filmfanouch

Parodie Spaceballs, která především paroduje původní trilogii Star Wars má víceméně v rámci parodií podobný kultovní status jako například Žhavé výstřely či Bláznivá střela. Kromě Star Wars se tu paroduje i Vetřelec nebo Planeta opic. Autorem filmu je poté Mel Brooks, který se kromě herectví časem vrhnul právě i na režírování filmů a je autorem filmů jako Ohnivá sedla či Bláznivý příběh Robina Hooda s Cary Elwesem. Spaceballs jsou ovšem společně s Ohnivý sedly zřejmě jeho nejznámějším filmem a to i díky poměrné široké škále fanoušků. Jen vlastně těžko říct, zda si zrovna takový status Spaceballs zaslouží a zda jsou skutečně na úrovni právě takových Žhavých výstřelů.   Spaceballs dle očekávání citují kultovní scény právě ze Star Wars a spol. a rozhodně se nedá říct, že by některé z těch gagů nebyli vtipné. Spaceballs fungují i díky dobrému castingu, z toho vyčuhuje především Rick Moranis jako Dark Helmet nebo John Candy jako Barf, speciálně poté stojí za zmínku John Hurt, který si ve svém cameu utahuje ze své postavy Kanea z Vetřelce. Kromě pár povedených gagů/vtipů se ovšem ve finále ukáže, že jich zas tolik vlastně není. A index vtipnosti Spaceballs, který by je měl hnát na úroveň právě Žhavých výstřelů je tak snadno diskutabilním tématem. Osobně jsem byl vlastně překvapen, jak nevtipné to v celém součtu je. A ani těch pár reálně dobrých vtipů nespasí fakt, že na kultovní parodii jsou Spaceballs celkem nezábavné.   Výprava je poměrně slušná, kostýmy jednotlivých postav si očividně střílejí právě především ze Star Wars a jsou ve finále jednou z nejzábavnějších věcí. Yogurt vzhledově paroduje Yodu, Jabba Hutt je poté parodován gangsterem jménem Pizza Hutt. Je to celé tak prvoplánové, přesto to přeci jen funguje. Efekty nejsou světoborné, zrovna od Spaceballs ovšem ani nic jiného v téhle kategorii čekat nejde.       Star Wars se rozhodně mohli dočkat lepší parodie. Žhavé výstřely byli bravurní parodií Top Gunu, Žhavé výstřely 2 zase bravurní parodií Ramba, Zrovna Spaceballs ovšem kdovíjak bravurní parodií původních Hvězdných válek nejsou. Pár vtipů skutečně funguje, jinak jich ovšem kdovíjak vtipných vlastně není a hraničí s vyloženou trapností. Minimálně díky fajn obsazení, těch pár solidním a skutečně zábavným momentům a faktu, že to celé skutečně funguje jako parodie na Star Wars. Přesto mohla být o poznání zábavnější, kreativnější a méně infantilnější. Je až překvapující, že v pár momentech Spaceballs dokonce připomenou ty nejhorší parodie současnosti. A o to překvapující je to, že jsou Spaceballs skutečně tak oblíbenou záležitostí......

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc......

Jméno Alfred Hitchcock nejspíš nejspíš netřeba představovat. Tvůrce filmů jako Okno do dvora, Vertigo, Na sever Severozápadní linkou nebo Psycho patří mezi nejoblíbenější a dost možná nejzásadnější filmové tvůrce všech dob a většina z nich jsou jednoduše dokonalými filmový klenoty. Mezi jeho známé filmy patří též snímek Ptáci, který byl též první Hitchockovou spolupráci s bývalou modelkou a začínající herečkou Tippi Hedren. Později vyplynulo na povrch, že se stal Hitchcock Hedren posedlý a Hedren se v současnosti nebojí prohlásit, že jí Hitchcock vyloženě sexuálně obtěžoval. Tak či onak je tato smutná realita lehkou šmouhou na dalším povedeném filmu Alfreda Hitchocka, kterému ovšem k dokonalosti na rozdíl od mnoha jeho jiných titulů něco přeci jen chybí.   Mezi nejlepší Hitchockovy filmy Ptáci nepatří. Což z nich ovšem rozhodně nedělá špatný film. Klasický Hitchcock je v Ptácích poznat. Hitchockovy se opět daří vybudovat atmosféru, postavy jsou výtečným způsobem vykreslené a celé to opět vypadá vizuálně velmi pěkně. První Hitchcockův film po legendárním Psychu rozhodně neukázal, že má mistr napětí po svém dost možná nejslavnějším filmu své nejlepší časy za sebou. Navzdory na první pohled béčkové zápletce mají Ptáci skutečně velmi povedený scénář, i přes fakt, že byl film uveden v roce 1963 jsou triky na velmi dobré úrovni a ukazuje se, že Hitchcockovy filmy stárnou velmi dobře. A právě Tippi Hedren, nad jejímž castingem mnoho lidí tehdy kroutilo hlavou a vyčítali ho potencionální Hitchcockově senilitě je ve finále velmi dobrá, stejně jako i zbytek hereckého obsazení. Hitchcock po Psychu rozhodně brutálně neklesl.   Expozice možná u Ptáků trvá příliš dlouho, přesto se ovšem právě zde pořád prokazuje ono velmi dobré šponování atmosféry. Funguje zde i výtečný střih, který dokáže prodat lidské emoce a především v momentech, kdy dojde na nálet nebezpečných ptáků dokáže skutečně prodat onu nepříjemnou husinu. Je tam vidět důraz na různé detaily, působí to jednoduše neskutečně promakaným způsobem. Na tomhle poli jednoduše Hitchcock neselhává.   Jen je laťka po všech těch Hitchockových filmech nastavena možná až příliš vysoko a Ptáci ve srovnání právě s Vertigem, Oknem do dvora či Psychem vlastně fungují jen jako lehce slabší odvar. Hitchcock to tentokrát zkusil tak trochu jinak, přesto je tam pořád poznat a vše skvělé na jeho režii zůstává zachované. Scénář Evana Huntera má velmi dobré dialogy, přesto ve finále zápletka není úplně nejsilnější a chtělo by to dost možná trochu údernější finále. Na Ptácích se ovšem čas pořád podepsal pouze minimálně a dodnes jednoduše stojí za pozornost.   U Hitchockova filmu se možná výraz ´´ pouze velmi dobrý´´ dá pokládat za sprosté slovo, přesto ovšem Ptáci pořád v mnoha ohledech fungují skvěle. Nemají sice na mnohem lepší mistrovy filmy, přesto mají pořád mnoha dobrých aspektů těch nejlepších Hitchockových filmů. A když člověk vypne ohledně pomýšlení na to, že Tippi Hedren kvůli Hitchockovi pět dní klovali skuteční ptáci a Hedren kvůli tomu skončila v nemocnici nebo právě od faktu, že Ptáky zahaluje právě ona temná aura sexuálního obtěžování mistra napětí, jde o dodnes funkční děsivý horor. Velmi pravděpodobně se objeví diváci, kterým z dnešního pohledu přijdou Ptáci směšní, jejich funkční nepříjemnou atmosféru ovšem ani po letech nepodceňovat.......

V roce 2003 do kin dorazili první Piráti z Karibiku. Disney tehdy vzal jednu atrakci z Disneylandu a zpracoval dle ní velkolepý dobrodružný film, který odstartoval úspěšnou franšízu, která se již brzy dočká 6. filmu. O něco podobného se v roce 2015 Disney pokusil se snímkem Tomorrowland, nová franšíza z toho ovšem nebyla. Nově ovšem Disney zkusil zpracovat další atrakci z Disneylandu, tentokráte Jungle Cruise. Tahle atrakce je součásti Disneylandu již od roku 1955 a Disney zpracování téhle atrakce do filmu nepodcenil. Což dokazuje i angažování Dwayna Johnsona a Emily Blunt do hlavních rolí a též vysoký rozpočet ve výši 200 milionů dolarů. Stačilo toto vše ovšem k tomu, aby filmové Jungle Cruise AKA Expedice: Džungle skutečně fungovalo? Povedlo se to. Rozhodně ne tím způsobem, že by z Expedice: Džungle byla nová dobrodružná klasická pecka kráčejících ve stopách Indiana Jonese, Mumie z roku 1999 či právě Pirátů z Karibiku. Přesto je na tom filmu jednoduše mnoho dobrého. Je to ideální dobrodružná podívaná pro celou rodinu, která dostatečně zabaví dětské diváky i jejich rodiče. Hlavní herecká dvojice Dwayne Johnson a Emily Blunt je naprosto skvělá a mají naprosto výtečnou chemii. Je na tom vidět výrazný rozpočet, triky a výprava rozhodně neurazí. Je to ideální zábavný blockbuster, kde Dwayne Johnson nadále hraje v poloze, která mu vyhovuje a především za ním stojí velmi šikovný režisér Jaume Collet- Serra. Opravdu nejde o rovného soupeře libovolnému Indianu Jonesovi či právě Mumii Stephena Sommerse, přesto alespoň částečně se v pár momentech ten feeling dokáže objevit. V Expedici: Džungle se dokáže kombinovat akce, romance i humor. Johnson a Blunt vedle jsou sebe jsou skvěle sehraná dvojka, Jack Whitehall je fajn humorným odlehčením do party a Jesse Plemons si roli záporného německého aristokrata Joachima očividně užívá a mnoho momentů si krade pro sebe. V menší roličce je velmi zábavný i Paul Giamatti, zas tak výrazný prostor ovšem ve finále nemá. Pořád se tam něco děje, scénář trojice Glenn Ficarra, John Requa a Michael Green dokáže přijít nejen s povedenými dialogovými výměnami, ale též skutečně solidním dobrodružstvím. Ve finiši je ovšem u Expedice: Džungle nejspíš zábavnější první a přízemnější polovina. Ve druhé polovině začne přibývat překážek džungle a v mnoha momentech se ukazuje, že ty triky chvílemi nejsou nejlepší. Film navíc trvá lehce přes 2 hodiny, ve finále je to ovšem možná až příliš dlouho. Pár momentů mohlo s klidným srdcem skončit na podlaze střižny. Přesto se tam alespoň pořád něco děje, špičkování dvou hlavních hrdinů funguje a hraje do toho velmi povedený soundtrack Jamese Newtona Howarda. Takže ve finále pořád velmi fajn. Je to rozhodně fajn podívaná, jen si osobně nejsem jistý, zda je tu jako u Pirátů z Karibiku potenciál na nějaké bohaté univerzum s dalšími díly. Samo o sobě to ovšem obstojí jako povedená dobrodružná podívaná s bravurní dvojkou Johnson/Blunt, solidní dobrodružnou zápletkou a velkolepou a pěknou výpravou. Mohlo to být o trochu kratší a střih akčních scén není úplně nejideálnější, přesto jednoduše fajn podívaná. Serra navíc působí jako skutečně šikovný tvůrce a na nedávno dotočeného Black Adama s Johnsonem v hlavní roli tak nejspíš bude důvod se těšit.......

Čtvrtá epizoda American Horror Stories to tentokrát zkouší zase trochu jinak. Tentokrát si tvůrci především utahují z typických influencerů, kteří pro sledovanost udělají naprosto cokoliv a do všeho se zamotá člověk v kostýmu Santy Clause, kterého hraje Danny Trejo. Je čtvrtý díl zlepšením oproti předchozímu dílu?   Vlastně těžko říct, jisté ovšem je, že ke klasickému American Horror Story má American Horror Stories zatím pořád opravdu daleko. Samotné rozhodnutí zaměřit se na influencery zní zajímavě, tvůrci si očividně utahují z klasických trendů a občas dokáži správně mířit na branku (no homo!), přesto je to ve finále zcela nijaké. Pořád bez kdovíjak zajímavých postav, pořád tak trochu bez nějaké pořádné gradace a teprve až ve druhé půlce definitivně dojde na pořádně zajímavé věci.   Danny Trejo v převleku Santa Clause je přesně to, co svět v roce 2021 potřeboval! Trejovi tahle pozice neskutečně sedí a z jeho vraždícího Santy se vyklube přesně to, v co mohl člověk jen doufat. Trejo by bez problému utáhl ještě více prostoru a rozhodně by nebylo špatné, kdybychom jeho záhadného zabijáka ještě aspoň jednou spatřili.   Natočené je to slušně, úvodní titulky (jejichž hudební doprovod je ten samý jako u 9. série klasického AHS s podtitulem 1984) stylové a v druhé polovině to Trejo skutečně rozjede. Jen je škoda, že předtím musí člověk trápit čas se čtyřmi naprostými idioty, který sice mají sloužit jako prototyp klasicky otravných influencerů, všeho je ovšem někdy dost. Samotný Trejo tak celou epizodu k dokonalosti netahá, přesto ovšem ani tahle epizoda vyloženě neurazí. Přesto mají další epizody nadále co napravovat.......

Pootevřená vrátka na konci X-Men: Posledního vzdoru sice lákala na klasickou čtyřku, po spin-offu X-Men Origins: Wolverine se ovšem tvůrci nakonec vydali směrem prequelu. X-Men: První třída tak byla zasazena do 60. let a od počátku se lákalo na to, že ve filmu dojde k prvnímu setkání Charlese Xaviera a Erika Lehnsterra, dávno před jejich definitivní přeměnou v Profesora X a Magneta. V roce 2011 vybízel prequel X-Menů k něčemu zcela svěžímu a naštěstí tomu tak skutečně bylo. Režie se chopící Matthew Vaughn totiž natočil naprostou pecku, která letos oslavila 10 let.   Zasazení do 60. let bylo skutečně svěží a tehdy se vyloženě nabízelo, aby se Vaughn časem chopil nějaké bondovky (což nakonec nebylo potřeba, protože se chopil Kingsmanů), protože především ke starším bondovkám má První třída až překvapivě blízko. Michael Fassbender ve svých prvních scénách snadno koketuje o to, že by mohl být jako příští James Bond naprosto ideální, pořád jde ovšem o díl ze série X-Men, který se drží pravidel, které nastavil Bryan Singer v původních dvou filmech. Jenomže pořád tak trochu jiným způsobem, přičemž to celé funguje. Díky výtečnému režisérovi, skvělému obsazení a velmi dobrému scénáři, který X-Meny chytře zapojil do pozadí skutečných událostí Kubánské raketové krize.   Matthew Vaughn byl naprosto skvělou režijní volbou. Měl už tehdy sice za sebou adaptaci komiksu Kick-Ass, rozhodně ovšem nevykradl sám sebe. První třída skutečně funguje jako stylové akční retro dobrodružství, které pochopitelně nemůže být tak drsné a drzé jako právě Kick-Ass, přesto je to ovšem ve finále skutečně drsné. Hned úvod naváže na prvotní scénu původních X-Menů a vypustí Magneta na cestu pomsty, která je v mnoha momentech skutečně brutální a Vaughn rating PG-13 dokáže vytěžit až na dřeň. První třída ve finále působí skutečně drsně a opět chytře. Je to pořád velkolepý film za obří peníze, přesto právě po vzoru předchozích filmů se ovšem podařilo zachovat zdrojový kód a X-Meny kromě veškerého WAU efektu prodat i skrze bravurní scénář s plnokrevnými dialogy, který dokáže stěžejní postavy prodat naprosto skvěle a u takového Magneta snadno vzbudit pocit soucitu.   James McAvoy a Michael Fassbender byli naprosto skvělá volba pro mladší verze postav Patricka Stewarta a Iana McKellena z původní trilogie. Jen málokdo by možná uvěřil, že z McAvoye vyroste Stewart a z Fassbendera McKellen, přesto to ovšem tahle dvojice dokáže skvěle prodat. V pár momentech skutečně připomenou Stewarta a McKellena z původních filmů, zároveň jde ovšem pořád o ty samé postavy ve zcela jiném časovém období. McAvoy a Fassbender tak dostali příležitost si postavy trošku upravit k obrazu svému a jsou zde oba naprosto vynikající. Pokud se v roce 2011 o novou generaci X-Menů nebyl důvod bát, bylo to především právě i díky castingu těchto dvou skvělých herců.   I zbytek obsazení je ovšem velmi dobrý. Jennifer Lawrence jako Mystique, Nicholas Hoult jako Beast či Kevin Bacon jako záporák Sebastian Shaw. Ve scénáři je plno postav, každá stěžejní ovšem dostává svoje momenty slávy a především se skutečně daří prodat vztahy mezi různými postavami. Především právě v dynamice vztahu mezi Charlesem a Erikem, kdy celé finále funguje jako emocionální vyvrcholení jedné etapy jejich vztahu, které navíc definitivně oba definitivně vypustí směrem cesty Profesora X a Magneta. I přesto, že jsou karty rozdané v podstatě od samotného počátku, První třída to všechno velmi pěkně buduje a právě vědění, že to ve finále stejně nedopadne úplně růžově ještě o poznání posiluje výsledný dojem z různých emocionálně silných momentů.   Je tam cítit stylovost a dravost Vaughnovy režie. Skutečně to celé ve finále připomíná špionážní dobrodružství, kdy Vaughn umí prodat jednotlivé akční sekvence a to jak Magneta v akci, tak i finále s ponorkami. Vaughn umí přeskočit mezi uvolněnou a vážnější atmosférou a celé to funguje jednoduše skvěle.   Těch postav je ve finále možná skutečně příliš, První třída v podstatě pořád byla novým startem série, který se neobešel bez nějaké té základní expozice a Vaughn se kvůli tomu nemohl možná ve finále utrhnout ze řetězů ještě o poznání silněji. Jenomže pořád X-Men: První třída funguje skvěle a to i díky famóznímu Henryho Jackmana (Magneto Theme!) . Skvělý blockbuster, který je stylový i zábavný a dokáže prodat akční sekvence, emocionální momenty i stylové nápady. Vaughnovi by dost možná ve finále navíc prospěla nějaká půlhodina navíc, přesto se ovšem tehdy X-Meni vrátili ve velkém stylu. A i po 10 letech start 2. éry X-Menů funguje skvěle......

Nenasytná Tiffany či seriál Pěstírna. Projekty českého režiséra, scenáristy a střihače Andyho Fehu, které dokázali, že je Fehu jedním z nejzajímavějších českých režisérů nové generace. Právě v Tiffany či Pěstírně Fehu dokázal, že dokáže velmi dobře vystavět hororovou/thrillerovou atmosféru, ale zároveň těžit z lokálních sociálních poměrů či si tak trochu satiricky rýpnout do jistých skupinek lidí. V Nenasytné Tiffany to v podstatě byli pokleslé existence žijící na okraji společnosti, v Pěstírně zase hrálo prim prostředí vietnamských pěstíren marihuany. V režijní novince ovšem Fehu ovšem cílí na něco zase tak trochu jiného: Youtubery.   Nový Andy Fehu je v Shokym a Morthym poznat. Jeho novinka se tentokrát točí kolem youtuberů, což je ve finále stavidlem k fenomenálnímu metahumoru. Už trailery dokázali dost jasně naznačit, že se tu pojede směrem, který si bude z youtuberů tak trochu utahovat a lépe to prostě dopadnout nemohlo. Shoky a Morthy: Poslední velká akce je ten typ filmu, který je správným způsobem nad věcí, působí autorsky opravdu osobitě a je přesně tím svěžím větrem, který je v současné lokální tvorbě více než vítaný.   Shoky a Morthy jsou svěžím lokálním unikátem, který se u nás jen tak nevidí. Právě i kvůli humoru, který skutečně funguje a nenutí diváka cítit se za tvůrce trapně. Krátce po Ubal a zmiz dorazil další snímek, který se alespoň částečně dokáže přiblížit kvalitě zahraničních projektů a dokázal by oproti nim minimálně obstát. Vše zde totiž jednoduše funguje naprosto ideálně. I díky velmi dobrému castingu. A to ani člověk zrovna nemusí mluvit o skvěle fungující dvojici Štěpán Kozub/Jakub Štáfek. Za největší hvězdu totiž ve finále překvapivě není nikdo jiný než Tomáš Magnusek. Ten předvádí dost možná dosavadní herecký životní výkon, kdy je poznat, že si ze sebe umí udělat srandu a přesto v té roli působí neskutečně přirozeně a zábavně. Ne Tomáš Majer, ale až Radomil je životní Magnuskova role.   Scénář dvojice Fehu/Ondřej Kopřiva funguje a to především v momentě, kdy je poznat onen autorský nadhled. Z youtuberů si film skutečně dělá srandu (a dobře jim tak!), přesto ovšem nesází pouze vyloženě na to. A ve finále se opravdu podaří prodat, že jsou Shoky a Morthy kamarádi až za hrob, postupný vývoj zápletky a spousta momentů, které fungují právě i díky tomu, že si divák uvědomí, že je úmyslně nemá brát příliš vážně. Jenomže onen metahumor funguje opravdu skvěle a Kozub ani Štáfek skutečně nezklamou.   Vyložený horror nečekejte. Je to pořád především komediální dobrodružství, které ovšem své děsivé momenty má a zápletka samotná na hororovém zázemí staví. V průběhu je ovšem překvapivé, že se skutečně v pár momentech daří najednou úplně změnit styl a v momentech, kdy to má být celé najednou vážně dojemné to vážně dojemné je. To co na papíře mohlo působit jako tak trochu nevyvážená divočina ve finále na plátně funguje opravdu velmi dobře a možná by to mohlo diváka o poznání překvapit ještě více, kdyby neviděl právě Nenasytnou Tiffany. K té ovšem ve finále nemají Shoky a Morthy tak blízko a tentokrát jde o něco tak trochu jiného. Jde ovšem o film, který je nejen ve zdejších vodách zcela očividně originální, ale zároveň dokáže těžit z aktuálního trendu, vtipně si z něj utahovat a vystavět na tom solidní komediální dobrodružství s hororovým nádechem. Přesně takové svěží projekty jsou u nás více než potřeba.   Film, který samotní tvůrci díkybohu berou s nadhledem, umí si vyhrát s různými klišé a působí jednoduše hravě. Jasně, že to není úplně dokonalé, takový vizuál by mohl být možná ještě o ždibec půvabnější a bez pár momentů by se dost možná divák přeci jen obešel. Jenomže pořád se bavíme o velmi dobrém filmu, který si diváckou pozornost rozhodně zaslouží. Už kvůli tomu, že působí po tvůrčí stránce osobitě, je skutečně chytrý a jde přesně o ten typ filmu, kterých u nás moc nevzniká. I druhý celovečerní Andy Fehu tedy stojí za to a rozhodně bude zajímavé sledovat, co dodá jeden z nejvýraznějších českých tvůrců současnosti příště...... Viděno v kině: 2x

Po jeho debutu Soupeři a legendárním Vetřelci bylo třetím filmem režiséra Ridleyho Scotta další legendární sci-fi. Dle stejnojmenného románu Philipa K. Dicka vznikl snímek Blade Runner, který je bez diskuzí zásadním milníkem kinematografie a Rick Deckard je po Hanu Solovi a Indianu Jonesovi zřejmě nejoblíbenější postavou ztvárněnou Harrisonem Fordem. Scott dle kyberpunkové předlohy natočil film, který zaujmul nejen dechberoucím vizuálem, ale především i filozofickým přesahem. A přesto v roce 1982 film v kinech tak trochu neprávem propadl a stal se finančním propadákem.   Design alternativního roku 2019 nemohl vypadat líp a v roce 1982 divák mohl jen naivně věřit, že přesně takto to bude v roce 2019 vypadat. Při vzpomínání na Blade Runnera si člověk musí vzpomenout na ono skvělé využití neonu, především ovšem právě na futuristický design Los Angeles. Kamera Jordana Cronenwetha je jednoduše skvělá a Blade Runner je neskutečný vizuální zážitek. To ovšem neznamená, že by šlo o film, který tahá nahoru pouze vizuál.   Nad filozofickou hloubkou Blade Runnera by se určitě dalo polemizovat, rozhodně jde ovšem o chytrý film. Scénář dvojice Hampton Fancher/David Webb Peoples vytěžil z románové předlohy Dicka maximum a kromě silného vizuálu se film může opřít i o vlastně silné emoce. Příběh, kde několik postav uvažuje o smyslu své existence a začnou o ní pochybovat. I v téhle rovině může mít Blade Runner neskutečný přesah, kdy po filmu též divák může začínat přemýšlet o smyslu své existence. Přitom všem je noirová atmosféra pěkně pomalu budovaná, hraje do toho skvělý soundtrack Vangelise a při sledování je jasné, že jde rozhodně o film, který si svůj kultovní status zaslouží.   Právě o skutečné šířce přesahu Blade Runnera se dá polemizovat a říci, že pár momentů z toho hluboký filozofický film nedělá. I když i zde pochopitelně záleží na subjektivním diváckém vnímání. Rozhodně za zmínku ovšem stojí povedený casting. Kromě Harrisona Forda v hlavní roli především také Rutger Hauer ve své nejslavnější roli, kdy jde velmi snadno diskutovat nad tím, zda je jeho ´´ záporák´´ vlastně skutečně záporákem a zda je Rick Deckard skutečně hrdinou. Právě i tahle nejasnost je na Blade Runnerovi velice zajímavá, přesto to ovšem s onou definicí hrdinství a zla není zas tak horké, zároveň ovšem rozhodně ne černobílé. U Blade Runnera je zapnutý mozek tak nějak potřeba, právě i kvůli tomu, že k uvažování nad základními otázkami života film vyloženě vybízí.   Blade Runner možná nebyl kdovíjak velkým hitem, o jeho kultovní status ho ovšem nic jen tak nepřipraví. Popularitu tohoto snímku jen podtrhuje fakt, že jsme se v roce 2017 dočkali pokračování Blade Runner 2049, které sice bylo kvalitami velmi důstojné, po vzoru prvního filmu ovšem v kinech snímek brutálně prošuměl. Do jisté míry to ovšem dává smysl. Už ani původní Blade Runner nebyl vyloženě vděčnou diváckou záležitostí a k vyprodaným sálům nevybízí tolik jako Star Wars nebo Vetřelec. Přesto je původní Blade Runner rozhodně jednou z nejzásadnějších sci-fi 20. století a Ridley Scott už tehdy předvedl, že dokáže velké věci a že se jeho filmy rozhodně neztratí v čase jako slzy v dešti......

Dvoudílný televizní film Jiřího Stracha zažil v době svého oddělení spousty kladných reakcí, zároveň se ovšem též stal terčem výrazné kritiky. Na té se podíleli především historici, kteří měli problém s historickou nepřesností a též účastníci bývalého protinacistického odboje, kteří měli se Strachovou Operací Silver A ten problém, že se dle nich zpracování skutečných událostí chopil až příliš věrně a parašutisty Bartoše, Potůčka či Valčíka ve filmu zpracovali tak trochu urážlivě. Někteří kritici dokonce zašli tak daleko a přirovnali Strachovu Operaci Silver A k nacistické či komunistické propagandě. Se zpracováním těchto témat to ovšem ostatně vždy bylo tak trochu složité a žádné vyobrazení známé historické postavy nikdy nepotěší každého a především každý se může látky ujmout po svém, ať už přitom nepotěší moc lidí. Vysoká kvalita se ovšem Strachovu dvoudílnému televiznímu filmu ovšem rozhodně upřít nedá.   Strach je osvědčený režisér (nejen) televizních filmů. Jak dokázali i jeho pozdější televizní filmy jako Osmy nebo Klec, většina Strachových televizních filmů se bez problémů vyrovná většině aktuální české kinotvorbě. Jeho Operace Silver A je toho též důkazem a jedná se rozhodně o jedno z nejlepších historických českých dramat posledních 15 let. A i přes fakt, že jde o televizní film ten film vypadá neskutečně rozmáchle. Skvělá výprava, kostýmy a celkově výrazné production values. Povedená kamera Martina Šece, která nestojí na místě a přesně ví, kdy by se měla pohnout, zachytit emoce ve tváři či udělat nějaký jiný zběsilý pohyb. Tomuhle filmu by kino vlastně slušelo. Už i kvůli tomu, že by ten výtečný zvuk v kině působil ještě o poznání silněji.   Především je ovšem poznat, že se filmu chopil velmi dobrý režisér, který se toho navíc nebál. Nebál se toho hrdiny nezobrazit jako čisté Mirky Dušíny a díky tomu ty postavy působí o poznání realističtěji. Scénář dvojice Lucie a Josefa Konášových má v sobě tu pravou sílu, skutečně se podaří plnokrevně odvyprávět důležitou událost v naší historii a přitom se na to nejde v rukavičkách. Film se sice dočkal kritiky z toho důvodu, že takový Bartoš zde není 100% zdrojem ctnosti, v alternativní verzi by ovšem stejně tak mohlo dojít ke kritice, že je Bartoš až moc idealistický hrdina. Kompromis je vždycky náročné objevit a ani při jeho nálezu nemá vždy zaručenou funkčnost. Dokonalý film pro všechny by ovšem stejně v žádném případě vzniknout nemohl.   Film je navíc plných velmi dobrých herců. Jiří Dvořák, Klára Issová, Ivan Trojan, Tatiana Vilhelmová, Matěj Hádek, Viktor Preiss, Miroslav Táborský, Marek Taclík, Aleš Háma, David Švehlík, Jana Hlaváčová..... Strach by mohl chtít lepší casting těžko. Ať už se bavíme o větší či menší roli, casting Operace Silver A je vyloženě super a těžko by se do libovolné role hledal někdo lepší.   Je vlastně Operaci Silver A co vyčítat? Něco by se možná přeci jen našlo. Pár postav by dost možná určitě šlo více rozkreslit a tyto scény by mohli snadno nahradit scény, které jsou dost možná v samotné Operaci Silver A tak trochu navíc a při lehkém střihu by nic zásadního nepozměnili. Je tam pár motivů, které ve finále vlastně kdovíjak zásadní dohru nemají a skutečně působí na víc. Jsou to vše pouze ovšem lehké výtky, které kvalitu Operace Silver A kdovíjak neshazují. Naopak skutečně platí, že jde o jeden z nejlepších českých filmů za posledních 15-20 let. Celkově.   Operace Silver A se toho od začátku nebála a tuhle výsadkovou operaci zpracovala způsobem, která dle očekávání spousta lidem nesedla. Přesto i kvůli tomu se musí Strachovi smeknout. Žádné přísné idealizování, především ovšem skutečně velmi dobře natočená televizní záležitost, která by se v kinech rozhodně neztratila........

Guy Ritchie si se svým režijním debutem Sbal prachy a vypadni rozevřel široké dveře filmového světa. Po velmi levném filmu s víceméně neznámými tvářemi si tak Ritchie tentokrát mohl dovolit větší věci. Jeho druhý film Podfu(c)k měl rozpočet 10 milionů dolarů a kromě jeho starých známých z režijního debutu jako Jason Statham, Vinnie Jones či Jason Flemyng se ve filmu objevili i známější tváře jako Benicio del Toro či dokonce samotný Brad Pitt. A Ritchie ani podruhé nešlápl vedle, naopak natočil další parádní gangsterku, která je minimálně stejně tak povedená jako právě Sbal prachy a vypadni.   Ritchie po svém debutu neopustil svůj dravý audiovizuální styl a opět natočil neskutečně našlapanou divokou gangsterku, kde se dá v pohodě orientovat mezi velkým počtem postav a opět máte pocit, že ten film točí prostě někdo, kdo sakra umí točit. Stejně tak se Ritchie opět přesvědčil jako povedený scenárista s bravurními dialogy, povedeným černým humorem a skvělým vyprávěním. Podfu(c)k je dost možná nejlepší Ritchieovka a to i proto, že je jednoduše vše na správném místě. Tam, kde u Sbal prachy a vypadni vlil Guy do žánru britských gangsterek novou krev následně u Podfu(c)ku zašel ještě o ždibec dál. A dokázal, že je skutečně filmařem, kterého se vyplatí sledovat.   Ritchie si opět nemohl lépe ohlídat casting: Jasona Stathama či Vinnieho Jonese měl již osvědčené ze svého prvního filmu, dorazilo ovšem spoustu nových tváří. Kromě Rade Šerbedžiji v roli ruského zabijáka Borise Břitvy, Benicia Del Tora v roli Franka Čtyrprsťáka či Dennise Fariny v roli Aviho to platí především o Bradu Pittovi. Jeho role irského cikána a mistra v boxu bez rukavic Mickeyho patří dost možná mezi nejvýraznější role Brada Pitta v jeho kariéře. Podfu(c)k je ostatně zajímavých postaviček plný, nikdo ovšem z filmu netrčí tak výrazně jako právě irsko-cikánská mlatička Mickey. Právě i kvůli Pittovi, který si tuhle roli očividně neskutečně užil.   Velmi snadno se dá navézt do Ritchieho, že se v podstatě vydal stejným směrem jako v předchozím filmu. Opravdu ovšem vadí, že se švec držel svého řemesla, když mu to šlo tak narámně? S větším rozpočtem a lepšími herci Ritchie dokázal dodat ještě o krapet zajímavější podívanou než minule a i když má Podfu(c)k se Sbal prachy a vypadni pochopitelně styčné plochy, vyloženou kopírkou by Podfu(c)k mohl nazvat jen obyčejný hlupák. Ritchie prostě dodal další šílenou britskou gangsterku, která opět šlape po celou dobu a je prostě fenomenální. I kvůli faktu, že Ritchieho dravý audiovizuální styl prostě neomrzí.   Ritchieho hyperaktivní styl, dokonalý scénář a fenomenální obsazení je základem pro jednu z nejlepších gangsterek všech dob, která neomrzí ani po více než 20 letech a je nadále jednoduše fenomenální. I když má Ritchie za sebou v pozdější kariéře pár přešlapů, právě díky filmům jako Podfu(c)k mu to člověk rád odpustí......