filmfanouch

Rok 1999 je velmi zajímavý z pohledu toho, že vzniklo několik filmů o vzpouře jednotlivce proti zavedeným pořádkům, který se rozhodl vymanit z každodenního pořádku a výrazně změnit nejen svůj život. V roce 1999 tak vznikl Matrix režijního dua (tehdy ještě) bratrů Wachowských, David Fincher ten samý rok výborně zpracoval knihu Chucka Palahniuka Klub rváčů a navíc ten samý rok vznikl jeden z nejdokonalejších filmů všech dob- Americká krása. Americká krása do kolonky ´´ protagonista se jednoho dne vzbouří proti zavedeným pořádkům a zásadně změní svůj život´´ zapadá, přesto ale není snímek především o tomto tématu. Americká krása má těchto dějových elementů několik. Manželská krize, krize středního věku, milostné vzplanutí, životní zvrat, který jednotlivci otočí život o 180 stupňů a do toho též ve filmu Americká krása figurují témata jako nevěra, postrádání pravého otcovského vzoru, pociťování dobrého pocitu z vnějšího vzhledu, velmi komplikovaný vztah otce a sny či chorobné nenávidění toho, čím je člověk vlastně sám. Už z tohohle výpočtu všech těch motivů, kterých je Americká krása plná je jasné, že jde o velmi komplexní film, což je částečně úsměvné, protože byste si na první pohled říkali, že film zabírá v podstatě obyčejný život jedné (víceméně tedy spíše dvou) americké rodiny, která vypadá jako ztělesnění pravého amerického snu. Jenomže právě v tom jen ten háček- Americká krása by vlastně technicky mohla být příběhem jakékoliv jiné americké rodiny, což jen dokazuje, že ty nejzajímavější příběhy se možná dějí i ve vašem sousedství lidem, kteří vypadají jako velmi fungující rodina, což se nakonec nemusí ukázat jako pravda. Americká krása pro mně osobně představuje dost možná nejlepší celovečerní debut všech dob- Ano, režisér Sam Mendes už měl předtím zkušenost s natáčením televizních filmů, právě Americká krása ale byla jeho prvním celovečerákem, který napříč kariérou několikrát měnil žánr a přístup k samotné látce, přesto už ale dokázal, že mu komplikovanější látky nedělají problém a tuhle skutečně komplexní a těžce uchopitelnou černou komedii pojal jako skutečně příběh, jenž se může stát na libovolném americkém předměstí. Ale natočil ho audiovizuálně působivě a s tak bravurním vedením hereckých talentů, na kterých v tomhle případě skutečně záležel úspěch filmu, že se okamžitě stal v době premiéry obrovským režijním objevem, který nám v následujících letech dodal takové pecky jako je Skyfall nebo 1917. Sam Mendes si tak pro Oscara za nejlepší režii došel zcela právem. Společně s Mendesem se ale skutečně musí ocenit scénář Alana Balla, který každou postavu napsal plnokrevně a všichni členové rodiny Burnhamů a Fittsů jsou sami o sobě zajímavé a specifické figury. I z Allison Janney, která zde plní úlohu většinou ztuhlé matky dokáže Mendes režijním vedením vytřískat herecké maximum, přesto jsou ale stěžejní figury tohoto vyprávění jasně dané. Lester v podání Kevina Spaceyho je v podstatě vykreslen jako stereotypní američan středního věku, který chodí do práce, kterou nenávidí, žije v manželství, které ho už nenaplňuje jako dřív, vyrůstá s dcerou, která svého otce pokládá za lůzra, ale přesto všechno se Lester přizpůsobuje a se svým životem nehodlá nic dělat. Teprve setkání s Angelou, kamarádkou jeho dcery ho naplní novou krví v životě a Lesterův cíl je prostý- Chce Angelu! Jenže právě setkání s Angelou je pro něj start nové etapy života, kdy Lester konečně začne cvičit, se svou nenáviděnou prací udělá rychlý proces a a definitivně se svým novým klidným přístupem vrací do času mládí, kdy byl snad skutečně naposledy šťastný. Postava Lestera je uvěřitelná díky tomu, že se dá snadno uvěřit tomu, že se v něm najde nějaký tatík od rodiny, který by stejně jako Lester dost možná začal od znova, ale chybí mu podobný motor jako Angela. Právě v tomhle ohledu se Lester tak trochu vzbouří proti společnosti a navzdory nepochopitelné reakci veřejnosti ho krize středního věku začíná skutečně po dlouhé době naplňovat šťastným. Vše to také funguje díky mistrovskému výkonu Kevina Spaceyho, který za tento film dostal svého druhého (a vzhledem k událostem posledních let nejspíše také posledního) Oscara a skutečně mistrovsky ztvárnil jeden z nejvíce uvěřitelných charakterů v dějinách kinematografie. Lester se proti společnosti nevzbouří tak silně jako D-Fens nebo Neo a právě v tom je samotné kouzlo Americké krásy. Je v zásadě jednoduchá/komorní a přesto naprosto komplexní a skvělá. Kromě Lestera je film plný skvěle napsaných charakterů: Jeho žena Carolyn v podání Annette Bening je skvěle vystihnuta jako žena, která podobně jako její manžel ztratila z manželství pocit naplnění a podobně jako její manžel i ona dostane (i když ne tak radikální) nový element do života. Velmi dobře obsazená byla i Thora Birch, která skvěle vystihla Lesterovu a Carolynu dceru Jane, která se chová tak jak byste čekali od dcery, která žije v jedné domácnosti jako Lester a Carolyn. Trpí nejistotou, považuje se za ošklivou a z faktu, že Lester očividně začne toužit po Angele se jí tak nějak pochopitelně dělá špatně. Právě zde se poté vytváří velmi zajímavý vztah s novým sousedem Rickem, který je hodně specifický a zvláštní a dost možná i právě proto se k sobě s Jane tolik hodí a vzniká mezi nimi uvěřitelná romance. Pak je tu také Rickův otce Frank, který je ztvárněn Chrisem Cooperem a Cooper zde předvádí tak trochu válečného maniaka, který se vlastně celou dobu obává, aby jeho syn nebyl jednou věcí, které se Frank ze strany svého otce obává. Jenomže v závěru se přijde na to, že se Frank strašně bojí toho, že jeho syn bude tím, čím je vlastně on sám. Tahle další podzápletka byla z původní verze scénáře značně zkrácena, přesto všechno ale tohle vše do sebe na konci skvěle zapadne i přesto, že spousta věcí v samotném filmu si vlastně divák může vyčíst po svém. V Americké kráse se kříží motivy vykoupení, krásy a sexuality, přičemž samotná krása je velmi diskutabilní odvětví, což nejvíce ve finále vystihne postava Angely, která je ve finále přece jen něco víc než jen pouhá hezká tvářička a překvapivě jde o další těžce uchopený charakter, přičemž je Mena Suvari nejenom půvabná, ale dává téhle postavě také duši. Celkově vám postavy Americké krásy nemusí přijít nutně sympatické, ale nedá se jim utknout fakt, že jsou nejenom dobře, ale vyloženě skvěle a uvěřitelně napsané. Každá postava je specifická, má své momenty a Ball dokáže skvěle vystihnout chování mladší i starší generace, přičemž zase platí, že hodnoty každé postavy jsou opět odlišné. Je to film o hovadech, kteří se považují za normální lidi? Nebo je to film o normálních lidech, protože normální lidé jsou prostě hovada? Další těžce uchopitelný bod, který skutečně podtrhuje to, že je Americká krása snímek obtížně zaškatulkovatelný a především skutečně není veškerými dějovými výjevy jednoznačný. Různé momenty a závěrečná dějová vyvrcholení si skutečně každý může vyčíst po svém, každý divák, který ale pochopí, že tady vzniká neskutečně přesahový filmový zážitek pochopí, že Sam Mendes prostě skutečně na konci 20. století stvořil jeden z dodnes nejpamětihodnějších filmů všech dob. A navíc tak obrazovou stránkou silný (pro Conrada L. Hall šlo bohužel před Road to Perdition-další spolupráce s Mendesem- o předposlední film a v roce 2003 nás opustil v požehnaném věku 76 let). Americká krása má neskutečný náboj, nádech autentičnosti a stabilní strukturu, která ani vteřinu nezabrzdí. A především je to film, který mě v dobách prvního zhlédnutí přinutil k tomu tak trochu změnit pohled na svět a převážit veškeré priority, podobně jako to na samotném konci Americké krásy udělá samotný Lester. Hořkosladký konec filmu ve spojení s dokonalým soundtrackem Thomase Newmana je jedním z emocionálně nejsilnějších finále všech dob a Americká krása je skutečně jedním z nejdokonalejších filmů všech dob. Jak zní poslední věta tohoto filmu: ´´Jednou to pochopíte! ´´

Geniálně svěží komedie s originálně pojatou zápletkou s pěknými hereckými výkony.

Není to vtipné, není zábavné a vždycky když se tam někdy objeví zajímavý hosté (Kohák, David, Cífka) tak toho vůbec není využito a Ali a jeho banda z nich dělají hlupáky. Je mi líto, že tímhle děcka tráví svůj čas a poté ani nedokážou dokoukat Gran Torino. Jo budoucnost dnešních děcek vypadá skvěle :(

Vůbec nejsem unešen dnešním trendem Youtube stejně jako vůbec nejsem unešen tímto pořadem. Opravdu jaký to má smysl. Když už samotný Karel Sivák říká, že ten pořad smrdí a něco takového naznačuje i Ondřej Sokol něco to znamená. Snaží se to být vtipné ale není. Opravdu je mi líto Ondřeje Sokola který je talentovaný a musí se v tomhle vyskytovat kvůli smlouvě.

I po těch šesti řádách to byl geniálně natočený seriál. Pak to šlo rapidně dolů

To co přinesl Daredevil přináší i Jessica Jones. Jiné nakouknutí na svět Marvelu které je skvělé. Budu se tedy opakovat jako u Daredevila: Netflixový Marvel vládne!

Málokterý filmař může vůbec jenom uvažovat o tom, že by se téměř každý jednotlivý film stal instantní klasikou, zrovna režisér a scenárista Christopher Nolan by si to ovšem jistě dovolit mohl. Nejenom při vzpomínání na Memento, Trilogii o Temném rytíři, Dokonalý trik nebo Počátek. Důkazem může být i Interstellar, který do kin dorazil v letech 2014, ani po dekádě přitom neztratil nic ze svých mistrovských kvalit. Původní scénář v roce 2007 přitom napsal Nolanův bratr, Jonathan Nolan, kdy měl film tehdy režírovat Steven Spielberg. Nakonec ovšem došlo na prozatím poslední společnou práci obou bratrů, která u mnohých skončila na vrcholu jejich tvůrčí kooperace a vyrovná se Mementu, Dokonalému triku Temnému rytíři i Temném rytíři povstal. Interstellar má totiž potenciál být pro mnohé filmaře stejnou zásadní sci-fi jako již pro mnohé byla, je a bude 2001: Vesmírná odysea.   Čistá audiovizuální dokonalost, které dělal konzultanta Kip Thorne, laureát Nobelovy ceny za fyziku. I díky jeho spolupráci vznikl film, který bere dech mnoha audiovizuálními sekvencemi, které berou dech. Nolan nepotřebuje žádné setkání se třetím druhem, meziplanetární konflikt nebo ty klasické velkolepé atrakce, které se většinou vkládají do sci-fi, které operují s rozpočtem okolo 150-200 milionů dolarů. Nolan místo toho vytěžil možnosti sci-fi žánru na hranici možného. Překonává hranice představivosti diváka, má potenciál v divákovi probudit dosud neprojevený zájem o astrofyzikální zákonitosti, zároveň i přes velkolepost nezapomíná na to nejdůležitější - emoce.   Ať už si scénář od dob, kdy se měl režie chopit Steven Spielberg, změnil jakkoliv, dává vlastně smysl, že by se měl režie podobného filmu chopit právě Spielberg. Právě on často realizoval velkolepé projekty, které ovšem do velké míry vždy stáli na emocích a většinou pracovali se vztahem mezi rodičem a jeho potomkem. Právě to je i případ Interstellaru, kdy je stěžejní především vztah Josepha Coopera v podání Matthewa McConaugheyho a jeho dcery Murphy v podání Mackenzie Foy, Jessicy Chastain a Ellen Burstyn. Cooper má dle všeho šanci zachránit lidskou rasu, musí ovšem projevit tu nejvyšší oběť - opustit svou rodinu a počítat s tím, že jí už nikdy nejspíš neuvidí díky faktu, že čas ve vesmíru a především na jednotlivých planetách utíká zcela jinak. Nejpůsobivější scénou celého filmu ostatně není ani setkání s vodní planetou a ani nejvíce akční momenty celého filmu. Nejpůsobivější je ten moment, kdy si Cooper projíždí zprávy za posledních 23 let. McConaughey zvládá herecky prodat člověka, ve kterém se střídavě probouzí radost i zároveň smutek, člověka, který za pokus o záchranu svého domovského světa skutečně zaplatil nejvyšší cenu. Tato samotná scéna patří nejen mezi emocionálně nejsilnější filmové momenty uplynulé dekády, ale i jedno z největších projevení hereckého umu za uplynulou dekádu.   Interstellar je film o otcovství. O poutu mezi rodičem a jeho dítětem. o lásce ke svému potomkovi. O lásce, kterou nepohltí ani hluboký vesmír a černá díra. Nolan si dokáže obhájit délku 169 minut, protože vypráví skutečně komplexní sci-fi příběh, který si dokáže obhájit každou svou sekundu, kdy každá byť zdánlivě nepodstatná část filmu se ve finále projeví jako mnohem stěžejnější. Předzvěst blízké budoucnosti (film začíná v roce 2067) na první pohled nepůsobí nejvelkolepěji, ve finále je ovšem největší sílou celého filmu právě fakt, že se i přes cestování vesmírem a černými dírami pořád drží nádech realistické podívané. Spolupráce se zmíněným Thornem měla svůj pozitivní výsledek, protože Interstellar zvládá naplno vytěžit svůj žánrový potenciál a přesto pořád ukotvená v realitě.   Wally Pfister si odskočil ke svému režijnímu debutu a megapropadáku Transcendence, Christopher Nolan tak musel šáhnout po novém kameramanovi. Novým dvorním kameramanem Nolana se tak stal Hoyte van Hoytema, následně se poté projevilo, že Nolan nesáhl vedle. Objevování nových světů a fascinující vtahování vesmírem je totiž pochopitelně famózní díky samotnému vizuálnímu pojetí. Dalo by se snadno říci, že Hoytema udělal pro Interstellar to samé, co pro Nolanův Počátek udělal Pfister. Ambiciózní koncept rázem působí ambiciózně i v rámci vizuálu, Interstellar tak rázem míří i mezi jeden z vizuálně nejkrásnějších filmů uplynulé dekády. Nejen díky působivému zachycení všech těch obřích vln, procházek po planetách nebo samotným průletem vesmírem. Je to kamera, která jednoduše žije!   Nosné jsou díky samotnému scénáři i jednotlivé postavy, se kterými divák nutně nemusí sympatizovat, přesto jim alespoň zvládá v jisté rovině rozumět. Debaty o tom, že lidé vlastní instinkt přežití a jsou v obtížných situacích dělat věci, kterých litují. Budování falešných nadějí a snaha o spásu lidstva za každou cenu. Motivy o síle víry, která se nutně nemusí vyplatit a mít nějakou dohru. Jedná se tak o komorní příběh na pozadí velkého vesmíru, velkých sázek i komplexních charakterů. S charaktery přitom není nutné sympatizovat, stěžejní je, že se chovají racionálně a každá jejich stěžejní myšlenka či přednes má opodstatnění.   Interstellar je film, kde je jasné, že musel vzniknout za velké podpory digitálních efektů a že se během něj tvůrci digitálních efektů museli výrazně zapotit. Vesmír je díky ním krásný i mrazivý zároveň, přitom všem jsou digitální efekty skutečně nepatrné a kazí je jenom jasné ujasnění toho, že se film ve skutečném vesmíru natáčet nemohl. Při málokterém sci-fi filmu se ovšem probouzí pocit, že divák sleduje vesmír, který působí tak realisticky.   Hans Zimmer do toho zvládá svým výtečným soundtrackem, kdy jsou u Interstellaru dominantní především varhany. Díky jejich zapojení ještě více z některých scén vyloženě mrazí, často navíc ještě více svádí k melancholii, která z několika momentů a chování postav vyčuhuje. Stejně tak se výtečně pracuje se zvukem, který chvílemi nejen pracuje se základními fyzikálními zákonitostmi, ale především v reproduktory naplněném kinosále lahodí uším (i přes svou hlasitost). Kdo někdy při nějaké možnosti vidět film v obnovené premiéře v IMAXU zaváhá, udělá životní chybu!   Nolan za pochodu zvládá i ze zdánlivého minimalismu vystrčit řemeslně velmi zručnou a audiovizuálně lahodnou pasáž. Z toho filmu i díky tomu za pochodu sálá neskutečný život, nebojí se i přes odbornou konzultaci ve scénář se svým bratrem vydat směry, které naopak mohou astrofyziky donutit mlátit se o hlavu. Přesto všechno se Interstellar nerozpadne. A výtečně funguje i po uplynulé dekádě.   Scénář je velmi inteligentní, za pochodu zvládá zalepit mnoho zdánlivých dějových děr, především ovšem zvládá naplnit škatulku filozofické sci-fi se vším všudy. Na jednu stranu by tak Interstellar mohl opravdu obstát jako film z ranku Stevena Spielberga, na tu druhou mu ovšem nechybí očividné větší ambice, které navíc zvládá naplnit. Jde o sci-fi, kde se většinu času převážně mluví a přitom dialogy po celou dobu fungují a nepřipraví diváka o pozornost (pokud zrovna netrpí ADHD).   Nechybí ani emocionální závěr a také moment, který si po vzoru Nolanova Počátku nechává snadno otevřená vrátka pro pokračování... které na 99,9% nikdy nevznikne! Není to ani potřeba, protože po vzoru Počátku přišel Nolan se sci-fi, která zdánlivě řekla vše potřebné k danému konceptu a jeho zákonitostem. Jakmile totiž dojde na zásadní zvrat (dost možná ten nejsofistikovanější v kariéře Nolana), vše do sebe zapadne i přes fakt, že není na první dobrou nutné vše správně pochopit. Celé to jenom utvrzuje, že Nolanovi u jeho Interstellaru nechyběli ambice a bylo velmi odvážné natočit takový film za 165 milionů dolarů a očekávat finanční úspěch. Ten se ovšem dostavil (731 milionů dolarů) a Interstellar jen Nolanovi utvrdil pozici tvůrce, který si může dělat aktuálně téměř cokoliv, co se mu zachce. Díky bohu za to!   Interstellar zestárl skvěle. Prakticky díky faktu, že vlastně nestárne. 10 let sice není tak dlouhá doba, na kdejakém filmu se už ovšem tato doba podepíše. Interstellar mezi ně nepatří. Na to jde pořád o jeden z nejlepších filmů nejen uplynulé dekády, ale i 21. století, zároveň také jeden z vrcholných zástupců sci-fi žánru od roku 1968. Jestli je něco po smrti, Stanley Kubrick je jistě hrdý.....

Když se řekne DreamWorks Animation Studios tak si většina lidí hned vybaví právě Shreka. Zlobr původně pocházející z knižní předlohy Williama Steiga se vzhledem k úspěchu své knihy jednoduše musel jako většina úspěšných knih dočkat filmového zpracování a k jeho realizaci ušla velmi dlouhá cesta. Shrek měl původně například vzniknout jako klasicky animovaný film, což byl nápad samotného Stevena Spielberga, který práva na knihu zakoupil, producent John H. Williams ho ale v roce 1994 přesvědčil,aby práva na film dal čerstvě založenému studiu DreamWorks a jeho animované pobočce DreamWorks Animation. Zároveň Shrekem proplouval zajímavý konflikt při kterém režisér Andrew Adamson chtěl filmového Shreka částečně udělat přístupnějším i dospělejším divákům a udělat tak ze Shreka zcela funkční rodinný film ve kterém si najdou své děti i dospělé a kvůli tomu měl spory s dalším producentem snímku Jeffrey Katzenbergem, který se s Adamsonovou vizí shodoval, ale zcela odmítl sexuální narážky nebo aby film obsahoval soundtrack od Guns N´ Roses. Nakonec se s Adamsonova původního spolurežiséra Kellyho Asbury (ten od projektu odstoupil aby mohl pracovat na jiném snímku studia Spirit- divoký hřebec) vystřídala Vicky Jenson a tato dvojice si následně práce na filmu doslova rozdělila. I co se týče obsazení hlavní role film ušel dlouhou cestu, protože původně měl Shreka namluvit Bill Murray, následně Nicolas Cage, který odmítl, protože nechtěl aby byla postava Shreka vymodelována dle jeho, poté Chris Farley, který ale zemřel předtím než stihl nahrát všechny dialogy a nakonec se hlavní role konečně ujmul Mike Myers, který se zásadně zasadil o výslednou podobu filmu a podílel se na tom aby měl Shrek skotský přízvuk, stál za většinou kulturních narážek, které se ve filmu nakonec vyskytují a chtěl především vystihnout hlavní myšlenku Shreka- Je to film o vyrovnávání se s tím co jste zač. Aktuálně je Shrek brán především jako uložiště nejrůznějších memes, v roce 2001 se ale stal Shrek jednoduše velkou kulturní záležitostí, což dokazuje i úspěch, kterého film dosáhl- Byl nominován na Zlatou palmu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Cannes, byl nominován na Oscara za nejlepší adaptovaný scénář (Joe Stillman+ dvojice Ted Elliott a Terry Rossio, kteří se už předtím u Disneyho Aladina a následně u série Piráti z Karibiku projevili jako tvůrci, kteří chrlí jeden divoký a šílený nápad za druhým) a především se v roce 2002 se založením kategorie ,, Nejlepší animovaný film´´ stal Shrek historicky prvním vítězem této kategorie, čímž tehdy překonal jak Příšerky S. R. O. od Pixaru, tak Cestu do fantazie od studia Ghibli. Shrek byl prostě výraznou událostí, která se navíc u nás už víceméně stála takovou klasickou vánoční pohádkou (minimálně televize Nova se bez jejího pravidelného vysílání na Vánoce jednoduše neobejde) a především filmovou klasikou, která je skutečně něčím víc než pouhým jednotvárným animákem. Už volbou hlavního hrdiny je Shrek jedinečný- Zlobr, který byl v historii popkultury brán především jako protivník udatných rytířů či princů je zde zasazen do polohy hlavního hrdiny, který je vlastně společnosti donucen k tomu aby se snažil odradit co nejvíce lidí. Shrek se nesnaží o to navázat přátelství, jednoduše proto, že šanci navázat přátelství už uzavřel jako misi nemožnou. Ve Shrekovi tak lze objevit to slavné poselství o tom nesoudit člověka/tvora na první pohled, zároveň ale představuje hrdinu, který si své nepřátelské chování vlastně právem obhajuje. Shrek má v podstatě tragický původ (backstory ze Shreka Třetího naznačí jak výchova klasického zlobra probíhá a není to dobrý!) a přesto i on by pravděpodobně nejradši měl šťastný pohádkový život. Sice si nalhává, že mu nechybí nic- Má svou bažinu, svou chýši, pohodlí a nerušený klid, i na toho největšího samotáře ale přece jen někdy přijde chvíle osamění a když se Shrek přáním osudu vydá na osudovou výpravu, jeho život už následně rozhodně nikdy není takový jako předtím. Původní Shrek zde navíc naprosto parádně vystaví přátelství mezi Shrekem a Oslíkem, mluvícím oslem, který se stává pravděpodobně prvním tvorem, kterého se Shrekovi nedaří odstrašit tak snadno. Především v originálním podání vzájemné hláškování mezi Mike Myersem a Eddie Murphym (ovšem ani dabingové podání mezi Davidem Prachařem a Oldřichem Víznerem v prvním českém dabingovém znění nemá chybu) nemá chybu a tyto dva zcela vizuálně a povahově odlišné tvory ve finále pojí jedna zásadní klíčová věc- Oba jsou víceméně samotáři, outsideři a a těžce přijímání okolní komunitou. Oslík je v tomhle ohledu tak trochu extrovertní a navazovat kontakty mu ve finále nedělá takový problém, přesto je zde ale skutečně představeno funkčně vybudované přátelství mezi zlobrem a oslem, kteří se ve finále přece jenom začnou mít navzájem rádi a přiznají si, že jsou přátelé. Nejlepší přátelství většinou vznikají skutečně jen velmi nepravděpodobně. Především se ale ve Shrekovi podaří představit naprosto stylový svět plný odkazů (nejen) na pohádky, kde vůbec poprvé můžeme vidět tři prasátka, Pinnochia, tři medvědy nebo Robina (Tedy Monsieura) Hooda v jednom snímku. DreamWorks Animation si zde překvapivě trouflo odkazovat na klasické snímky studia Walt Disney Animation jako Sněhurka a sedm trpaslíků, Pinochio, Dumbo nebo Petr Pan, zároveň ale též naprosto stylově na Matrix, Jurský park, Indiana Jonese a Chrám zkázy nebo Gladiátora. Shrek je prostě oázou pro fanoušky a sběratele popkulturních odkazů, které navíc potěší, že dávají smysl v rámci vyprávění a tudíž nejsou jenom rádoby cool na efekt. I v tomhle ohledu je Shrek fenomenální. Scénář zde vymyslí velmi smysluplný děj, při kterém se Shrek víceméně nevědomky stane hrdinou, který za účelem vlastního klidu téměř nevědomky brání práva pohádkových stvoření, které byla vyhnána ze svého území. Nepůsobí to akčně velmi působivá sekvence za doprovodu Bad Reputation a Shrek přitom skutečně dostává epický rozsah, ať už se přebíhá na dřevěném mostě nad hořící lávou, utíká se před nažhavenou dračicí nebo se soupeří s Robinovou/Monsierovou družinou. U Shreka byla v době jeho vzniku počítačová animace na dostačujícím bodě a překvapivě se tu skutečně objevuje několik zajímavých vizuálních záběrů, které Shreka skutečně ve finále dorovnávají na úroveň uměleckého díla. A pak je tu ten přesah- Prvoplánová mise o tom zachránit jednu princeznu, dovézt jí zlému Farquaadovi a dostat zpátky bažinu a zbavit se všech těch otravných prasat, dřevěných panáčků, krysařů a sedmi trpaslíků se skleněnou rakví Sněhurky se změní v definitivní probuzení Shrekových citů a to k samotné princezně Fioně, která na to na první pohled nevypadá, ale tady se skutečně podařilo vytvořit silnou ženskou postavu. Především jsou ale jejich časem navzájem probuzené city uvěřitelné a objeví se tu tak skutečně funkční nepravděpodobná romance, kterou může zničit jenom jedno tajemství. Farquaad je ztělesněním zakomplexovaného skřeta, který nepůsobí jako reálná hrozba, přesto ale svůj účel splňuje a především v originálním podání Johna Lithgowa jde o skutečně hlasově výrazného záporáka. I s Dračicí se tu po scénáristické stránce dějí divoké věci a celkově je Shrek ve finále skutečně zvláštním úkazem na první pohled bizardního a těžce do sebe zapadajícího námětu, který mohl skončit všelijak, nakonec se z něj ale skutečně stalo mistrovské animované dílo, které má stejně jako cibule a zlobři mnoha vrstev a krom své bezpochyby velmi funkční humorné stránky (dobrá komedie se pozná také tak, že se jejím vtipům můžete smát donekonečna) a zdařilé animované stránky, ale i hudební dramaturgii, epickým nádechem, skvělými postavami, celkově skutečně parádním scénářem a především krásným vizuálem. A samosebou hudební dramaturgii, ať už zrovna hraje Bad Reputation, Hallelujah, All Star nebo I´m a Believer, které doprovází jeden z nejlepších pohádkových konců všech dob. Je vyloženě poznat, že tvůrce realizace tohoto animáku strašně bavila a i díky tomu má tento animák nezpochybnitelné srdíčko. Jediný háček Shreka 1 je, že vám po vidění Shreka 2 dojde, že v jedničce chybí jedno malé kočičí štěstíčko.....

Temný rytíř měl premiéru 7. 8. 2008. Za těch 12 let už o tomhle filmu bylo napsáno hodně. Je to ale tak výjimečný film, který ukazuje, že i obří blockbuster za obří peníze může mít uměleckou vizi a jedná se se rozpočtem 185 milionů dolarů pravděpodobně o nejdražší artový film všech dob. Téměř všude různě se můžete dočíst, že je Temný rytíř jeden z nejlepších komiksových filmů všech dob. S tím musí souhlasit každý i když to má háček. Temný rytíř totiž ale není klasický komiksový film. S klidným srdcem by vlastně mohlo jít o obyčejnou kriminálku ze které byste mohli vystřihnout Batmana, Jokera a město Gotham a nahradit je náhodným drsným detektivem, náhodným šíleným psychopatem a třeba městem New York. Už proto se do dnešní doby řeší spory jestli se dá vůbec řadit Temný rytíř mezi komiksové filmy jednoduše proto, že se od své konkurence minimálně z toho období diametrálně liší. Pořád jde ale o film, který čerpá z postavy vymyšlené Bobem Kanem a proto ho mezi komiksové filmy řadit musíte i kdyby se vám to nelíbilo. Hlavní myšlenkou Temného rytíře je- Můžu umřít jako hrdina nebo žít s tím, že se ze mně jednou stane padouch. Bruce Wayne, který je po událostech Batman začíná už rok v akci jako ochránce pořádku města Gotham Batman se opravdu snaží bránit Gotham před vším možným zlem. Joker, nová hrozba pro Batmana ale chce Batmanovy ukázat, že Gotham nejde spasit. Každá interakce Batmana a Jokera by si zasloužila být v muzeu nejmrazivějších scén v dějinách kinematografie. Joker Healtha Ledgera je jedním z nejlepších filmových antagonistů všech dob, Ledger je nejlepší castingová volba která mohla být a je opravdu smůla, že se uznání za role Jokera dočkal až po smrti. Člověk, jehož casting se stal součástí obrovského internetového hateu se totiž zhruba půl roku před premiérou předávkoval na svém hotelovém pokoji prášky na spaní, které byli podle všeho způsobeny psychickými problémy spojenými s rozchodem a zároveň silnou přípravou na roli. Ledger se sám zavřel na hotelovém pokoji, s nikým nekomunikoval, jídlo si nechával posílat psími dveřmi a měsíc komunikoval jenom sám se sebou prostřednictvím diáře. Chtěl prostě podat co nejlepší výkon, bohužel na to též hodně doplatil. Krom Batmana a Jokera je dalším důležitým hráčem hlavního příběhu Harvey Dent v podání Aaarona Eckharta. Echartův DEnt je další skvělý hráč na šachovnici jehož přerod v padoucha Dvě tváře je jedním z nejlepších přerodů všech dob a dokáže zastínit dokonce i přerod Anakina Skywalkera na Dartha Vadera ze Star Wars: Epizody III… což je víceméně smutný fakt. Režisér a scénárista Christopher Nolan zvládl jeho přerod dokonale v jednom jediném film, který je navíc už tak naplněn postavami, akci a dějem a dokazuje to, že Nolan společně se svým bratrem Jonathanem za psacím stolem umějí napsat neskutečně divadlo.. Dialogy Brucea a jeho komorníka Alfreda Pennywortha v podání Michaela Caina jsou neuvěřitelně vydařené, funguje mezi nimi ta chemie mezi pořád tak trochu mladým a nevycválaným Brucem a jeho v podstatě mentorem Alfredem je prostě skvělá. Lucius Fox v podání Morgana Freemana je jinak oficiálně lepší než jakýkoliv Q z Bonda, protože krom jeho talentu ve zbrojení Batmana má také jako charakter neskutečné charizma. Vše jinak postupně bouchá dle Jokerova plánu i když to vypadá, že ho Batman a policie přece jen jednou srazili. Akční scéna ve které Batman vletí do budovy a zjistí, že klauni jsou rukojmí a snaží se aby zůstali nezranění při čemž musí porazit i zásáhovku SWAT má neuvěřitelný spád a funguje jako skvělá ukázka Jokerova talentu měnit pravidla a hrát si s nevědomostí ostatních. Finální scéna ve které Bataman na sebe hodí vraždy Harveyho Denta aby naplnil myšlenku přerodu hrdiny v údajného padoucha je následně další neuvěřitelnou mrazivou scénu. Gordon prohlásí Denta za hrdinu poté co svolí s Batmanovým plánem aby na sebe Batman vzal všechny vraždy, které Dent spáchal a zanechal tak jeho odkaz jako čistý a zmařil tak přece jen nakonec Jokerův hlavní plán. Ničí batmanovský maják a dává zatykáč na Batmana. Batman to poté unese, protože on není hrdina ale jen obránce práva, temný rytíř. Batman odjíždí do světla a tak film končí. Jeden z nejsilnějších filmových závěrů, který opravdu nabídl něco co se v komiksovém žánru jen tak nevidělo. Geniální hudba Hanse Zimmera (a Jamese Newtona Howarda) po závěrečných titulkách utichne, Health Ledger je opět mrtvý a všem pak jenom zbývá pustit si Temný rytíř povstal který je dle mě ještě víc dynamičtější než Temný rytíř a skvěle zacykluje veškeré motivy, které Christopher Nolan načal v Batman začíná a právě zde v Temném rytíři. Temný rytíř je oficiálně nejenom jeden z nejlepších komiksových filmů všech dob ale celkově nejlepších filmů všech dob. Nejlepší film roku 2008, nejlepší film Christophera Nolana a pomalu rozjíždějící se univerzum DC bude mít problém se Temnému rytíři někdy přiblížit. A Nolan mezitím nepřestává točit jednu pecku za druhou a stává se už teď jedním z nejpamětihodnějších režisérů historie….

Sedět 26. 7. 2012 v kině bylo pro mnohé zásadním znovushledáním a především dojemným loučením. Navazovat na Temného rytíře přitom nebyla lehká povinnost. Na Temného rytíře se v roce 2008 valila jedná nadšená chvála za druhou, Samotného režiséra a scenáristu Christophera Nolana od vášně k dokončení své Batman trilogie částečně vzala už smrt Heatha Ledgera, který už jen svým geniálním ztvárněním Jokera nastavil laťku do astronomických výšin. Nešlo ovšem jen o odchod Ledgera a tím pádem i škrtání plánů pro Jokerova v Nolanově třetím Batmanovi. Nolan byl obeznámen s faktem, že se málokterá trojka nějaké zajeté série dokáže vyrovnat kvalitám předchozích dílů, obával se ztráty vášně i emocionální investice a především vyčerpání materiálů. Jenže Nolan nakonec skutečně svou trilogii dokončil. A v červenci 2012 dohnal nejednoho diváka k slzám a dodal ten nejlepší odchod Batmana v podání Christiana Balea. I přes fakt, že by s ním drtivá většina nesouhlasila a spoustu lidí po Temném rytíři čekalo po zhlédnutí Temného rytíře povstal nemilé zklamání. Přesto Nolan nechal svého Batmana odejít na vrcholu.   Bruce Wayne v podání Batmana se na počátku své cesty v Batman začíná musel vypořádat se strachem, v Temném rytíři poté s chaosem, na konci jeho pouti ho poté už jen čekala konfrontace s bolestí. Temný rytíř povstal ovšem rázem funguje jako to správné vyvrcholení trilogie, protože v něm nejde jen o bolest, ale Nolan se vrací právě i k motivům strachu a chaosu, hněvu i spravedlnosti, korupce i symbolu, který Batman pro Gotham představuje. I díky Nolanově schopností zacyklit všechny motivy, vrátit se částečně ke kořenům a přitom i třetí díl vypustit svou vlastní cestou, Temný rytíř povstal nepůsobí jako zbytečnost a ideální podívaná k nastavované kaši. Sám Christopher Nolan před premiérou řekl, že byl Temný rytíř povstal doposud největší filmem, který kdy natočil a nebyl tehdy daleko od pravdy. Koncem července 2012 skutečně do kin dorazila epická a velkolepá podívaná, Nolan ovšem scénář nepodcenil a pod vrstvou megalomanské akce a války o osud jednoho města se především skrývá skutečně ideální osobní zakončení jednoho symbolu.   Při aktuálním pohledu na to, jak například takový Netflix utrácí nesmyslné částky za svoje největší projekty a na výsledných produktech je to málokdy skutečně poznat, si divák ještě více musí cenit lidí jako Christopher Nolan. Studio Warner Bros. mu po miliardovém úspěchu Temného rytíře s radostí svěřili 250 milionů dolarů a Nolan dokázal rozpočet naplno vytěžit způsobem, který je na výsledném produktu vidět. Tvůrce, který upřednostňuje praktické digitální efekty a především případy, kdy jsou akční sekvence adekvátně opulentní a přitom jdou ruku v ruce s příběhem. Temný rytíř povstal je i díky tomu módní přehlídkou fenomenálních výjevů, které diváka nedokázali nasadit na prdel poprvé, kdy nastoupí větší letadlo. Dokáže diváka posadit na prdel i po dvacáté. Nolan rázem působil jako člověk, který každým filmem zraje v točení akčních sekvencí, kdy především fyzická akce byla rázem o poznání lepší. Což bylo klíčové i díky volbě hlavního záporáka.   Heath Ledger umřel a Christopher Nolan se chytře rozhodl agenta chaosu nepřeobsadit (i když oznámení Josepha Gordona-Levitta a jeho výrazná podoba Ledgerovi tehdy byla klíčem k fanouškovským teoriím). Nolan mohl klidně Jokera nahradit Tučňákem či splnit přání studiu Warner Bros. a dodat Hádankáře. V Nolanových očích ovšem spadali do prakticky stejné škatulky záporáků a rozhodl se, že by nový záporák měl být tak trochu jiný. Bane byl ideální volba, protože na rozdíl od Ra´s al Ghula a Jokera více působil jako fyzická hrozba a hodil se především k faktu, že je Bruce Wayne na počátku svého třetího dobrodružství zlomený. Nolan poté tehdy zvolil Toma Hardyho, kterému ani fakt, že měl obličej zakrytý maskou, nezabránil v tom, aby si své momenty kradl pro sebe.   Z Beanea šel už při jeho nástupu respekt, který byl podpořen jeho hlasem, prezentací své hrubé síly a především ukázkou toho, že jde o člověka, který si jde tvrdě za svým. Banea jde přitom částečně vnímat jako zlou variaci Batmana, i díky pojítkům k Batmanově původu dokáže Bane rázem působit jako člověk, kterým se mohl Bruce stát, kdyby se v jeden klíčový moment svého života rozhodl tak trochu jinak. Bane tak nepůsobil jako fyzická hrozba, ale i klíč k tomu, aby se mohl Bruce Wayne konečně pokusit vyrovnat s minulostí i srovnat staré účty a předvést, že se právě v onen osudový moment rozhodl pro tu správnou cestu.   Temný rytíř povstal se ostatně mohl opřít o skvělé nové spoluhráče, krom zmíněného Josepha Gordona-Levitta v nesmírně sympatické úloze Johna Blakea se jde bavit například o Anne Hathaway a jejím skvělém podání Catwoman, kdy by člověk okamžitě mohl žadonit po spin-ofu (a žádala po něm i Hathaway, její podmínkou byl ovšem nesplnitelný návrat Nolana). Temný rytíř povstal ovšem především dodává stěžejní úlohy klíčovým postavám celé trilogie, kdy každá z nich dostává svůj výrazný prostor a smysl. A i když to jde říci i o Luciusi Foxovi v podání Morgana Freemana či Jamesi Gordonovi v podání Garyho Oldmana, především jde o Alfreda Pennywortha v podání Michaela Caina a Bruce Waynea v podání Christiana Balea.   Vztah Bruce a Alfreda je jedním ze stěžejních motorů celé trilogie. A zde dochází k tomu nejlepší možnému vyvrcholení, které ovšem nutně nemusí uspokojit každého. Stačí ovšem jeden stěžejní moment, vyzrazení klíčových informací, nádech zrady i zklamání v oblasti svého poslání a rázem se o poznání silněji vzpomíná i na vztah Bruce a Alfreda v předchozích filmech. Právě vzpomínání na to, jak byl jejich vztah v rámci celé trilogie prezentován přidává neskutečnou sílu vyvrcholení jejich vztahu, které funguje především díky hereckému podání Michaela Cainea, který klíčovému momentu dodává ty správné emoce a člověk mu rázem odpustí i ty Čelisti IV.   Nolan v roce 2012 dokázal dosáhnout vrcholu svého osobitého a v rámci tehdejší superhdinské konkurence neobvyklého pojetí, které by klidně mohlo fungovat jako film, kde by se žádný superhrdina v kostýmu s pláštěnkou neobjevoval. Na pozadí atomové hrozby a diktátorského režimu se pořád totiž řeší osobní lidská traumata, konfrontace chudé a bohaté třídy, korupce a víceméně i lidské existence.   Temný rytíř povstal nevyhnutelně směřuje k tomu, aby se ukázalo známé ,,lež má krátké nohy´´ a že známé ,,za každou cenu´´ by se nemělo brát na lehkou váhu. Co se stane když se lidé dozví, že několik let žijí ve lži? Že dlouhou dobu bezdůvodně močili na status svého hrdiny a několikanásobného záchrance? Proč vlastně padáme? Kdyby se Nolan na režii svého třetího Batmana a studio Warner Bros. tehdy svěřilo závěr trilogie nějakému zcela jinému tvůrci, kdekdo by vsadil jen na dvojitou dávku téhož, záporáka, který by se svou šíleností a nevypočitatelností vyrovnal Jokerovi a nejspíš by se moc dvakrát nezajímal o hlubší myšlenky a pocity. Jenže Nolan nakonec navzdory svým postavám během realizace nepřišel o vášeň a emocionální investici a na samotném filmu je to vidět především v dodržení sofistikovanosti a potřebné hloubky. Temný rytíř povstal díky tomu nepůsobí jako znouzectnostná činnost, kterou někdo vytvořil pouze proto, aby sis svůj vlastní odkaz mohl pomočit osobně. Svůj odkaz naopak dokázal vyšperkovat do čistě krystalové podoby, která nepolevila ani po dekádě.   Nolan totiž za 160 minut servíruje nádherně napsané repliky, sekvence, které dokazují, že by jeho bondovka mohla patřit mezi ty nejlepší, další dávku mistrovského soundtracku Hanse Zimmera (Baneův ústřední hudební motiv je fenomenální), brilantní vizuál pramenící z kamery Wallyho Pfistera a především právě onu kombinaci nejlepšího možného blockbusteru, který ovšem ve svém jádru člověku dodává i něco navíc. Christopher Nolan je i proto v očích mnoha už téměř 20 let zařazen mezi ty nejlepší blockbusterové režiséry současnosti. Především je obdivuhodné, že je i Temný rytíř povstal výrazně jiný film než dva předchozí části, přesto celá trilogie dohromady skvěle funguje a proto je právem označovaná za jednu z nejlepších trilogií všech dob.   Háček pro mnohé je pochopitelně ten, že pro ně Nolanův Batman není ten nejlepší Batman vycházející z komiksového Batmana. I proto je v očích komiksových fandů více vyzdvihovaný Batman v podání Michaela Keatona, Bena Afflecka či Roberta Pattinsona. Nolan osobně si ovšem na samotném počátku Batmana zvolil právě proto, že ho lákalo přízemnější a do reality zapadlejší pojetí. Spíše než o ryzí komiksovou adaptaci jde tedy spíše celou trilogii vnímat jako trojici filmů, která sice vychází ze základů, vydala se ovšem velmi volným směrem, zhruba podobným způsobem jako následně Joker Todda Phillipse. A i když Baleův Batman možná není tím komiksově nejvěrnějším Batmanem, dohnat kvalitou trojici Nolanových filmů bude minimálně pro celý DC Extended Universe ještě hodně obtížná disciplína.   26. 7. 2012 byl velký den. Den, kdy mistrovský tvůrce uzavřel společně s Pánem prstenů dosavadní nejlepší trilogii 21. století, uzavřel cestu hrdiny, který se stal symbolem a postaral se o svou nesmrtelnost. Nejen v rámci svého fiktivního světa, ale především v rámci filmového média. Christopher Nolan nejspíš natočí ještě několik mistrovských děl, na konci jeho osobního symbolu se na něj ovšem nejspíš pravděpodobně bude vzpomínat především jako na tvůrce Trilogie o Temném rytíři. Až ovšem ty nemilé dny nastanou, pro jeho památku to bude ta nejlepší možná reklama. A spousty lidí mu ani po letech nepřestanou děkovat za to, že to v roce 2012 dokázal. Dokázal svého Batmana odejít na vrcholu.....