filmfanouch

Adrian Lyne natočil Flashdance, Osudovou přitažlivost či Jakubův žebřík a po roce 2002 snímkem Nevěrná očividně zakončil svou kariéru. Po téměř dvou dekádách se ovšem Lyne vrátil, aby se chopil zcela nového erotického thrilleru Deep Water. Právě i díky Osudové přitažlivosti se mohl zdát jako ideální volba, mohl se navíc opřít o Bena Afflecka a Anu de Armas v hlavních rolích. Bude ovšem důvod na společný film bývalého páru dvakrát vzpomínat? Člověk, který zničí potenciál erotického thrilleru s Anou de Armas by měl automaticky být naháněn vidlemi. A z Deep Water přesně ten promrhaný potenciál cítit je. Ne ovšem tím, že by se na Anu de Armas nedalo dívat, ale tím, jak hloupý, nezajímavý a především nezáživný thriller z toho vylezl. Lyne zaostal především za zmíněnou Osudovou přitažlivostí za očekáváními. Znalci knižní předlohy nejspíš dokážou více analyzovat to, kde se se scénářem Zacha Helma a Sama Levinsona (tvůrce Euforie) stala chyba, i bez znalosti předlohy ovšem na Deep Water je poznat, že jaksi nedrží pohromadě a že v tom všem chybí do sebe funkčně zapadající dílky. Ben Affleck v tomhle případě bohužel na druhou Zmizelou štěstí neměl. Velmi těžko v průběhu Deep Water dochází k nějakému hlubšímu prozkoumávání postav a to i přesto, že Affleck i Armas jsou velmi dobří a jejich společná chemie (z tak trochu pochopitelných důvodů) funguje. Označení za erotický thriller je ve finále spíše takovým lživým lákadlem, kdy by divák rozhodně neměl čekat nic peprného. Deep Water by především očividně chtěl být psychologický thriller, jako takový ovšem dvakrát moc nefunguje. Právě i proto, že v rámci filmu se do hloubek postav film prakticky vůbec nedostává. Lyne přitom alespoň po výrazné pauze pořád dokáže pracovat s atmosférou, občas připomene právě ty světlé momenty Osudové přitažlivosti, jinak se ovšem ukazuje, že onen lákavý námět o tak trochu morálně zvrhle fungující rodině někdo brutálně podcenil. A při adaptování knihy nejspíš ignoroval některé důležité momenty, které v samotném filmu výrazně chybí k tomu, aby to vše mělo tu správnou smysl a vše dohromady dávalo o poznání větší smysl. Celé to dost možná i díky Lyneovi za kamerou působí jako snaha o to evokovat právě ty starší thrillery, které vznikali v 80. letech. Jenomže napětí v průběhu skutečně nefunguje, vývoj zápletky se víceméně vydává v dopředu vyšlapaných stopách a závěr poté bizarním způsobem postrádá jakékoliv vyvrcholení a s oním morálně nepříjemným motivem prakticky nic neudělá a naznačuje, že je vlastně svým způsobem v pořádku. Opět možná platí, že to v knize dává větší smysl, v rámci této filmové adaptace to ovšem smysl dvakrát nedává. Na Deep Water se přitom nedá vyloženě nadávat. Je to dobře natočené, hudba Marca Beltramiho dokáže podkreslit atmosféru a celé to v základu na papíře mělo neskutečný potenciál. Ten film se vlastně vleče, především i proto, že nedokáže šokovat. Sleduje víceméně dvě amorální ústřední postavy, které ovšem vlastně definuje jen přesně to, jak amorální jsou. Vedlejším postavám poté chybí více prostoru k prokreslení, působí jen vlastně jako doprovodné figurky k tomu, aby tam dvě ústřední postavy nebyli sami. Ten film nefunguje ani jako thriller, ani jako psychologický film a ani jako pokus o nějaký provokativní snímek. Provokuje maximálně tím, jak moc nenapínavý a víceméně hloupý je. Je to slušně natočené, comebacku Lynea ovšem podráží nohy především samotný scénář, jehož chabost nespasí ani sebevíc méně oblečená Ana de Armas. Vztah Bena Affleck a Any de Armas dlouho nevydržel, Deep Water poté nejspíš nebude sloužit jako dvakrát veselá vzpomínka. Vizuální cit a slušná řemeslná stránka nespasí fakt, že se Adrian Lyne po téměř 2 dekádách vrátil k thrilleru, který působí neskutečně bezduše a v jistých ohledech vyloženě hloupě (i díky epilogu, který vůbec nesedí k celému filmu). Předloha Patricie Highsmith nejspíš může fungovat, tato filmová adaptace ovšem prakticky nefunguje......

Kapky režiséra Charlieho McDowella mohou v průběhu sem tam evokovat thrillery Alfreda Hitchcocka. Postavy ve filmu nemají jméno, ztvárňují je McDowellova manželka Lily Collins, Jesse Plemons a Jason Segel. Celé to na papíře rozhodně nemuselo znít špatně, za scénářem kromě Justina Ladera navíc stal i Andrew Kevin Walker (Sedm Davida Finchera, Ospalá díra Tima Burtona). V průběhu se to celé vykresluje jako poměrně zajímavé scenáristické cvičení, kdy se jen ukáže, že to celé vlastně nikam dvakrát nevede. Respektive směr, kterým se děj Kapek ubíhá rozhodně zaostane za očekáváními. A také dokáže, že od Kapek se nevyplatí mít dvakrát velké očekávání.   Díky faktu, že to celé trvá hodinu a půl nemají Kapky problém s tempem, děj pořád ubíhá kupředu. McDowell dokáže pracovat s napětím, v jistých ohledech z Kapek jakoby vyzařovala snaživá pečlivost, především v tom ohledu, aby bylo sledování divákovi fyzicky nepříjemné za samotné postavy. Největším problémem tak ve finále zůstává, že McDowell nedokáže najít správný tón, kdy to celé má jednu chvíli být skutečně nepříjemný thriller, v jistých momentech to zase koketuje se žánrem černé komedie. A i když Collins, Plemons i Segel snaží a jejich snaha částečně přináší ovoce, ty postavy se u diváka krve nedořežou. A i proto je těžší věnovat vývoji děje a vzájemným dialogovým konfrontacím tolik pozornosti, protože na sílu v oné nepříjemnosti Kapky nikdy nejdou vyloženě na dřeň.     Kapky jsou minimalistické prakticky v každém ohledu. Jedna lokace, málo herců a ve finále i málo kreativity. Je jasné, že přijít s kdovíjakými nápady v takovém typu filmu není úplně jednoduché a na podobné zápletce se toho vlastně dost možná tolik vystavět nedá, i v tom možná ovšem tkví onen kámen úrazu. Plemons, Segel i Collins mohou odvádět sebelepší výkony a dialogy mohou znít sebevíc dobře, v průběhu se ovšem čím dál tím více stává očividné, že Kapky snad nikam nevedou. A jakmile dojde na finální rozuzlení a nějaká ta nečekaná (i když výrazně naznačená) překvapení, vše co mělo být na Kapkách aspoň částečně tajemstvím a nutilo divákovi filmu věnovat pozornost se ve finále projeví jako promrhaná investice. I proto, že se ve finále ukáže, že je tento thriller spíše banální, než kdovíjak sečtělý.   U Kapek je tak dost možná maximálně zajímavé to, jak je skrze dialogy naznačován vývoj událostí a naznačované detaily, které alespoň tak trochu dávají nahlížet do vnitra postav. Jakmile ovšem dojde na vyvrcholení, které možná někoho dokáže překvapit, ono překvapení se ve finále jeví spíše jako krabička poslední záchrany, která by celému ději Kapek chtěla najednou dát nějaký vyšší smysl. A snažit se zasadit po bok všech těch thrillerů, které si s odstupem divák pamatuje, protože měli ty WOW zvraty, které diváka donutí sednout si na zadek i po x zhlédnutích a dávném vědění, právě to je ostatně poznávací síla silných a funkčních zvratů. A ten v Kapkách chybí.     Na divadelních prknech by možná Kapky mohli mít své kouzlo, v oblasti filmového média ovšem působí spíše jako snaživé scenáristické cvičení, kdy jen zamrzí, že na něm má 50% podpis zrovna scenárista Sedm. Na Kapky se jako na většinu Netflix originálních filmů rychle zapomene......

Rok 2002 se nesl především v duchu premiéry původního Spider-Mana od Sama Raimiho, ten samý rok se ovšem své druhé štace dočkal lovec upírů Blade. Chopil se ho Guillermo del Toro v době, kdy těžko mohl tipovat, že z něj jednou bude oscarový tvůrce, celé se to odehrávalo v Praze a kromě Karla Rodena v roli právníka Kounena se objevil i Marek Vašut, jehož ´´ kurva piča ! ´´ bude mít problém jakákoliv další komiksová adaptace trumfnout. Krom navrativšího Wesleyho Snipese ovšem došlo i na Rona Perlmana v roli německého upíra Reinhardta, Donnieho Yena v roli upíra jménem Sněhulák a dorazil i Norman Reedus dávno předtím, než se z něj v Živých mrtvých stal Daryl Dixon. V součtu byl poté Blade II prvním filmem, který mexickému tvůrci Tváře vody či nejnovější Uličky přízraků udělal jméno a od prvního Bladea navíc přišel razantní odklon. Blade II je možná v součtu v rámci všech těch komiksovek z počátku 21. století přehlížen tak trochu neprávem.   Výběr Prahy byl ten nejlepší možný, protože její temné uličky atmosféře dokázali výrazně pomoct. Guillermo del Toro pokračování Bladea pojmul více v hororovém stylu a dokázal Bladeovu pověst posunout ještě o kousek dál. Nevznikl z toho o poznání chytřejší film, z béčkových vod se prakticky neustoupilo. Ale v rámci blockbusterových vod del Toro natočil bravurní záležitost, která byla v oblasti akčních scén o poznání zajímavější a nápaditější, než v případě prvního filmu v režii Stephena Norringtona.   Blade II je solidní akční výplach, jehož scénář je možná pořád víceméně hloupoučký a většina postav nemá kdovíjaký rozsah, nastavil ovšem laťku vysoko minimálně v rámci akčních filmů o lovení upírů. Guillermo del Toro dostal své pověsti hororového fanouška, který kreativně čerpal ze známé upírské mytologie. Toro se projevil jako hračička, který se víceméně distancoval od pojetí Norringtona u původního filmu a více čerpal ze samotného komiksového média i japonského anime. Blade II je tak vizuálně nápaditější než jeho předchůdce, divočejší a především v oblasti filmového média zajímavější.   Efekty možná u Bladea II nezestárli nejlépe (příkladem budiž právě scéna s Markem Vašutem), vizuální přístup del Tora měl ovšem už tehdy své kouzlo a Blade II o něj nepřišel ani po dvou dekádách. Toro se po letech ostatně projevil jako ten typ tvůrce, který má nakoukáno a dává najevo, že má nakoukáno. Dbá na vizuál, dokáže vyvolat dojem, že každý investovaný dolar šel na správné místo a výsledný rozpočet ve výši 54 milionů dolarů je na filmu skutečně vidět. Toro je poté možná spíše mistr v jednotlivostech, než v celcích, Blade II ovšem tolik funguje i díky jeho tvůrčímu přístupu. Toro totiž využil potenciál komiksového média a natočil skutečně divokou akční jízdu, která se v mnoha ohledech nedrží zpátky a to i přes fakt, že nějaké ty kompromisy nutné byli. Když si ovšem člověk vzpomene na pořád bravurního Wesleyho Snipese v titulní roli, stylové upíří komando, které za pochodu řve o vlastní film a především Marka Vašuta, v roce 2002 vznikl solidní komiksový nářez, kterým se Snipesův Blade mohl rozloučit na vrcholu. Kdyby bohužel nedošlo na Blade: Trinity.   Ohledně počátku 21. století se pořád bude vzpomínat především na první X-Meni a prvního Spider-Mana, vedle toho i (z trochu jiných důvodů) na Daredevila s Benem Affleckem či Fantastickou čtyřku od Tima Storyho. Vzpomínat by se ovšem mělo i na Bladea II, kde del Toro natočil film, který dost možná splňuje zadání komiksové adaptace jako jeden z nejlepších. Je jasné, že chystaný Blade s Mahershalou Alim bude muset být pojat tak trochu jinak, minimálně co se týče pár styčných ploch by ovšem nový Blade mohl učit právě od Bladea II s Wesley Snipesem......

Exploze, zpomalené záběry, americké vlajky, západy slunce a především exploze. Takhle stručně by šel shrnout Bayhem, charakteristický rukopis tvůrčího přístupu Michaela Baye. Tvůrce prvních dvou Mizerů, Skály, Armageddonu či prvních pěti hraných Transformers byl dlouhá léta brán jako ideální kandidát pro režii adaptace videoherní série GTA, kdyby přeci jen jednoho dne došlo na její zpracování. A Bay tentokrát skutečně dostal příležitost si vlastní GTA natočit tak trochu. Jeho předělávka dánského akčního thrilleru Ambulance z roku 2005 dokáže za pochodu hrané GTA připomenout skutečně výrazně. I díky tomu, že po letech Bay pořád o svůj výrazný rukopis nepřišel. Stačí to ovšem pořád k dobrému akčnímu řemeslu? Či alespoň slušnému výplachu? Bay se po pětici filmů Tranformers a Six Underground vrací ke komornější akci, což ovšem neznamená, že by ve svém měřítku nebyla Ambulance velkolepá. Opět dojde k mnoha výbuchům, mnoha zničeným autům, mnoha divokým vizuálním hrátkám s kamerou a ukázce toho, že ani na prahu šedesátky Bay o svou audiovizuální dravost nepřišel. Jeho Ambulanci tak nejvíce podráží nohy to, že chvílema jakoby neví, co by chtěla být. Jestli tou divokou zábavnou akční jízdou nebo ryzím akčním drsným thrillerem, který jakoby napsal David Ayer. Vzdáleně může Ambulance připomenout také Nelítostný souboj, kdy se Ambulance pokouší dva ústřední antihrdiny tak nějak polidštit. A opět za pochodu tak trochu selhává v tom, zda jich má člověk regulérně litovat či jim přát, aby jejich nahánění se strážci zákona prohráli. Tři ústřední herci rozhodně nezklamou. Jake Gyllenhaal má ve finále i v akční podívané šanci předvést svůj výrazný herecký rejstřík, ani tentokrát v hlavní roli nezklame Yahya Abdul-Mateen II. Velmi dobrá je ve finále i Eiza González, kde jen v rámci její postavy moc příliš nefunguje pracování s nějakým osobním traumatem. Snad vůbec poprvé v životě se ovšem v Bayově kariéře dokáže představit ženská postava, kterou by člověk dokázal označit jako silná ženská hrdinka. A tentokrát dokonce i výrazně chybí Bayův typický vizuální sexismus. Ambulance ve finále trvá 2 hodiny a čtvrt. Je to tak trochu moc, protože i když je nahánění v sanitce v ulicích Los Angeles sebepůsobivější, časem se přeci jen okouká. V průběhu toho všeho to ovšem pořád vypadá, že je Bay za kamerou pořád ta hračička, jako za mladých let, která si užívá, že může za pochodu páchat destrukci. Bay se tentokrát tak možná musí držet více zkrátka, než v případě pěti Transformerů, paseku ovšem dokáže nadále napáchat solidní. A i když se nahánění se sanitkou časem skutečně okouká, efektivní je rozhodně. Největší problém tak zůstává přesně v tom, že Ambulance působí dojmem, že chce být hrozně drsnou kriminálkou, pořád se ovšem pokouší o nějaký ten humor (a v průběhu dojde i na zmínku o tom, že si jedna postava připadá jako v GTA). Je to v jádru vlastně pořád ten starý Michael Bay, který ovšem v průběhu působí dojmem, že by se tentokrát chtěl pokusit o něco víc. Jenomže v rámci postav ten film nejde nikdy tak pod kůži jako zmíněný Nelítostný souboj. A skutečně vlastně za pochodu tak trochu mění přístupy toho, jak moc mají být hlavní hrdinové sympatičtí a jak moc lidsky odpudiví. Samotné vyvrcholení příběhu tomu ve finále též dvakrát neprospívá. V porovnání se Six Underground je možná Ambulance svatý grál, v rámci Bayovy kariéry ovšem pořád bude tahat za ten slabší provaz. Problém přitom nejspíš netkví v tom, že by se Bayův přístup okoukal či vyčerpal, spíše v tom, že se celé to nahánění vlastně rychle unaví. Ambulance ovšem nepostrádá alespoň ten výrazný vizuál a na tu destrukci se vlastně pořád pěkně dívá. Jen ta Ambulance celou dobu působí dojmem, že vlastně neví, čím chce být.....

Nejlepším filmem o zmrtvýchvstání Ježíše Krista je původní RoboCop! Tedy pokud se do úvahy berou i alegorie. Kultovní RoboCop Paula Verhoevena patří mezi nejlepší akčňáky 80. let, který s odstupem času zcela odpovídá době svého vzniku, přesto i po letech má velmi výraznou pozici.   Samotný Verhoeven chtěl do filmu skutečně zapojit podobu se zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, především chtěl ovšem natočit takový klasický western v dystopickém prostředí. Původní RoboCop poté nejen víceméně dokázal předpovědět budoucnost města Detroit a též budoucnost, pod povrchem akčního béčka se ovšem navíc skrývá i parádní satira, která si utahuje z americké okázalosti i oslavy násilí. Toho je v samotném RoboCopovi ostatně požehnaně.   RoboCop je zároveň příběhem o souboji člověka se strojem, v tomto případě i v rámci psychologické roviny, kdy se kyborg musí vyrovnávat se svou minulostí člověka a snažit se přitom alespoň částečně nepřijít o své lidství. Prohnilost korporátních společností, korupce, boj s identitou i lidskostí. S odstupem času RoboCopovi na kráse ubírají především pořád tak trochu zastaralé digitální efekty (i když má souboj s ED-209 pořád své kouzlo) a přesto je to i po 35 letech solidní akční podívaná, která je pod povrchem přeci jen víc než pouhou akční podívanou.   RoboCopem se sice mohli stát Arnold Schwarzenegger nebo Rutger Hauer, volba nakonec ovšem padla na Petera Wellera. Především i proto, že mě dle Verhoevena ideální čelist, což je i u RoboCopa tak trochu klíčové. Weller se následně projevil jako skvělá volba, která v rámci možností z této role vymačkala maximum a i pod vrstvou make-upu a většinu času především masky, ze které šlo skutečně vidět pouze čelist Weller vymačkal maximum a skutečně dokázal dát duši ochránci Detroitu, kterému by člověk nechtěl zkřížit cestu.   Skvělý soundtrack Basila Poledourise, především ústřední hudební motiv, který patří mezi ty nejlepší hudební motivy 80. let. Tenhle hudební motiv dokáže přesně prodat atmosféru téhle brutální, zábavné a především chytré akční podívané, která s odstupem přesně definuje Verhoevena jako výjimečného tvůrce, kterému by dneska dost možná dveře do Hollywoodu už nikdo neotevřel.........

Nominace v kategorii ´´ nejlepší zahraniční film ´´ by měli víceméně chodit těm filmům, u kterých nesejde na zemi vzniku, ale jejich téma přesáhne jejich samotnou zem a snadno rezonují i u zahraničních diváků. Čestným příkladem budiž Parazit, který navíc vstoupil do historie, kdy nejen získal Oscara za nejlepší zahraniční film, ale jako první nehollywoodský film v historii si též došel pro Oscara v hlavní kategorii za nejlepší film. To se stalo v roce 2020, nyní v roce 2022 je černým koněm snímek Drive My Car japonského režiséra Rjúsuke Hamagučiho. Tříhodinové japonské drama natočené na motivy povídky Haruki Murakamiho vzniklo dle samotného Hamagučiho ze tří důvodů. Fascinující ústřední postavy, téma herectví spojené s náročností této profese a především lákavá možnost rozšíření povídky. Stěžejní je poté fakt, že je Drive My Car dost možná jedním z nejsilnějších spirituálních filmů v uplynulé době.     Drive My Car není film pro každého, především pro lidi, které odrazuje délka třihodinového filmu, kde se ´´ nic neděje ´´ a navíc v japonštině! Jenže bych osobně Drive My Car doporučil přesně těm lidem, kteří v pravidelných intervalech přemýšlí o důvodu své existence a v pravidelných intervalech je napadá, že by se bez nich svět v pohodě obešel. Přesně těm lidem, kteří jen tak proplouvají životem a dost možná ani už neuvažují nad tím, že by mohlo být lépe. Přesně těm lidem, který jen nějaký vnitřní pud sebezáchovy říká, že sebevražda není cesta. Přesně pro tyhle lidi Drive My Car může být. Ne přesně tím, že by jim měl nějak zvýšit sebevědomí a vrátit jim naprostou radost do života, spíše než o boji proti duševní krizi je totiž Drive My Car filmem o snaze žít s nějakou duševní krizí.     Ústřední konfrontace dvou hlavních hrdinů, kdy každý z nich má své trauma, každý z nich se s ním snaží žít nějak po svém a každému se to (ne)daří jeho způsobem. Ztráta milované osoby, trauma z dětství, neschopnost kroku dopředu a emocionální nevyrovnanost. Z 50-stránkové povídky Hamaguči se spoluscenáristou Takamosou Oé vznikl tříhodinový film, který se skládá z dialogů, nějakých těch malebných záběrů a zkoumání toho, co má v příběhu jaký význam. Ať už předvádění divadelní hry Strýček Váňa, neobvykle načrtnuté vztahy či epilog, který si divák nejspíš úmyslně může přeložit po svém. Hamaguči ovšem v průběhu dokáže dostát své pověsti schopného vypravěče, kdy je možná někdy to tempo pomalé až příliš. V průběhu se navíc ten film odlišuje v tom, že se někdy může zdát až příliš chladný, aby se následně ukázalo, že dost možná není chladný vůbec. Drive My Car je tak v tomto ohledu takový nevypočitatelný gejzír emocí, kdy si tříhodinovou délku dokáže obhájit i nečekaným vývojem událostí a především ukázkou toho, že ty tři hodiny ve finále celé skutečně mají své opodstatnění.   Drive My Car se vlastně v průběhu může jevit i jako dílo, na které je nutno aplikovat nějakou tu filozofii. A tou si tak nějak vytvořit svůj osobní pohled na to, jak se ústřední postavy chovají, jak moc realistické/lidské to je, jak by v jejich případě jednal on a zda to celé je velmi nepřirozené či vlastně nikoliv. A především, jak moc mají některé věci význam. Když od počátku máte pocit, že je s ústředním hrdinou něco špatně, on v průběhu vaší dedukci utvrzuje a v průběhu se jeví jako větší hromádka neštěstí, díky dobrému a uvěřitelnému vyprávění vás to chladné nenechá. Hamagučiho na první pohled chladný přístup se v průběhu vlastně jeví jako prvoplánová hra s emocemi, kterou je v průběhu vlastně čím dál tím snazší prokouknout. I přes to, že mi osobně Drive My Car sedlo v nějakém osobním rozpoložení, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že jde vlastně o působivou charakterní studii, která by technicky mohla někomu promluvit do duše, přesto mi to ovšem nestačilo k tomu, abych se zamyslel nad tím, že by měl letos podruhé Oscara získat film mimo Hollywood. Kdyby se ovšem stal zázrak a Japonsko se tentokrát vydalo ve stopách Jižní Koreje, reálně prskat by si nejspíš nedovolil nikdo.   Drive My Car je dílo hodné objevu, zároveň dílo, které někomu může skutečně promluvit do duše. Spíše než podržet a povzbudit ovšem Drive My Car spíše ukáže, že člověk na tom není na světě sám. Drive My Car se dá různě rozebírat, dají se v něm hledat různé významy a někomu nejspíš do duše promluví až příliš. Pověst ovšem tenhle film rozhodně předchází z dobrých důvodů......

Ryan Reynolds se stal tím hercem, který po úspěchu jedné role (Deadpoola) víceméně sází na jednu polohu. A především si očividně sedl s režisérem Shawnem Levym. Tito dva tak spolu vytvořili snímek Free Guy, Levy by měl režírovat třetího Deadpoola a tito dva by spolu měli chystat hned několik dalších projektů. Ještě předtím ovšem Levy a Reynolds společně realizovali snímek Projekt Adam. Nový hit na Netflixu, který měl dle slibů evokovat klasiky 80. let. E. T. Mimozemšťana, Návrat do budoucnosti a tak trochu i Star Wars. Stačí ovšem onen závan nostalgie? Projekt Adam je vlastně přesně ten typ filmu, který nemusí nikoho dvakrát urazit, minimálně jako slušný výplach, který rychle zmizí z hlavy rozhodně neuškodí, chybí mu ovšem to, proč by se měl stát instantní klasikou. Tedy přesně tou klasikou, kterou se Projekt Adam snaží evokovat. Někomu pochopitelně bude stačit, že je to fajn výplach na víkend, který nikoho neurazí (Netflix na to ostatně sází pořád dokola), někdo by ovšem možná přeci jen chtěl víc. Více zajímavý svět, více zajímavé designy, více zajímavé akční pasáže a přeci jen v součtu zajímavější film. Zajímavější film, který by jen nesázel na odhadnutelný vývoj příběhu a fakt, že je vám zrovna tento moment možná tak trochu povědomý odjinud. Ryan Reynolds pořád sice hraje Ryana Reynoldse, pořád ovšem zůstává sympaťákem. Walker Scobell je poté jako jeho mladší verze poměrně slušná volba a z té chemie té stejné postavy ve dvou rozdílných časových etapách přeci jen něco za pochodu vychází. Zoe Saldana je také fajn. Mark Ruffalo v roli otce dvou verzí hlavního hrdiny též fajn. Zamrzí tak opět fakt, že Jennifer Garner nemá co hrát. A záporačka v podání Catherine Keener je poté dost možná jeden z nejzoufalejších záporáků v uplynulé době. Celý je to řemeslně fajn, na rozdíl od zmíněného Free Guye ovšem tomu chybí víc zajímavých nápadů a s tím spojená kreativita. Tady se opět možná až příliš okatě jede na vlně toho, že má něco evokovat cosi. A když se pak člověk doslechne, že tento film měl vyjít na téměř 200 milionů dolarů a vidí, jak to celé vypadá, člověk si jen musí říkat, kam v Netflixu ty peníze vlastně jdou. A stejně to celé stačí na to, aby to byl jeden z největších hitů na Netflixu všech dob. Doba je holt zlá. Samotný námět možná zní na papíře poměrně nosně, v pohybu a při osvětlování pravidel toho, jak pravidla ve světě Projektu Adama vlastně fungují ovšem film podkopává sám sobě nohy. Na rozdíl od Návratu do budoucnosti či Terminátora tu není představen svět, který by pracoval s cestováním v čase a alespoň z velké části přitom dokázal dávat smysl. V průběhu je přitom možné vidět, že Levy má ty starší klasiky rád a chtěl jim přitom všem tak trochu vzdát poctu, zrovna tahle pocta ovšem ve finále dvakrát vábný kabátek nemá. Emoce tam přitom v jistých momentech přeci jen jsou, ta akce je pořád alespoň průměrná a celé to není řemeslná pohroma. Ale člověk chce pochopitelně víc. Po Free Guyovi může Projekt Adam být jistým vystřízlivěním, zůstává ovšem snesitelnou podívanou, která jako podívaná pro celou rodinu nejspíš neurazí. Jen za pochodu bude smrdět promrhaným potenciálem a faktem, že příliš sází na závan klasiky, než aby se sám jednou klasikou stal.....

Je sice synem slavného otce, rozhodně se ovšem dá říct, že se dokázal vymanit z jeho stínu. Režisér a scenárista Jan Svěrák, syn herce, scenáristy, dramatika a spisovatele Zdeňka Svěráka na sebe dokázal upoutat pozornost už svým absolventským snímkem Ropáci, jeho celovečerní debut Obecná škola si poté rovnou došel pro nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Svěrákův třetí film Kolja nominaci v té samé kategorii rovnou proměnil. Svěrák ta navázal na úspěch Jiřího Menzela s Ostře sledovanými vlaky a dodnes patří mezi nejuznávanější lokální filmové tvůrce. A i když se většina shoduje, že jeho vrcholné období skončilo někde u Tmavomodrého světa/Vratných láhví, kvalitami dokázali i poslední Svěrákovy filmy strčit do kapsy většinu lokální produkce v daných letech. Jak si poté vlastně stojí Svěrákův 10. celovečerní film? I tentokrát si Jan Svěrák napsal scénář sám, inspirací mu poté bylo právě psaní povídek jeho otce. Svěrák sám dříve avizoval, že by Betlémské světlo mělo být filmem o vyrovnávání se stárnutím a měl by být vizuálně inspirován filmy Wese Andersona. Ne, filmy Wese Andersona nová svěrákovina nepřipomíná ani z patra. Z mého pohledu se jedná ovšem o krapet lepší film než Tři bratři a Po strništi bos a především o film zajímavější. Dobrý film to ve finále přeci jen je a Svěrák tak dokáže vzbudit naději, že má pořád daleko k posledním filmům zmíněného Jiřího Menzela, přeci jen jde ovšem o lehké zklamání. Nejen co se týče samotného námětu, ale i co se týče samotného tvůrce. Být Betlémské světlo celovečerním debutem čerstvě začínajícího tvůrce, jemné poplácání po ramenou a optimismus nad tím, že by před sebou ten daný mladý umělec mohl mít slibnou kariéru, jen by se přitom příště neměl tolik okatě snažit o napodobení svěrákovské poetiky. Jenže pak dojde k tomu uvědomění, že tohle není dílo snaživého padělatele, ale toho oscarového tvůrce, který i díky Akumulátoru 1 či Kuky se vrací dokázal většinou natočit alespoň skutečně výrazná díla. I proto by člověk možná očekával víc, kdy je vizuální stránka sice poctivá, přeci jen ovšem ne tolik zajímavá. A i když má ten proslulý svěrákovský humor pořád tu něžnost, i ten možná vyznívá o poznání slaběji než několikrát minule. Svěrák ve své kariéře ostatně nastavil laťku tak vysoko, že bude těžké se skutečně vrátit na vrchol. Samotný nástřel děje přitom zní zajímavě. Dokáže sympaticky připomenout komedie Oldřicha Lipského, kdy zní skutečně slibně materiál o autorovi, jehož postavy k němu začínají promlouvat a touží po tom, aby jim napsal šťastné konce. Problém je, že se ve finále žádná ze tří povídek nevyjeví jako dvakrát nosná, minimálně tedy jejich vývoj. A jakmile dojde na moment, kdy spisovatel Šejnoha z osobních důvodů dovolí postavám jít si chvíli vlastní cestou, definitivně dochází k nezodpovězeným otázkám toho, jak vlastně pravidla Šejnohy a postav kolem něj fungují a jestli v průběhu nastavená pravidla nepopírají sami sebe. Problém by přitom neměl být v tom, že by Jan Svěrák nebyl schopen vymyslet funkční fiktivní svět. Vzpomeňme právě na Kuky se vrací, kde byl představen svět s nějakými pravidly a zákonitostmi. Jan Svěrák se přitom opět pokouší napodobit u psacího stolu styl svého otce a daří se mu to podstatně lépe než u Po strništi bos. Po stopách svého otce dokáže Svěrák chvílemi přijít s poměrně chytrým i milým humorem, kdy to pořád celé pochopitelně daleko k vrcholným dělům Zdeňka Svěráka a vše navíc kazí fakt, že se některé skutečně vtipné a chytré momenty pořád musí opírat o scénář, který zas tak nefunguje. Dojde ovšem i na slovní hrátky s češtinou či hříčkami a v jistých momentech to skutečně dokáže kráčet ve stopách těch nejzdařilejších scénářů Zdeňka Svěráka. Tři povídky jinak nejnosnější skutečně nejsou: Jedné o léčitelce chybí jakýkoliv konflikt, druhá o rodičích toužící po uzdravení jejich syna trpícího Downovým syndromem zase svůj konflikt vyřeší poměrně snadno, i když se na to musí čekat. Nejzajímavější je tak povídka, kde jsou ústředními postavami fotograf Matěj v podání Vojtěcha Kotka a lékárnice v podání Terezy Ramby. I tady se v průběhu vyjeví otázky ohledně toho, jak vlastně fungují pravidla onoho prolévání reality pana Šejnohy s jeho literárními ´´ dětmi ´´ , celá povídka má ovšem ve finále dost možná nejzajímavější pointu. I když je vlastně též tak trochu přitažená za vlasy. V průběhu se vlastně ovšem Betlémské světlo nejeví jako film o spisovateli, kterého pronásledují jeho výplody, které byli vytvořené dle náhodných lidí z jeho života. Stěžejní je ve finále spíše konflikt ohledně tak trochu komplikovaného vztahu s manželkou, kdy Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové i po letech společný čas sluší a padnou k sobě. Po vzoru Vratných láhví navíc představují manželský pár s menším rozkolem, který je ovšem též opět vyřešen snadno a největším problémem jsou tak v průběhu především právě mizení z reality. A jen zamrzí, že v součtu není ono utíkání do fiktivního světa trochu více prozkoumané. Je to přitom pořád očividně poctivá práce, kdy Vladimír Smutný pořád na pozici kameramana nelení, hudba Ondřeje Soukupa je slušná (i když se jisté hudební motivy opakují několikrát až možná příliš) a opět je to poté celé řemeslně zručné, kdy se rozhodně nedá říct, že by Svěrák u svého filmu absentoval snahou či schopnostmi. Nutno též dodat, že kromě Jana a Zdeňka Svěrákových se jako představitel nové generace Svěráků na filmu jako střihač podílel František Svěrák. A samotný střih je poté rozhodně fajn, kdy na první dohled člověk nedohledá nějaké ty kontinuální nesrovnalosti či celkové střihové nedostatky. V součtu tak Betlémské světlo pořád rozhodně není špatnou záležitostí, kdy to ovšem neznamená, že je důvod radovat se z toho, že by se Jan Svěrák vrátil ke své nejlepší formě. Betlémské světlo je jen slušnou záležitostí, která slibný námět dvakrát nevytěžila a dvakrát světoborně se nevypořádala s výsledným příběhem. Herci jsou fajn, řemeslná stránka pořád strčí do kapsy většinu lokální produkce, ty nejlepší časy jsou ovšem očividně nejspíš skutečně pryč. Přesto oproti dvěma posledním filmům Jana Svěráka lehký pokrok a alespoň ta poetika dokáže pořád zabrat. Bývalo ovšem líp....

Kdyby se někdy mělo diskutovat nad nejznámější sexuální nahrávkou všech dob, drtivá většina vám asi rychle řekne, že jasné prvenství patří Pam & Tommy Lee: Stolen Honeymoon. Neschválně proslulá sexuální nahrávka herečky a modelky Pamely Anderson a jejího tehdejšího manžela Tommyho Lee, bubeníka skupiny Mötley Crüe. Historka o tom, jak se soukromá sexuální nahrávka dostala na veřejnost a prodalo se jí téměř přes 600 000 kopií působí jako zápletka nějaké střelené komedie. 8-dílná minisérie Pam a Tommy právě příběh této sexuální nahrávky vypraví. Snadno poté mohli vzniknout pochybnosti nad tím, zda osmidílná minisérie vůbec dokáže toto téma utáhnout a zda jde vůbec nějakou tak specifickou popkulturní událost zpracovat, tvůrci seriálu ovšem těmto pochybnostem vlastně dají utrum už na samotném počátku. A diváka velmi snadno nalákají na osmidílné dobrodružství v devadesátkách, které ve finále vypraví i o něčem jiném, než ejakulováním na poprsí Pamely Anderson.   Nejdůležitější je ten fakt, že Lily James Pamelu Anderson nehraje. Ona se jí přímo stála. Práce maskérů za tímhle seriálem patří mezi tu nejlepší práci maskérů ve filmové/televizní branži v uplynulé době. Což se dá víceméně říct i o proměně Sebastiana Stana na Tommyho Lee. Vizuální podoba poté samozřejmě nestačí, James i Stan jsou ovšem ve svých úlohách famózní a především na Pamelu Anderson se po této minisérii již nejspíš málokdo bude dívat stejně. Pam a Tommy je ve finále totiž velmi dojemná rekonstrukce komplikovaného vztahu Pam a Tommyho, která působí autenticky i tím způsobem, jak James i Stan pokouší napodobit jejich hlasy. A nikdy přitom nepůsobí jako snaživí cosplayeři, ale jednoduše schopní herci, kteří se s těmito nelehkými hereckými party popasovali profesionálně.     Stylizace se snaží reálně zachytit 90. léta, někdy vlastně dost možná až příliš. Pam a Tommy dává nahlížet do zákulisí tehdejšího popkulturního průmyslu, dokáže být za pochodu vtipná i reálně smutná a někdy to celé má blízko k ryzímu černému humoru. V jistých momentech je vlastně těžké odhadnout, zda má být Pam a Tommy spíše černá komedie nebo vyložené drama. Přeskakování mezi atmosférou není úplně vyrovnané, přesto ovšem Pam a Tommy po celých 8 epizod vyloženě nepřichází o spád. A skutečně dokážou, že jde v tomto příběhu o víc, než sexuální nahrávku dvou celebrit.   Pamela Anderson, která je z dnešního pohledu vnímána jako sexuální idol i terč mnoha posměšků je díky Pam a Tommy vlastně vykreslena jako tragická osoba, která je rázem víc než karikaturou s obřími přednostmi. Právě i Lily James dokáže dát téhle postavě neskutečnou duši. Výkon James nejspíš bude skutečně za rok patřit mezi ty nejsilnější herecké výkony tohoto roku. Vedle ní se ovšem neztrácí ani zmíněný Sebastian Stan a ani Seth Rogen, který opět dokazuje, že se neztrácí ani ve vážnějších rolích.   Retro atmosféře pomáhá i ideálně zvolený soundtrack, k šílené látce se pořád přistupuje tak trochu divoce a celý to fakt utáhne celých 8 epizod, kdy to hezky spěje kupředu a na konci i dojde k funkčnímu vyvrcholení. Šlo by to vlastně celé vměstnat do celovečerního filmu? Pravděpodobně ano. V téhle formě si ovšem osmidílná minisérie svou existenci rozhodně dokáže obhájit.   Takové jiné Devadesátky, které bizarní kauzu představují ve zcela novém světle, kdy vám Pamela Anderson již nebude muset být vyloženě k smíchu. Solidní minisérie, která stojí na dvou perfektně zvolených hercích a funkční dramaturgické stavbě, která možná jen nešikovně přeskakuje mezi atmosférou, dohromady ovšem vypráví poutavý příběh nejznámější sexuální nahrávky všech dob....

Pixar je už dávno jméno o sobě. Animační studio zodpovědné za sérii Toy Story, Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Ratatouille, Vzhůru do oblak či V hlavě má již dlouhou dobu v oblasti animovaného filmu výstavní postavení. Z dnešního pohledu už nemá tak oslavnou pověst jako kdysi, tvorbu výjimečných světů, které pracují se silnými tématy ovšem pořád neztratili. Což dokazují i nedávné snímky Frčíme či Duše. 25. snímek studia Pixar, který nese název Proměna poté slouží jako režijní debut režisérky Domee Shi, která je zodpovědná mimo jiné za krátký snímek Bao pojednávající o ženě, která vychovává oživlý kousek knedlíčku a získala za něj Oscara za Nejlepší krátkometrážní animovaný film. Shi nyní dostala příležitost pro svůj celovečerní film, který opět výrazně vychází z jejího čínského původu a sází na coming-of age příběh třináctileté dívky, která se při vzrušení či stresech mění v obří červenou pandu. Je to celé alegorie na menstruaci? Spíše ne, i když je pravda, že na zmínku o ´´ červených dnech ´´ dojde (a film se v originále jmenuje Turning Red) a dojde i na přítomnost vložek. Nicméně diváci, kteří od Pixaru pořád čekají ten pravý vrchol by tentokrát měli víceméně zchladit očekávání.   Animace přesně odpovídá standardu Pixaru. Některé předměty již nadále působí až děsivě reálně (především jídlo v jedné stylizované kulinářské scéně) a na obřích červených pandách jsou vidět poctivě vytvořené chlupy. Pixar navíc i tentokrát sází na tak trochu jinou stylizaci, která tentokrát výrazně čerpá z čínské kultury. Skladatel Ludwig Göransson k tomu obstaral věrohodný soundtrack, který též čerpá z čínské hudby a dalo by se ve finále říct, že Proměna z čínské kultury čerpá poměrně schopně. Na druhou stranu ovšem dojde i na povídku o podobném příběhu, který by se odehrával ve středověké Číně a tento samotný příběh by byl možná o poznání zajímavější a nosnější.   Proměna je totiž pořád především filmem o pubertě. V Proměně jde poté určitě najít snaha o předání nějakého toho poselství o růstu osobnosti, dospívání a důležitosti rodinných vztahů, ono předávání poselství ovšem v součtu vlastně nefunguje tak, jak by mělo. Je to přitom Pixar, který skutečně dokázal nadělovat parádní celovečerní animáky, které dokázali ukojit dětskou cílovku a zároveň v sobě mít schopně i nějaké ty dospělé motivy, které následně dokázali (i když někdy tak trochu nenápadně) předat menším divákům. Zrovna u Proměny jde ovšem v pravidelných intervalech vnímat přílišný nástup infantility, kdy se film snaží tak trochu nahlédnout do duší třináctiletých děvčat. Shi přitom též vyrůstala v Kanadě, děj filmu je zasazen do roku 2002 a přitom všem nejspíš tak trochu čerpala ze svého dětství. Přesto v jistých případech působí ono vyobrazení puberty a ženských hormonů těžce nevěrohodně. Ale třeba to něžné pohlaví může vidět jinak.   Pixar tentokrát kdovíjak zajímavý nový svět nepředstavil, protože tentokrát ani neměl možnost. Celým konceptem jakoby Proměna měla blíž k animákům Walt Disney Animation, než k Pixaru. Pixar je v tom poznat tak především skrze pečlivější animaci a především i skrze onu alespoň částečnou schopnost ty silná a částečně vážná témata předat. Přesto je při sledování těžké zbavit pocitu, že Pixar tentokrát kope tak trochu druhou ligu a i přes snahu o předání oněch vážných témat vlastně působí tak trochu bez ambic. I Luca měla alespoň to krásné italské prostředí, jenže tohle se odehrává v Torontu. A to nemá takové kouzlo jako italská riviéra v Lucovi.   Snahu o nějaké poselství o síle přátelství a rodině jsou přerušováni lehkými zkraty, jako moment, který naznačí, že si kamarádky hlavní hrdinky vlastně na kamarádky jen hrají (ten moment pak vlastně nikam nevede), na zjištění toho, že se hlavní hrdinka mění v červenou pandu se reaguje překvapivě klidně a závěr, který působí dojmem snahy o odkázání na Godzillu působí v součtu tak trochu nuceně. Na ony zkraty jde pořád možná tak trochu snést argument, že jde o příběh 13-leté slečny a ten její svět je i díky tomu tak trochu naivní stejně jako ona. Zajímavý je též fakt, že Luca je ve finále spíše o boji ústřední hrdinky se sebou samotnou. Přesto Proměna zůstává víceméně dějově prostá a ty poselství rozhodně nepředává dvakrát silně. A nepůsobí ani dvakrát hravě, ani dvakrát působivě. Ani vyvrcholení filmu nemá dvakrát velké srdíčko a v součtu to tak skutečně působí, že v Pixaru tentokrát nikdo nedbal na to, co na tomto studiu bylo vždy tak fascinující. Snad krom té nadále famózní animace.   U Proměny jsem osobně vlastně zažil přesně ten pocit, který jsem nikdy neměl mít. A to ten pocit, že vyjdu z nějaké pixarovky a tentokrát si neřeknu, že jsem se dočkal toho možného vrcholu. Což mě o poznání víc mrzí jako člověka, který má prakticky každou pixarovku velmi rád, po Luce jsem měl ovšem i tentokrát vnitřní pocit, že Pixar zastal za očekáváními, které díky předchozím skvělým výkonům divák očekává. A i když je animace pořád fenomenální, to samé se vlastně o žádném jiném aspektu Proměny říct nedá.....