Candyman

Afektovaný černý gay a jeho bílý přítel, banda bílejch polišnácků , tedy bez kleští a letlampy, škoda. A kupa řečí o utlačování či alespoň nerespektování černejch. A na konci zase banda nemyslících polišnácků.  Je něco shnilého ve státě dánském, že nebo ne? Pokud tohle má být propaganda, tak je natolik hloupá a křečovitá a zjednodušující, že se dá tak akorát poklepat na čelo. Je-li to ale sociální experiment, tak docela i hm!  Na jedné straně totiž stojí tleskající horda spokojených pokyvovatelů nad tezemi a závěry téhle zjednodušující frašky.  Prý zrcadlo společnosti, no ty vole a ten afektovaný gay byl jako v cajku?  To je přece již dávno překonaná věc, ne? Takhle se gayové nechovají, no fuj, fuj...  A na straně druhé hysterická hromada odsuzovatelů a ochránců naší věci, popírajících jakoukoliv formu možné diskriminace, že bambulové? On ty černý nebo cigány nikdy nikdo a dneska už vůbec! nijak a ničím neponižuje.... Někdy si připadám jako ten Švejk na hajzlu : Co blbnete! Dyť jsou tady lidi! Ale to je jedno, nicméně jednou za čas je fajn si něco  jen tak zařvat z vokna, že jo? Tak a ke Candymanovi, pominu-li to výše zmíněné. Moc fajn kamera, výtvarná stránka a hudba, ale originál s Toddem je prostě jen jeden. Některý filmy prostě do dnešní doby nepatří. Tři a dost odřený. (21.12.2021)

Solidní recyklace mýtu původního "Candymana" pro současnou dobu, která ale nejen v porovnání s fenomenálním a v rámci žánru silně atypickým originálem vyznívá apelativně a doslovně. Klasika nechávala pozvolna nahlodávat základy reality a racionality, dramaturgicky pracovala s pohledem zvenčí, který současně problematizovala, a promyšleným způsobem tematizovala, rozvíjela i analyzovala fenomén městských legend, až se sama stala jednou z nich. Nový "Candyman" se naopak spoléhá na současné schéma kombinace efektních brutalit a okázalého chytračení. Scénář podnětným způsobem vyzdvihuje motiv jmen a jejich významu pro vyprávění i identitu a ikonografii komunity. Samotné vyprávění pak staví kolem bolesti a traumata Afroameričanů coby jednotlivců i komunity. Díky tomu silně rezonuje s tématy, která pro ně byla dlouhodobě žitou zkušeností a zbytku světa je znovu zpřítomnily protesty a hlavně debaty po zabití Breonny Taylor a George Floyda. Tím se sice film zbavuje obecnějšího přesahu, ale činí to za cenu výmluvné aktuální emancipace. Candyman coby postava se tak stává amalgámem jmen, tváří, křivd a bolesti. Pohled zevnitř mu sice neumožňuje se rozlétnout jako originálu, ale na druhou stranu mu to dává sílu výmluvnosti. (28.08.2021)

Zajímavé pojetí Candymana. Už je to nějaký ten rok, co jsem viděl původní film, ale myslím si, že můžu tvrdit, že v této verzi se rasismus zkoumá mnohem více. Což je samozřejmě v pořádku, ale... moc mi to tu nesedlo. Máme tu na jednu stranu ukázány různé úspěšné černochy pohybující se v umělecké sféře, kteří se skrz hororový děj dostávají ke kořenům rasismu na jednom chudším sídlišti. To není kdovíjak zajímavé, ale dějově je to hlavně horor, takže dejme tomu. Bohužel postupně jsou postavy čím dál míň sympatické a to v čele s hlavním hercem. Možná jsem to špatně pochopil a někdo by mi to lépe vysvětlil, ale fakt se mi nelíbilo finále, kde se vlastně Candyman stává jakýmsi symbolem odporu proti rasismu či aspoň rozhořčenou obětí rasismu... nebo se můžete obecně dovolat jeho smrtícího háku, když vám někdo ubližuje? To vůbec nedává smysl v rámci filmu, kde několikrát je Candyman vyvolán úplně náhodně a úplně náhodně masakruje lidi, kteří nic neudělali - a mezi nimi jsou i černoši. Možná si někdy dohledám nějaké vysvětlení a komentář změním, ale v tuhle chvíli na mě Candyman působí jako film, co chtěl být slasherem i politickým komentářem a je to k sobě sešitý horkou jehlou, takže výsledek nějak nefunguje. Občas je tam ale nějaká fajn natočená scéna a je to vcelku zábavné. (5/10) (06.07.2022)

Domýšlivý blábol. Původní Candyman výborně fungoval sám o sobě jako horor, tenhle reboot nefunguje jako zhola nic a o nějaké atmosféře a strachu o postavy si můžete nechat jen zdát. Jediné scény, které stojí za zmínku, jsou onen všemi velebený oddalovaný záběr na probíhající vraždu a podobné vizuální nápady. Celé se to však rozpadá jak v pokusech navázat na mytologii původního filmu (včetně naprosto náhodného a matoucího camea Tonyho Todda), tak i v šíleně doslovných pokusech o nějakou sociálně-kritickou výpověď. (25.12.2021)

Líbí se mi, že byla zachována "pomalost", důslednost a sebevážnost prvního filmu. Sice to vede k poněkud pomalejšímu rozjezdu, ale jinak to je velmi zajímavé pokračování, které to nepřehání s metaprvky a pomrkáváním, primární roli hraje opět sociální komentář, tentokrát navíc obohacený o individuální úhel pohledu protagonisty, který do tohoto světa v nějakém slova smyslu patří i nepatří. Hra se zrcadly, která na téhle rovině v původním filmu vůbec nebyla (nevím, jak v pokračováních) ukazuje, že filmaři nepotřebují jen otrocky sledovat předlohu, ale rozvíjejí ji. Vrstva o roli a hodnotě umění a umělcích přijde určitě někomu jako to nejvíc nosné a zásadní, mně to přišlo trochu nadbytečné a hrozící, že se tím film přeplní a strhne pozornost (zvlášť když to je na konci víceméně irelevantní) - ale respektuju to a "nevadilo mi to". Občas bylo poněkud zvláštní chování některých postav, ale to mě zpravidla u hororu zajímá tak málo, že jsem zvažoval to ani nezmínit. Je to především zajímavá alternativa, příliš to nezapadá do žádné konkrétní škatulky. (26.09.2021)