina klasických podobných hollywoodských akčňáků. To, že mu se to ve finále úplně nepovedlo je věc druhá, přesto to ovšem pár svých momentů opravdu má a v tom zárodku se dost možná přeci jen skrývá skutečně dobrý film. Není to špatný film, přeci jen ovšem mohl být dle všech indicií rozhodně lepší....

První epizoda What If...? se tak trochu držela při zemi, druhá epizoda ovšem přichází s várkou šílených nápadů, které se pro koncept tohohle seriálu vyloženě nabízí. Teprve druhá epizoda konečně ukazuje pořádný potenciál, který je možný pro účel tohohle seriálu využit a ukazuje, že tvůrci nejspíš hodlají potenciál využít v maximálním měřítku.   S touto epizodou se bohužel pojí jedna smutná informace. Jedná se nejen o poslední projekt od Marvelu, kdy se Chadwick Boseman objeví jako T´Challa, ale celkově o jeho poslední projekt v jeho kariéře. Je to při sledování této epizody doják, protože Boseman i za mikrofonem dává do téhle role všechno a zároveň se pokusil přijít s tak trochu pozměněným hlasem, který chtěl dle ředitele Marvel Studios Kevina Feigeho použít i pro Black Panthera 2 v době, kdy se nadále počítalo s Bosemanovou účastí. Příběh, kdy se místo Petera Quilla stane Star-Lordem právě T´Challa ukazuje, že by T´Challa dokázal v galaxii velké věci a že jde skutečně o jednoho z nejschopnějších hrdinů, které svět Marvel Cinematic Universe představil. I když jde o verzi z jiné reality.   Výkony za mikrofonem působí v rámci druhé epizody o poznání lépe. Michael Rooker jako Yondu, Djimon Hounsou jako Korath, Karen Gillan jako Nebula, Josh Brolin jako Thanos, Karen Gillan jako Nebula či Benicio Del Toro jako Sběratel..... všichni se vrací a někteří z nich své postavy představují ve zcela jiném světle, než by si člověk dokázal představit. Především nástup jedné postavy na scény je tak příjemným způsobem šílený a na maximum využívá koncept multivesmíru, že druhá epizoda ukazuje směr, kterého se snad budou držet i nadcházející epizody.   První díl What If...? v podstatě převyprávěl děj Captaina Ameriky: Prvního Avengera s jiným protagonistou a pár dějovými obraty, děj druhé epizody What If...? ovšem rozhodně nekráčí ve stopách děje prvních Strážců Galaxie. I zde se pochopitelně dočkáme odkazů na pár ikonických momentů, především v druhé polovině se ovšem druhá epizoda vydává svým směrem, kdy dorazí pár překvapení, easter eggů a i finále, které naznačí, že jsme tuhle realitu neviděli naposledy. Což je i vzhledem k jejímu potenciálu rozhodně zajímavá informace.   I animace je v případě druhé epizody o poznání přesvědčující a výraznější. Tvůrci nadále dodržují vzhled postav z filmů, kombinace 2D a 3D animace působí velmi pěkně a i v těch akčních scénách se objevují zajímavé nápady. Sólové dobrodružství Star-Lorda v podání Chadwicka Bosemana je vlastně tak super, že bych se osobně nebránil hranému spin-offu. Nebo alespoň tomu, aby se díky multivesmíru tahle varianta objevila v hraných filmech. Což je díky skonu Chadwicka Bosemana bohužel nemožné.   Druhá epizoda What If...? přesvědčila o poznání silněji než první díl a dokazuje, že je tenhle seriál klíčem k divokým a hodně zajímavým věcem. Jakmile dojde na úvod závěrečných titulků a věnování Chadwicka Bosemana, jedna kapitola Marvelu se definitivně uzavírá. Chadwick Boseman se nejdříve skrze Občanskou válku a následně sólovku Black Panthera projevil jako jasná castingová výhra, která měla na to, aby se v následujících letech stála jednou z předních tváří Marvelu. A i když už ho nikdy ve světě Marvelu neuvidíme, Boseman nezůstane zapomenut. A jeho definitivní tečka za jeho cestou v rámci této epizody What If...? je příjemnou ukázkou toho, co vše ještě mohl Boseman v nadcházejících letech Marvelu nabídnout. Potěší tak alespoň informace, že by se měl Bosemanův T´Challa objevit ještě ve třech epizodách právě What If...?

Kolem adaptace knihy Velká ryba se jistou dobu motal Steven Spielberg, který měl tou dobou do role staršího Edwarda Blooma, hlavního hrdiny a vypravěče fantastických příběhů vyhlédnutého Jacka Nicholsona. Spielberg ovšem tehdy projekt opustil a dal radši přednost snímku Chyť mě, když to dokážeš. Tou dobou se místo něj projektu chopil Tim Burton a natočil v rámci své kariéry vlastně tak trochu neobvyklý film. Burtonova Velká ryba nepřišla o jeho výrazný vizuální styl a nechybí jí lehký mysteriózní nádech, Velká ryba je ovšem spíše pohádkovým fantasy příběhem, která by se velmi snadno dal (a tak se také stalo) přirovnat k takovému Forrestu Gumpovi. Jen místo setkání s Johnem F. Kennedym, Richardem Nixonem nebo Johnem Lennonem dojde na setkání s obry, vlkodlaky či korejskými siamskými dvojčaty.   Velká ryba je rozhodně kouzelný film, kdy je naplno využita síla nejistého vyprávění, na pozadí milého romantického příběhu s fantasy elementy ovšem jde především o komplikovaný vztah otce a syna, který poznamenávají především tak trochu nereálně působící historky Edwarda Blooma. Jeho specifické vyprávění o jeho životě ho snadno udává do polohy nejistého vypravěče, právě Burtonův typický styl ovšem k oněm prapodivným historkám sedí. Právě od jeho Batmanů či Ospalé díry šlo tehdy o lehčí úkrok stranou pohádkovější atmosféře, přesto ovšem vznikl kouzelný film.   Velká ryba má po velkou dobu onu příjemnou atmosféru, celou dobu ovšem nezapomíná právě na příběh komplikovaného vztahu otce a syna, kdy to celé spěje k nevyhnutelné dojemné katarzi a uvědomění si, že někdy je možná polehčující se na svět dívat tak trochu jinýma očima. Příběhy Edwarda Blooma navíc mají i přes svůj lehký pohádkový nádech výrazná životní poselství, nakonec do sebe povedeně zapadají a vrhají v závěru na hlavního nepochopeného hrdinu zcela jiné světlo.   Velmi dobře Velká ryba funguje i díky bravurnímu castingu. Ať už je to Ewan McGregor či Albert Finney, oba jsou v roli Edwarda Blooma fantastičtí. To samé se dá říct o Billy Crudupovi, kdy právě vývoj jeho postavy s jeho otcem je důležitý pro ono vyvrcholení všech těch těžko uvěřitelných příběhů. Postavy Jessicy Lange, Heleny Bonham Carter, Marion Cotillard, Stevea Buscemiho či Dannyho DeVita by též mohl těžko hrát někdo jiný.   Edward Bloom prakticky po celý život nepřichází o svoje vnitřní dítě a i díky tomu si divák snadno k jeho příběhům najde cestu. Burton si i tentokrát vyhrává s tak trochu bizardními postavami, dokáže ovšem právě kombinovat elementy romance, fantasy či lehké komedie. Ústřední dramatický konflikt otce a syna sice ve finále nedostává tolik prostoru a ve finále se to celé vydává tak trochu očekávanou cestou, Burton ovšem přesto dokáže diváka v těch pravých momentech emocionálně dojmout. Hodně dělá i fantastický soundtrack Dannyho Elfmana, který ví kdy emoce ještě o poznání silněji podojit. V jistých momentech se definitivně ukáže, že je Velká ryba vlastně fungující pohádkou pro dospělé, která dokáže v příbězích Edwarda Blooma ty klasické životní strasti zabalit do příjemného pohádkového obalu. A po celé té pointě s obří rybou je definitivně jasné, že vznikl velmi silný film. Pasáže z Edwardova pohádkového světa jsou pochopitelně o poznání zajímavější a poutavější než pasáže se stárnoucím Edwardem, bez nich by ovšem ty pohádkové pasáže zase takovou sílu neměli.   Velká ryba bude patřit mezi nejpamátnější Burtonovy filmy a to z dobrého důvodu. Burton tentokrát trochu opustil svůj gotický styl, přesto si svůj rukopis zanechal a přitom stvořil bravurní kouzelný film s přesvědčivým přesahem. Tak trochu specifický a i díky tomu tolik výrazný Burton......

Ryan Reynolds má talent, od Deadpoola ovšem většinu času sází na stejnou hereckou polohu, přičemž ani u jeho novinky Free Guy tomu není jinak. Free Guy je poté jeden z těch blockbusterů, který se kvůli pandemii COVID-19 pravidelně rok odkládal a nakonec místo roku 2020 brány kina navštívil až v roce 2021. Sám Reynolds Free Guye označil za projekt, který ho zaujal nejvíce od realizace Deadpoola. A není se vlastně čemu divit, protože Free Guy je neskutečně zábavný film, kde je prakticky vše na svém místě, tvůrci mají očividně plno nápadů a opět se ukazuje, že ty nejlepší videoherní filmy jsou možná spíše filmy, které z videoher pouze čerpají a přímo je neadaptují.   Free Guy už se dočkal mnoho přirovnání. Nejčastěji poté dochází k srovnání s Truman Show a Ready Player One. Mnohem blíže má ovšem Free Guy právě k Ready Player One, přičemž s Truman Show ho v podstatě pojí pouze podobná synopse o protagonistovi, který je nevědomě součástí něčeho většího. Na nějaké psychologickou sondu ovšem není čas, Free Guy je opravdu především zábavný blockbuster, který očividně čerpá ze série GTA či Fortniteu. I tentokrát je Reynoldsův hrdina tak trochu ňouma, který má ovšem štěstí v Reynoldsově charizmatu a faktu, že mu tahle poloha sedí. Reynolds sice v téhle herecké poloze dvakrát nepřekvapí, je ovšem očividné, že mu tato herecká poloha vyhovuje a role Guye mu sedla na míru.   O poznání zajímavější herecké výkony ovšem podává někdo jiný. Jodie Comer je ve své roli naprosto fantastická a snadno ukáže, že jí akční poloha sedí. Výraznou roli zde též dostává Joe Kerry, který je ve své roli též velmi dobrý. Spousty momentů pro sebe si poté dle očekávání krade Taika Waititi jako tvůrce videohry Free City Antwan. Waititi opět dostává prostor pro předvedení svého komediálního talentu a znovu vzbudí naděje, že Waititiho bude v Hollywoodu i v následujících letech dost nejen za kamerou, ale i před ní. Velmi fajn je poté také Lil Rel Howery jako Guyův nejlepší přítel Buddy.   Free Guy poté působí skutečně nápaditě. Shawn Levy předvádí dost možná nejzajímavější režii ve své kariéře. Free Guy působí nápaditě, dochází k chytrému využití popkulturních odkazů, mnoha zábavným gagům i pár milým překvapením. Free Guy je pořád především blockbuster, jde ovšem o zábavný blockbuster. A navíc v něm bravurně funguje akce, humor i emocionální momenty. Pořád je to slepenec několika filmů dohromady, pořád má Free Guy v podstatě primitivní příběh a sem tam Reynoldův suchý humor úplně nefunguje dvakrát dobře, přesto to ovšem po celou dobu hezky šlape. A i hezky vypadá.   Kameraman prvních dvou Kingsmanů George Richmond se v několika momentech snadno prozradí jako kameraman právě Kingsmanů. I díky němu fungují akční sekvence tak dobře, přitom všem má Richmond v malíku i vizuální estetiku. Film navíc trvá téměř 2 hodiny a nedá se vyloženě říct, že by byl dlouhý až moc. Možná by neuškodilo, kdyby pár minut skončilo na podlaze střižny, Free Guy ale solidně utíká a tvůrci se nestíhají opakovat a přicházet o nápady. Osobně si navíc dokážu z hlavy vybavit hned několik momentů, které mi v hlavě zůstanou ještě velmi dlouho. Není jich sice dvakrát moc, přesto jich je ovšem dost.   Free Guy je neskutečně hravý blockbuster, kdy se Shawn Levy za kamerou a Ryan Reynolds před ní neskutečně vyřádili. Mnoho povedených nápadů, kombinace akce, humoru i romantických/emocionálně silných momentů, povedené obsazení a v součtu jednoduše zábavný blockbuster, který skvěle šlape. Nevznikl zásadní film, čerpání odjinud je příliš očividně a osobně si nedokážu dvakrát představit, že by se zrovna tady dalo nějakým způsobem pokračovat, protože jednička působí jako majitel skvěle uzavřeného příběhu. Na druhou stranu ovšem dost možná mají Levy a Reynolds pořád v rukávu dost nápadů a vědí, kam případně koncept zajímavě posunout.......

Seriál Star Wars: Klonové války se stal velice oblíbenou záležitostí, která se nakonec po delší době dočkala 7. řady, která seriál zakončila navázáním na Epizodu III- Pomstu Sithů a připomněla tragické události Rozkazu 66. Právě Rozkaz 66 AKA čistka Jediů byl tečkou za Klonovými válkami, Klonové války se přesto dočkávají pokračování v podobě spin-offů s názvem The Bad Batch. Právě klonové komando, které se představilo v 7. sérii se dočkává vlastního seriálu, které ukazuje, jak se toto klonové komando vyrovnává se změnami v Galaxii a nástupem Impéria k moci. A potěší, že toto pokračování Klonových válek stojí za to.   Za seriálem stojí tvůrce Klonových válek Dave Filoni a i proto si seriál udržuje kvalitu Klonových válek. Tento seriál přichází se zajímavou myšlenkou o vlivu nástupu Impéria na klonové vojáky a právě komando Clone Force 99 už v 7. sérii Klonových válek dokázalo, že vlastní seriál bez problémů utáhne. Jednotlivého člena komanda jde od sebe rozlišit a každý v týmu sehrává specifickou úlohu. Odstřelovač, hacker, bouchač či vůdce týmu, každou postavu jde bez problémů od sebe rozlišit. Jde v podstatě o 8. sérii seriálu Klonových válek, jejíž děj už nemůže být právě o Klonových válkách, přesto ovšem seriál rozhodně není zbytečný i právě kvůli tomu, že o galaxii mezi Epizodami III a IV odhaluje nové informace a zajímavě doplňuje skládačku předaleké galaxie.   Filoni sem tam naváže na nějakou linku z Klonových válek, kdy se objeví staré známé postavy ať z Klonových válek či dalšího animovaného seriálu Star Wars: Povstalci. Dojde i na několik pomrknutí na celý dosavadní představený svět Hvězdných válek. 1. série má 16 epizod a některé sice tak trochu okatě působí jako výplně, přesto každá epizoda dokáže přijít se zajímavou zápletkou a vlastně díky tomu, že se tam něco pořád děje snadno uteče. Dokáže se přijít se zajímavými nápady i povedenými akčními sekvencemi a potěší, že se kvalita animace drží právě na 7. sérii Klonových válek než na prvních sériích Klonových válek či právě Povstalců.   Svět předaleké galaxie se ještě rozšiřuje, představují se nové zajímavé postavy a přichází se se skutečně zajímavými nápady. Dost možná trochu zamrzí, že občas The Bad Batch sází na infantilnější humor, přitom se dokáže prodat nebezpečnost světa, kde jsou Jediové nyní sprosté slovo a Impérium je nemilosrdné. Potěší ovšem opravdu to, že tvůrci mají skutečně dost nápadů a The Bad Batch ve finále nepůsobí jako snaha vydojit ze slávy Klonových válek ještě něco víc. Naopak se dokázalo přijít s něčím tak trochu svěžím a tahle klonová parta svůj potenciál dokáže víceméně slušně využít. Potenciál pro zlepšení tu určitě je, zábavná je ovšem 1. série The Bad Batch dostatečně.   Milovníci Star Wars budou velmi pravděpodobně uspokojení, přesto se tu ta nejvyšší liga nekope. The Bad Batch není seriálovou revolucí jako Mandalorian, jde jen o fajn animovaný seriál, který naštěstí přichází se zajímavým tématem, odhaluje nové zajímavé informace a naznačuje, že má tohle klonové komando + malá Omega ještě potenciál. Tak snad si 2. série minimálně udrží kvalitu......

Závěr snímku Před úsvitem uzavřel jednu romantickou procházku Jesseho a Celine, který přislíbil, že by se měla dvojice sejít za 6 měsíců. Pokračování Před soumrakem ovšem ukazuje, že si na opětovné setkání museli Jesse a Celine počkat 9 let. Scénář sepsal režisér Richard Linklater právě s představiteli hlavních rolí Ethanem Hawkem a Julii Delpy. Vzniklo poté výjimečné pokračování, které ještě o ždibec převyšuje kvality prvního filmu a zapsalo se do historie jako nejen jedno z nejlepších pokračování všech dob, ale také jako jeden z nejlepších romantických filmů všech dob.   Linklater dokázal nemožné a na původní skvělý film navázal skvělým způsobem. Na uzavřený příběh prvního filmu navázal svěžím způsobem, kdy je definitivně jasné, že na naznačený sraz na konci prvního filmu se muselo čekat o poznání déle. Jesse a Celine se znovu setkávají až po 9 letech a dochází k výjimečnému setkání, které po dobu 80 minut neztratí několik zásadních ingrediencí. Další geniální scénář plný fenomenálních dialogů, který byl též nominován na Oscara. Opět jde především o dialogy dvou ústředních postav, v těch je ovšem opět neskutečná síla. Návrat do příběhu Jesseho a Celine je splněným snem, kdy opět vznikla neskutečně emocionálně silná romance, která i kvůli v podstatě krátké délce nemá čas na to šustit papírem.   Ethan Hawke a Julie Delpy jsou opět fenomenální, stejně tak Linklaterova režie. I scénář Před soumrakem působí jako ze života, kdy spíše než o romantickou pohádku jde o skutečně o realistický příběh, který na tak trochu pohádkový konec prvního filmu vrhá zcela nový pohled. Linklater dokázal nemožné a přišel s pokračováním, které nejen dosahuje kvalit svého předchůdce, ale lehce je i přečuhuje. Po zhlédnutí druhého filmu by vlastně těžko někdo věřil, že se dá potřetí vstoupit do stejné řeky. O to překvapující je to, že i trojka byla o 9 let později pokračováním, které původním dvěma filmům nedělá ostudu.........