filmfanouch

James Gunn je možná génius. A nebo možná šílenec. A nebo možná obojí. Režisér dvojice filmů Strážci Galaxie, ale i hororové komedie Slimák či komediální variace na Romea a Julii s názvem Tromeo a Julie byl málem kvůli starým tweetům odejit od režie třetích Strážců Galaxie, i kvůli hlasitým ohlasům fanoušků i hvězd Strážců Galaxie nakonec Gunn dostal příležitost svou trilogii dokončit. Mezitím si ovšem odskočil k DC Comics, kde se chopil nového Sebevražedného oddílu. Druhý Sebevražedný oddíl možná kvalitami partě zločinců, kteří umírají při snaze o záchraně světa a též potencionálnímu zmírnění svých trestů sice spravil reputaci, po stránce tržeb to ovšem už taková sláva nebyla a druhý Sebevražedný oddíl brutálně skončil v červených číslech. Přesto se Gunn hodlá u DC Comics zdržet i nadále, kdy mezitím vyrukoval se spin-offem Sebevražedného oddílu, kdy vlastní seriál dostal Christopher Smith alias Peacemaker, člověk, který chce mír za každou cenu a je mu jedno kolik mužů, žen a dětí přitom bude muset přijít jeho rukami o život. Seriál se mohl přitom pochlubit slušným úspěchem a čerstvě se dočkal prodloužení pro 2. sérii. A je to rozhodně dobře!   Gunn zodpovědný za scénář ke všem 8 epizodám první série nezklamal a naservíroval vlastně přesně to, co se od tohohle chlapíka s odporně čistou duší dá čekat. Jde o toho hravého a kreativního tvůrce, který jen svůj um přesunul do televizní podoby a dle slibů vlastně naservíroval takový Kancl ve světě superhrdinů. Peacemaker by nejspíš nikdy v téhle formě nemohl fungovat jako klasický celovečerní film a i když v rámci 8 epizod působí někdy možná veškerý děj až příliš natahovaným způsobem, dohromady vlastně Peacemaker utváří solidní akční dobrodružství, který je za pochodu střelený, brutální, dementní, ale i emociálně silný. A Gunn se přitom za psacím stolem ani lehce nebojí rýpnout do politické korektnosti, odkazování na ostatní komiksové postavy či filmy či jistých věcí, na které by nejspíš nikdo jiný pořádně v komiksovém žánru neměl žaludek. A i proto je Peacemaker svěží komiksovou záležitostí.   Na samotném počátku může po Sebevražedném oddílu zaujmout rozhodnutí, že se měl vlastního seriálu dočkat právě Peacemaker. Gunn totiž na první pohled ve své týmovce sebevražedných magorů představil několik zajímavějších postav (Ratcatcher 2, King Shark....) a John Cena v Sebevražedném oddílu obstál především tím, že mu role vymytého magora se specifickým pohledem na to, jak dosáhnout míru seděla tím, jak Peacemaker působil jako takové tupé dřevo. Jenomže mohl by vlastně John Cena utáhnout vlastní seriál? To v průběhu Cena dokáže hned několikrát. A především se ukáže, že rozhodně není takové herecké dřevo, jak by člověk čekal.   Opět platí, že Gunnův (někdy až vyloženě černý) humor nemusí sednout každému, kdy dialogy někomu mohou snadno přijít naprosto dementní a působit jako vtipy 14-letého panice, který si svou frustraci léčí stříháním křídel ptáčkům. Jenomže Gunnův humor je někdy ve své až přílišné trapnosti vlastně skutečně zábavný, především v momentech, kdy fakt dojde na momenty, které by nikdo jiný nepoužil, protože by mu přišli přes čáru. A Gunnovi je to jedno! Peacemaker tak sympaticky funguje na své vlastní ose a za pochodu dokáže zacházet dál a ještě trochu dál. Gunnova víceméně kreativní svoboda dostala své ovoce a je fakt zábava to sledovat.   James Gunn je divočák, dokáže ovšem skutečně funkčně posouvat příběh napříč epizodami. K hlavnímu antihrdinovi přihodit další postavy, které se prokreslují, vyvíjejí a projdou si nějakým smysluplným vývojem a mají v rámci seriálu skutečně smysluplné úlohy. Zaujmou především Chukwudi Iwuji jako Murn, Danielle Brooks Leota Adebayo či Freddie Stroma jako Vigilante, který by rád byl pro Peacemakera něco jako Robin pro Batmana. A sám Peacemaker z toho úplně dvakrát nadšen není. Když se ovšem tihle dva spojí v akci a do toho dorazí Peacemakerův boží věrný orel Eagly, stojí to za to.   Už úvodní znělka se stane návykovou a je rozhodně škoda, že se bez ní bude muset 2. série z mnoha důvodu obejít. Skvělou taneční choreografii v oněch zmíněných úvodních titulkách ovšem doplňuje parádní choreografie akčních scén, která dokazuje, že ani v televizním formátu se Gunn v tomhle ohledu nehodlá držet zpátky. Zůstává věrný i parádně zvolené hudební dramaturgii, zmíněné schopné kombinaci absurdních šíleností s vážností a i tentokrát také s tím, že má hlavní hrdina tak trochu problémy s otcem.   Robert Patrick vstoupil do historie jako ikonický T-1000 z Terminátora 2 a jednou se určitě bude skloňovat i role Auggieho Smitha/White Dragona. Otec Peacemakera, který z něj udělal přesně toho magora, kterým Peacemaker jde bezpochyby zařadit na seznam nejhorších otců v historii filmu/televize a i proto je konfrontace mezi ním a svým synem tak osudová a především i skutečně emocionálně silná. A v součtu i rozhodně působivější než invaze mimozemských motýlů. Patrickovo podání tohoto zlého otce je excelentní a i proto je možná dobře, že jsme dočkali náznaku, že tomuhle parchantovi nebude v 2. sérii úplně konec.   Gunn je pořád hračička, která sype zábavné i kreativní nápady, jeho režijní náhradníci Jody Hill, Rosemary Rodriguez i Brad Anderson za ním moc nezaostávají a seriál dokáže za pochodu skutečně šokovat. I ve finále, na které Gunn lákal jako na velmi nečekanou věc, u které se divil, že mu jí studio Warner Bros. dovolilo. Na druhou stranu, když na onu zásadní věc dojde, člověk si tak nějak říká, že možná čekal víc. A že Gunnův smysl pro humor a částečné trollení je někdy možná až fakt za hranou. Na druhou stranu na rozmezí jedné scény, která se vůbec nebere vážně s jistými postavami pracuje lépe než v obou verzích jednoho nejmenovaného filmu v rukách Zacka Snydera/Josse Whedona. Což je prostě opět neskutečně smutný fakt toho, že se něco pár let nazpátek (a technicky i rok zpátky) fakt nepovedlo. A člověk má během té jedné zmíněné scény pocit, že si to uvědomuje i samotný Gunn.   Osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že to všechno rok nazpátek v Sebevražedném oddílu fungovalo o poznání lépe a že v mnoha ohledech se Peacemaker Gunnovu magnum opusu vyrovnat úplně nedokázal, na druhou stranu Gunn opět mile potěší svou nepředvídatelností a trochu jiným přístupem. Je tam fakt cítit nápaditost i jistá forma kreativní odvahy. Peacemaker se zkrátka nedrží zkrátka, atmosféra je opět vyvážená a i tentokrát je tam cítit péče o postavy i samotný materiál. Je to fakt neskutečně zábavná podívaná, která má rozhodně potenciál pro 2. sérii, kdy jen musí vyrukovat s novou úvodní znělkou, která se zcela vyrovná znělce ze série první. A Gunnovi by měl někdo okamžitě svěřit novou Ligu spravedlnosti, aby jí spravil reputaci podobně jako Sebevražednému oddílu.....

Peacemaker se den před finále dočkal prodloužení pro 2. sérii, právě před 2. sérii je ovšem nejdříve nutné uzavřít příběh série první a případně nechat nějaká ta otevřená vrátka pro další směřování seriálu. Už samotné semifinále 1. série lákalo na zásadní konfrontaci, která nejspíš rozhodne o osudu světa a zůstane snad klasicky nejen po vzoru typické tvorby Jamese Gunna šílené, ale i emociálně působivé. A pravda je někde mezi, finále, které režíroval právě Gunn ovšem rozhodně seriál (prozatím) zakončuje uspokojivě.   I osmá epizoda Peacemakera zůstává vtipná, šílená, brutální a vlastně opět dojemná. Postava Peacemakera se definitivně dočkává završení cesty radikální přeměny, která navíc dle náznaků bude mít zajímavý další vývoj v navazující sérii. John Cena především skutečně definitivně ukazuje, že není úplným hereckým dřevem a v téhle roli je bravurní už nejen kvůli tomu, že mu role natvrdlého Peacemakera sedí na tělo.   Dojde na brutální akci, kde každá ze stěžejních postav dostává svůj moment pro zazáření a opět se navíc ukáže Gunnův scenáristický um, kdy velmi zábavné scény zároveň mají temný podtext a člověk se u nich může jak zasmát, tak i trochu skřípat zuby nad tím, jak temné to vlastně je. Po vzoru Sebevražedného oddílu ovšem právě Gunn dokáže spojit zábavu, temnotu i ryzí brutalitu a celé to nějak kompatibilně funguje. I když momenty jako odhalení velkého tajemství ohledně vousů Economose jsou možná za hranou i u někoho jako je Gunn.   Choreografie akčních scén je poměrně povedená, jen šlo možná od finální konfrontace s mimozemským hmyzem (a krávou) přeci čekat trochu víc. A finální vyvrcholení (ve kterém Gunn možná odkazuje/možná si utahuje z Thanose) je vlastně vyžehlené až podezřele jednoduše. Je to ovšem opět právě Gunn, který to celé dokáže prodat nějakou uspokojivou cestou a minimálně náznak toho, že 2. série pojede příběhově s čistým štítem zní možná lépe, protože se koncept ohledně této invaze už v průběhu finále zdá tak trochu vyčerpaný. I když se mimozemskou invazi poměrně schopně dokáže napojit na Peacemakera a jeho tragickou minulost, která dle náznaků bude i ve 2. sérii vystrkovat růžky.   A pak přijde ten moment, který James Gunn sliboval. Moment, který dle samotného Gunna měl být velmi nečekaný a sám Gunn prohlásil, že se diví, že mu tento nápad vůbec prošel přes dohled ve Warner Bros. Jenže pak na ten moment skutečně dojde.... a nešlo čekat přeci jen trochu víc?! Gunn možná tímto momentem dokáže Peacemakera zasadit do DC Extended Universe, skutečně dokáže alespoň na chvíli vyrazit dech a přeci jen pobaví, jenže čekat se dalo určitě víc. A i když šlo z Gunnovy strany jistě o úmysl, dost možná všechny namlsal až příliš. Na druhou stranu se ovšem zrovna nic jiného než výsledek od Gunna čekat nedalo. A už v rámci téhle jedné scény Gunn dokáže s jistými postavami pracovat lépe než jeden (respektive dva) nejmenovaní režiséři pár let nazpátek.   Peacemaker ovšem ve finále skutečně dokáže najít svůj mír (tedy alespoň prozatím) a i když na některé linky finále víceméně kašle (Judomaster snad dostane větší šanci příště), finále Peacemakera definitivně dokázalo, že tento seriál od Jamese Gunna měl smysl. A na druhou sérii láká solidně. I proto, že jednu postavu možná nečeká tak úplný rychlý konec, jak se dalo čekat.....

Kriminálních seriálů u nás vzniklo za posledních let opravdu mnoho, při vybírání těch nejlepších by poté určitě došlo na Případy 1. oddělení. Seriál inspirovaný skutečnými případy pražského policejního oddělení vražd se dočkal dvou velmi povedených řad, na který by v brzké době měla navázat závěrečná třetí řada. Za Případy 1. oddělení poté stojí Josef Mareš, skutečný policejní vyšetřoval, ze kterého se stal scenárista. Seriál Devadesátky poté nejen opět pochází ze scénáře i zkušenosti Josefa Mareše, ale slouží jako prequel k právě Případům 1. oddělení. Devadesátky poté ovšem nejsou jen retro kriminálkou, ale zároveň výpovědí o době po sametové revoluci a nástupu demokracie. A kvalitami tento seriál skutečně solidně navazuje na Případy 1. oddělení. Na rozdíl od Případů 1. oddělení Devadesátky na rozsahu šesti epizodách vypraví v podstatě jeden velký příběh, kdy jsou klíčové případy navzájem propojené. Devadesátky poté zaujmou především parádní retro atmosférou (výpravou i dobově výraznými kostýmy), ale především i funkční atmosférou, která funguje i v případě, že člověk tak nějak ví pozadí o Ivanu Jonákovi, Františku Mrázkovi nebo Orlických vrazích. A devadesátky u nás skutečně působí jako doba, která sice otevřela spousty možností, zároveň ovšem i nová dveře nebezpečenství. Tvůrčí přístup se přitom dokáže odlišit od Případů 1. oddělení, kdy je zkušená režiséra Petera Bebjaka (jenž má zkušenosti právě i s pár díly Případů 1. oddělení) ku prospěchu věci. Známé postavy z Případů 1. oddělení jsou pochopitelně mladší a hrání jiní herci, z jejich podání ovšem není cítit vyložené imitování. V tomto ohledu zaujme především víceméně neznámý Kryštof Bartoš, který v seriálu ztvárnil postavu Tomáše Kozáka v případech 1. oddělení ztvárněnou Ondřejem Vetchým. Bartoš roli pojmul zcela po svém a dokáže prodat zelenáče, který se teprve musí seznámit s pravidly hry. A že se charakterově chová jinak než Vetchého Kozák z Případů 1. oddělení? Lidé se věkem a zkušenostmi mění. A ani fakt, že Martin Finger je v roli Václava Plíška zhruba o hlavu menší než Bohuslav Polívka v té samé roli v Případech 1. oddělení samotný zážitek sám neshazuje. Krom Bartošova Kozáka má poté nejzajímavější dějový arch rozhodně František Tůma v podání Ondřeje Sokola. Právě jeho role v jisté rovině koketuje s korupcí, kdy se Sokolův Tůma rázem jeví jako nejkomplexnější postava seriálu, která též dokáže v jisté formě vypovídat o době Devadesátek, kdy i jistým policistům hrozil i tak trochu omylem přechod na druhou stranu, ze které bylo následně obtížné se dostat. Jen je škoda, že se tato linka ve finále nedočká takové dohry, která se dala očekávat a skončí víceméně bezpečně, přesto je rozuzlení uspokojivé. A ponechává i případně zajímavá otevřená vrátka do budoucnosti. Za zmínku poté rozhodně stojí i ztvárnění reálných postav, které patří mezi nejvýraznější kriminální jména 90. let u nás. Vynikající Michal Novotný jako Ivan Jonák, Albert Čuba jako František Mrázek, Igor Ozorovič jako Karel Kopáč či Matouš Ruml v roli Ludvíka Černého, jehož podání se i na mnohem menším prostoru zcela vyrovná ztvárnění Jana Dolanského té samé role ve filmu Sametoví vrazi. A za zmínku stojí rozhodně i takový Bořek Slezáček jako arménský mafián Alexej. Všichni tito herci dokážou, že není malých rolí, ale pouze malých herců. A těch je v Devadesátkách po čertu málo. V průběhu to skutečně celé dokáže působit neskutečně autenticky, využití archivních autentických záběrů má též svůj efekt a pak jen stačí čekat. Devadesátky mají možná problém v slabším rozjezdu, postupně ovšem gradují a skutečně utváří celistvý napínavý kriminální případ, která má opět štěstí právě v tom, že se jí ujal člověk, který to vše rád zažil. A i když se občas objeví hlasy, které vyloženou autenticitu a věrnost shazují (pochopitelně především Jiří Kajínek), po všech těch lokálních kriminálek, které hraničí s přitažením vlasy jsou ovšem Devadesátky prostě svěžím větrem. Mareš navíc není jen zkušený scenárista, ale také dobrý scenárista, který se dokáže postarat o solidní dialogy, bravurní vyprávění a skutečně bravurní atmosféru. Kamera navíc v jistých momentech působí skoro až dokumentárním dojmem, což jen podtrhuje onu autenticitu a dohromady Devadesátky opravdu tvoří zajímavý ucelený šestidílný příběh, který je nejen kriminálkou, ale i výpovědí o jedné době a vyrovnávání se se změnami. Tenhle seriál skutečně patří mezi ty nejlepší, které u nás za poslední roky vznikli a Případy 1. oddělení se tak dočkali solidního nástupce. Těžko poté říct, zda se po vzoru Případů 1. oddělení počítá s nějakým navázáním a zda by vůbec zbytek devadesátek mohl pokrýt nějakou 2. sérii, minimálně případ Jiřího Kajínka v podání Lukáše Pavláska by ovšem mohl být zajímavý. A Kajínkovo brblání by rázem mohlo být o poznání výživnější....

Případ Orlických vrahů patří mezi nejznámější zločiny spáchané na našem území od sametové revoluce, který otřásl společností. Případ Orlických vrahů ostatně (velmi kvalitně) zpracovává čerstvý seriál Devadesátky, v něm jde ovšem spíše o pohled z druhé strany barikády, tedy z policejního vyšetřování. V roce 2005 ovšem vznikl Sametoví vrazi, který byl natočen na motivy právě Orlických vrahů a režie se chopil Jiří Svoboda, zkušený režisér převážně televizních filmů i předseda KSČM v letech 1990-1993. Právě Sametoví vrazi dokázali víceméně shrnout celý případ Orlických vrahů. A ve finále to vlastně ani není špatný film.   Důležité je zmínit fakt, že i přes to, že se vraždy Orlických vrahů odehrávali v letech 1991-1993 a k jejich dopadení následně došlo až v roce 1995, samotní Sametoví vrazi nejsou do 90. let vyloženě zasazeni, což dokazuje i fakt, že typy aut nebo mobilní telefony odpovídají spíše 21. století. Stejně tak Sametoví vrazi změnili příjmení skutečných postav. Z Karla Kopáče se stal Karel Hrubeš, Z Ludvíka Černého Ludvík Křížek či z Vladimíra Kuny Vladimír Rejsek. Důležité je též zmínit, že klasická celovečerní verze zobrazuje pouze 4 vraždy spáchané Orlickými vrahy (pátá je k vidění alespoň v prodloužené televizní verzi). Případy jsou ovšem jinak zpracované víceméně věrně, Svoboda navíc přišel s nápadem, že kvůli autentičnosti a dokumentárnímu nádechu bude celý film natáčen ruční kamerou. A natočené je to celé velmi slušně.   Karlu Janákovi se v roce 2004 se Snowboarďáky podařilo celkem slušně přenést koncept teenage komedie do Čech, Jiří Svoboda poté celkem slušně dokázal natočit Sametové vrahy jako takovou variaci na zahraniční žánrovky. A po vzoru Janáka u Snowboarďáků to nedopadlo vyloženě špatně. Už tehdy šedesátiletý Svoboda film natočil neskutečně dravě, že byste vlastně těžko věřili tomu, že za kamerou seděl někdo, kdo už na světě strávil šest dekád. Onen nápad s ruční kamerou má ve finále neskutečné kouzlo, mrazivá atmosféra poměrně funguje a sám Svoboda při natáčení nepoužíval storyboard, ale měl celý scénář a pojetí scén v hlavě a celí Sametoví vrazi tak náhle působí dojmem, že jde o film někoho, kdo měl vizi. A fakt ze Sametových vrahů dokáže čpí nádech zahraničních gangsterek.   Svoboda měl navíc štěstí i v castingu. Jan Dolanský dokázal v roli Ludvíka Křížka dostát přezdívce Ludvíka Černého ´´ Pacient ´´, dokáže navíc působit jako skutečný Ludvík Černý. Na první pohled milý, dobrácký a milující člověk, kterému známí přezdívali ´´ Mimísek ´´, pod onou fasádou ovšem skutečně čtverák, kterému by člověk nechtěl zkřížit cestu. Stejně tak se dá chválit Michal Dlouhý v roli Karla Hrubeše, který dokázal zřejmě nejkomplexnější postavu celého filmu též zahrát skvěle.   Problém je tak ve finále v tom, že i přes mrazivou atmosféru Sametoví vrazi vyznívají poměrně chladně, přičemž se ovšem v průběhu rozhodně nedá říct, že by šlo o úmysl. Celovečerní délka přes 2 hodiny navíc ukazuje, že je možná páchání zločinu zajímavý námět na film, jakmile ovšem dojde na jednu osudovou autonehodu, jakoby film ztratil solidní tempo a přišel o to nejzajímavější. V porovnání s aktuálními Devadesátkami se finální vyšetřování jeví jako nejméně zajímavá část filmu. Přitom linka Karla Hrubeše o jisté formě výčitek je sama o sobě nosná, ona chladnost ovšem pořád přetrvává. A právě snaha o nějakou psychologii postav a něco víc než pouhé víceméně věrné zpracování případu Orlických vrahů ve finále tak úplně nefunguje.   Jako poměrně drsná kriminálka přitom Sametoví vrazi skutečně fungují, kamera Martina Šáchy má skutečně v jistých momentech ten ideální výtvarný nádech a Svoboda minimálně dokázal, že i u nás takové kriminálky mohou vzniknout. I přes to, že rozpočet nebyl největší, poznat je to vyloženě málokdy. Důležité je ovšem připomenout fakt, že byl Svoboda skutečně skutečně předsedou KSČM a jakoby se filmem samotným snažil naznačit, že sametová revoluce byla chyba. Z Jiřího Svobody se tak rázem z dnešního pohledu může stát takový menší Oliver Stone, který svou komunistickou ideologii nenápadně a přesto snadno okatě prodírá do svých filmů. A i když je zrovna u Sametových vrahů vlastně snadné nad tímto faktorem přimhouřit oko, pachuť přetrvává.   Sametoví vrazi tak minimálně ukázali, že i u nás může vzniknout solidní krimi, která dokázala případ Orlických vrahů víceméně věrně zpracovat a vyloženým problémem se stává lehce natažená délka, chladnost i ideologie Jiřího Svobody. Zároveň je ovšem skutečně poctivě natočená i funkčně atmosférická. I proto Sametoví vrazi nedokážou vyloženě urazit.......   PS: I když je tříminutový trailer v podstatě jen klipovou koláží záběrů, i díky parádně zvolené muzice a kompilaci záběrů má ovšem neskutečnou atmosféru. Většina současných trailerů na české filmy by se měla učit......

Při vyprávění o filmu Zápisník jedné lásky může film Nicka Cassavetese znít jako tuctová romance. A on jí vlastně je. Jenže jenom trochu. Adaptace románu Nicholas Sparkse, která udělala hvězdu z Ryana Goslinga a romance mezi Goslingem a jeho hereckou kolegyní Rachel McAdams se dokonce na nějakou dobu stala skutečnou a tito dva talentovaní herci spolu několik let tvořili pár totiž i přes plnění podmínek v oblasti zaujetí mas a ohranému příběhu o dvou zamilovaných lidech, které oddělují společenské poměry je povedenou filmařinou, která vypraví neskutečně dojemný příběh, který především vede k ještě dojemnějšímu finále s poselstvím, že láska nikdy neumírá.   Skvělá dvojice Ryan Gosling a Rachel McAdams s vynikající chemii, která onu osudovou romanci dokáže prodat ještě o poznání silněji. I přes všechna ta romantické klišé jde o solidně natočený film s půvabným vizuálem, který navíc příběh o lásce vypraví uvěřitelně se srdcem. Nejde přitom pochopitelně o film pro cyniky a ne všichni uvěří, že by někdo skutečně mohl někoho milovat prakticky celý život a nepřenést se přes z něj. Jenže jak je u romantických záležitostí zvykem je vše otázkou subjektivního pohledu na věc, respektive víru v to, jak láska funguje. Pro lidi, kteří dokážou rychle skočit z jednoho vztahu do druhého nemůžou dramatické výjevy fungovat. Ti, kteří ovšem opravdu milovali ovšem přeci jen nejspíš nikdy svou údajnou lásku nespustí z principu z hlavy. A i proto by se o realismu snímku mohli rozhodně vést zajímavé diskuze. A to ze Zápisníku jedné lásky dělá víc než přeslazenou limonádu.   Platí to i v tom ohledu, že Gosling i McAdams jsou skutečně víc než hezké tvářičky, což ostatně oba mohli v následujících letech dokázat hned několikrát. Do ´´ banální ´´ látky a osvědčené úloze dvou zamilovaných lidí oddělené sociální překážkou dali oba herci vše, aby divák mohl postavám přát ten ideální společný konec. Cassevetes poté dodává skutečně několik silných scén, které nenechají oko suché a do toho předvádí solidní řemeslo, které dokáže pracovat s dobovou atmosférou 40. let a Cassavetes skutečně dokázal dodat tuctové a kýčovité látce přeci jen něco navíc. A dokázal romantiku prodat i v jednotlivých záběrech koketující s poezií.   Hodně dělá i hudba Aarona Zigmana, která atmosféru prodává ještě o kus víc a je jednoduše uším lahodící. I když je poté finální rozuzlení možná záležitostí, které diváka tak automaticky napadne, finální potvrzení dodává příběhu Allie a Noaha ještě větší sílu. A jen naprostý hovado opustí Zápisník jedné lásky s tím, že v něm ono hořkosladké finále nic nezanechalo....   Zápisník jedné lásky nemá pověst jednoho z nejoblíbenějších romantických filmů 21. století pro nic za nic, Cassavetes skutečně nenatočil klasický chick flick, ale film, který přes sázení na klišé dokázal přeci jen dodat něco tak trochu specifického. Vizuálně i řemeslně solidního, pocitově snadno rezonujícího a v součtu jednoduše jednu z prozatím nejpamětihodnějších romantických záležitostí 21. století.............

Když v roce 2009 opustil ve věku 57 let svět Patrick Swayze, stihl za sebou zanechat dostatek výrazných snímků. I přes existenci Ducha či původního Bodu zlomu od Kathryn Bigelow ovšem jeho nejvíce ikonickou rolí bezpochyby zůstal Johnny Castle z Hříšného tance. I proto, že většina dívek bezpochyby při sledování filmu toužili po tom být v kůži Baby a nechat se Johnnym chytit při zvedačce. S odstupem času se ovšem Hříšný tanec projevuje jako valentýnská stálice zcela právem. A film ani po 35 letech od premiéry nepřišel o neskutečnou energii, díky které dokáže plnohodnotně obstát i po téměř 4 dekád od premiéry a s nástupem každé další generace. Hříšný tanec splňuje přesně ty podmínky, které by měl hudební/taneční film mít. Parádní soundtrack a především energickou choreografii. Režisér Emile Ardolino se mohl spolehnout na choreografa Kennyho Ortegy (později zodpovědný za trilogii Muzikál ze střední) a i ten filmu dokázal dodat tu potřebnou energii, díky které prostě nestárne. Bez samotného Ardolina by ovšem jisté ikonické pasáže přeci jen vypadali tak trochu jinak. A Hříšný tanec by tak dost možná nebyl tím filmem, kterému je dnes snadné z jistých důvodů podlehnout. Překypující fajn atmosféra, která v sobě ovšem skrývá romanci dvou lidí z dvou odlišných sociálních poměrů, kdy se ze zakřiknuté Baby stane královna tanečního parketu. Swayze ani Jennifer Grey možná nepředvedli žádné oscarové výkony, v jejich výkonech byla ovšem cítit přirozenost, budování a především funkční chemie. Což je šokující především v momentě, kdy se člověk dozví, že se Swayze ani Grey ve skutečnosti při natáčení dvakrát nesnesli. Jednoduchá zápletka, která v sobě sice skrývá podzápletku o potratu či přísném otci, o tu fajn atmosféru ovšem film pořád nikdy vyloženě nepřijde. Hříšný tanec je tak esenciální feel-good podívaná, která je i přes svou banálnost a víceméně pohádkovost pořád neskutečně vtahující. A jakmile dojde na finále s Time of My Life (právem oceněnou Oscarem), propadnout sentimentu je více než těžké. Hříšný tanec možná nepatří mezi ty nejlepší romantické filmy všech dob, rozhodně ovšem patří mezi ty nejoblíbenější. A není se čemu divit. Film, který zároveň dokáže víceméně reflektovat dobu svého vzniku (i přes fakt, že se odehrává v 60. letech a dokáže i z toho lehce těžit) a přesto naplno obstát i po letech a získávat nové várky fanoušků. Neseďte v koutě a nechte se jednou za čas bezpochybnou energií téhle klasiky pohltit.....

Režisér, scenárista, kameraman a střihač Steven Soderbergh zodpovědný mimo jiné za trilogii Dannyho parťáci či snímek Traffic - Nadvláda gangů dal kdysi dávno Hollywoodu sbohem a realizoval například televizní film Liberace! či seriály Knick a Mosaic. Krátkodobým návratem do Hollywoodu mu byl snímek Loganovi parťáci, následně pro Netflix natočil své dva slabší kousky High Flying Bird a Prací automat, aby se následně ubytoval na HBO Max. Tam v roce 2020 realizoval velmi slušné drama Nechte je všechny mluvit (kde byli veškeré dialogy improvizované), v roce 2021 dobovou detektivku z 50. let No Sudden Move a v roce 2022 přichází Soderbergh s další novinkou pro HBO Max. I tentokrát ovšem Soderbergh vystřídal žánr i pojetí a jeho novinka KIMI navíc dokáže chvílemi vyvolat pocit, že by mohlo jít o film Alfreda Hitchcocka, kdyby se mistr napětí dožil současné doby a nadále točil. A i díky tomu za pozornost určitě stojí. I tentokrát Soderbergh režíroval, chopil se kamery i stříhal, za scénářem ovšem tentokrát nestojí on, ale David Koepp (Jurský park, Spider-Man/2002). Filuta Soderbergh to poté opět zkouší tak trochu jinak, i tentokrát se člověk nemůže zbavit pocitu, že tak trochu experimentuje s možnostmi filmového média. Opět si hraje se střihem či s typy záběrů a opět v rámci Soderberghovy kariéry neokoukaně. A ve finále z KIMI opravdu vyleze funkční paranoidní thriller. Film vznikal na vrcholu pandemie COVID-19, která byla do samotného filmu zakomponována. Ústřední hrdince Angele trpící agorafobií ztvárněnou Zoë Kravitz to dvakrát nepřekáží, protože veřejné prostory jí nemůžou být více cizí. Pak ale dojde na odhalení násilného zločinu a nutný i když nechtěný vstup do civilizace. Z předělávky Okna do dvora v moderních kulisách se tak rázem stane thriller o boji o život, který stojí právě i na vynikajícím výkonu Kravitz. O to působivější je ovšem, že KIMI pravidla hry nezmění jen jednou. A tenhle hodinu a půl dlouhý thriller dokáže chvílemi pořád překvapovat. Přes nízký rozpočet Soderbergh vypráví poměrně velký příběh, který skutečně dokáže pracovat s tématy moderní společností, technologiemi či izolace a výstupu z ní. Soderbergh za pochodu experimentuje s vizuálem, načrtávají se některé linky, které vlastně ve finále dvakrát nikam nevedou a výsledkem je rozhodně poctivá řemeslná práce, která si i přes ukousnutí poměrně výrazného sousta dokáže udržet tvar. A ukázat, že Soderberghovo experimentování má své kouzlo. I díky krátké délce je tempo poměrně zběsilé, soundtrack Cliffa Martineze se poměrně hezky poslouchá a Soderbergh skutečně dokáže za pochodu vyprávět nějakou formu komentáře k současnosti a přitom jít v ději bez problémů dál. Především je z filmu cítit jisté varování ohledně opatrnosti před moderními technologiemi. V základu sice Soderbergh vypráví víceméně jednoduchý příběh, funguje v něm ovšem napětí a především tam jsou skutečně vrstvy pod kterými něco je. Zároveň je Soderbergh ovšem vyloženě necpe divákovi do obličeje a divák si ho skutečně může užít pouze jen jako ryzí thriller, kterému se skutečně alespoň částečně daří kráčet ve stopách Hitchcocka. Potencionální konspirační náhled ohledně potencionálního vývoje budoucnosti ovšem dokáže zaujmout. A Soderbergh přitom všem nepřišel ani o svůj známý specifický smysl pro humor. Pachuť lehce nevyužitého potenciálu možná u KIMI přetrvává, Soderbergh ovšem opět natočil zase něco jiného a opět solidně. Nejen na pomezí zkoušení různého typu vizuálu, ale právě i skrze vedení skvělé Zoë Kravitz a vyprávění příběhu, který pod svou zdánlivou jednoduchostí přeci jen něco skrývá. Soderbergh se ovšem nadále projevuje jako hravý tvůrce, kdy bude další jeho film minimálně zajímavá podívaná. A Bez kalhot 3 bude určitě minimálně fajn.....

Tvůrce a scenárista seriálu Peacemaker James Gunn se chopil i režie první, druhé, třetí, šesté a osmé epizody. Právě před finále seriálu ovšem režii sedmého dílu svěřil Bradu Andersonovi. Ten samý Brad Anderson, který natočil třeba drama Mechanik (pro které Christian Bale nechutně zhubl), thriller Tísňová linka s Halle Berry či snímek E. A. Poe: Podivný experiment. Poměrně zkušený režisér tedy dostal za úkol nalákat na finále, co nejvíc možným způsobem. A povedlo se mu to!   Konfrontace mezi Peacemakerem a jeho otcem došla ke svému vrcholu a silnější to být prostě nemohlo. John Cena se při hraní Peacemakera v tomto seriálu dokáže projevit víc než pouhé dřevo a konfrontace mezi Peacemakerem a jeho otcem White Dragonem je nejen emocionálně silná, ale zároveň dle očekávání totálně praštěná, kdy se do akce zapojí nejen Vigilante, ale i věrný Peacemakerův orel Eagly. Jen málo lidí jako Gunn dokáže napsat tak střelený scénář a přitom zařídit, aby to správně emocionálně fungovalo.   Nadále je tam vidět vývoj postav, postavy působí více sehraně, za dosavadní události dokáží fungovat jako sehraný tým a jisté postavy dostávají i stěžejní momenty, které je ještě více charakterně posouvají. A návrat Judomastera zpět do akce je prostě paráda.   Vše to poté pochopitelně směřuje k osudové bitvě o záchranu světa a pod kotlem se tu zapaluje parádně. Anderson pod Gunnovým dohledem rozhodně natočil semifinále, díky kterému bude velmi těžké se příštího čtvrtka dočkat. Bude to totiž pravděpodobně nejen velké, ale jak je u Peacemakera (respektive Jamese Gunna) zvykem i pěkně divoké a šílené.....

Jennifer Lopez začínala jako tanečnice, později se ovšem stala herečkou a následně zpěvačkou. Získala dokonce titul nejlépe placené latinskoamerické herečky v Hollywoodu. Herecky na sebe poté výrazně upozornila ve snímku Zlatokopky, který jí dokonce vynesl nominaci na Zlatý glóbus v kategorii ´´ Nejlepší herečka ve vedlejší roli ´´.  Po delší pauze se poté Lopez ve svém dalším filmu vrací k romantickým komediím, která sází na poměrně divoký a zároveň zajímavý námět. Dokáže ovšem Vem si mě vytěžit jeho potenciál? Vem si mě sází na námět, který je lehce přitažený za vlasy a víceméně nevěrohodný. Především i proto, že všichni ví, že má Owen Wilson na víc. Samotný nápad o střetnutí dvou odlišných světů a dvou lidí z oněch světů, kteří začnou sebe navzájem ovlivňovat je ovšem rozhodně nosný. A vyleze z toho poměrně milá záležitost, které jen škodí to, že se dotýká pouze špičky ledovce a potenciál celého námětu nedokáže zcela vytěžit. Dá se ovšem očekávat, že takto ambiciózní ani samotné Vem si mě nikdy být nemělo. Je ovšem alespoň osvěžující sledovat, jak se scénář dvojice Harper Dill/John Rogers vyhýbá stereotypům. Kat Valdez Jennifer Lopez má tak daleko k rozmazlené popové hvězdě, která potřebuje tak trochu zkrotit. Lopez je navíc v roli poměrně sympatická a divák tak může snadno odpustit fakt, že je ve filmu řečeno, že je postavě Lopez lehce přes 35 let. Stejně tak její manažér v podání fajn Johna Bradleyho má daleko k typickému známému manažérovi, kterému jde prve o peníze a teprve poté o štěstí jeho klientky. Jinak se ovšem Vem si mě tou očekávanou cestou tak trochu vydává. Owen Wilson je ovšem jako vždy sympaťák a celou tu linku o muži ve středním věku, kterému se život otočí vzhůru nohama a stane se z něj hvězda sociálních sítí dokáže Wilson svým komediálním nadáním prodat. A společně s Lopez tvoří poměrně k sobě slušně padnoucí pár, kdy jen zamrzí, že si místo Wilsona ve filmu nezahrál Ben Affleck. Ten film by se totiž stal tak trochu meta záležitostí, kdy by to celé možná jen tak trochu hrozilo lehkou rušivostí. Vem si mě sice možná žije ve světě, kde vše probíhá překvapivě lehce, učitel na škole si může bez problému měnit svůj pracovní rozvrh, jak uzná za vhodné a celé to je prostě nevěrohodné, v romantických komediích jde ovšem prakticky cokoliv. A díky oné milosti, která z toho čiší, funkčnímu rozvoji ústředního vztahu, který oba protagonisty posouvá kupředu a především i schopnosti vyvolat lehce optimistickou náladu se nad tím celým dá tak trochu přimhouřit oko. Film dokáže poměrně uvěřitelně zachytit i kýčovitost showbyznysu, influencingu a veřejné image. Režie Kat Coiro poté neurazí, celkově jde o řemeslně zvládnutou podívanou a jen ta délka, která téměř dosahuje dvou hodin je možná krapet příliš, kdy ovšem délku protahují především písně, které jsou ovšem díky účasti Lopez a povolání její postavy tak trochu povinné. Filmu jen možná škodí nějaký očekáváný závěrečný konflikt, který se ovšem nakonec přeci jen vyřeší snadno. Na druhou stranu ovšem film dokáže i částečně prodat poselství o tom sebrat odvahu, nevšímat si předsudků a snažit se ukázat, že na něco skutečně má. Vlastně tomu chybí něco, co by mělo z Vem si mě udělat novou komediální klasiku, celé je to ovšem nejen velmi snesitelné, ale vyloženě alespoň trochu sladké. Té kýčovitosti tam je vlastně pořád dost, tahle romantická komedie je ovšem ve finále i víc než jen k přežití. Vem si mě je romantickou komedií, která nejspíš potěší především ženy. Mužský doprovod ovšem nebude muset při sledování pomýšlet na seppuku. Je to skutečně milá a slušná podívaná, která není ničím výjimečná, zároveň ovšem skutečně nedokáže vyloženě urazit......

Boba Fett se možná poprvé neslavně objevil v neslavném Star Wars Holiday Special, ikonickou postavou se ovšem stihl stát dávno před výskytem Star Wars: Epizoda V- Impérium vrací úder, kdy se objevil na triku s Darthem Vaderem, které bylo součástí merchendasingu. Boba Fett se přitom následně v Impériu vrací úder a pokračování Návrat Jediho objevil dohromady na 5 minut, řekl přitom pět vět a v úvodu Návratu Jediho byl rychle odklizen z cesty. I díky svému výraznému vzhledu ovšem Boba Fett utkvěl v paměti a stal se hrdinou mnoha knih, které navazovali na události Návratu Jediho a které po odkoupení studiem Disney přestali být kánoické. Boba Fett si přesto i po letech dokázal udržet popularitu a v roce 2020 se velkém vrátil v 2. sérii Mandaloriana. Právě ta ukázala, že legendární status tohoto údajně nejlepšího námezdního lovce v předaleké galaxii nezačal skomírat a dávalo tedy smysl, aby se Boba Fett ještě vrátil. Již pár let nazpátek se přitom špitalo, že by se měl Boba Fett dočkat vlastního filmu, realita je ovšem ve finále zcela jiná. A dočkal se místo toho sedmidílného seriálu na Disney+, který pojednává o tom, jak se Boba Fett snaží nahradit Jabbu Hutta na pozici vládce planety Tatooine. Dokázal poté seriálový Boba Fett navázat na kvality Mandaloriana? Ano, je to ovšem trochu složité.   Při oznámení tohoto seriálu se dalo snadno doufat, že možná dorazí taková Zjizvená tvář ve světě Star Wars. To je ve finále velmi daleko od pravdy, seriál The Book of Boba Fett ovšem dokáže v průběhu evokovat zcela jiné kultovní záležitosti. Tanec s vlky, Lawrence z Arábie, Dunu, Hodného, zlého a ošklivého či nejrůznější westernové a samurajské snímky. Z těch ostatně nejvíc těžil už samotný George Lucas při tvorbě původních Star Wars v roce 1977 a právě westerny či snímky Akiry Kurosawy formovali výsledné Star Wars jako jedni z nejzásadnějších. A seriál The Book of Boba Fett je přesně tou esenciální Star Wars záležitostí.   Přitom nejde o radikální odklon, jako když Rian Johnson v roce 2017 nadělil světu Star Wars: Poslední z Jediů. The Book of Boba Fett jde přesně opačnou cestou, servíruje ryzí klasické Star Wars a ano, víceméně se vydává cestou fan service. Ovšem cestou funkční fan service, která dokáže vyvolat pocit, že je i tento seriál skutečně v rukou někoho, kdo má Star Wars rád a je rád, že si s nimi může tak ve velkém hrát. A ten svět předaleké galaxie plný ikonických ras, lokací a především postav.   Ústřední zklamání těch největších hardcore Star Wars fanoušků poté bylo na místě už na samotném počátku seriálu, kdy jim tak úplně nevonělo, že Boba Fett nedostává své pověsti toho největšího drsňáka v předaleké galaxii. Jenomže ono to začne dávat smysl. Dojde nejen na nevyhnutelné objasnění toho, co se vlastně stalo se Sarlaccem, ale také na odhalení toho, co s Bobou Fettem bylo poté. Celá linka s Tuskeny, kdy se Boba Fett z oustsidera stane plnohodnotným členem klanu a nachází nový domov a rodinu, o který následně přijde působí funkčně a věrohodně a následně i ukáže, že Boba pořád dokáže napáchat paseku, když se mu někdo postaví do cesty.   Víceméně celý The Book of Boba Fett má takovou westernovou atmosféru, kterému napomáhá především i právě prostředí písečné planety Tatooine. Právě jedno okrádání vlaku připomene Lawrence z Arábie, jedna přestřelka ve třech zase Hodný, zlý a ošklivý. Akce je poté v průběhu seriálu na vysoké úrovni, krom osvědčených režisérů z Mandaloriana jako Robert Rodriguez či Bryce Dallas Howard se tentokrát epizod chopili i schopní nováčci a atmosféra boje o nadvládu nad planetou Tatooine v průběhu víc a víc funguje.   Přeci jen se to ovšem neobejde bez vypíchnutí jedné zvláštnosti: Seriál, který nese The Book of Boba Fett a má sedm epizod má jednu epizodu, kde je titulní postava jen na 15 vteřin a ještě němá. A pak je tu pro jistotu ještě jedna epizoda, kde se titulní hrdina neobjeví vůbec. Místo něj se seriál začne věnovat zcela jiné postavě, která již svůj vlastní seriál má: Din Djarin AKA Mandalorian z titulního seriálu. Jeho linku se sice ve finále podaří schopně napojit na záležitosti Boby Fetta, přeci jen se ovšem může jevit zvláštně, že právě zhruba 30% seriálu se jménem jedné postavy v názvu se netočí kolem ní. Na druhou stranu se dá ovšem předpokládat, že Mandalorian, The Book of Boba Fett a další vznikající seriály, které se budou odehrávat v podobné době (Ahsoka...) dohromady utvoří jeden velký příběh a tak jde na touhle zvláštností přimhouřit oko. O status lehké zvláštnosti to ovšem celé nepřijde.   Vlastně se to ovšem těžko vyčítá, protože právě pátá a šestá epizoda patří mezi to nejlepší ze seriálu. Což ovšem neznamená, že by události čistě s Bobou Fettem nebyli zajímavé. Fennec Shand v podání Ming-Na Wen se dokáže vyjevit slušná posila pro Bobu Fetta, objeví i další zajímavé postavy jako wookie Black Krrsantan či známý Cad Bane ze seriálových Clone Wars. Na rozdíl od Mandaloriana tomu ovšem chybí nějaká ta emocionální váha, která sázela na vyvíjení vztahu mezi Mandalorianem a Groguem. Tady jde jen boj o moc a i když je to dohromady parádní sci-fi dobrodružství, to srdíčko tomu přeci jen chybí. Což dokáže i opětovné dojemné shledání na konci 7. epizody, které by mělo dojmout každého, kdo má srdce. A ti druzí by si zasloužili akorát zmrazit do karbonitu.   The Book of Boba Fett v jistých ohledech mé očekávání vlastně potvrdil, v jistých momentech mě překvapil. Linka s Tuskeny je působivá a dost možná by bylo zajímavé sledovat děj seriálu čistě z tohoto prostředí, sledovat Bobu Fetta tak trochu jinak je poté také zajímavé. A to, že najednou mluví trochu víc a nebojí se sundávat helmu.... to mě osobně skutečně do běla nedonese. Jsem jen rád, že jak jsem se kdysi dávno bál, že je chyba cpát Star Wars do podoby televizního seriálu, po Mandalorianovi jsem byl opět ujištěn, že i v seriálové podobě dokáže příběh z předaleké galaxie působit velkolepě a pracují na něm šikovní lidé. Od Star Wars tak nějak osobně chci velké zábavné sci-fi dobrodružství a to jsem dostal. A i když bych možná chtěl někdy i něco víc (jako právě Poslední z Jediů), i tohle mi naprosto vyhovuje. Především když i tentokrát dokázal Ludwig Göransson přijít s dalším parádním hudebním motivem, který bude znít v hlavě ještě hodně dlouho.   The Book of Boba Fett mě nezklamal a například od finální epizody jsem dostal přesně to nabité finále, co jsem chtěl. Pořád budu radši vyhlížet 3. sérii Mandaloriana nebo toho seriálového Obi-Wan Kenobiho než (pořád oficiálně nepotvrzenou) 2. sérii The Book of Boba Fett, vlastně se ale těším až syna Janga Fetta uvidíme znova. A navzdory různým typům lehké nenávisti z jistých stran si pořád nemůžu pomoct a říct..... jsem vlastně kurva spokojenej! A chci Fetta Jr. znovu vidět v akci. Ať už příště půjde po krku digitálně omlazenému Hanu Solovi či zestárlému Mace Winduovi......