filmfanouch

Šestá epizoda American Horror Stories se tentokrát točí kolem záhadného zla, které pobývá v Národním parku Kern Canyon. Režie a scénáře se chopil Manny Coto, hlavními hrdiny jsou poté rodiče, kteří hledají svého ztraceného syna a zamotají se do patálií se záhadným zlem. Jak si poté šestá epizoda vede v porovnání s předchozími díly?   Šestá epizoda American Horror Stories prozatím patří mezi ty lepší epizody. A to i co se týče hereckých výkonů. Nový stěžejní člen ansámblu klasického AHS Cody Fern se vrací v této epizodě American Horror Stories a nadále se mu dokazuje prokazovat svůj talent. Hlavními postavami jsou ovšem Jay a Addy Gantzovi v podání Aarona Tveita a Tiffany Dupont. I ti jsou ve svých rolích fajn a zápletka se točí kolem hledání jejich ztraceného syna, přičemž se v tomto ohledu věrohodně dokáže prodat vztah ex-manželů, které definitivně rozdělila ztráta syna. I závěr epizody má zajímavé vyvrcholení, které svým vyzněním tak trochu připomene klasické AHS.   S horovou atmosférou se pracuje slušně, vizuální stránka nadále není u American Horror Stories dvakrát výrazná. Přesto šestá epizoda American Horror Stories patří zatím k těm lepším. Pořád se ovšem dá doufat, že v příštích epizodách bude líp. Snad i v té sedmé, která se po vzoru prvních dvou vrátí do starého známého Murder House......

Po snímcích It's Impossible to Learn to Plow by Reading Books, Flákač a Omámení a zmatení se stal Richard Linklater vycházející tvůrčí hvězdou nezávislého filmu. U svého čtvrtého celovečerního snímku s názvem Před úsvitem se poté inspiroval osobním příběhem, kdy se setkal se ženou, která s ním strávila den chozením po městě a debatováním o různých věcech. Právě svůj osobní zážitek chtěl zpracovat do filmové podoby, uvědomil si ovšem, že při psaní scénáře, kde stěžejní úlohu sehrává konverzace mezi mužem a ženou je potřeba také silná ženská scenáristka. Scénář s ním proto sepsala Kim Krizan a společně s ní Linklater napsal do dnes jeden z nejlepších romantických filmů všech dob.   Před úsvitem je fenomenální film. Nejen, že je nádherně natočen, ale je i neskutečně chytrou romantickou záležitostí, která skvěle funguje i díky výtečně přirozeným výkonům dvojice Ethan Hawke/Julie Delpy. Geniální scénář Linklatera a Krizan sice pojednává o jednoduché zápletce o dvou lidech, kteří spolu stráví den a diskutují na různá téma, tohle minimalistické a jednoduché téma je ovšem zpracované tím nejlepším možným způsobem. Nejen díky famózním dialogům, ale také díky pocitu, že jde skutečně o hřejivou romanci, která jeden náhodný den dvou lidí změní v podstatě pohádku. A každý najednou zatouží po tom, aby měl takové štěstí jako Jesse a Céline a náhodou ve vlaku narazil na spřízněnou duši.   Postupným sbližováním se Jesse i Céline dozvídají více i sami o sobě, chemii Hawkea a Delpy se jednoduše nedá nic vyčítat a těžko by mohla být lepší. Scénář sepsaný za pouhých 11 dní působí sepsán tím nejlepším možným způsobem. Linklater jako režisér (oceněný za tento film Stříbrným medvědem za nejlepší režii v Berlinale) vzal na první pohled banální romantický příběh a natočil ho unikátním způsobem. Příběh Jesseho a Céline skutečně působí jako ze života, fungují při něm emoce a Linklater po celých 100 minut bez problémů udrží diváckou pozornost. I díky skutečně šťavnatým dialogům a faktu, že je film skutečně bravurně natočen a jeho samotná vizuální stránka nemá chybu. Jde o přesně o ten typ filmu, kde se dá s jeho hlavními hrdiny soucítit a přát jim šťastný konec a kromě většinu času dobrého pocitu se to ve finále neobejde bez emocionálně silného finále, které skutečně dokáže, že si tyhle dva neudělali hezký den zbytečně. Jakýkoliv jiný konec by byl po tak perfektním budování jednoduše zklamáním.   Před úsvitem je sice malý film, nejen jeho scénář ho ovšem dělá filmem velkým. Jde o výjimečnou romanci, která dokáže chytit za srdce přesvědčivěji než většina romantických filmů z 21. století. Tomuhle nadějnému páru skutečně držíte hodně štěstí a po konci je velmi pravděpodobná chuť po nášupu. Ještě, že se Před úsvitem dočkalo dvou pokračování, které se navíc kvalitami svému staršímu bratrovi bez problémů vyrovnají. A druhý film je dokonce jedním z těch případů, kdy jednička ve finále tahá kratší sirku. Jenže v případě Před úsvitem je to v porovnání s jeho nástupcem opravdu jen o chlup........

Doposud jsme se dočkali 24 filmů ze stáje Marvel Cinematic Universe + prozatím 3 seriálů, které skončili na Disney+ a jsou na filmové univerzum výrazně napojené. To je příklad i nového animovaného seriálu What If...?, který především reaguje na závěr seriálu Loki a představuje alternativní reality příběhů, které jsou ze ze všech dosavadních Marvel filmů známé. První série láká na 9 epizod, přičemž ta první si pokládá otázku: Co by se stalo, kdyby byla Peggy Carterová prvním Avengerem? Menší dosavadní problém je v tom, že je tempo možná až příliš rychle a kvůli epizodám, které trvají půlhodinu není moc času pro pomalejší budování příběhu. Dost možná pro to ani ovšem není důvod. Znalci zápletky prvního Captaina Ameriky si budou především všímat toho, co je v téhle alternativní realitě vše jinak (je toho dost) a díky pozornosti tvůrců na detaily se skutečně vracíme k ikonickým momentům v pozměněné podobě. Jsou tam velmi úsměvná pomrknutí na filmy ze světa Marvel Cinematic Universe, které těží z toho, že v téhle alternativní realitě je všechno tak trochu jinak. Jsou to přitom chytrá pomrknutí, která skutečně berou důraz na to, že je nyní možné absolutně cokoliv, což nám ještě více potvrdí následující epizody seriálu. Nedá se říct, že by měli všichni herci vyložené nadání pro dabing, přesto ovšem navrátivší hvězdy z filmů jako Hayley Atwell, Sebastian Stan nebo Dominic Cooper odvádí slušnou práci. Všichni herci se z MCŮ filmů nevrací, to ovšem neznamená, že by Marvel nenašel povedenou náhradu. Takový Chris Evans se nevrátil pro zopakování si role Stevea Rogerse, jeho náhrada v podobě hlasového veterána Joshe Keatona ovšem zní jako Chris Evans a při poslouchání jeho hlasu se ve finále rozdíl hledá skutečně těžko. Watcher Jeffreyho Wrighta prozatím skutečně slouží pouze jako vypravěč, který nemůže, nechce a nehodlá zasahovat do jednotlivých příběhů z alternativních realit, jeho vypravěčský hlas ovšem k oné záhadné entitě parádně sedí. Do alternativní reality se navíc dokáže zapojit fakt, že je Peggy Carter žena, což všem členům armády úplně nevoní a zvláště v momentě, kdy se z ní stane supervoják, který má pomoc Americe vyhrát válku. Tahle feministická rovina sice ve finále v první epizodě What If...? nemá takový prostor, přece jen ovšem potěší, že si v tomhle ohledu tvůrci uvědomili, co za následky by pravděpodobně měla transformace Peggy Carer v supervojáka. Animace působí dojmem, že se co nejvíce snaží přiblížit komiksům a působí velmi dobře. V jistých momentech se sice ukazují její slabší chvilky, jinak je ovšem animovaná stránka velmi vydařená a působí vlastně tak trochu svěže. Navíc se skutečně podařilo, aby postavy z What If...? připomínali hrané verze jednotlivých postav a především v jeden moment představí What If...? naprosto skvělou akční sekvenci, která dokáže, že se díky animaci budou moci tvůrci vyřádit v měřítku, které by jim hraná podoba dost možná ani nedovolila. Celkově se první epizoda What If...? trochu drží zkrátka, už tady se ovšem ukazuje, že bude celý seriál klíčem k zajímavým nápadům, které můžou tyto alternativní reality přinést. Díky animaci bude možné předvést věci, které bychom v hrané podobě dost možná vidět nikdy nemohli. Navíc se prozatím nešetří s pár překvapeními a seriál prozatím rozhodně působí kreativně. Rozhodně je co zlepšovat a snad bude seriál každou epizodou jen lepší, první epizoda What If...? ovšem seriál startuje vydařeným způsobem. A osobně se vlastně nemůžu dočkat dalšího dobrodružství Kapitánky Carter......

Hvězdná pěchota spisovatele Roberta A. Heinleina přišla režisérovi filmové verze Paulu Verhoeveonovi tak nudná, že jí po pár kapitolách vzdal. Režisér Robocopa, Total Recall nebo Základního instinktu tehdy vzal Heinleinův román a natočil dle něj film, který se dodnes dočkává rozpolcených reakcí. Je velmi pravděpodobné, že při debatě nad Hvězdnou pěchotou dojde na názory typu ´´ skvělá sci-fi klasika, zábavné béčko či naprosto uvědomělá satira´´. Už v době svého uvedení to Hvězdná pěchota neměla s reakcemi veřejnosti lehké. Z filmu se stal propadák, který při rozpočtu 105 milionů dolarů v kinech nakonec vydělal pouhých 121 milionů dolarů. A přesto se o filmu dodnes mluví a pro spousty jde o oblíbený film. A rozhodně se není čemu divit. Existují i diváci, kteří Hvězdnou pěchotu pokládají za guilty pleasure, tedy film, který si sice užívají, ovšem uvědomují si, že je na něco špatně. Kde je tedy s Verhoevenovou Hvězdnou pěchotu pravda?   Na první pohled Hvězdná pěchota snadno může působit jako tupý ( i přes vysoký rozpočet) béčkový akční film, který má špatné herecké výkony, postavy jsou vyloženě tupě a celé to je skutečně taková béčková podívaná, která neurazí a ani dvakrát nezaujme. Přitom skutečně platí, že herecké výkony ve Hvězdné pěchotě nejsou z velké většiny dokonalé (Casper Van Dien je dřevo!), postavy jsou tupé a celé to působí jako béčková podívaná. Jenomže pak je tu ten satirický podtext. Hvězdná pěchota si očividně utahuje z klasického amerického patriotizmu, to potvrdil i sám Verhoeven. Hvězdná pěchota si utahuje i pomocí televizních spotů, které fungují jako součást propagandy národa, který bojuje s obřími brouky. Přitom všem nesejde na tom, že je to celé tak trochu pořád tupé. Ono to totiž tupě celé působit vlastně má.   Síla opravdu není v hereckých výkonech, to naznačí i úvod na střední, kdy ve finále nejlepším je Neil Patrick Harris, který ovšem ve finiši většinu děje chybí. Je to kromě onoho satirického náhledu pochopitelně i o velkolepých akčních sekvencích, které dodnes fungují. Triky takových obřích brouků na bojišti sice nezestárli dvakrát obstojně, přesto se ovšem slušně drží. Verhoeven ovšem především dokázal bitevní scény natočit skvělým a velkolepým způsobem. Dle Verhoeveoných zvyků je to řádně brutální a z konfrontace lidí a obřích brouků se ve finále ždímá naprosté maximum.   Na mnoho momentů jde vlastně nahlížet dvěma pohledy. Vážným pohledem i právě pohledem náhledu. Při sledování filmu s náhledem se právě ukáže, že měl Verhoeven pod čepicí a ten film je skutečně funkční bravurní satira. S oním náhledem film zaujme i poznání víc, než když se na něj člověk dívá s vážným pohledem. Právě i díky oněm tak trochu toporným hereckým výkonům a momentům, které skvěle fungují právě díky onomu satirickému obsahu.   Velký rozpočet je na Hvězdné pěchotě poznat a i díky němu ty velké akční sekvence tolik fungují a jsou jednoduše skvělé. Verhoeven ty bitevní scény natočil opravdu mistrovským způsobem, pravý poklad je ovšem ve Hvězdné pěchotě právě především v těch momentech, kdy se člověk může pochechtávat nad tím, že tohle opravdu není sci-fi, která dle režisérovy vize vznikla především pro velké utahování si z patriotizmu a propagandy. Při spoustě momentů navíc divák může zapojit mozek a pár momentů v zápletce si přetlumočit po svém a na celou tu zvláštní společnost a hlavní postavy si udělat úplně jiný pohled. V rámci satiry zašel Verhoeven u Hvězdné pěchoty ještě dál než u Robocopa a do dneška je i díky tomu Hvězdná pěchota výjimečnou sci-fi.   Hvězdná pěchota je ve finále ten typ filmu, který se hodnotí velmi těžko. Kvůli bravurní satiře a skvělé Verhoevenově režii ovšem Hvězdná pěchota funguje velmi dobře a svého kultovního statusu se dočkala naprosto zaslouženě. Je to celé úmyslně tak trochu stupidní a herci jsou z velké části toporní, stačí ovšem pár těch chytrých satirických momentů a především konečně epická bitva na bojišti, aby se to celé Hvězdné pěchotě vlastně velmi snadno odpustilo.......

Alfred Hitchcock nejvíce proslul jako tvůrce mnoha napínavých thrillerů. Cizinci ve vlaku, Vražda na objednávku, Okno do dvora, Vertigo, Na sever Severozápadní linkou či Psycho tvoří výčet jen několika Hitchcockových slavných filmů, přičemž jich má mistr napětí pochopitelně na kontě ještě více. A to i romantický thriller Chyťte zloděje s Cary Grantem a Grace Kelly v hlavních rolích.   Film adaptovaný dle předlohy Davida Dodge vznikl v roce 1955 a mnoho kritiků mu tehdy vyčítalo, že postrádá oproti předchozím Hitchcockovo filmům pořádné napětí. Jenomže zrovna v tomhle případě ovšem u Hitchcocka tolik nezáleží na onom napětí. Nebýt Hitchcockova očividného rukopisu by se dost možná většina mohla divit, že se skutečně takové látky chopil právě Hitchcock. Což automaticky ani náhodou neshazuje kvality tohoto výtečného filmu.   Už ve skvělém castingu Caryho Granta a Grace Kelly tkví hlavní výhra Hitchocockovy romance. Mezi těmito dvěma hereckými hvězdami funguje věrohodná vášeň a těžko si představit lepší casting. Především je ovšem Chyťte zloděje další Hitchcockův snímek s jasnou autorskou vizí, který i díky prostředí Francouzské riviéry skvěle vypadá. Skvěle zde funguje černý humor a Hitchcock si po celou dobu dokáže udržet diváckou pozornost i přesto, že se většinu času bere důraz především na dialogové konfrontace. Hitchcock v pro sebe tak trochu neobvyklém romantickém žánru dokázal natočit skvěle fungující prvky romantických momentů s vážnými momenty a tohle lehké přeskakování mezi žánry jednoduše skvěle funguje.   Chyťte zloděje působí v rámci Hitchcockovy kariéry tak trochu unikátně, právě i proto, že má díky své atmosféře daleko právě k Oknu do dvora, Vertigu či Psychu. Každý Hitchcockův film přitom měl romantické prvky, právě Chyťte zloděje je ovšem nejspíš nejvíce romantickým filmem v mistrově kariéře. Přitom v tom funguje i napínavé vyšetřování identity zloděje šperků, John Michael Hayes vzal Dodgeovu novelu a zpracoval jí do filmového příběhu skvělým způsobem. Vše je v Chyťte zloděje na svém správném místě, jde zároveň o poznání vděčnější a uvolněnější podívanou než v případě Hitchcockových klasických thrillerů. Což ovšem zároveň neznamená absenci Hitchcockovy mistrovské režie, která v roce 1955 vytvořila další naprosto skvělý film, který skvěle funguje i po téměř 70 letech od své premiéry.   Jednoduše další skvělý Hitchcock, který je v jeho kariéře výrazný i díky tomu, že jde spíše skutečně o jeden z těch uvolněnějších mistrových filmů. Což ovšem automaticky neznamená sprosté slovo! Naopak je i tenhle Hitchcock jednoduše fenomenální a dokazuje jeho tvůrčí genialitu. Skvělý romantický film s bravurní zápletkou, skvělou hlavní hereckou dvojicí a fenomenální režii. Skvělá záležitost, která tak trochu bohužel zapadla mezi slavnějšími a přeci jen významnějšími Hitchcocky......

Původně animák Vivo v roce 2010 nabídl Lin-Manuel Miranda DreamWorks Animation, studio ovšem projekt v roce 2015 zrušilo. Vivo se ovšem dočkal v roce 2016 nového života u Sony Pictures Animation, nakonec byl ovšem v době pandemie prodán Netflixu, kde se po více než dekádě konečně dočkává svého uvedení. Stálo ovšem ono čekání za to?   Dle očekávání má Vivo povedenou hudbu Lina-Manuela Mirandy. Animace je poměrně slušná, rozhodně ovšem nejde o strop animované tvorby. Trošku slabší je to s příběhem, který ve finále není kdovíjak světoborný a zamrzí to i díky solidnímu úvodu, který skutečně lákal na příběhově velmi zajímavý animák. A právě s tím příběhem to ve finiši dvakrát slavné není.   Samotný film rozhodně přichází se zajímavým prostředím, které by mohlo skvěle fungovat v o poznání lepším animovaném filmu. Jednotlivé stěžejní postavy mají nápaditý design (ty vedlejší zas tak moc ne) a i hlasové výkony samotného Lina-Manuela Mirandy, Zoe Saldany, Michaela Rookera či Bryana Tyree Henryho jsou velmi slušné.   Skutečně zamrzí, že po velmi slušném úvodu se Vivo vydá do tak trochu méně zajímavé podoby. Přesně do té podoby, která bude bavit dětského diváka a případně vyloženě neurazí jako podívaná pro celou rodinu, šlo z toho ovšem určitě vytřepat o něco víc, přesně něco víc, co by nejspíš dokázal takový Pixar. Úvod až příliš našponuje očekávání k něčemu, co nedorazí a místo toho vlastně skutečně dorazí jen standardní neurážející animák, který má alespoň ty povedené písně od Mirandy. Ani ty ovšem z Viva výjimečnou podívanou neudělají.   Medvídek kynažu Vivo je sympatická postavička, která je hlavním hrdinou fajn neurážejícího animáku s bravurní hudbou, pěkným vizuálem a fajn hlasovými výkony, samotná zápletka ovšem ve finále dvakrát zajímavá není a po krátkém úvodu se ukáže, že jde vlastně o skutečně jednoduchý animák. Pro menší diváky se ovšem nespíš jedná o naprosto vděčnou podívanou......

Dalo by se rozhodně říct, že dobu největší slávy zažil herec Val Kilmer v 90. letech. Filmy jako Top Gun, Willow, The Doors, Pravdivá romance, Batman navždy, Nelítostný souboj nebo Kiss Kiss Bang Bang je výčet pouze pár filmů, které Val Kilmer stihl za svou kariéru natočit. Mnohými byl označován za egoistu, o jeho talentu ovšem mnoho lidí nepochybovalo. Valu Kilmerovi kariéru ovšem nezabil fakt, že by neuměl hrát. Už několik let totiž Kilmer bojuje s rakovinou hrtanu, která ho připravila o důležitou součást jeho profese - hlas! Dokument Val dvojice režisérů a střihačů Leo Scott/Ting Poo je poté portrétem o Kilmerově životě a kariéře, který ukazuje, že i na dnu svých sil dokáže člověk najít vnitřní klid a na svůj život nahlížet s optimizmem. I když jeho životní cesta rozhodně nebyla jednoduchá a aktuální období také není zrovna růžové.   Scott a Poo měli štěstí v tom, že Kilmer natáčel záznamy ze svého života a získali tak díky Kilmerovi bohatý archív, jehož konkrétní délka ve finále činí 800 hodin! Právě diagnostikování rakoviny v Kilmerovi vzbudilo zájem odvyprávět jeho příběh, přičemž kvůli ztrátě hlasu jeho slova předčítá syn Jack Kilmer. Na Vala Kilmera tento dokument pravděpodobně hodí zcela nový pohled. Kilmerův dokument skutečně obsahuje záznamy z jeho osobního života i momentů z natáčení a dojde tak na nová odhalení například o natáčení Top Gunu či Batmana, zjištění, že se Kilmer mohl stát v případech úspěšných castingů stát hlavní tváří dalších dnes již legendárních filmů a úkazů, že se Kilmer snažil dát do svých rolí opravdu hodně.   Při sledování ani dvakrát nesejde na tom, zda je divák fanouškem Kilmera či ne. Jde ovšem o fascinující dokument. Dokument, který skvěle reflektuje jeden jedinečný herecký příběh a je skutečně intimním náhledem do Kilmerovy duše. Kilmer navíc ze sebe při nahlížení do minulosti rozhodně nedělá symbol ctnosti a při své otevřenosti si zároveň přizná, že byl někdy skutečně nesnesitelný. Kilmer na dně fyzických sil vypráví příběh o splněném snu, setkání s realitou a celkovém průběhu své kariéry, přičemž skutečně ke spoustě filmům (jako legendární pohromě Ostrov Dr. Moreau) řekne spousty nových zajímavých informací a vrhá na své nejslavnější filmy též zcela nový pohled.   Musí se rozhodně pochválit i povedená střihová stránka Scotta a Pooa, kteří skvěle spojují záběry z Kilmerova archívu, záběry ze samotných filmů i různých dalších zdrojů. I díky nim vyprávění o Kilmerově minulosti tolik funguje. Je to neskutečně dojemný portrét člověka, který si splnil své sny, dělal chyby jako každý druhý, byl milujícím otcem a nyní pouze žije s tím, že jeho herecká budoucnost nepůsobí kdovíjak nadějně a že si Marka Twaina už jen tak nezahraje. Člověk, který si splnil svůj dětský sen stát se Batmanem a nakonec si roli z mnoha důvodů neužil způsobem, kterým chtěl. Přesto se mu ovšem za život povedlo pracovat s mnoha jeho hereckými idoly. A především se mu opravdu povedlo stát se výrazným hereckým jménem, které i díky jeho aktuálnímu otevřenému příběhu jen tak nikdo nezapomene. Člověk opravdu nemusí být Kilmerovým fanouškem, aby si uvědomil, že zde vznikl neskutečně krásnej a emocionálně silnej dokument.   Skvěle sestříhaný dokument z 800 hodin archívu Vala Kilmera, který ze svého hlavního hrdiny rozhodně nedělá andílka, na konci z něj ovšem definitivně udělá protagonistu silného životního příběhu. Jde o jasnou must-watch záležitost, která nejen na jedno známé herecké jméno, ale též na celý Hollywood vrhá zcela nový pohled. Bravurní ukázka emocionálně poutavého a filmařsky bravurního dokumentu, který by nemohl vzniknout bez samotného Vala......

Strážci Galaxie byli před svou premiérou velkou neznámou, vyklubala se z nich ovšem velmi povedená záležitost a ve velkém pochopitelně díky režisérovi a scenáristovi Jamesi Gunnovi. Úspěch prvních Strážců Galaxie mu tehdy zajistil nejen fakt, že zrežíruje i dvě pokračování, ale měl se tehdy stát i dozorčí osobou kosmické části Marvel Cinematic Universe. Jenomže tehdy se na povrch dostali léta staré tweety, kdy James Gunn například zimu v hotelu přirovnával k močení dětí. Šlo sice o staré tweety, které Gunn dávno smazal, byli ovšem shledané jako nevhodné a Gunn tak musel od třetích Strážců Galaxie pryč. Od roku 2018 je pochopitelně vše jinak a Gunn nakonec třetí Strážce Galaxie natočí, mezitím ovšem Gunn musel jít jinam. A nakonec skončil u konkurenční stáje DC Comics, která mu nabídla, aby si ze všech látek Gunn vybral jakoukoliv látku a natočil dle ní film. A i když ho tedy studio hrozně moc chtělo u nového Supermana, Gunn se nakonec rozhodl pro natočení nového Sebevražedného oddílu. A díky bohu za to.   Gunnův Sebevražedný oddíl není ani pokračováním a ani rebootem původního Sebevražedného oddílu z roku 2016. S dodnes mezi diváky rozporuplným filmem má nový Sebevražedný oddíl prakticky společné pouze návrat několika postav a pochopitelně také zápletku o týmu zločinců, kteří se vydávají na nebezpečnou misi a za odměnu dostanou snížení trestu. A tím jsme se všemi těmi podobnostmi v podstatě u konce. A během sledování filmu je vyloženě patrný důvod, proč se Gunn rozhodl zrovna pro Sebevražedný oddíl. Jde totiž o látku, kde se mohl Gunn naprosto vyřádit a tuhle šanci nepromarnil.   Gunn měl mít u svého Sebevražedného oddílu velkou kreativní svobodu a jeho šílený styl je jednoduše poznat. Film je mládeži nepřístupný a to z velmi dobrého důvodu. Je to velmi brutální, což naznačí už úvodní bitevní scéna. Již od začátku je poté patrné, že Gunnův Sebevražedný oddíl bude neskutečně zábavný film, časem se ovšem ukáže, že tu Gunn točí i něco víc než pouze velmi zábavný blockbuster. Točí velmi zábavný blockbuster, který má skvěle fungující postavy, velmi bravurní děj a dokáže kromě pobavení u humorných pasáží a napnutí u akčních scén též dojmout na těch správných místech.   I po Strážcích Galaxie je dost možná patrné, proč se Gunn rozhodl právě pro Sebevražedný oddíl. Pojítko mezi Gunnovými Strážci Galaxie a Gunnovým Sebevražedným oddílem je fakt, že se příběh točí kolem postav, které jsou tak trochu vyvrhely společnosti, nikam pořádně nepatří a alespoň jednou v životě mohou najednou bojovat za tu správnou věc. To ovšem automaticky neznamená, že by se styl Jamese Gunna ohrál a Gunn v podstatě servíruje Strážce Galaxie 2.5. To rozhodně ne!   Styčné plochy tam pochopitelně pořád jsou. Už od začátku je jasné, že po vzoru Strážců Galaxie opět došlo na stylovou volbu muziky. Od začátku do konce tak dojde na Johnnyho Cashe, Louise Primu či Kansas a po vzoru Strážců Galaxie jde o výběr muziky, která k libovolným momentům padne jako ulitá. A během filmu průběžně dochází k dokazování toho, že sliby o drsném válečném filmu nebyli úplně plané. Přitom všem tempo skvěle šlape a nepůsobí to uspěchaně, od začátku se poté ukazuje, že má Gunn nápadů jednoduše dost a už právě úvodní akční sekvence dokáže, že Sebevražedný oddíl nemohl skončit v lepších rukou.   Audiovizuální stránka je naprosto fenomenální. Viditelně hravé kamerové hrátky, skvělá obrazová kompozice a naprosté využívání potenciálu téhle značky. Gunn již dopředu avizoval, že se z komiksů pokusil vybírat většinou ty nejabsurdnější postavy a z každé z nich i na malém prostoru dokáže vyždímat maximum. Ať už v rámci jednotlivých vtipů či skutečně zábavného využití pro zápletku filmu.   Sebevražedný oddíl se navíc ani po úvodní akční scéně neokouká a dokáže solidně překvapovat za pochodu. Ať už tím, že po celou dobu nesází na chronologické vyprávění či díky pár fungujícím zvratům, které vždy mají ten správný účinek.   Gunn ovšem především dokazuje, že skutečně dokáže pracovat s postavami. A v případě Sebevražedného oddílu to dokáže i s postavami, které by člověk ve své blízkosti pravděpodobně nechtěl. Jednoznačným diváckým favoritem je po vzoru Groota ve Strážcích Galaxie rozhodně King Shark. Milý, hloupý a hladový žralok s hlasem Sylvestera Stalloneho je takový otloukánek, kterého si divák i kvůli jeho primitivnímu myšlení snadno zamiluje a i v tomhle případě se dá říct, že ze samotného King Sharka nemohl Gunn vymáčknout víc. Za zmínku též stojí Ratcatcher 2 v podání Daniely Melchior, která je ve finále klíčem k emotivnějším momentům tohoto snímku a neznámá Melchior se objevuje jako herečka, která by se ještě mohla dočkat výrazné kariéry. A je tu i David Dastmalchian jako Polka-Dot Man, jedna z dost možná nejtragičtějších komiksových postav všech dob. Jeho postava je nejen klíčem k mnoha velmi vtipným momentům (především, když se příběh odehrává z jeho perspektivy!), ale jeho původ má ve finále jednu menší emocionálně silnou dohru, která ve finále na postavu trhá velmi zajímavý dohled. I v tomhle ohledu se dokazuje, že jde o každé výraznější postavě Sebevražedného oddílu skutečně něco říct. A vlastně i o těch méně výraznějších.   Kromě postav navíc Gunn dokáže skvěle prodat i chemii jednotlivých postav. Například Bloodsport v podání Idrise Elby a Peacemaker v podání Johna Ceny jsou v podstatě experty na víceméně stejnou věc a jejich rivalita je též zdrojem jedné fenomenální akční sekvence, která je ve finále především klíčem k tomu, aby si mezi sebou tyto dva poměřovali ega (a dost možná i penisy!). I tyhle dva jsou ve svých rolích opravdu dobří a Cenovi tahle role vymytého bojovníka za mír (zabil by pro něj ženy i děti!) sedí a chystaný seriál Peacemaker by mohl být ve finále velmi zajímavý.   Gunn si vypůjčil pár postav z prvního Sebevražedného oddílu a takový Rick Flag v podání Joela Kinnamana dostává výraznější úlohu a stává se o poznání zajímavějším charakterem. Ve finále solidní příběhový arch má ve filmu také Harley Quinn, kde má opět Margot Robbie šanci předvést, že pod skořápkou půvabné herečky se též schovává velmi schopná herečka. A je tu pochopitelně i Viola Davis, která v roli Amandy Wallerové nadále vyzařuje nebezpečným respektem.   Skutečně je tam humor, který někdy těží i ze samotné brutality filmu a je to přitom přesně ta zábavná brutalita, která tak trochu připomene Gunnovu tvorbu před komiksovými filmy (Slimák) a ukazuje, že je Gunnův humor možná opravdu tak trochu zvrácený, ovšem velmi příjemným způsobem. Právě scéna poměřování eg (penisů?) Bloodsporta a Peacemakera má například ve finále pointu, která naprosto sedí ke Gunnově přístupu a funguje.   Sebevražedný oddíl navíc přitom všem skvěle drží pohromadě. Je vtipný, dojemný, velkolepý i napínavý. Gunn napsal scénář, který dokáže vykreslit postavy, výtečným způsobem posouvat příběh dopředu, zapojit do něj všemožné zvraty i libovolnou postavu výtečným způsobem. Mnoho postav má svůj vlastní skvělý příběhový oblouk (Harley Quinn, Ratcatcher 2, Polka-Dot Man.....) a vše to vede k velkolepé konfrontaci s obří vesmírnou hvězdicí. Prostě splněný sen!   Gunnův Sebevražedný oddíl je skvělou záležitostí. Jedná se bez přehánění (prozatím) o jeho Magnum opus, který je jednoduše celý skvělý. Libovolná minuta nezkazí pocit toho, že vznikla neskutečně sebejistá a osobitá blockbusterová pecka, která těží ze své šílenosti, zábavnosti, skvělých herců a především z odporně čisté duše Jamese Gunna. 185 milionů dolarů bylo investováno do nejlepšího možného blockbusteru, který je prozatím nejlepším filmem z DC Extended Universe a společně s Jokerem jednoznačně tím nejlepším filmem ze stáje DC Comics od Temný rytíř povstal. Ten film má srdce i koule a vlastně můžeme být rádi, že Gunnovy staré nevhodné tweety vyplavali na povrch. Bez nich by totiž dost možná tenhle Sebevražedný oddíl nikdy nevznikl. A osobně bych si přál, kdyby se Gunn po třetích Strážcích Galaxie takhle svěžím způsobem chopil i nových Star Wars, Želv Ninja a vlastně i toho Supermana.......

V hlavní roli páté epizody American Horror Stories se objevuje Billie Lourd, která je již od 7. série součástí klasického American Horror Story. Ve finiši je poté 5. epizoda menším zlepšením oproti dvoum předchozím epizodám a kvalitami má blíže k prvním dvou dílům. Na staré dobré American Horror Story se sice Stories nadále nechytá, přesto je ovšem epizoda BA'AL rozhodně fajn.   Je to i díky Billie Lourd, která je jednoduše skvělá a výrazně převyšuje veškeré ostatní členy obsazení. Opět platí problém, že má na tento příběh čas pouze jediná osoba, v tomto případě ovšem příběh nepůsobí kdovíjak natahovaným způsobem a naopak nabízí slušný potenciál pro případné navázání v budoucnosti. V rámci BA'AL celkem slušně funguje atmosféra, i vizuální stránka působí o poznání nápaditěji než v případě posledních dvou epizod.   Kromě Billie Lourd v podstatě herecké výkony za zmínku dvakrát nestojí a ani postavy samotné kromě Liv za zmínku dvakrát nestojí. Finále patří k nejslabší části, kdy se tak trochu nabourá doposud klidně budovaná atmosféra a dojde k finále, které k doposud budovanému příběhu tak úplně nesedí. Právě finální scéna ovšem ukazuje, že celá tato epizoda stojí především na výkonu Billie Lourd. BA' AL má pořád k nějaké velké parádě daleko, rozhodně jde ovšem doposud o zlepšení oproti dvou předchozím epizodám. Tak snad bude kvalita následujících dílů American Horror Stories jedině narůstat.....

Jan Prušinovský patří mezi nejvýraznější lokální tvůrce. A má štěstí v tom, že dokáže svými projekty oslovit výraznou část populace. V seriálovém Okresním přeboru a jeho filmovém prequelu došlo na utahování si z klasických fotbalistů, Kobry a užovky se též točili kolem jisté sociální skupiny, seriál Trpaslík se zase pokusil přiblížit klasickým projektům Václava Vorlíčka a Miloše Macourka (pochopitelně se svým přístupem) a samozřejmě musí dojít i ke zmínce MOSTU!, který patří k nejlepším českým seriálům posledních let a opět spousty lidí oslovil právě oním sociálním náhledem. Sociální náhled přitom nechybí ani u Prušinovského novinky Chyby. Scénář Romana Vojkůvky měl původně sloužit k výrobě televizního filmu, nakonec ovšem zůstal ležet v archívu České televize kvůli faktu, že se jeho zápletka točí z velké části kolem porna. Prušinovského ovšem scénář zaujmul a rozhodl se, že ho zpracuje. Udělají ovšem diváci chyby v případě návštěvy kina?   Prušinovský rozhodně nezklamal! Je to velmi komorní film, který by ovšem v případě skutečného uvedení do televize výrazně převyšoval většinu u nás vznikajících televizních filmů. A je to určitě i právě díky Prušinovskému. Zkušený talentovaný tvůrce ovšem rozhodně nenatočil klasickou romantickou záležitost. Má k ní vlastně více než daleko. Start vlastně začíná slibně a působí jako ze života. Dva lidé na sebe narazí v baru, stráví spolu noc, po té noci si ovšem uvědomí, že jim je spolu hezky a mohou tak spolu být ve vážném vztahu. Jenže už úvodní scéna naznačí, že bude mít vývoj vztahu Emy a Tomáše k happy endu vlastně skutečně daleko. Zajímavý námět, chytrý scénář a především naprosto skvělí (přitom neslavní) herci v hlavních rolích.   Jak je u Prušinovského zvykem, i zde se nahlíží na sociální poměry. Tentokrát se děj odehrává v malé vesnici, kde se zná každý s každým a sebemenší tajemství se může velmi snadno rozšířit. S těmi postavami nemusí divák kdovíjak soucítit a ani nemusí docházet k diskuzím nad velkým vykreslením postav, přesto ovšem scénář Chyb působí jako ze života. Přesně jako něco, co se velmi pravděpodobně může stát. Nejde o černou komedii, jde o čisté drama. Drama, které dokáže prodat, že je život někdy skutečně svině, především v momentech, kdy dojde na předsudky v tak malé komunitě.   Je to sice malý film, přesto je natočen skutečně skvěle. Ambice (kvůli COVIDU-19 bohužel zrušené) na festivaly dávají smysl, protože Chyby působí jako film, který by se na takové přehlídce nejlepších evropských filmů rozhodně neztratil. Dosud spíše divadelní herci Pavla Gajdošíková a Jan Jankovský jsou skutečně skvělí a Chyby snad budou pro oba klíčem k várce výrazných úloh. I díky ním totiž emoce fungují o poznání silněji, člověk by jim z fleku věřil jejich aktuální duševní rozpoložení a že si aktuálně fakt prochází psychickým peklem.   Je velmi snadné se do Chyb strefovat v tom ohledu, že jsou plné očekávaných stereotypů, jenže Chyby skutečně přitom působí jako uvěřitelný film ze života. V jednotlivých vedlejších postavách, které možná jsou a možná nejsou pouhými karikatury si divák přitom všem velmi snadno může říct, že mu zrovna tohle něco říká. Právě i zde se dost možná ukazuje, proč Prušinovského Vojkůvkův scénář zaujmul. I v jeho předchozích projektech (Okresní přebor, Kobry a užovky, MOST!) člověk mohl snadno najít fragmenty ze svého osobního života. Přitom je to ovšem pořád tak trošku jiné. Chyby mají blíž právě ke Kobrám a užovkám než právě k Okresnímu přeboru, Trpaslíkovi či MOSTU! U všech zmíněných seriálů+ celovečerního Okresního přeboru totiž Prušinovský spolupracoval s Petrem Kolečkem, stejně jako v případě Kober a užovek jsou ovšem Chyby dle scénáře někoho zcela jiného. A podobně jako u Kober a užovek se tu ten humor skutečně hledá velmi těžko. I zde se může divákovi velmi snadno udělat špatně nad tím, jak realisticky lidsky příběh hrdinů Chyb působí. A i díky tomu jde o film, který snadno může něco říct i v zahraničí, právě pro české diváky jsou ovšem Chyby dost pravděpodobně nejideálnější. I díky bravurní řemeslné stránce by ovšem na festivalech Chyby skutečně obstáli.   Plyne to až k finále, které má k ryzímu happy endu klasické romance skutečně daleko. I díky němu to Chyby nemají tak snadné, jako většina českých filmů. Skutečně nejde o vděčnou řachandu, ale tvrdou a nekompromisní záležitost a vyloženou anti-mainstreamovou záležitost. V tomhle malém a na první pohled nenápadném filmu je ovšem spousty velmi kvalitních ingrediencí. A rozhodně nebude chybou tuhle povedenou záležitost vidět......