filmfanouch

Filmů s Drákulou v ústřední roli vzniklo dohromady přes 160. Ten dost možná nejlepší z nich přitom ani nesměl Drákulovo jméno použít. Friedrich Wilhem Murneau na adaptování Drákuly od Brama Stokera totiž nezvládl získat práva a tak musel změnit jména postav a lokací. Výsledný Upír Nosferatu se ovšem ve finále pořád příliš podobal Stokerovu Drákulovik, Stokerova vdova následně vyhrála soud a v roce 1925 tak měli být všechny kopie filmu zničeni. To se ovšem nakonec nestalo, protože kopií již tehdy existovalo příliš a díky tomu je možné se i po 100 letech radovat z jednoho z nejvýraznějších zástupců německého filmového expresionismu a především skutečně dost možná nejlepší adaptace příběhu o Drákulovi jako takového.   Od premiéry sice uběhlo 100 let, atmosféra Upíra Nosferatu ovšem zůstává nesmrtelná. A to i přes fakt, že od doby němého filmu uběhl výrazný čas a především nároky dnešního hororového publika by nemohli být odlišnější. Upír Nosferatu je ovšem z dnešního pohledu nejen jeden z nejdůležitějších zástupců éry německého expresionismu, ale i právě zmíněné němé éry. Už i díky ikonickému výjevu, kdy se titulní upír vynořuje skrze stín a i skrze strhující ztvárnění Orloka Maxem Schreckem. Do úvahy musí být totiž zahrnut fakt, že nástup zvukového filmu přichází až v roce 1927 a herectví v němém filmu tak bylo sice v jednom ohledu možná snazší, v druhém ohledu ovšem též o poznání náročnější. Vše se muselo více zvládat přes emoce ve výrazech a Schreck dokázal i pod maskou dodat téhle verzi Drákuly něco jako duši. A děs šel z titulního upíra i díky právě jeho podání.   Příběh Drákuly je možná po všech těch variacích tak trochu ohraný a z dnešního pohledu už nepůsobí dvakrát lákavě (chystaná předělávka Nosferatu v režii Roberta Eggerse si ovšem nejspíš svou existenci opodstatnit stejně dokáže), právě v Upírovi Nosferatu ovšem i přes tehdejší limity němého filmu dokázal Murneau odvyprávět stejně strhující příběh, jako Stokerova předloha. Atmosféra poté skutečně funguje i století po premiéře a to i přesto, že nejspíš nesplňuje nároky děsivosti pro dnešního průměrného hororového diváka. S odstupem času se ovšem musí Upír Nosferatu oceňovat ze zcela jiné stránky. Pro jeho neskutečně výtvarné kouzlo, kreativními záběry a především právě zmíněnou atmosférou. Přitom všem dokáže Upír Nosferatu u diváka vzbudit emoce, ať už různými vizuálními výjevy či právě schopnosti převést Stokerův příběh do tak působivé podoby.   Právě k německému expresionismu, který se vyznačoval zobrazováním vhledu do duše člověka i depresivními výjevy Upír Nosferatu seděl ideálně . Oproti typickému natáčení v interiérech se Upír Nosferatu rozjelo natáčení ve výpravných exteriérech (točilo se nejen v Německu, ale i na Slovensku), onen pocit nepříjemnosti a a podivných výjevů spojených i s odpudivou titulní postavou ovšem německému expresionismu zcela odpovídá a není se čemu divit, že společně s Kabinetem doktora Caligariho a Metropolis jde zřejmě o nejvýraznějšího zástupce právě německého filmového expresionismu.   Díky oné působivé atmosféře a kouzelným (i mrazivým) obrazům dokáže Upír Nosferatu z dnešního pohledu působit jako film, o kterém se už tehdy muselo diskutovat jako o filmu, který ještě dlouho zůstane v povědomí a bude jednou výrazně uznáván i přes nezastavitelný vývoj doby. Nastavil jistá klišé pro upírské filmy, částečně dokázala reagovat na válku, nějak pracovat s tématem možného konce světa a především být čirou ukázkou filmařského umění, především v oblasti tehdejších možností. I díky tomu se na něm zub času nepodepsal tak brutálně a dodnes to velké kouzlo prostě má.     Nároky na horory se pochopitelně od roku 1922 razantně změnili a pro spousty lidí může být zásadní problém už fakt, že jde oficiálně film starý přes 100 let, v rámci atmosféry jich ovšem Upír Nosferatu dodnes většinu (dost možná i víc než většinu) strčí do kapsy. Upír Nosferatu je navíc bezpochyby jedním z otců zakladatelů hororového žánru, na kterého se nadále sem tam občas odkazuje. Naprosto zaslouženě!

To, že je někdy laťka nastavená vysoko automaticky neznamená, že další pokus nemá smysl. Především v momentě, kdy se k osvědčené látce přistoupí tak trochu jinak. Od zakončení Trilogie o Temném rytíři bylo jasné, že jakýkoliv nástupce Christophera Nolana to bude mít těžké. Ben Affleck poté možná v roli Batmana v dvojici snímků Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti/Liga spravedlnosti dokázal působit dojmem, že by vlastní film utáhl, jím režírovaná sólovka se ovšem nikdy nezvedla ze země. A tak přišel na řadu Matt Reeves, tvůrce Úsvitu planety opic a Války o planetu opic a od počátku naznačoval, že k Batmanovi přistoupí po svém. Víceméně diváky rozpolceně přijaté obsazení Roberta Pattinsona odstartovalo výraznou bouři obav, ty ovšem zazdila skvělá propagační kampaň, která naznačovala, že se Batman pod Reevesovým dohledem skutečně představí ve zcela svěží podobě. A především skvělé podobě.   Matt Reeves udělal skutečně to nejlepší, co mohl a od Nolanovy trilogie se odklonil velmi razantně. Ať už pojetím Batmana, pojetím města Gotham, atmosférou i měřítkem. Nový Batman je skutečně ryzí detektivkou, která za pochodu evokuje Čínskou čtvrt, Francozskou spojku, Taxikáře či Sedm. Batman se vůbec poprvé na plátně objevuje v detektivní poloze a ukazuje, že tohle pojetí má i do budoucna neskutečný potenciál. Tuhle špinavou, depresivní a chvílemi vyloženě psychicky nepříjemnou návštěvu Gothamu totiž především nebude vůbec snadné jen tak dostat z hlavy.   Skvělý scénář dohromady utváří nosnou detektivní zápletku, která dokáže za pochodu překvapovat, obcházet se bez slabých části a především za pochodu pracovat s postavami. Po vzoru Nolana si Reeves dává na každé stěžejní postavě alespoň trochu záležet a dosadit jí smysluplnou úlohu. A detektivní zápletku posouvat skrze osobní příběh hlavního hrdiny, který ovšem prozatím není ztělesnění symbolu, ale pouze samozvanec, který děsí i ty, které se snaží chránit. Nový Batman tak není jen detektivní zápletkou odehrávající se v městě Gotham plné prohnilosti, ale i náhledem do duše Bruce Waynea. Ovšem i tentokrát platí, že se do duše Bruce Waynea nahlíží zcela jinak než svého času v Batman začíná.   Robert Pattinson je skvělý Batman. Nový Batman ovšem tentokrát toliknesází na Brucea Waynea, který by si měl hrát na milionářského playboye, kterým není. Pattinsonův Bruce na tom očividně není psychicky nejlíp a na veřejnosti to nějak dvakrát nezapírá. Zvolení písně od Nirvany " Something In The Way " k tomuto tak trochu emo pojetí Brucea Waynea sedí skvěle, především je ovšem skutečně radost vidět Pattinsonova Batmana v akci. I skrze vnitřní monology, které skutečně dokáží evokovat jak vnitřní monology z detektivek, tak právě i například promluvy Travise Bicklea z Taxikáře. Svou syrovostí dokáže nový Batman připomenout i nedávného Jokera Todda Phillipse. Pojí je ovšem především ta výrazná osobitost snadno odlišitelná od veškerých aktuálně vznikajících komiksových adaptací.   Batmanův původ je navíc znám i u víceméně nezasvěcených a proto není nutné znovu oprašovat momenty jako je odchod z opery či výcvik. Po vzoru Spider-Man: Homecoming Reeves známého hrdinu vrhá rovnou do akce. Tříhodinový film se poté skutečně nestíhá vléct a dokáže si svou délku naprosto obhájit. Krom samotného skvělého příběhu je poté Batman hned plný několika výtečných sekvencí. Automobilové nahánění Penguina Batmanem, která je jednou z nejlepších automobilových filmových honiček posledních let, fenomenální atmosférické scény, které koketují s vyloženým hororem a i funkční finále. I přes to, že je tento Batman výrazně komornější automaticky nepřichází o status působivosti.   Krom Pattinsona ovšem Reeves zvládl i skvěle obsadit zbytek obsazení. Zoë Kravitz je skvělá Catwoman, Jeffrey Wright solidní James Gordon, Andy Serkis je velmi dobrý (i když možná tak trochu nevyužitý) Alfred a Colin Farrell k nepoznání jako Tučňák je prostě vynikající herecká kreace, kdy plánovaný seriál zní lákavě i díky samotnému zápalu Farrella. Riddler Paula Dana poté pochopitelně není protivníkem pro fyzické konfrontace, dokáže ovšem vyvolat snadný pocit hrozby a dokáže očividně nahnat strach i samotnému Batmanovi. Danův až vyloženě fyzicky nepříjemný herecký výkon poté snadno nechá vzpomenout i na Heatha Ledgera, Joaquina Phoenixe a jejich Jokery, krom nich také Johna Doea ze Sedm či Skládačkového vraha ze Saw. Ať už se Pattinsonův Batman příště utká s kýmkoliv, Dano nastavil laťku vysoko.   Kameraman Greig Fraser (Duna Denise Villeneuvea) se poté postaral o řadu skvělých a stylových záběrů, které více než koketují s vyloženým výtvarnem, kdy by šlo ze samotného filmu vybírat záběry a udělat z nich součást jedné výtvarné výstavy. Kamera za pochodu pracuje s neony, různými typy osvětlení i táhlými nepřerušovanými záběry a Fraser opět dokazuje, že jeho přístup k obrazové kompozici je fenomenální. A pak je tu Michael Giacchino, který svůj soundtrack k novému Batmanovi pojmul zcela jinak než Danny Elfman, James Newton Howard a Hans Zimmer svého času. Především přišel se skvělým ústředním motivem, který k tomuto pojetí Batmana sedí, skvělými hudebními motivy ovšem doprovodil i ostatní stěžejní postavy. Především Catwoman a Riddlera.   Délka, která téměř dosahuje 180 minut přitom vyloženě nesvádí k boji s diváckou trpělivostí, pro některé ovšem bude skutečně klíčová. Především pro ty, kteří více než Batmana detektiva upřednostňuji Batmana v akci. Ze všech komiksových adaptací, které kdy vznikli má navíc Reevesův Batman jako jeden z nejblíže k vyloženému uměleckému filmu, který navíc i díky přízemnímu podání Batmanova mýtu (Batmobil je zde prakticky normální auto, Batmanův arzenál je poté též více realistický) nikdy vyloženě nesází na velkolepé a efektní atrakce (i když právě momenty jako naháněčka na dálnici či pěstní souboje bohatě postačí). Batman je poté sice pořád áčkový blockbuster, skutečně v něm ovšem funguje trocha té psychologické studie, odlišných ideologií o tom, co je to spravedlnost a především sledování toho, jak samotné vyšetřování formuje jak Batmana, tak i Bruce Waynea.   S odstupem času bude navíc Batman po vzoru Jokera výjimečná komiksová adaptace, která mohla vzniknout v klasickém studiovém systému a víceméně počítat s tím, že toto pojetí rozdělí fanoušky. I když zde sice Batman totiž vůbec poprvé dostává svého titulu ´´ nejlepší detektiv světa ´´, jisté momenty nejspíš fanoušky klasického Batmana přeci jen nepotěší. Pořád ovšem nehrozí, že by to zašlo tak daleko, jako když Rianu Johnsonovi někdo po Star Wars: Posledním z Jediů vyhrožoval smrtí, protože mu údajně svým filmem zničil dětství. V Reevesově podání totiž Batman rozhodně pořád zůstává Batmanem, jen k tomu skutečně přistupuje trochu jinak a i díky tomu se v následujících týdnech zaslouží o bohatá témata o tom, jestli je ten odklon od klasického Batmana vlastně ideální. O kvalitách Reevesova uchopení ovšem nejspíš pochyby v kdovíjak velkém množství nevzniknou.   Reeves novou kapitolu Batmana nakopl skvěle a naznačil, že by Nolanova Trilogie o Temném rytíři mohla mít do pár let solidního nástupce. Skvělý scénář podtrhuje výborné obsazení, silný vizuál a především parádní atmosféra. Detektivní, hororová i existenciální. Reevesův Batman dokáže vyvolat gejzír různorodých emocí a tím jen podtrhuje, že jde skutečně o vrstevnaté dílo. Snad to samé za pár let půjde říct i o pokračování, naznačený potenciál toho, kam tahle verze Batmana může směřovat je obrovský..... Viděno v kině: 2x

Popularitě seriálu Euforie se nejde divit. Režisér a scenárista Sam Levinson realizoval seriál o hledání identity, vyrovnávání se s traumaty a snaze o lásku, kdy k citlivým tématům přistupuje super a přitom se ani nebojí jít v jistých ohledech za hranu. Krom silného obsahu se ovšem Euforie ve své 1. sérii mohla opřít i o povedený vizuál, kvalitní obsazení a především solidní scénář, který naznačoval, že má tenhle seriál nadále potenciál. A o 2. sérii se dá minimálně říct, že k propadu kvality rozhodně nedošlo.   I 2. série se točí kolem problémů současné mladé generace. Další konfrontování s drogami, sociálními sítěmi a depresemi, kdy Levinson opět do všech těchto témat vstupuje intenzivně a opět v míře, která některé může snadno pobouřit v tom ohledu, že tohle už je možná opravdu moc. V průběhu 2. série se navíc Euforie stává víc než pouhým teen dramatem a ústřední hrdiny nutí k definitivní konfrontaci s dospělostí.   Levinson v průběhu 2. série pořád dokáže pracovat s atmosférou, tak trochu měnit přístupy a především má pořád v malíku audiovizuální zpracování, které samotné působí dojmem extáze. Především se ovšem Levinson nadále se svými postavami nepáře a posílá je na ještě větší dno, než v rámci 1. série. V průběhu je možná 2. série skutečně možná explicitní až moc, na druhou stranu je ovšem zajímavé sledovat dění tohoto seriálu, který skutečně působí nekompromisně. A i díky tomu je na tom síla všech událostí, které se stanou skutečně cítit.   Zendaya v průběhu seriálu dokazuje, že si svou stoupající popularitu rozhodně zaslouží a nadále předvádí silný výkon, to se ovšem dá říct i o zbytku obsazení. Především o Sydney Sweeney, Hunter Schafer či Angus Cloud. Hercům prospívá, že se ústřední postavy musí popasovat s osobními démony a Levinson opět dokáže jít v těchto konfrontancích někdy na dřeň možná až příliš. Důležitý je ovšem fakt, že v průběhu Levinson dokáže udržovat napětí až do samotného finále. A přitom i schopně přeskakovat do takového uvolněnějšího a poklidnějšího módu. I přesto, že je jasné, že na lámání chleba bude muset dojít.   Nadále je poměrné snadné mít slabost pro Levinsonův černý humor, někdy je přitom snadné mít ten pocit, že Levinson bere přeci jen větší důraz na vizuál a postupem času je střídavě obsah na silnější i slabší vlně. Stačí ovšem momenty, kdy Levinson zase přijde s působivými monology a dialogy a je snadné mu opět skočit na palubu. I když se v průběhu může snadno zdát, že je to přeci jen lehce natahané, aby to utáhlo celých 8 epizod.   Nadále ovšem platí, že je Euforie stejně nevyzpytatelná jako průměrný vrstevník generace, o které seriál pojednává. Jen se místo nálady mění atmosféra a seriál tak chvílemi dokáže být pocitově poměrně příjemný i vyloženě psychicky nepříjemný. Levinson v průběhu několikrát dokáže skutečně šlápnout na plyn, postavy někam skutečně posunout a jejich osobní problémy definitivně prodat.   Levinson navíc v průběhu opět sem tam experimentuje, kdy občas hodí nějakou tu poctu, jednu epizodu rovnou stylizuje do divadelní hry a v průběhu se tak jen umocňuje pocit nevyzpytatelnosti. A především závěrečná 8. epizoda 2. série je definitivně tím emocionálním gejzírem, ke kterému měla v ideálním scénáři celá série směřovat. Cesta k finále je sice opředena slabšími momenty a Levinson očividně chvílemi skutečně nezná míru, v součtu ovšem dokázal, že druhá série neudělá ostudu sérii první. Jen těžko říct, zda po vyvrcholení je ještě nějaký hlubší důvod pokračovat v sérii třetí.   První série Euforie měla být dle Sama Levinsona party, druhá série Euforie poté afterparty. A tyto označení ve finále svým způsobem dávají smysl, především i proto, že jsou události 2. série pro postavy ještě více zásadnější. Levinsonovi by se možná vyplatilo občas znát míru a kompatibilně ovládat vizuál i vývoj příběhu v jeden moment, i po 2. sérii ovšem Euforie zůstává jednou z nejpůsobivějších generačních výpovědí současnosti. Uvidíme, zda si 3. série udrží formu.....

Trezorové filmy. Ty filmy, které komunisté zakázali, dali je do trezoru a na patřičné uznání si tak mnoho z nich muselo počkat až po roce 1989. Na seznam zakázaných filmů se dostali například Spalovač mrtvol Juraje Herze, Ucho Karla Kachyňi či Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného. A také Skřivánci na niti Jiřího Menzela. Ten se po úspěchu Ostře sledovaných vlaků (Oscar za nejlepší cizojazyčný film) rozhodl později realizovat další adaptaci knihy Bohumila Hrabala, kdy měla ovšem tato adaptace problém v době, která vznikla. Adaptace novely Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet musela na 20 let do trezoru. A i když větší popularitu krom Ostře sledovaných vlaků získali i další Menzelovy adaptace Hrabalových děl jako Postřižiny, Slavnosti sněženek a později i Obsluhoval jsem anglického krále, osobně mám nejradši právě Skřivánky na niti. I proto, že jsou nejspíš nejdůležitější. Jiří Menzel jednou prohlásil, že by si Bohumil Hrabal zasloužil, aby se stal světovým autorem. Jeho poetika možná nesedla každému (třeba nad zmíněnými Postřižinami se z dnešního pohledu stahuje černý stín), Skřivánci na niti (které do filmové podoby spolu sepsali právě Hrabal a Menzel) ovšem nepříjemnou a vyloženě zlou dobu 50. let z dnešního pohledu ztělesňují naprosto skvěle. Už samotný název ostatně vychází ze stejnojmenné dětské hry, která spočívá v přivázání kousků chleba na nit a tím ulovení slepic. Komunistický režim zase lákal na vlídnou tvář, aby pak ukázal svou pravou tvář. V době svého vzniku šlo o odvážný film, který jasně kritizoval totalitní režim. A i proto musel rychle do trezoru, z dnešního pohledu jde ovšem dost možná o jeden z nejdůležitějších trezorových filmů. Skřivánci na niti možná vypovídají o tragické době, přesto dokázali být Skřivánci na niti i zábavní a romantičtí a alespoň chvílemi dokázali zapomenout na to, že jde skutečně o tragický příběh, který utvrzuje, že skutečně vypovídá o době. A některé momenty jsou pod úsměvnou fasádou vlastně stejně nepříjemné jako celý dobový kontext. V těch humorných dialozích se totiž skrývala upřímná zpověď, kterou navíc podtrhoval skvělý casting jednotlivých rolí. Především Rudolf Hrušínský a Vlastimil Brodský. Různé postavičky, které skončí na jednom místě a smiřují se s dobou. Příběh víceméně smutné lásky a také ukázka toho, že k přelití poháru trpělivosti tehdy stačilo opravdu málo. Právě scénář Hrabala a Menzela ovšem dokázal onu tragickou dobu přeci jen podat s úsměvným tónem a především chytrým humorem. Když někdo dokáže, že dokáží být věci k pláči vtipné, je to jasná výhra. Skřivánci na niti poté v celkovém střídání nálad a emocí představují takového žongléra, který v přesně daný moment ví, kdy přehodit dál. Ty pravé emoce dokázala v průběhu prodat i kamera Jaromíra Šofra, neodmyslitelně spjat je poté i s každou další Menzelovou adaptací Hrabalových děl (krom Obsluhoval jsem anglického krále) i skladatel Jiří Šust a jeho vždy skvěle padnoucí a přitom vlastně nenápadná hudba. Skřivánci na niti skutečně dokázali reflektovat tehdejší dobu, zároveň předat nějaké to poselství o morálce a spravedlnosti a Jiří Menzel přitom věděl, jak má každá scéna vyznít. Jde přitom o materiál, který se při té kombinaci úsměvnosti a vážnosti snadno mohl rozpadnout pod rukami, výsledek ovšem všichni známe. A na důležitost tohoto filmu by se i přes razantní změny od roku 1969 zapomínat rozhodně nemělo. Vesničko má středisková či Na samotě u lesa jsou možná vděčnější záležitosti, Menzel ovšem ve své kariéře dost možná skutečně nenatočil důležitější film. A především odvážnější. 20 let strávených v trezoru si tak film vynahradil dnešním všeobecným uznáním. Tahle parádní reflexe své doby si jí přitom rozhodně zaslouží.....

Režiséra filmů Osmdesát dopisů a Křižáček Václava Kadrnku postihla několik let nazpátek nepříjemná zkušenost. Otce postihla mozková mrtvice a následně skončil v kómatu. Kadrnka i jeho matka se ho následně pokusili probrat, kdy na něj pořád mluvili a trávili s ním celé hodiny. Otec nakonec začal reagovat, probudil se a dokonce si pamatoval vše, co mu za celou dobu jeho umělého spánku říkali. Kadrnku tak tento zážitek inspiroval k jeho třetímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého. Kadrnka dle svých slov chtěl především ve filmu zachytit zkušenost na hranici života a smrti, kdy se už teď může pochlubit globálním úspěchem na několika filmových festivalech. Téma o světě mezi životem a smrti má totiž mezinárodní přesah a je pořád terčem živých debat. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem stojí za pozornost i z trochu jiných důvodů. Zpráva o záchraně mrtvého rozhodně není filmem pro každého, především proto, že zavání ryzím art filmem, což je pro spousty lidí automaticky veliká překážka, přes kterou nejede vlak. Nevděčné dialogy, kdy se víceméně mluví v hádankách a symbolech, rozhodnutí, že 99% filmu bude obraz vertikální. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem není pozérskou rádoby artovou záležitostí, ale právě forma obrazu je ve finále k prospěchu věci a celému filmu prospívá. Přitom ovšem platí, že jde o film spíše nevděčný. Především i proto, že přes citlivé téma se může celou dobu zdát, že je film tak trochu bez citu. Tak snadné to ovšem přeci jen není. Spoustě diváků může zlomit vaz trpělivosti pomalé tempo. Expozice scén často spoléhají na fakt, že se někam dlouho jde, přičemž kamera několik sekund zaznamenává i zcela prázdné prostory. Dialogy na první pohled skutečně působí bez emocí, v průběhu je ovšem jasné, že Kadrnka přesně takto chtěl svůj film realizovat. O tom zda je to správně či nikoliv  by se dalo polemizovat, absenci uvěřitelných lidských emočních projevů ovšem vynahrazuje právě například ono zajímavě soustředěné vyprávěcí vedení. Vděčný film to rozhodně není, je přitom zároveň těžké mu vyloženě propadnout. Je ovšem minimálně zajímavé sledovat, jak odtažité a přitom svým způsobem vtahující to celé je. Za kamerou filmu stál Francouz Raphaël O'Byrne, kdy ovšem platí, že rozhodnutí o obrazu 4:3 a využití barevných filtrů byli z velké části nápadem samotného Kadrnky. Výsledná vizuální stránka má ovšem své kouzlo, především v momentech, kdy vyniká osvětlení. Vertikální obraz má ve finále smysluplnou úlohu, kdy nejde o jen o zbytečný artový prvek. Důležité je též zmínit, že hudba dvojice Ireny a Vojtěcha Havlových vznikla před samotným natáčením filmu. Kadrnka poté hudbu používal i jako podkres při samotném natáčení a právě i hudba dopomáhá dokreslit výslednou atmosféru. U Vojtěcha Dyka a Zuzany Mauréry není díky samotnému scénáři a přístupu k emocím prostor pro kdovíjak vypjaté momenty, ztvárnění postav právě v něčem tak afektovaném a vyloženě nepřirozeném je možná ovšem ve finále možná ještě o krapet těžší. A i proto by se oba herecké výkony měli náležitě ocenit.  Zpráva o záchraně mrtvého je ve finále film o tom, že by se člověk neměl vzdávat, ale nadále bojovat a to i když se jeho činy mohou zdát nesmyslné. Pod pozérským artovým obalem se poté skrývá poměrně vtahující a minimálně v rámci českých vod zajímavý spirituální zážitek, který má jen smůlu v tom, že skutečně není pro každého. A dost možná pro většinu. Pozoruhodných aspektů je na filmu ovšem rozhodně mnoho.....

Jednou za čas dostane nějaký herec nápad, že je na čase zkusit si i režii. Jinak na tom není Channing Tatum. I když je nutné dodat, že Pes je jeho režijním debutem pouze napůl. Krom Tatuma jde totiž i o režijní prvotinu pro scenáristu a producenta Reida Carolina. Pro Tatuma jde poté o projekt osobní, hlavní pes totiž nenese jméno Lulu pro nic za nic. Šlo totiž o jméno Tatumova psa, kterého Tatum vzal před jeho smrtí na poslední společný výlet, který též inspiroval tento film. Podnetěm poté byla i práce Carolina na dokumentu o vojenských psovodech a vojenských psech. To co se tak z počátku jeví jako čistá sázka na jistotu skrze němé tváře může ve finále působit i jako sázka na jistotu skrze očividný útok na emoce a patos. A ano, Pes přesně takovým typem filmu je. Což ovšem neznamená, že by nešlo o poměrně zábavnou a sympatickou podívanou.   Tatum se rovněž po pár letech zase objevuje v hlavní herecké úloze a opět dokáže, že od toho mladíka ze série Let´s Dance ušel dlouhý kus cesty a jde ho definitivně uznat jako seriózního herce. Pes se poté jeví jako jasné lákadlo pro široké publikum, protože je ve filmu v ústřední úloze sice divoký, přesto pořád roztomilý. Děj se poté vyvíjí tak nějak očekávaným směrem. Dvě ústřední postavy, které tak trochu pošramotila služba v armádě se musí naučit sebe navzájem snášet, projít si nějakými těmi překážkami a nakonec si uvědomit, že i když si lezou na nervy, mají se přeci jen vlastně tak trochu rádi. Psa jde tedy vnímat jako buddy komedii, kdy ovšem Pes za pochodu přeskakuje z komedie o dramatu, kde se dva poznamenaní vojáci musí vyrovnávat s následky své služby a za pochodu dojde i na jistou kritiku vojenského systému. Pochopitelně ovšem ne v takovém rozsahu jako u Narozen 4. července nebo Olověné vesty.   Tatum film dokáže se psím doprovodem utáhnout, ve vedlejší roli zaujme Ethan Suplee k nepoznání a i fandové Billa Burra ve finále nepřijdou úplně zkrátka. Nebýt sexuálních narážek a vulgarismů by Pes v pohodě mohl obstát jako solidní film pro celou rodinu. Scénář se pochopitelně nevyhne faktu, že se to celé vydává očekáváným směrem a v podstatě epizodické vyprávění ve finále dělí různé příhody Briggse a Lulu na pasáže zajímavější a více obohacující i pasáže méně zajímavé i přihlouplé. Dojde k nějakému náznaku ohledně toho, že Briggsovi ztroskotal osobní vztah a nikdy to není vyloženě prozkoumáno, stejně tak dojde i na ty momenty, kdy se řeší, co s muži dělá armáda. Od těch vážných a chvílemi vyloženě temných momentů se utíká vstříc více veselým a tak trochu přihlouplejším momentům (spirituální komunikace, hraní si na slepého), o tu milost vlastně ovšem Pes nepřichází v průběhu ani jednou.   Pes nevstoupí do historie jako kdovíjak zásadní dílo, zahřát na duši ovšem skutečně dokáže a to především pokud má člověk pro němé tváře skutečně slabost. Je zábavné sledovat interakce Tatuma s divokým a nebezpečným psem, i díky ním je výsledná road movie skutečně zábavná. Právě ohledně lehké kritiky vůči armádě a lehkému načrtnutí PTSD si možná Pes ukousne až příliš velké sousto, které není schopen za těch 100 minut adekvátně spolknout, Pes ovšem díky tomu dokáže mít i pár silných momentů, které dokážou s člověkem tak trochu zakolísat. V případě, že na film skutečně vyrazí celá rodina tak děti sice dostanou roztomilého psa, na rozdíl od dospělého doprovodu ovšem nebudou moci docenit onu ústřední linku. Pes ovšem minimálně schopně kombinuje ony zábavné momenty s těmi momenty, které alespoň částečně dokážou nahnat nějakou tu slzu.   Je to sice příběhově generické, řemeslně ovšem solidní. Kameraman Newton Thomas Sigel nezklamal a na jeho kameru se většinu času poměrně hezky dívá. Soundtrack Thomase Newmana též dokáže splnit svou funkci, více času ovšem v hudební dramaturgii zaplňují písně typu ´´ In the Jungle, the mighty jungle ´´. V průběhu jde poté možná navíc vypozorovat, že Pes ani tolik není o titulním psovi Lulu, nýbrž právě o Briggsovi. Ve finále se tak celý scénář jeví tak, že Lulu tolik nepotřebovala Briggse, ale spíše Briggs potřeboval do života Lulu. V součtu je ovšem očividné, že spíše dvojice potřebovala skutečně sebe navzájem a i když se to celé vydá očekáváným směrem, srdíčko ten film má. A je skutečně v jistých ohledech velmi sympatický.   Režijní debut Channinga Tatuma a Reida Carolina je ve finále fajn road movie/buddy komedií, která si možná v rámci toho, co chce světu sdělit ukousne až příliš velké sousto, nikdy ovšem nepřestane být milou podívanou. Sázka na němou tvář tak v podobě Psa nepůsobí jako jistotový kalkul. Naopak působí dojmem, že za filmem stojí někdo s citem a láskou k ústřednímu tématu....

Hříšné noci, Magnolia, Opilí láskou. Jen těch nejlepších záležitostí od režiséra a scenáristy Paula Thomase Andersona, který čerstvě u svých filmů obstarává i kameru (nutno dodat, že u Lékořicové pizzy se o kameramanské povinnosti podělil s Michael Baumanem). I když by se dalo snadno polemizovat nad tím, že PTA své nejlepší časy za sebou, ten člověk prakticky (jen Inherent Vice radši opomeňme) nenatočil špatný film a pořád by se dal zařadit na seznam nejuznávanějších či nejvíce vyhlížených režisérů současnosti. A jak dokazují i nominace na Oscara za nejlepší originální scénář, nejlepší režii a nejlepší film, Lékořicová pizza by měla tento status jen utvrdit. Já bych osobně bych ovšem možná zašel ještě dál a nebál bych se Lékořicovou pizzu prohlásit za návrat PTA na vrchol. A zařadit ho po bok Hříšných nocí a Opilých láskou v rámci jeho nejlepších filmů.   Lékořicová pizza je přesně ten typ filmu, který si už na samotném počátku dokáže diváka omotat kolem prstu. I když to zpočátku nevypadá, že by měl PTA zas tak velké ambice. Lékořicová pizza je ovšem něco víc než pouhá coming-of-age s láskou, které překáží především desetiletý rozdíl. Kouzelný a osvěžující příběh jde ve finále vnímat i jako milostný dopis 70. létům, který dokáže chvílemi připomenout Omámené a zmatené od Richarda Linklatera, především je to ovšem Paul Thomas Anderson. Což znamená nádherný vizuál (který je pořízen na 70mm film) a především ukázku scenáristického umu PTA, který zase natočil něco tak trochu jiného, ovšem dost možná nikdy tak sympatickým způsobem jako nyní.   Andersonova novinka přitom stojí na dvojicí hlavních představitelů, kteří doposud neměli herecké zkušenosti. Alana Haim je členkou skupiny Haim, Cooper Hoffman je zase synem Phillipa Seymoura Hoffmana, dvorního herce PTA, který ovšem svět opustil v roce 2014. Sázka na nejistotu se ovšem Andersonovi vyplatila. Cooper Hoffman se totiž očividně potatil, kdy jeho výkon je stejně přirozený a přitom silný jako nejlepší role jeho zesnulého otce. Hoffman Jr. tak už ve své první roli dokázal, že by v budoucnu mohl duch Hoffmana Sr. nadále žít v kinematografii alespoň skrze jeho syna a osobně bych se nedivil, kdyby se stal Hoffman Jr. stejně jednou tak uznávaným hercem. Stejná herecká síla ovšem vychází i z Alany Haim, kdy Anderson v rámci jednoho filmu objevil dva neskutečně herecké talenty, které především skvěle fungují ve vzájemné interakci.   Sebevětší herecká síla obou hereckých ústředních představitelů by ovšem byla k ničemu bez brilantního scénáře. PTA přirozeným a přesto silným hereckým výkonům dopomáhá scénářem, který z postav Alany i Garyho dělá postavy lidské, uvěřitelné, ale především zábavné. Lékořicová pizza je totiž bezpochyby nejzábavnějším filmem, který PTA ve své kariéře natočil. Což ovšem zároveň neznamená, že by slevil v tom, co se od tohoto tvůrce dá čekat.   Andersonův portrét mladé lásky, která s onou mladostí přináší i nezkušenost a chybování je vypulírovaný do nejmenšího detailu. Výlet od 70. let je v případě Lékořicové pizzy stejně autentický jako výlet do 60. let v Tenkrát v Hollywoodu Quentina Tarantina, kdy tomu dopomáhá špičková hudební dramaturgie (doprovázena opět solidním hudebním doprovodem Jonnyho Greenwooda), uvěřitelná výprava spojená s kostýmy i famózní Bradley Cooper v roli producenta a tehdejšího pantera Barbary Streisand Jona Peterse, skvělý Sean Penn v roli herce Jacka Holdena (pravděpodobně založen na herci Williamu Holdenovi) či Tom Waits v roli fiktivního režiséra Rexe Blaua, který Waitosovou nejlepší filmovou rolí za poslední roky.   Lékořicová pizza se navíc v průběhu jeví jako jako opojnější a opojnější záležitost, která je za pochodu neskutečně hravá, přitom nikdy nezavání vyloženou pohádkovostí. Nezpochybnitelná sladkost filmu ovšem přitom nevede k tomu, že by Anderson rázem vyprávěl příběh, kde o nic nejde. A koho pohoršuje, že je mezi dvěma ústředními hrdiny desetiletý rozdíl má nejspíš štěstí v tom, že nikdy neviděl Harold a Maude, protože to už by definitivně byla jeho smrt. Vždyť právě i z toho desetiletého rozdílu dokáže PTA vymačkat maximum, kdy do toho všeho dokáže zakomponovat i absurdní humor i ryzí romantiku, za pochodu ovšem pořád dokáže překvapovat, směřování příběhu je nevyzpytatelné a především pak člověk prostě nemá dost a chce víc. Více definovat kouzlo tohoto filmu snad ani nejde.   Nejnovější film Paula Thomase Andersona bezpochyby patří mezi nejopojnější filmové zážitky uplynulého roku, která není jen coming-of-age, ale i milostným dopisem 70. létům, film o sebepoznání a především o tom, že láska může být kurva, ale přitom může být i skutečně skvělá. Lékořicová pizza navíc představuje ten případ, kdy se při sledování snadno vyjeví pocit, že má člověk co dočinění s budoucí kultovní záležitostí. Čas kultovnost Lékořicové pizzy potvrdí, o jejích mistrovských kvalitách ovšem už teď nemůže být pochyb. ´´ I'm not going to forget you. Just like you're not going to forget me ´´.

Nejnovější Texaský masakr motorovou pilou je dohromady již 9. filmem ze stejnojmenné franšízy. Dohromady již 9. řádění sériového vraha Leatherface, které světlo světa spatřilo 48 let po vydání původního filmu Tobea Hoopera. Ten má z dnešního pohledu pořád bohatou fanouškovou základnu, jedná se o jednoho z praotců slasherového žánru a rozhodně slavný horor. Snadno jde ovšem též diskutovat nad tím, že je Texaský masakr dost možná nejvíce vyčpělou hororovou sérii, která člověka může napadnout. Už původní film se z dnešního pohledu jeví jako trochu směšný, zároveň jde o něm ovšem říct i několik hezkých věcí. Jenomže v následujících letech došlo na několik rebootů a nakonec se rozhodlo, že 13. řádění Leatherface se inspiruje nedávným Halloweenem, kdy se bude ryze navazovat pouze na původní film (i když navazující pokračování automaticky z kontinuity nemaže) a dojde na návrat původního Leatherface v důchodcovském věku. Dokázal režírující David Blue Garcia přijít s návratem, který alespoň dorovná kvality původního filmu?   Až se na konci roku bude sepisovat seznam nejzbytečnějších filmů roku, nový Texaský masakr motorovou pilou na něm nejspíš chybět nebude. Při sledování nového řádění Leatherface se mě navíc zmocnil pocit, že kdybych byl náhodou fanoušek původního filmu, tenhle requel bych vlastně bral jako pomočení mého kultu. Fanouškem téhle série ovšem nejsem a tudíž jen můžu nepochopitelně kroutit hlavou. Je sice sympatické, že po vzoru původního filmu se tvůrci skutečně vydávají cestou praktických gore efektů a celkově se tvůrci nejspíše snažili celkem vzdát poctu původního filmu, v průběhu se mě ovšem zmocňoval pocit, že vlastně sleduju takovou medvědí službu. A ona snaha o uctění připomíná spíše ryzí pokálení.   V kontextu návratů Halloweenu, Candymana či Vřískotu z posledních let je nový Texas Chainsaw Massacre vlastně totální prohrou, která jen dokazuje, že nikdo pořádně není schopný koncept přesunout do současnosti. A postavy se navíc chovají tak neskutečně dementním způsobem, že by se něco takového nemělo tolerovat ani v rámci svého vlastního žánru. A už tuplem ne v 21. století. Všem postavám je velmi snadné přát konec na ostří motorové pily co nejrychleji a je jen štěstí, že film trvá pouze 80 minut a není tudíž času nazbyt. Nový Texaský masakr motorovou pilou přitom do svého děje zapojuje i influencery, kdy by vlastně mohlo být i sympatické, že by film mohl být i částečnou satirou na takové průměrné chování vypatlaného influencera. Jenomže ona debilita postav není očividně způsobena nějakým nadhledem a rýpnutím, ale prostě neschopností napsat postavy, kterým by člověk dokázal alespoň trochu fandit. A 80-letému Leatherfaceovi tak člověk fandí jedna báseň.   ´´ Pamatujete na Halloween z roku 2018, kdy se po letech vrátila Jamie Lee Curtis do role Laurie Strode? Fungovalo to, tak proč sakra nevrátit Sally z původního filmu, že? A vždyť je jedno, že Marilyn Burns umřela, vždyť jí přeobsadíme a nikdo nic nepozná ´´. I když normální divák nejspíš nepozná, že Olwen Fouéré není Marilyn Burns, na to ve finále nesejde nejvíce. Nejvíce totiž sejde na tom, že návrat Laurie Strode v novém Halloweenu měl nějaký smysl a váhu, dokázala spojit staré řádění Michaela Myerse s novou vlnou a její osobní linka o vyrovnávání se s minulostí měla sama o sobě sílu. A přesně v tomhle ohledu selhává linka s návratem Sally, která by v samotném filmu nemusela být a nic by se v podsatě nezměnilo. A i v tomhle ohledu se víceméně pomočuje alespoň částečná síla závěru původního filmu. Při zamýšlení se nad celou linkou se Sally jsem měl fakt pocit, že měl někdo celé sepisování námětu, treatmentu a literárního scénáře úplně v prdeli a že scenárista Chris Thomas Devlin fakt neměl ambice, protože přeci píše Texaský masakr motorovou pilou a milovníci goreu si film najdou sami. Jenže co zbytek?   Ano, goreu je ve filmu dost a diváci, kteří film vyhledají především kvůli dalšímu kolu řádění Leatherface nejspíš skutečně budou spokojeni. Přitom všem zarazí, že se tam snad někdo skutečně pokouší o nějaký sociální komentář a například hlavní hrdinka Lila v podání Elsie Fisher se vyrovnává s tím, že jako jediná přežila střelbu ve škole a jako jediná přeživší cítí vinu, jenomže ve finále to též vlastně žádnou stěžejní úlohu nesehrává a o té postavě se prakticky nedá nic říct kromě toho, že si prošla traumatem a teď bude ráda, když si dalším opět projde živá.   Nejvíc zarážející je ovšem to, co tvůrci spáchali s Leatherfacem. Tobe Hooper minimálně dokázat postavu vykreslit skutečně děsivě, z náznaků též jako komplikovanou postavu, která je v podstatě obrem v dětském těle, která se jen brání, protože se cítí ohroženě a je pochopitelně ovlivněna vyrůstáním v rodině šílenců lačnících po lidském mase. Jenomže zhruba 80-letý Leatherface již není ani děsivý ani dvakrát zajímavý. Je to prostě chlap s motorovkou, který má asi vyvolat strach, na rozdíl od Hoopera originálu se to ale ani částečně nedaří. I když jsem osobně Leatherface nikdy jako postavu dvakrát nemusel a ze všech těch slavných slasherových zabijáků ho má vlastně fakt rád nejméně, přeci jen mě zarazilo, co s touto postavou tvůrci (ne)svedli. Ani chvíli z toho není cítit ten nepříjemný teror, který alespoň momenty dokázal sršet z původního filmu.   Přitom se alespoň musí uznat, že Garcia spolu s kameramanem Ricardem Diazem občas přijdou s nějakými alespoň zajímavými vizuálními nápady, které očividně čerpají z Hooperova původního filmu. V jistých nápadech se přijde s chytrým nápadem ohledně toho, kam postavit kameru a pracovat díky ní alespoň trochu s napětím a především ve scéně v autobuse, kde je Leatherfaceovi pohroženo ´´ zrušením ´´ dojde na gore fest. Možná vlastně až příliš přehnaný gore fest, kde lítají gejzíry krve i končetiny a Garcia si v tomhle ohledu nebere servítky. Opět budou fandové lačnící po tom doslovném texaském masakru spokojeni, zbytek si bude říkat, že je to možná už fakt moc.   Nový Texaský masakr motorovou pilou si skutečně nedokáže obhájit svou existenci, protože skutečně působí jako film, který vznikl, protože jsou návraty ikonických hororových postav celkem žádané zboží a někdo doufal, že návrat Leatherface nezůstane pozadu. Jenže tomu skutečně chybí nějaké svěží pojetí (zasazení do světa sociálních sítí fakt nestačí), nová krev se tu do série nevlévá. Texaský masakr motorovou pilou tak o pozici nejvíc vyčpělé hororové série přijde skutečně těžko, protože pokud tady byli alespoň nějaké ambice, výrazně se míjí účinkem. A pokud si pamatuje na ten moment v původním filmu, kdy závěrečný tanec Leatherface dokázal skutečně vyvolat velmi nepříjemné pocity.... nový Texaský masakr motorovou pilou dokáže medvědí službou zničit i ten.   Na původním Texaském masakru motorovou pilou bylo mimo jiné zajímavé i to, že se soundtrack skládal víceméně ze zvukových efektů než klasické filmové hudby. Soundtrack k novému Texaskému masakru motorovou pilou poté působí, že se skladatel Colin Stetson pokouší zkombinovat ony zvukové efekty s klasičtější filmovou hudbou. A i když ta snaha dopadne přesně tak nějak podivně, jak dokáže znít, právě soundtrack ve finále patří mezi dost možná nejzajímavější a alespoň částečně nejzdařilejší věci na celém filmu.     Závěr spojený s po-titulkovou scénou navíc naznačí, že Texaský masakr motorovou pilou nemusí být u konce. Proč také ne, když téhle sérii měl umíráček zazvonit už dávno. Osobně se mi ovšem v součtu po zhlédnutí posledního Texaského masakru motorovou pilou vlastně na jazyk bere jen jedna zásadní věta: Jděte už s tím Leatherfacem do prdele!

Datum 18. 2. 1932 je neodmyslitelně spjato s narozením rodáka z Čáslavi, který to dotáhl až do Ameriky, došel si pro 2 Oscary za režii a prakticky ve své kariéře nenatočil špatný film. Miloš Forman je legendou, jehož životní příběh je stejně zajímavý jako jeho filmová kariéra. I když se tyhle dvě kapitoly vlastně navzájem doplňují, především i proto, že Formanova zásada tkvěla v tom, že se musel chopit filmu, který ho něčím oslovil, dokázal se v něm najít. Například u svého nejslavnějšího filmu Přelet nad kukaččím hnízdem sebe vnímal jako hlavního hrdinu McMurphyho a zlou sestru Ratchedovou jako komunistickou stranu, která mu též rozkazovala, co má dělat a co si má myslet. Minimálně stejně osobní pro něj poté bylo zpracování příběhu zakladatele časopisu Hustler ve snímku Lid versus Larry Flynt. Většinou se Forman v hrdinech svých filmů dokázal najít, v případě Larryho Flynta právě kvůli tomu, že stejně jako on nenáviděl svůj politickým systém. Ovšem rozhodně nezašel tak radikálně daleko jako právě Flynt, který na Formanovu otázku, zda mu nevadí, že není ve filmu vykreslen dvakrát lichotivě odpověděl, že se nedá nic dělat, protože to vše byla pravda.   Pod slupkou zakladatele zvrhlého časopisu se schovával bojovník za svobodu slova, pro kterého obscénější než sex bylo krom války také lhaní politického systému a zbytečně páchaná brutalita . Téma o svobodě slova bylo Formanovi automaticky blízké, jde navíc o nadčasové téma, které dodnes vyvolává žhavé diskuze a Larry Flynt by nejspíš nebyl dvakrát nadšený z toho, jak taková svoboda slova (ne)funguje dnes. Miloš Forman se nicméně kontroverzní figurky spojené s kontroverzním tématem chopil skvěle a Lid versus Larry Flynt patří když už ne mezi nejlepší, tak minimálně mezi jeho nejdůležitější filmy.   Fascinující průlet jednou kapitolou USA stojící dost možná na životním výkonu Woodyho Harrelsona, který primárně nehraje zakladatele pornočasopisu, ale především právě toho bojovníka za svobodu a práva, který je možná označen za duševně nemocného, možná je odsouzen a možná se do toho přimotá nějaký ten atentátník, nikdy se ovšem nevzdá. O to fascinující je poté vnímat příběh Larryho Flynta z dnešní doby a zamyslet se nad tím, co mělo být v 80. letech vrcholem zvrhlosti. A je stejně tak inspirativní, že film, který tak razantně jde proti americké jurisdikci a americkému systému mohl vzniknout.   Z Lid versus Larry Flynt se tak stává film, který skutečně vypráví tučný příběh a za pochodu divákovi nabízí různé perspektivy na pohled, kdy je velmi snadné Flynta odsoudit jako magora i člověka, na jehož proslovech skutečně něco je. I díky Harrelsonovu působivému výkonu je ovšem snadné Flyntovi přijít na chuť a především díky Formanově režii a skvělému scénáři dvojice Scott Alexander/Larry Karaszewski vznikl film nejen obsahově silný, ale i filmařsky vtahující.   Krom Harrelsona pochopitelně stojí i za zmínku skvělý Edward Norton v roli právníka Alana Isaacmana, který si jako začínající herec splnil svůj sen spolupracovat s Milošem Formanem a po skvělém výkonu v thrilleru Prvotní strach si v roce 1996 střihl další herecký úspěch, kdy Norton jen mohl v následujících letech několikrát předvést, že nešlo o ojedinělé případy. A je tu pochopitelně i Courtney Love jako Flyntova vyvolená Althea. Love byla Formanem vybraná, protože dle něj byla pro roli dokonalá a měl ten správný čuch. Díky testům na drogy se navíc Love musela obejít bez pravidelné dávky drog, film jí díky tomu zbavil závislosti a ona mohla definitivně dostat druhou šanci. I díky skvělému výkonu právě v Lid versus Larry Flynt je to rozhodně dobrá zpráva.   Forman navíc dokázal vyvážit vážné momenty s těmi odlehčenými, vznikl díky tomu v součtu i jeden z jeho nejzábavnějších filmů a především Larry Flynt skutečně není ve filmu vykreslen jako Mirek Dušín a i proto je je vlastně pohled na jeho příběh tak fascinující. Pod tou skořápkou bojovníka za svobodu se totiž rozhodně skrýval člověk s chybami, které ovšem film neskrývá. A příběh Larryho Flynta je tak díky tomu i komplexnější, konfrontace spojené s bojem za práva o to intenzivnější a Forman díky tomu dokázal natočit vtahující soudní drama, přičemž téma a komentář skutečně zůstali nesmrtelnými. A Forman skutečně dokázal natočit film, který opět pojednává o síle výjimečného jedince a to charakterním neduhům navzdory. Forman ani v roce 1996 prostě vedle nešlápl.   ´´ Můj film je o pornografii asi tolik, jako je Romeo a Julie o sebevraždách teenagerů ´´. Formanův Lid versus Larry Flynt patří mezi nejzásadnější filmy české legendy, který je nadčasový a především strhující. Nejen díky skvělému Harrelsonovi, ale i díky bravurně sepsanému příběhu a především Formanově vypravěčskému umu. Mezinárodní respekt si Forman nevydobyl pro nic za nic, Lid versus Larry Flynt dodnes budiž jedním z důkazů.....

1. série: James Gunn je možná génius. A nebo možná šílenec. A nebo možná obojí. Režisér dvojice filmů Strážci Galaxie, ale i hororové komedie Slimák či komediální variace na Romea a Julii s názvem Tromeo a Julie byl málem kvůli starým tweetům odejit od režie třetích Strážců Galaxie, i kvůli hlasitým ohlasům fanoušků i hvězd Strážců Galaxie nakonec Gunn dostal příležitost svou trilogii dokončit. Mezitím si ovšem odskočil k DC Comics, kde se chopil nového Sebevražedného oddílu. Druhý Sebevražedný oddíl možná kvalitami partě zločinců, kteří umírají při snaze o záchraně světa a též potencionálnímu zmírnění svých trestů sice spravil reputaci, po stránce tržeb to ovšem už taková sláva nebyla a druhý Sebevražedný oddíl brutálně skončil v červených číslech. Přesto se Gunn hodlá u DC Comics zdržet i nadále, kdy mezitím vyrukoval se spin-offem Sebevražedného oddílu, kdy vlastní seriál dostal Christopher Smith alias Peacemaker, člověk, který chce mír za každou cenu a je mu jedno kolik mužů, žen a dětí přitom bude muset přijít jeho rukami o život. Seriál se mohl přitom pochlubit slušným úspěchem a čerstvě se dočkal prodloužení pro 2. sérii. A je to rozhodně dobře!   Gunn zodpovědný za scénář ke všem 8 epizodám první série nezklamal a naservíroval vlastně přesně to, co se od tohohle chlapíka s odporně čistou duší dá čekat. Jde o toho hravého a kreativního tvůrce, který jen svůj um přesunul do televizní podoby a dle slibů vlastně naservíroval takový Kancl ve světě superhrdinů. Peacemaker by nejspíš nikdy v téhle formě nemohl fungovat jako klasický celovečerní film a i když v rámci 8 epizod působí někdy možná veškerý děj až příliš natahovaným způsobem, dohromady vlastně Peacemaker utváří solidní akční dobrodružství, který je za pochodu střelený, brutální, dementní, ale i emociálně silný. A Gunn se přitom za psacím stolem ani lehce nebojí rýpnout do politické korektnosti, odkazování na ostatní komiksové postavy či filmy či jistých věcí, na které by nejspíš nikdo jiný pořádně v komiksovém žánru neměl žaludek. A i proto je Peacemaker svěží komiksovou záležitostí.   Na samotném počátku může po Sebevražedném oddílu zaujmout rozhodnutí, že se měl vlastního seriálu dočkat právě Peacemaker. Gunn totiž na první pohled ve své týmovce sebevražedných magorů představil několik zajímavějších postav (Ratcatcher 2, King Shark....) a John Cena v Sebevražedném oddílu obstál především tím, že mu role vymytého magora se specifickým pohledem na to, jak dosáhnout míru seděla tím, jak Peacemaker působil jako takové tupé dřevo. Jenomže mohl by vlastně John Cena utáhnout vlastní seriál? To v průběhu Cena dokáže hned několikrát. A především se ukáže, že rozhodně není takové herecké dřevo, jak by člověk čekal.   Opět platí, že Gunnův (někdy až vyloženě černý) humor nemusí sednout každému, kdy dialogy někomu mohou snadno přijít naprosto dementní a působit jako vtipy 14-letého panice, který si svou frustraci léčí stříháním křídel ptáčkům. Jenomže Gunnův humor je někdy ve své až přílišné trapnosti vlastně skutečně zábavný, především v momentech, kdy fakt dojde na momenty, které by nikdo jiný nepoužil, protože by mu přišli přes čáru. A Gunnovi je to jedno! Peacemaker tak sympaticky funguje na své vlastní ose a za pochodu dokáže zacházet dál a ještě trochu dál. Gunnova víceméně kreativní svoboda dostala své ovoce a je fakt zábava to sledovat.   James Gunn je divočák, dokáže ovšem skutečně funkčně posouvat příběh napříč epizodami. K hlavnímu antihrdinovi přihodit další postavy, které se prokreslují, vyvíjejí a projdou si nějakým smysluplným vývojem a mají v rámci seriálu skutečně smysluplné úlohy. Zaujmou především Chukwudi Iwuji jako Murn, Danielle Brooks Leota Adebayo či Freddie Stroma jako Vigilante, který by rád byl pro Peacemakera něco jako Robin pro Batmana. A sám Peacemaker z toho úplně dvakrát nadšen není. Když se ovšem tihle dva spojí v akci a do toho dorazí Peacemakerův boží věrný orel Eagly, stojí to za to.   Už úvodní znělka se stane návykovou a je rozhodně škoda, že se bez ní bude muset 2. série z mnoha důvodu obejít. Skvělou taneční choreografii v oněch zmíněných úvodních titulkách ovšem doplňuje parádní choreografie akčních scén, která dokazuje, že ani v televizním formátu se Gunn v tomhle ohledu nehodlá držet zpátky. Zůstává věrný i parádně zvolené hudební dramaturgii, zmíněné schopné kombinaci absurdních šíleností s vážností a i tentokrát také s tím, že má hlavní hrdina tak trochu problémy s otcem.   Robert Patrick vstoupil do historie jako ikonický T-1000 z Terminátora 2 a jednou se určitě bude skloňovat i role Auggieho Smitha/White Dragona. Otec Peacemakera, který z něj udělal přesně toho magora, kterým Peacemaker jde bezpochyby zařadit na seznam nejhorších otců v historii filmu/televize a i proto je konfrontace mezi ním a svým synem tak osudová a především i skutečně emocionálně silná. A v součtu i rozhodně působivější než invaze mimozemských motýlů. Patrickovo podání tohoto zlého otce je excelentní a i proto je možná dobře, že jsme dočkali náznaku, že tomuhle parchantovi nebude v 2. sérii úplně konec.   Gunn je pořád hračička, která sype zábavné i kreativní nápady, jeho režijní náhradníci Jody Hill, Rosemary Rodriguez i Brad Anderson za ním moc nezaostávají a seriál dokáže za pochodu skutečně šokovat. I ve finále, na které Gunn lákal jako na velmi nečekanou věc, u které se divil, že mu jí studio Warner Bros. dovolilo. Na druhou stranu, když na onu zásadní věc dojde, člověk si tak nějak říká, že možná čekal víc. A že Gunnův smysl pro humor a částečné trollení je někdy možná až fakt za hranou. Na druhou stranu na rozmezí jedné scény, která se vůbec nebere vážně s jistými postavami pracuje lépe než v obou verzích jednoho nejmenovaného filmu v rukách Zacka Snydera/Josse Whedona. Což je prostě opět neskutečně smutný fakt toho, že se něco pár let nazpátek (a technicky i rok zpátky) fakt nepovedlo. A člověk má během té jedné zmíněné scény pocit, že si to uvědomuje i samotný Gunn.   Osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že to všechno rok nazpátek v Sebevražedném oddílu fungovalo o poznání lépe a že v mnoha ohledech se Peacemaker Gunnovu magnum opusu vyrovnat úplně nedokázal, na druhou stranu Gunn opět mile potěší svou nepředvídatelností a trochu jiným přístupem. Je tam fakt cítit nápaditost i jistá forma kreativní odvahy. Peacemaker se zkrátka nedrží zkrátka, atmosféra je opět vyvážená a i tentokrát je tam cítit péče o postavy i samotný materiál. Je to fakt neskutečně zábavná podívaná, která má rozhodně potenciál pro 2. sérii, kdy jen musí vyrukovat s novou úvodní znělkou, která se zcela vyrovná znělce ze série první. A Gunnovi by měl někdo okamžitě svěřit novou Ligu spravedlnosti, aby jí spravil reputaci podobně jako Sebevražednému oddílu.....