filmfanouch

Robert Redford je ve filmovém světě významnou osobností. Kromě své herecké kariéry také tím, že stojí za Sundance Film Festival. Stejně jako mnoha filmových hvězd poté Redford neodolal a zkusil si též režii. S ním na režijní židli tak vznikli filmy jako Obyčejní lidé, Zaříkávač koní nebo právě Hrdinové a zbabělci. Film složen ze tří příběhů, které jsou navzájem propojené a svým způsobem dohromady tak trochu protestují proti tehdejší vládě George Bushe, po 15 letech poté sice tak trochu přišel o aktuálnost, přesto ovšem moc na svých kvalitách neztrácí.   Matthew Michael Carnahan napsal scénář k filmu v momentě, kdy v televizi spatřil reportáž o převráceném Humvee v irácké řece, kdy se přitom utopilo pět amerických vojáků. Původně měli být Hrdinové a zbabělci realizování jako divadelní hra, právě sekvence na Středním východě ovšem Carnahana donutili k tomu, aby se scénář stal filmovým. Právě divadelní kořeny jsou ovšem ve filmu samotném tak trochu poznat. Ten film je totiž především o dialozích. Diskuze senátora a reportérky či učitelé a jeho studentů. Přitom všem jde o zajímavě vedené dialogy, kdy jde o střetávání různých argumentů postav a také tak trochu o filozofické náhledy.   Hrdinové a zbabělci rozhodně nemají neutrální pohled na věc, Redford vlastně servíruje film, který divákovi tak trochu vtlouká svůj vlastní pohled. Tím ovšem diváka nenutí k souhlasu. Filmu se dá následně snadno vyčítat, že sklouzává do přednáškové polohy a člověka tak trochu poučuje o politologii. Díky fungujícím dialogům a především velmi dobrým hercům, kteří ty dialogy pronášejí to ovšem funguje a to i přesto, že byste si nejspíš s Redfordem při politické diskuzi dvakrát nesedli.   Za hodinu a půl dojde k několika podnětným a palčivým tématům, kdy se divák může zamyslet nad světem. Od dob vlády George Bushe sice utekla delší doba, všechno se ovšem úplně nezměnilo. Herci do toho dávají všechno, kromě Redforda a Streep ve vrcholných formách zaujme především Tom Cruise v tak trochu neobvyklé roli. Všechny ty postavy jsou možná tak trochu karikaturami, přesto je ovšem ze scénáře cítit vše potřebné a i přes vůni politické agitky to celé dokáže dojmout i přivést k skutečně podstatným myšlenkám. Ten film není dokonalý, v divákovi ovšem něco zanechává.   Sedl by tomu divadelní formát? Dost možná přeci jen ano. Přesto jsou Hrdinové a zbabělci povedenou záležitostí, kdy to Redford celé vede svižným tempem a i přes faktor lehké politické agitky to vlastně řekne vše potřebné. Všechna ta kritika, které se Redfordův film dočkal do jisté míry tak trochu dává smysl, přesto jde ovšem o film, který diváka nutí k lehkému zamyšlení se nad světem kolem něho. I díky tomu se na Redfordův film nedá vyloženě plivat.....

10. série American Horror Story přichází v rámci seriálu se svěžím konceptem. 10-dílná série totiž bude rozdělena do dvou rozdílných polovin, přičemž zůstává záhadou, zda budou dva příběhy (6 epizod + 4 epizody) v rámci jedné série na sebe nějakým způsobem napojené. První polovina série (prvních 6 epizod) nicméně nese podtitul The Red Tide a prozatím to celé působí tím dojmem, že se seriál vrací ke kořenům, ubírá na humoru z předchozí série s podtitulem 1984 a přichází s brutálnějším pojetím prvních sérií. První dvě epizody 10. série jsou jednoduše skvělým příslibem.   American Horror Story doposud netrpělo fillery, zde je ovšem hrozba o poznání méně pravděpodobnější právě i díky tomu, že díky rozdělení do dvou částí má 10. série na jeden příběh o poznání méně času. Jakmile poté dojde na setkání s novými postavami v podání starých známých jako Finn Wittrock, Evan Peters, Lily Rabe či Frances Conroy a nebo rovnou s novými tvářemi jako Macaulay Culkin, je jasné, že tahle série bude opět stát za to. Tvůrce seriálu Ryan Murphy povolal osvědčené schopné tváře, sázka na herecký comeback Culkina se prozatím očividně vyplatila a především je od začátku jasné, že se děj bude točit kolem závislosti. Po vzoru 5. série dojde k setkání s vampýry, šedivé prostředí opuštěného pobřežního města je ovšem neokoukané a celkově start 10. série American Horror Story napovídá, že se Murphy a spol. rozhodně prozatím nevyčerpali.   Skutečně se ubírá na humoru a díky tomu to celé působí ještě temněji. Finn Wittrock i Lily Rabe jsou v hlavních rolích skvělí, Evan Peters, Frances Conroy či Sarah Paulson ve velmi výrazné roli za nimi poté nezaostávají. Macaulay Culkin poté na malé ploše skutečně dokáže, že svůj talent z dětství neztratil.   Double Feature odstartovalo zajímavý příběh, který se bude určitě zajímavě vyvíjet. American Horror Story opět nechybí trochu černého humoru, trochu sociálního komentáře i pořádného napětí. Jde o ten nejlepší možný start, který mohlo American Horror Story v nové sérii dostat. Jde o slibný start, který naznačuje, že by nás potencionálně mohla čekat jedna z nejlepších sérii v rámci celého seriálu. To ovšem rozhodnou následující 4 epizody a následně druhá část této speciální 10. série......

10. série American Horror Story přichází v rámci seriálu se svěžím konceptem. 10-dílná série totiž bude rozdělena do dvou rozdílných polovin, přičemž zůstává záhadou, zda budou dva příběhy (6 epizod + 4 epizody) v rámci jedné série na sebe nějakým způsobem napojené. První polovina série (prvních 6 epizod) nicméně nese podtitul The Red Tide a prozatím to celé působí tím dojmem, že se seriál vrací ke kořenům, ubírá na humoru z předchozí série s podtitulem 1984 a přichází s brutálnějším pojetím prvních sérií. První dvě epizody 10. série jsou jednoduše skvělým příslibem.   American Horror Story doposud netrpělo fillery, zde je ovšem hrozba o poznání méně pravděpodobnější právě i díky tomu, že díky rozdělení do dvou částí má 10. série na jeden příběh o poznání méně času. Jakmile poté dojde na setkání s novými postavami v podání starých známých jako Finn Wittrock, Evan Peters, Lily Rabe či Frances Conroy a nebo rovnou s novými tvářemi jako Macaulay Culkin, je jasné, že tahle série bude opět stát za to. Tvůrce seriálu Ryan Murphy povolal osvědčené schopné tváře, sázka na herecký comeback Culkina se prozatím očividně vyplatila a především je od začátku jasné, že se děj bude točit kolem závislosti. Po vzoru 5. série dojde k setkání s vampýry, šedivé prostředí opuštěného pobřežního města je ovšem neokoukané a celkově start 10. série American Horror Story napovídá, že se Murphy a spol. rozhodně prozatím nevyčerpali.   Skutečně se ubírá na humoru a díky tomu to celé působí ještě temněji. Finn Wittrock i Lily Rabe jsou v hlavních rolích skvělí, Evan Peters, Frances Conroy či Sarah Paulson ve velmi výrazné roli za nimi poté nezaostávají. Macaulay Culkin poté na malé ploše skutečně dokáže, že svůj talent z dětství neztratil.   Double Feature odstartovalo zajímavý příběh, který se bude určitě zajímavě vyvíjet. American Horror Story opět nechybí trochu černého humoru, trochu sociálního komentáře i pořádného napětí. Jde o ten nejlepší možný start, který mohlo American Horror Story v nové sérii dostat. Jde o slibný start, který naznačuje, že by nás potencionálně mohla čekat jedna z nejlepších sérii v rámci celého seriálu. To ovšem rozhodnou následující 4 epizody a následně druhá část této speciální 10. série......

Candyman z roku 1992 se již dvou pokračování dočkal, po téměř 30 letech ovšem přichází nový film, který po vzoru nejnovějšího Halloweenu navazuje přímo na svůj originál. Produkčně ho navíc zajistil Jordan Peele, úspěšný tvůrce filmů Uteč a My, což napovídalo, že nás potencionálně čeká další horor se sociálním komentářem. A to se dle očekávání stalo, štěstí je ovšem též v tom, že režisérka Nia DaCosta je talentovaná a nový Candyman tak rozhodně není zbytečnou záležitostí. A po vzoru nejnovějšího Halloweenu na původní film navazuje povedeně. Přitom ovšem nemusí být divák vyložený fanoušek původního Candymana, protože přesně stejnou cestou nový Candyman nejde.   Nový Candyman skutečně není rebootem. Jde o pokračování, které na původní film navazuje, přesto ovšem tvůrci vzali dosud známou mytologii a pojali jí svěžím způsobem. Způsobem, který zaručuje, že bude nový Candyman i díky rasovým nepokojům v USA aktuální. DaCosta, Peele a Win Rosenfeld společně napsali scénář se zajímavým příběhem, který do mytologie Candymana skutečně přináší něco nového a především se na to velmi hezky kouká.   DaCosta se skutečně projevila jako obrovský režijní talent a i díky je důvod se těšit na pokračování Captain Marvel s názvem The Marvels. DaCosta umí pracovat s atmosférou, vizuálem a má očividně dost kreativních nápadů. Po vzoru původního Candymana si nový Candyman hraje s městkou legendou o zabijákovi s hákem, zvládá do toho všeho ovšem přidat i něco navíc. Legenda o Candymanovi má v 21. století naprosto jiné postavení, navíc příběh dokáže dost vytěžit z toho, že je hlavní postava Anthony malířem. Právě s ním do popředí vyskakují pojítka s prvním filmem, které ničemu nepodráží nohy a především se zde objevuje povedený vizuální nápad se stínovým divadlem, aby se za pochodu vysvětlila potřebná expozice. I v tomhle ohledu je to kreativní a především působivé.   Právě ono stínové divadlo je jen špičkou ledovce vizuálního stylu. DaCosta má půvabný vizuální styl, což naplno utvrdí i úvodní titulky. V průběhu se navíc ukáže, že nemá problém se zapojením černého (funkčního!) humoru, skutečně dokáže prodat atmosféru scén a dokáže i schopně vést herce. Yahya Abdul-Mateen II i Teyonah Parris jsou ve svých rolích velmi dobří a díky faktu, že film trvá pouze hodinu a půl uteče velmi rychle. V tomto případě je to ovšem možná tak trochu škoda, protože DaCosta má pořád těch nápadů očividně dost a pár minut navíc by v tomhle případě rozhodně neuškodilo.   Právě v průběhu se ovšem ukáže, proč se nového Candymana chopil právě Peele. I on nejspíš stojí za tím, že se optika u nového Candymana mění. Nový Candyman je i tak trochu příběhem o rasismu. Právě poslední třetina, kdy karty celého vyprávění vyplynou na povrch je tou nejslabší, přesto i zde se objeví zajímavý nápad, který na legendu o Candymanovi vrhá zcela nový pohled. Právě závěrečná pointa toho všeho je tak trochu zvláštní a mohla by být klíčem k zajímavé diskuzi, přesto to ovšem skutečně alespoň přináší něco nového a v jistém ohledu to vlastně celkem funguje. Zvláště v momentě, kdy se utvrdí, že je Candyman mnohem sympatičtější postavou než jeho oběti.   I v tomhle ohledu je v Candymanovi cítit velmi chytrá hra s divákem, kdy se na celý příběh jde dívat dvěma rozdílnými způsoby. Staví se na známém z původního Candymana, zároveň se ovšem na tom buduje zcela něco nového a fungujícího. Oné atmosféře ještě přidává hudba Roberta Aikiho Aubreyho Lowea, která je ukázkou toho, jak by se měl k hororu skládat soundtrack. Stejně tak hravá kamera Johna Guleseriana dělá opravdu hodně. Neobejde se to celé bez lehkých klišé, závěrečná třetina má pár slabších momentů a ukazuje se, že by pár minut navíc jedině prospělo. Přesto je těch důvodů k radosti ve finále vlastně dost.   Povedený slasher, který s Candymanem pracuje unikátně a díky bravurní režii Nii DaCosty, fungujícího sociálního komentáře, dobrým hercům, povedenému scénáři a silnému vizuálu rozhodně stojí za vidění. Bez chyb nový Candyman není a bez dalších pokračování se v pohodě obešel, přesto jde ovšem o fungující horor, který má dle očekávání i něco navíc......

Zátopek byl dost možná nejočekávanější lokální film roku. Dává to smysl, protože samotný trailer naznačoval, že by se Zátopek mohl přibližit parametrům světové produkce i díky vysokému rozpočtu 92 milionů korun. Režisér David Ondříček navíc od časů Šeptej a Samotářů filmařsky vyzrál a v případě Ve stínu či Dukly 61 dokázal, že mu dobové filmy rozhodne nedělají problém. Přesto se mohla biografie sportovní ikony Emila Zátopka velmi snadno tvůrcům rozpadnout pod rukami. A proto potěší, že Zátopek rozhodně stojí za vidění.   David Ondříček skutečně dokázal natočit film, který by se v zahraničí neztratil. Na filmu je vidět velký rozpočet, přičemž v něm funguje retro atmosféra a veškerá výprava působí přirozeně. Hlavní je ovšem to, že se tvůrci chopili příběhu Emila Zátopka a natočili skutečně film, který dokáže být v mnoha ohledech inspirativní a v jistých ohledech člověka donutit k zamýšlení nad tím, že by se sebou měl něco dělat. Většina filmu je poté přitom vyprávěna jakoby z pohledu Emila Zátopka, který je ve filmu víceméně vyobrazen jako tak trochu naivní mimoň, kterému jde jen o běhání a dobový kontext mu tak nějak protéká kolem prsty. Zátopek přitom vyloženě nic nepřikrášluje a i přes lehké koketování s kýčem na něj nikdy vyloženě nepřipustí. Díky bohu za to.   V zahraničí se to skutečně neztratí. I kvůli vysoké vizuální stránce a to především parádní kameře Štěpána Kučery. Jeden pěkný záběr za druhým a ve finále především skvěle natočené Zátopkovo závodění. Zátopek působí jako přesně to vyšperkované historické životopisné drama, které by mělo být na Oscarech černým koněm a pár těch zlatých sošek přeci jen posbírat. I proto ve finále zamrzí, že toho scénář chce řích hrozně moc a ve finále na to není úplně čas.   Zátopek především slouží jako průlet Zátopkovou kariérou, startuje se ovšem týdenním příletem Australana Rona Clarka za Zátopkem. Mezi společně stráveným týdnem Zátopka a Clarka pak film postupně přeskakuje od začátku Zátopkovy běžecké kariéry až po nejvyšší dosažené úspěchy. A pak dojde i na další věci. Naznačení Zátopkova chudého původu, jeho vztah s osudovou Danou, pojítka s popravou Milady Horákové, spory s komunisty a především manželská krize, která ve finále patří mezi to nejsilnější, co film nabídne. Jenže i toho je ve finále tak trochu málo a přitom je všeho nadále moc. Týdnu s Clarkem se poté možná věnuje přehnaně až moc času a na zajímavější věci tak mohlo bez ní být rázem času více. Je to škoda, protože zajímavých linek je tam rozhodně dost.   Nechce Zátopek úmyslně na zesnulého Emila házet moc špíny? Ve finále ho rozhodně neprodává jako svatého člověka, spíše skutečně jako naivního mimoně, který ovšem chyby dělal. Ať už v empatii k ostatním lidem či právě tak trochu možná zapírání dosahu svých činů. Přesně takový pocit může divák po zhlédnutí Zátopka mít. Rozhodně nejde o černobílý pohled, přesto se ovšem i v tomhle ohledu mohlo jít více do hloubky. A i díky tomu se divák nikdy vyloženě Zátopkovi nedostane pod kůži.   To ovšem rozhodně není chyba Václava Neužila. Jeho proměna v Emila Zátopka je oslňující. Nejen v ohledu masek a grimasách, ale i hlasu. Neužil věrohodně prokáže, že rolí nejspíše věnoval náročnou fyzickou přípravu a člověk mu Zátopka na vrcholu běžeckých sil jednoduše věří. Talentovaný herec z Dejvického divadla předvedl jeden ze svých nejvýraznějších výkonů v karéře a vlastně si v roli po zhlédnutí filmu těžko představit někoho jiného.   Kromě Emila Zátopka film velmi dobře pracuje i s postavou Dany Ingrové/Zátopkové. I Martha Issová je obsazena velmi dobře a především mezi ní a Neužilem funguje věrohodná chemie. Je zobrazeno, že Dana tak trochu žila ve stínu svého manžela a cítila se nedoceněná, jejich vztah rozhodně není vykreslen jako bezproblémová pohádka. A minimálně v tohle ohledu tvůrci z jejich komplikovaného vztahu vytáhli nejspíš možné maximum. I přes to, že i tady by se možná mohlo jít trochu hlouběji.   Pořád jde ovšem o povedenou filmařinu, která se navíc dokáže skutečně přiblížit světové úrovni, přitom je z ní cítit lokální duch a o téhle lokální sportovní legendě jednoduše vzniká povedený film, který výpravou působí autentickým způsobem. Zátopek ví, kdy má být skutečně emocionální, kdy si má odskočit k humoru a kdy má prodat kouzlo Zátopkova závodění se všemi jeho podivnými pohyby a děsivými grimasy. Jde skutečně o povedené životopisné drama, které se sice v zahraničí neztrátí, lokální zdrojový kód ovšem nadále zůstává zachován.   Zátopek mohl dopadnout všelijak. Dlouho chystaný ambiciózní projekt ovšem dopadl velmi dobře. Výtečná řemeslná stránka, dobří herci a celkem strhující příběh naivního muže, který měl v hlavě jen závodění. Rezervy tam rozhodně jsou, přesto Zátopek dopadl tak, že se za něj v zahraničí nebudeme muset stydět. A pár těch Českých lvů za pár měsíců posbírá naprostým právem.......

Třetí epizoda What If...? je v podstatě o detektivní zápletce. Co kdyby se Nickovi Furymu jeho plán rozpadl pod rukama a postupně by začal přicházet o budoucí Avengers? Kdo po kandidátech vlastně jde a skutečně je veškerá naděje budoucnosti Země ztracena? Třetí epizoda nabízí další zajímavý koncept, který ukazuje, že zajímavých myšlenek bude seriál nadále plný.   Opět se prochází ikonickými momenty, které jsou tentokrát tak trochu jiné. Už úvod, kdy opět dojde k jezení koblih Tony Starkem za doprovodu Beastie Boys rychle připomene Iron Mana 2 a následně připomene také fakt, že se události snímků Neuvěřitelný Hulk, Iron Man 2 a Thor odehrávají víceméně ve stejné době. Těžký víkend Nicka Furyho byl už tak těžký v původní známé linii Marvel Cinematic Universe, třetí epizoda What If...? ovšem ukazuje, že mohlo být hůř.   Třetí epizoda What If...? skutečně funguje tak trochu jako detektivka. Přitom všem funguje napětí, za pochodu se přichází se šokujícími zvraty a finále je velmi uspokojivé a i zde si What If...? nechává pootevřená vrátka pro potencionální návrat zrovna do téhle alternativní linie. A náznak toho, kam by se děj mohl dále vydat je rozhodně zajímavý.   Po delší době Marvel Cinematic Universe odkazuje na tak trochu pozapomenutého Neuvěřitelného Hulka a vrací do hry známé, ovšem dávno neviděné postavy. Za mikrofonem se podávají velmi slušné vokální výkony a taková Lake Bell je jako náhrada za Scarlett Johansson v roli Black Widow tak super, že by člověk téměř nepoznal, že si Johansson v rámci seriálu roli nezopakovala.   Ve finále zamrzí, že je tempo až příliš kulometné a o tohle alternativní realitě se nedozvíme trochu více informací. Animace samotná je poté nadále povedená a se zajímavým konceptem detektivky ve stylu Agathy Christie si tahle epizoda What If...? vyhrála celkem slušně. Nezbývá než doufat, že se i dalších 6 epizod What If...? odváže a představí několik dalších velmi divokých a zajímavých nápadů........

V kůži Johna Malkoviche se mohlo jistou dobu klidně jmenovat V kůži Jacka Nicholsona či V kůži Roberta De Nira. Nakonec ovšem volba padla právě na Malkoviche a bylo to volba šťastná, protože se ukázalo, že si ze sebe Malkovich dokáže udělat srandu a je jedním z těch důvodů, proč V kůži Johna Malkoviche tak funguje. A naštěstí je těch důvodů skutečně dost.   Jde rozhodně o ujetou záležitost, kdy je jasné, že scenárista Charlie Kaufman to má v hlavě hodně divoké. Právě V kůži Johna Malkoviche ovšem společně s Věčným svitem neposkvrněné mysli patří mezi to nejlepší z jeho scenáristické dílny. I díky jeho tak trochu ujeté podstatě, především ovšem díky jeho zábavnosti, chytrosti a originalitě. Divoké látky se chopil šikovný režisér Spike Jonze a kromě Johna Malkoviche bylo štěstí i v podobě Johna Cusacka, Catherine Keener či Cameron Diaz v jedné z dost možná nejlepších rolí v její kariéře.   Je tam plno zábavných nápadů, které se objevují za pochodu a ukazují, že se časem z vody nevaří. Režijní debut Spikea Jonzeho (do té doby úspěšný tvůrce videoklipů) též hezky vypadá a divák nejspíš nebude úplně připraven na jak se cesta do kůže Johna Malkoviche vyvine. Díky bohu za to.   Časem bohužel vyplyne na povrch lehká překombinování, díky tomu poté nemá vše v V kůži Johna Malkoviche úplně šanci dojet vše na max a je tam toho jednoduše moc. A i to tempo v druhé polovině není tak vynikající jako v té první. Je to pořád tak trochu úchylárna, ovšem chytrá úchylárna. Kdo na samotném startu přistoupí na to, co Jonze a Kaufman divákům naservírovali, čeká ho něco speciálního. A to nejen kvůli šimpanzovi s retardací, nadrženém 105-letém starci a Johnu Malkovichovi v rudých šatech.   Neskutečně svá a ujetá záležitost, která má v sobě spousty rovin, které je zajímavé rozebírat. V kůži Johna Malkoviche patří mezi to nejlepší z Kaufmanovy scenáristické kariéry a funguje nejen díky Johnu Malkovichovi.......

Po úspěchu adaptace Úsměvy smutných mužů se Dan Svátek chopil další adaptace českého úspěšného románu. Tentokráte se chopil úspěšné trilogie Martina Vopěnky, kterou celou plánuje adaptovat, přičemž započal právě adaptací první knihy s názvem Spící město. Jsou tu tak na české poměry neobvyklé ambice o tom, že se chystá rovnou celá trilogie a i samotný závěr prvního filmu láká právě na to, že si na pořádné odpovědi uplynulých události prvního filmu musíme počkat do příště. První díl ovšem naznačí, že by to s onou trilogií nemuselo být vůbec zlé. V aktuální pandemické situaci plné COVIDU-19 přichází film, který se též točí kolem pandemie. Ovšem pandemie, která rodiče dohání ke spánku. Zajímavá myšlenka, která je následně spouštěčem divokého světa, který s lehkou nadsázkou jde přirovnat k Šílenému Maxovi. Děti přicházejí o zásoby jídla i pití, vše se pomalu začíná bortit a pochopitelně se objevují lidé, kteří se rozhodnou aktuální svět bez rodičů využít. Rozhodně zajímavý koncept, který má ohromný potenciál. Neznalci knižní předlohy se pochopitelně těžko hodnotí, zda jde o povedenou adaptaci, dá se ovšem říct, že je filmové Spící město rozhodně slušnou prací.   Jedná se dost pravděpodobně o ideální podívanou pro mladé diváky. Spící město se drží více při zemi než Harry Potter nebo Letopisy Narnie, i zde se ovšem dětští hrdinové vydávají na zajímavou výpravu. Dětští herci jsou navíc fajn a jsou o poznání zajímavější než dospělí herci. Sem tam se sice objeví zajímavý dospělý herec (Pavla Tomicová se na malém prostoru dokáže slušně vyřádit, Martina Babišová dokazuje, že je lokálním velkým hereckým objevem), jinak ovšem v rolích nepůsobí dvakrát zajímavě a působí přeci jen tak trochu navíc. Především když dojde k obsazení youtuberů se se vší úctou ukazuje, že tady někdo šlápl trochu vedle. Spící město má ovšem ve své vizuální stránce. Dan Svátek umí točit, což dokázal i právě například u Úsměvu smutných mužů. Sem tam se objeví zajímavý vizuální nápad či zajímavé kamerové úhly. Scény s vypuknutým chaosem působí reálně a občas při sledování tak trochu zamrzí, že Svátek pořád točí dětský film a nemůže se utrhnout více ze řetězů a naservírovat skutečně ryzího českého Šíleného Maxe. V pár momentech totiž naznačí, že by takový námět bez problémů utáhl.   Spící město je film, který určitě stojí za vidění. Nebál bych se označit za další z těch filmů, který to u nás v poslední době zkouší trochu jinak. Po vzoru Ubal a zmiz či Shoky a Morthy: Poslední velká akce dorazil další film, který se v lehkých náznacích dokáže přiblížit zahraniční produkci a dokázat, že i tady to jde. Ambice tvůrcům rozhodně nechybí, přesto Spícímu městu k dokonalosti chybí vlastně celkem dost. Přesto si ovšem tento film zaslouží šanci a dokážu si představit, že pro dětské diváky (na které cílí o poznání výrazněji) bude fungovat o poznání silněji......

Subžánr Blaxploitation filmů byl specifickým tím, že hlavními hrdiny jeho filmů byl Afroameričané. Šlo tehdy o filmy, které se dočkávali spokojených ohlasů spíše právě v komunitě Afroameričanů, většina ostatních naopak filmy většinou odsuzovala kvůli velké míře násilí. Šlo většinou o akční kriminální filmy a do této kategorie spadá třeba snímek Dolemite, v roce 1997 poté Quentin Tarantino natočil svojí Jackie Brown jako v podstatě poctu tomuto výraznému subžánru. A poctu tomuto subžánru složil i právě Černej Dynamit. Spíše než vyloženou poctou je ovšem Černej Dynamit něco mezi poctou a parodií. Trailer na samotný film vznikl ještě před sepsáním scénáře a film byl úmyslně natočen ve formátu 16 mm, aby i v tomhle ohledu skutečně připomínal staré Blaxploitation filmy. Tahle divoká akční komedie, kdy se do děje zapojí i Richard Nixon či Abraham Lincoln je dostatečně zábavná, úmyslně vyvolává nostalgii a nebojí se též lehkých satirických bodů. Režírující Scott Sanders skutečně dokázal, že film dokáže působit jako vystřižený ze 70. let a za pochodu se ukáže, že mají tvůrci dost zajímavých nápadů. Jen se možná časem ukáže, že celovečerní délka Černýmu Dynamitovi úplně neprospívá. Celé to sice trvá pouze 80 minut a velmi snadno uteče, jako kratší 20-minutový film by to celé ovšem mohlo fungovat o poznání lépe. I díky tomu, že se časem definitivně ukáže, že scénář dle očekávání není dvakrát slavný a celé se to snaží být tak úplně střelené, že se to vlastně časem ohraje. Michael Jai White je před kamerou fajn, jako spoluscenárista ovšem mohl předvést lepší výkon. Blaxploitation filmy jako Černej Dynamit ovšem především těží ze své absurdnosti. A v té je naštěstí v Černým Dynamitovi pořád dost. Jde o ten typ braku, který se nesnaží tvářit, že brakem není a přistupuje na to, že jde vlastně o ideální film po troše alkoholu a případných omamných látkách. Ve ´´ stavu beztíže ´´ bude Černej Dynamit nejspíš vrcholný kinematografický zážitek, střízlivý divák jen přistoupí na pravidla hry, kdy může skutečně ocenit, že se snaží Černej Dynamit tvářit jako Blaxploitation film ze 70. letech. Pochopitelně to není stoprocentní, v tomhle ohledu se ovšem odvádí více než slušná práce. Podobně jako v případě Machety funguje samotná upoutávka v součtu lépe než výsledný film a právě krátkometrážní formát mohl ve finále všemu jen přispět, protože časem se to celé přeci jen tak trochu ohraje a i přes krátkou délku se to přeci jen trochu vleče. Je to neskutečně blbý, chce to ovšem být neskutečně blbý. A v případě uvědomění si pravidel hry diváka vlastně čeká celkem fajn zážitek.....

Edgar Wright po Cornetto trilogii, Scottu Pilgrimovi proti zbytku světa a Baby Driverovi natočil svůj první dokument. Dle samotného názvu se dá odvodit, že je tento dokument o legendární skupině The Sparks Brothers. Bratři Ron a Russell Maelové jsou výrazné figurky hudebního světa již přes 50 let a osobně jsem neskutečně rád, že dokument vznikl. A o poznání radši jsem, že se ho chopil právě Wright, kterému příběh téhle speciální hudební dvojice padne jako ulitý.   The Sparks Brothers jsou jasnou povinností pro fanoušky Sparks. Ještě víc než nedávná Annette, kde bratři Sparksové stáli za hudbou a scénářem. Je to film přesně pro takové fanoušky Sparks jako je samotný Edgar Wright. The Sparks Brothers díky tomu působí jako jasný projekt nadšence. Nadšence, který je rád, že může točit film o své oblíbené skupině se svými oblíbenými interprety. Ronovi a Russellovi je sice přes 70 let, v dokumentu jsou ovšem naštěstí nadále plní elánu a tenhle dokument dokáže skupinu představit v tak trochu jiném světle. A to velmi zajímavém světle, kdy se především ukáže, že přes 50 let v hudebním byznysu jejich bratrskou lásku nezlomilo.   Wright výtečně mapuje historii skupiny, skvěle využívá archivní záběry i výpovědi různých osobností jako Flea či Patton Oswalt. Dokument navíc obsahuje krátké animované sekvence, kde jsou přítomní i John Lennon namluven Simonem Peggem a Ringo Starr namluven Nickem Frostem. Ano, Wright na své staré známé nezapomněl a i tenhle nápad dělá z The Sparks Brothers výjimečnou dokumentární podívanou. Wright jinak sice točí dokument, jeho vizuální styl z celovečerních filmů ovšem nezůstává pozadu.   The Sparks Brothers trvají téměř 2, 5 hodiny, přesto jsou po celou dobu zábavní a zajímaví a osobně bych se vlastně nebránil klidně dalším 2 hodinám, kdy bych jen poslouchal, pozoroval a nechával se pohltit bratry Sparksovými a jejich hudbou. Jde přesně o ten typ dokumentu, který něco řekne především fanouškům Sparks, díky svým vysokým kvalitám a rozhodně zajímavé historii téhle skupiny má co říct každému. Hudebníci workoholici, kteří se kvůli kariéře zbavili klasických rodinných životů a nadále tvrdě pracují. Koketuje to s bláznovstvím? Dost možná ano, bratrům Sparksovým se ovšem musí nechat, že mají neskutečný zápal a i přes fakt, že jim táhne na 80 let to nevypadá, že si v brzké době chtějí dát pohov. Příběh bratrů Sparksových je inspirativní a správně ve stylu skupiny Sparks tak trochu šílený.   Edgar Wright se svým dokumentárním debutem uvedl skvěle a ani formát dokumentu ho nezbavil jeho vizuální hravosti. Zábavný, energický a především ve stylu bratrů Maelových tak trochu stylově podivný. Po tomhle dokumentu už This Town Ain't Big Enough For Both Of Us či When Do I Get To Sing 'My Way nikdy nebude znít jako předtím. Fenomenální dokument, který Wrightovi schopnosti utvrzuje více než cokoliv předtím.....